Znáte ten pocit, kdy víte, že by jste něco měli cítit. Víte přesně co, dokážete si danou emoci přesně představit, máte její chuť na jazyku. Ten pocit ale nepřichází. Je to jakoby vás někdo zmrazil a vy jen stojíte a čekáte, kdy vás pohltí bolest, strach a beznaděj… Čekáte na ně jako na smilování. A pak to najednou přijde a vy máte pocit, že vás to zevnitř sežere, roztrhne a že vy už nejste vy.

Říká se, že smutek obecně má 5 fází. Za prvé – popírání. Ach, ano. Popřela jsem naprosto všechno. Popřela jsem Boha i anděly na nebi, popřela jsem slunce na Zemi, popřela jsem smysl světa i zcela všechny důvody proč bojovat dál. Popřela jsem, že by mně to mohlo zničit. Že bych se mohla nohama dotknout samotného dna. Kdepak nohama…že bych na to dno padla rovnou ksichtem napřed. Najednou ale už nezbylo co popírat. Najednou si člověk uvědomí, že nemůže nechat zavřené oči. Najednou jsem ty oči otevřela. Se strachem, pokorou a vědomím že se ženu do záhuby. Kdo ví, jestli se tomu dá vyhnout?

„Protože ve svém podvědomí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští možnost vlastní neexistence), je pro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci.“

(z knihy: O smrti a umírání)

Fáze dva – hněv. Tak oči jsou najednou dokořán, mysl je rádoby mrtvá a krvácející srdce potřebuje něco cítit. Co takhle vztek… A na koho se vlastně zlobit? Na sebe? Na zradu vlastního těla, na myšlenky plovoucí stejným směrem den co den, noc co noc? Na svůj mozek, svou mysl neschopnou spát, neschopnou myslet, neschopnou umlčet srdce. Na ně? Že to nedokážou pochopit. Necítí, co cítím já. Nedokážou najít slova schopná léčit, pohledy schopná chápat. Na něj? Je-li tam i po předešlém všeho zapření. Že mi je vzal, než jsem mohla cítit jejich dech na své kůži, jejich malá srdíčka ťukající vedle mého. Na konci je úplně jasné, že to nemá smysl. Neexistuje nikdo a nic na koho se dá namířit vztek bez další bolesti. Lze ho v sobě jen udusit jako plameny ohně šlehající uprostřed ničeho.

3. fáze – smlouvání. Doslova a do písmene s ďáblem, s Bohem, s kýmkoliv. Prodala bych vlastní duši za to, aby se to nestalo. Tato fáze je spíš voláním do tmy. Chvíli člověk zvažuje svoji příčetnost, pak křičí a prosí… S poslední slzou stékající po tváři zjistí, že když mu za ty dny nikdo neodpověděl a žádnou dohodu nenabídl, je to jen ztráta času.

V okolí Řepišť, Ostravy i F-M je spousta míst kam se dá vyrazit na kole tak bych Vám ráda doporučila ty, které jsme sami vyzkoušeli.

Podél řeky Ostravice

Podél řeky Ostravice je teď udělaná cyklotrasa, která vede z centra Ostravy až do Beskyd. My zatím projeli pouze část a to z centra Ostravy do centra Frýdku-Místku. Cestou jsou udělané občerstvení/posezení pro cyklisty aby nabrali síly a děti si mohly poběhat. My pro tento účel využili např. cyklopláž v Paskově, kde k občerstvení navozili hromadu písku na kterém si můžou děti hrát zatímco nabíráte sílu. Cesta z Vratimova do Frýdku-Místku je  převážně ve stínu tak se dá s dětmi jet i když praží slunce, protože jste před ním v bezpečí.

Na trasu můžete vyrazit nejen na kole ale i na bruslích.

Za koupáním na Žermanice nebo na Olešnou

Určitě existují i jiná skvělá místa na koupání, ale na Žermanice nebo na Olešnou se můžete dostat na kole a koupel je tou nejlepší odměnou za šlapání. Na obě místa se dá dojet i z Ostravy a F-M, záleží jen na tom jak se na to cítíte.

Dnes jsem byla objednaná na 3D UTZ...brala jsem sebou moji maminku aby se pokochala pohledem na mimi...

Mimi nespolupracovalo, bylo špatně natočené, fotit se taky nechtělo, vypadalo tam jako rozmazané bahýnko...no tak nic...pak doktor alespoň udělal 2 screening..vše v naprostém pořádku, srdíčko bilo, jeho komory přesně tak jak mají být...kopalo nožičkami..

Povídám panu doktorovi zda se může podívat jestli je to vážně holčička...ale mimi ne...mělo tak nacpané nožičky a ne a ne ukázat....

až po chvíli pan doktor povídá...že vidí pindíka a já cože??a on vidíte tohle??(nic nevidím)..tak tohle je nožička..vedle jsou kouličky a toho je penis...

Ach můj Bože..to nemůžu Liborovi říct..hlavou se mi míhají myšlenky jako neřeknu mu ani slovo...budu mlčet do porodu a pak jééé oni se asi spletli...ale zase mu bude podezřelé že nekupuju růžové oblečení....no taťkovi jsem to oznámila...a v telefonu jen slyším NEEEEEEE

Libor když vidí ty dnešní kluky..tak se děsí že z něj bude to samé...tak mu povídám že si ho teda bude muset vychovat....

Taky to znáte? Chvíle s miminkem si užívám, ale upřímně musím říct, že nás potkala i období, která byla dost kritická. Po narození dcerky šlo vše jako po másle, ale zhruba před půl rokem se začaly objevovat opruzeniny střídavě s potničkami. Byla jsem z toho zoufalá, hlavně, když jsem viděla, jak je dcerka neklidná a že ji něco trápí. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jak jí pomoct…

Naštěstí jsem měla šťastnou ruku a v drogerii mě upoutala řada BATOLE s veselým tučňákem na obale. Nejprve jsme testovali olejíček a krém a po několika dnech jsem s překvapením zjistila, že opruzeniny mizí a úsměv na tváři dcerky je zpátky. Dneska máme doma snad všechny výrobky z řady J Mým největším favoritem je olejíček BATOLE, který na pokožce vytvoří jemný ochranný film. Asi i vás potěší, že BATOLE nakoupíte za super cenu, vše seženete kolem 40 korun.

Olej, krém i koupel BATOLE používáme dlouhodobě a odměnou mi jsou hebká pokožka děťátka a jemná vůně. Vždycky si spolu užijeme společné chvilky, třeba při koupání J Večerní očista se nám stala rituálem, na který se těšíme i s manželem. Dcerka si cachtání ve vodě a relativně volný pohyb ve vaničce opravdu užívá. A po koupeli? Pořádně promazat!

S koupáním to přesto až tolik nepřeháníme. Kůže jako největší orgán lidského těla přílišným máčením může utrpět. A co teprve ta dětská, která je pětkrát tenčí než kůže dospělého člověka!

A můj tip? Nedějte si vrásky z toho, budete-li vaše miminko koupat třeba jen co druhý den. Samozřejmě to neznamená vypustit zažitou hygienu, ale je tady možnost, jak pokožku zbytečně nedehydrovat. Prostě partie jako podpaží, intimní partie, obličej a okolí krku můžete omývat ručně. Prostě na sucho. Nejlépe se k této očistě hodí olejíčkem BATOLE navlhčený tampón. Tímto způsobem nemusíte děťátko vystavovat každodennímu máčení celého těla ve vodě, a stejně bude čisté a voňavé.

A tip pro maminky na závěr: takový olejíček nemusí být jen pro miminka - na suché ruce, lokty či paty se péče jako pro miminka jistě hodí i vám 🙂

Ahoj všichni, 

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

Mnoho maminek má potíže, když mají do svého dítěte dostat lék. Týká se to především těch nejmenších, které ještě moc nechápou, že lék je pro jejich dobro a pomůže jim bojovat s nemocí. Naštěstí si ale umíme poradit.

Nenásilné pokusy o aplikaci léku

Pamatuji si, když jsem byla malá a brala léky, měla jsem problém polknout prášek. Maminka ho vždy rozdrtila a na lžičce s trochou čaje podala. V případě antibiotik v tobolce je prostě na lžičku vysypala.

Teď už jsou naštěstí léky pro nejmenší děti většinou v tekuté formě, což nám hraje do karet, nicméně to nemění nic na jejich často odporné chuti. Ta děti odrazuje od jejich polknutí. Podívejme se na pár triků.

Zkuste dítěti klidným hlasem říct, co se děje a proč mu lék dáváte a hlavně popisujte každý krok. Jednak vycítí váš klid a také se víc bude soustředit na váš hlas, než na blížící se lék k jeho ústům či nosu. Tenhle způsob se mi u dcery osvědčil při podávání kapek do nosu už od malička.

Můžete také dítěti pod vaším dozorem nechat osahat lahvičku a aplikátor a opět vysvětlovat každý krok, který bude následovat. Nechte dítě účastnit se procesu v maximální možné míře, které je schopno. Zabírá to.

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.