Každý rok probíhá celoevropské testování dětských sedaček. Německý autoklub ADAC ve spolupráci se švýcarským TCS a rakouským ÖAMTC otestoval 26 dětských autosedaček. Součástí posuzování byly i crashtesty zaměřené na bezpečnost.

Mimo spoustu jiných značek byly testovány i autosedačky Joie, které v testech dopadly velmi dobře. Ať už ale vyberete jakoukoliv značku, určitě by crash testy měly být při výběru prioritou.

Přikládám přehlednou tabulku testovaných autosedaček:

odkaz na ADAC, kde si můžete jednotlivé autosedačky vyhledat: https://www.adac.de/infotestrat/tests/kindersicherung/kindersitz-test/default.aspx?amp;SourcePageId=0

zdroj: http://auto.idnes.cz/test-detska-autosedacka-0wc-/automoto.aspx?c=A160531_171824_automoto_fdv

Na konci roku 2015 jsem začala toužit po druhém děťátku. Manžel byl nejprve proti, ale pak si uvědomil, že dcera potřebuje parťáka /parťačku, tak tedy souhlasil. Řekli jsme si, že na jaře se začneme snažit a doufali jsme, že si k nám miminko najde brzy cestu. Na začátku května jsem zjistila, že jsem těhotná a byla jsem štastná jako blecha.

Ještě šťastnější jsem byla, když nám na 1.screeningu oznámili, že 20. nebo 21. ledna máme očekávat zdravou holčičku. Celé těhotenství bylo bez problémů (bez nevolností, bolestí zad, otoků atd se to ale neobešlo .....)

  Byl tu leden a já už pomalu mlela z posledního. všechno mi bolelo, nohy jak konve a tak jsem si řekla, že počkám na 38.týden, kdy už malá bude donošená a budu se snažit, aby mezi nás zavítala co  nejdřív.  Zasedla jsem k internetu a hledala rady maminek - skoro všechny doporučovaly sex. Ok, 14. ledna jsme si tedy řekli, že to zkusíme. No a světe div se - 2 hodiny po sexu se ozvaly první bolesti po 7 min a za chvilku už byly po 5. Šla jsem si tedy dát vanu a vzbutit manžela. To už jsem měla bolesti po 3 minutách. Byla 1:00 hodina a my dorazili před porodnici, kde mi u vchodu praskla voda. Na příjmu zjistili, že jsem otevřená na 1,5 cm (což jsem byla už skoro týden). Bolesti  v tu ránu nikde, ale vzhledem k odtoku vody už mě domů nepustili. Uložili mi na hekárnu, a že se mám prospat (copak to ale jde, když každou chvilku se mě sestra ptala na bolesti a když kontrolovala malou). Ráno kolem 5 hod sestra zjistila. že jsem stále na 1,5 cm.  takže opět to samé - lehnout a snažit se spát 🙂 V 9:30  jsem byla na 2 cm a nechápala jsem, že to jde tak pomalu (vždyť se říká, že druhý porod je rychlejší -první dcerka byla za 3 hodiny venku od prvních bolestí). Sestra  mi řekla, že si můžu zavolat manžela, pokud chci, ale že nemusí spěchat, že na porod to zdaleka není. Zavolala jsem mu, aby přijel a šla jsem do sprchy. Tam mě přepadly z ničeho nic šílený bolesti. Horká voda mi dělala dobře, takže jsem tam trávila minimálně 15 min. Když jsem vylezla, tak jsem měla najednou nutkání tlačit. Říkala jsem to PA a ta jen, že to  není možný, že jsem před chvilkou byla na 2 cm. Já si ale stála za svým a trvala jsem, aby mě zkontrolovala. Bolesti jsem měla snad po minutě a tak šílený, že jsem nemohla ani chodit. 10 metrů  na sál jsem šla snad 5 minut 🙂 Asistentka mě zkontrolovala a jen  se usmála a řekla, že jsem na 10 cm, že jsem se v té sprše otevřela o 8 cm a při další kontrakci můžu začít tlačit. To jsem ale nechtěla, protože manžel ještě nepřijel a nechtěla jsem, aby to propásl. Najednou se tam objevil a mě spadl kámen ze srdce, že to stihl a nepřijde o ten krásný zažitek. Na 1 zatlačení byla hlavička venku a na další i tělíčko (bez jakéhokoliv poranění a nástřihu). Bylo 10:30 když se Terezka rozkřičela na celé kolo. Po zvážení a změření mi ji položili na břicho a užívali jsme si krásné první 2 společné hodinky. 

 Terezka se narodila 15. ledna v 10:30 s mírami 3250 g a 50 cm. 

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.