Občas se snažím zapojit do testování na koníku, ale nikdy se na mě neusmálo štěstí.

A budou výrobky do kuchyně, to by stálo za to zkusit štěstí. Píši komentář a doufám. Ve stanoveném termínu mi dorazí tři srdíčka, s tím, že vybrané uživatelky byly osloveny zprávou. Hm tak nic. Asi o den později mám zprávu, že jsme byla vybrána - ty jo sláva. Zrovna jsme měla den bllbec, tak toto mě opravdu potěšilo. Rychle na sebe posílám kontakty a netrpělivě vyhlížím pošťáka či kurýra. Přeji si nejvíce formičky na pudink, manžel vaflovač.

A den D. Kurýr přijíždí, běžíme s dětma pro balíček. Dorazila nám pečící forma na taštkičky, spirálka na zeleninu, sada tvořítek na zeleninu a ovoce. 

Hned na záčátek bych vytkla, že vše dorazilo bez návodů, u formy bych čekala i třeba  recepty. Nevím, zda můžu dát do myčky, zda je nutné formu potírat olejem, či jinak před pečením ošetřit. Já potírám kapkou olejem a osvědčilo se mi.

Pečící forma na taštičky

Byla jsme na ní zvědavá, a musím říct, že jsme z ní opravdu nadšená. Krásně se s ní pracovalo, používala jsme listové těsto a zkoušely jsme jak na sladko tak na slano. Jediné co, tak radýlko by mohlo být malinko ostřejší, musela jsme víckrát přejet, ale to byl celkem detail.

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Pro ty, kdo mou „historii“ moc neznají, bych úvodem ráda krátce řekla, co stálo před tím 🙂. O dítě jsme se snažili asi rok a něco, ale v podstatě byl ten čas delší, protože jsme pár let předtím čekali, až se mi spraví základní onemocnění Myasthenia Gravis (nadměrná svalová unavitelnost), abych byla schopna vůbec otěhotnět, porodit a pečovat o dítě, takže pro mě byl ten čas de facto delší. Bohužel hned po vysazení HA se zjistilo, že mám větší problémy s cyklem a k základní diagnóze se přidalo i PCOS. To jsme zkoušeli léčit laparoskopií, stimulací s Clostilbegytem a IUI, nakonec jsem otěhotněla přirozeně měsíc před IVF. Už jsme měli na IVF našetřeno a podepsané papíry, když jsem objevila ony dvě čárky.

Těhotenství nebylo dvakrát nejsnadnější (ale to je asi na další povídání), ve zkratce řečeno, mě 5 měsíců trápily nevolnosti a od 30.tt byl malý otočený koncem pánevním, tak jsme šli na manuální obrat ve 36.tt, abych mohla rodit přirozeně. Dá se říct, že přirozený porod jsem si musela vybojovat, jednak tím obratem, za druhé i nepodporou okolí, hlavně neuroložky, která, byť jsem byla v remisi a měla problémy jen s očima a ne s ostatními svaly, mě hodně tlačila do císařského řezu, protože je to pro ně i pro mě jednodušší. Já jsem ale vždycky chtěla zažít, jaké to je porodit dítě, nechat mu prostor, aby si vybralo den, který chce, abych si ho mohla hned po porodu dlouho pomazlit, což u císařského řezu v naší republice většinou nejde. Nebylo to, že bych si chtěla přirozený porod vydupat, prostě jsem věděla, že ho zvládnu, ale nepodpora okolí byla dost těžká.

Z příprav na přirozený porod jsem toho ale moc nestihla, do obratu jsem pořád v depresích seděla doma a čekala, že mě ten císař stejně nemine, takže s bylinkami jsem začala až po něm. Čili jsem 14 dní brala maliník a lněné semínko, datle od 30.tt a s aniballem jsem stihla cvičit jen týden, ani to ne 😀 Ale v rodině máme dost rychlé porody, což se nakonec i potvrdilo, i když jsem rodila v zadní poloze, která je delší a složitější, to nakonec netrvalo tak dlouho.

Termín jsem měla 6.9., ale tak nějak vnitřně jsem delší dobu cítila, že se nenarodí v září. 17.8. měl narozeniny můj již zesnulý děda a jak se to datum blížilo, měla jsem pocit, že to bude okolo toho data. Už 14 dní předtím mi odešla hlenová zátka a poslíčky jsem měla čím dál častěji. Začal ve mně vítězit onen hnízdící instinkt, takže jsem nejen vycídila celý byt, ale usměrnila i pár lidí, kteří mě už dlouho štvali. Nechtěla jsem ale, aby se narodil právě toho 17.8., on děda nebyl zrovna charakter a vím, že by si to v rodině s ním všichni spojovali. Naštěstí to stihnul o celých 40 minut 😀

Bylo 16.8.  půl jedné, seděla jsem na gymnastickém míči u počítače, když jsem vstala, najednou ze mě vylítlo ohromné množství vody. „Aha, tak takhle to vypadá, když praskne voda“ řekla jsem si, protože předtím jsem několikrát jela do nemocnice s domnělým odtokem plodové vody (naposledy 2 dny před porodem). Tak jsem tedy zavolala manželovi, že mi praskla voda, ale zatím není kam spěchat, máme 2 hodiny na odjezd do porodnice. Pak jsem vzala mop a vytřela tu spoušť, ale byla to asi zbytečná práce, protože voda tekla už pořád. Manžel přijel, ještě jsme se oba stihli vysprchovat a dochystat věci, vše probíhalo v klidu bez nervozity. V autě (asi hodinu poté) pak začaly první kontrakce.

V porodnici jsme zažili několik veselých chvil. Ta první byla hned u vstupu na porodní sály, kde jsem zazvonila, sestra se zeptala na jméno a co že to chceme. „Mě praskla voda“ „Aha, a jste doma nebo kde?“ „V mínus jedničce“ (myslela jsem patro) a pak sestra zavěsila. Je fakt, že nemocnice byla v rekonstrukci a byl tam velký chaos, ale vážně jsem uvažovala, jestli teda fakt budu rodit na chodbě. Tak jsem zazvonila ještě jednou a to už mě konečně pustili 🙂. Díky rekonstrukci byly porodní sály jen tři, místo pěti, takže první hodinku jsem si prodýchávala na chodbě, ale zatím kontrakce nebyly moc pravidelné. Vyšetřili mě hned na začátku, nález 2 cm, vak blan částečně zůstal. Za tu hodinku nález nepostoupil, ale to je pochopitelné, když jsem „rodila“ na chodbě a nebyla v klidu.