Můj přítel se do mě udělal  v neděli 26.února a já mám poslední 3 dny bolesti v podbřišku mužů být těhotná ? 

Naše čekání na miminko bylo nekonečné, dlouhé. Myslela jsem si, že budu vědět až začnu rodit, ale opak byl pravdou...

Přenášela jsem, chodila často na kontroly do porodnice a výrazně se sledovala. Jediné co se mi v posledních dnech objevilo bylo tvrdnutí bříška, nic víc. Byla jsem objednána na poslední monitor/kontrolu a byla jsem rozhodnutá požádat o Hamiltonův hmat.

V sobotu na oné kontrole mi mladý Dr. řekl že mě trochu "prošťouchne". Pokud to nezabere, nastupuji v úterý na vyvolání. Byla jsem za to ráda, třeba to pomůže... Všechny svaly v těle jsem měla zatnuté a očekávala bolest (jak jsem se o něm dočetla). A ejhle, vůbec to nebolelo! Domů jsem šla celá natěšená. Těšila jsem se, že se zbavím toho pupku. Jenže už byl večer a kromě starého známého tvrdnutí břicha nic :( Tak jsem si napustila vanu, jenže když jsem do ní vlezla tak vše se máchalo v teplé vodě kromě břicha, které panovačně trčelo ven 🙂 Šla jsem tedy spát, ale už jsem nedoufala...

V neděli ráno mě vzbudilo pobolívání podbříšku. Že by, konečně ? Nebo poslíčci? začala jsem měřit v aplikaci tyto bolesti. Bylo to dosti nepravidelné, normálně jsem fungovala. Dokonce jsem s manželem ten den ještě přestěhovala skříňku. Uzavřela jsem si to tedy jako poslíčky. Bolest se plíživě stupňovala a večer mi nedala spát. Přestěhovala jsem se do obýváku, koukala celou noc na tv a chvilkama upadala do mikrospánku. Věřte mi, stále jsem si myslela že ještě nerodím, přece to musí být něco víc...

Pondělí ráno byla bolest už dosti nepříjemná, ale stále nebyla pravidelnost (jak všude píší). Interval byl někde kolem 8 - 11minut. Když jsem vstávala, odešla mi hlenová zátka (ale ta může odejít i týden před porodem). Neměla jsem hlad, pouze jsem pila. Lehla jsem si do pokoje, relaxovala, smskovala.. Občas mě zkontroloval manžel, ale byla jsem raději sama. Říkala jsem si, že se asi něco začíná dít.. Kolem 9hodiny jsem měla bolesti stále dosti nepravidelné, kolem 6minut. No nic, zavolám do porodnice a optám se. Bylo mi řečeno, že si mám dát sprchu a uvidím. Šla jsem tedy do sprchy, ale intervaly se prodloužily na asi 10 minut, stále nepravidelné. Zato bolest zesílila. V duchu jsem zato děkovala PA :(

Takhle se to táhlo celé dopoledne a poledne. Vlastně ani už si nepamatuji kdy mě to začalo nutit si při těch bolestech prodýchávat. Před 16hodinou se intervaly opět zkracovaly, bylo to opět kolem 6minut. Začínala jsem být unavená, nevyspalá, rodina mě telefonicky kontrolovala a mamka byla nervozní, že jsem nejela ještě do porodnice. Ale já pořád čekala ještě něco.. Volám tedy opět do porodnice a prosím, jestli bych tedy nemohla dojet, že jsem unavená ... stejně druhý den nastupuji na vyvolání, tak mi dají třeba něco na vyspání a zítra to vyvolají. Hlavně né další sprchu! Naštěstí PA řekla ať dojedeme, že se domluvím s Dr. Tak jsme se dobalili, nikam nespěchali a v 16:30 přijeli do porodnice. Bolesti byly stále nepravidelné, od 4-6minut. Jaké bylo mé překvapení když mi PA oznámila, že jsem otevřená na 6cm !! V tu chvíli jsem si byla už stoprocentně jistá že rodím 🙂

Tuto pastu jsem zaznamenala uz driv a zvazovala jeji koupi. Kdyz se naskytla prilezitost ji testovat, zkusila jsem sve stesti a byla jsem vybrana, z cehoz jsem mela a mam velikou radost.

Co me prekvapilo, byla velikost baliku na jednu zubni pastu, ale to je vedlejsi🙂

A ted k samotne zubni paste.

Zubni pasta ma prijemny obal, ktery nekrici milionem barev a spoustou napisu, jak je dana pasta super, ale i tak je obal zapamatovatelny a hlavne je vzhledny.

Pasta sama o sobe je bila a ma prijemnou konzistenci - neni ani prilis tekuta ani prilis tuha. Velice ocenuji to, ze temer nepeni.

Chut pasty je nevyrazna a skutecne neovlivnuje ani chut jidla ci piti po vycisteni, jak jsem zvykla u beznych past. Ano, normalne si zuby cistim vzdy az po jidle, ale kvuli testovani jsem to vyzkousela i obracene a take se mi to bude hodit na mnou oblibenych poznavacich zajezdech, kdy cas snidane a cas odjezdu z hotelu jsou cast naplanovane tak, ze jsem nucena si zuby cistit pred snidani.

Byla jsem vybrána jako jedna z deseti testerek zubní pasty Zendium Complete Protection, za což jsem moc vděčná, protože jsem konečně objevila pastu na moje trápení - citlivé zuby. Hurá! Po týdnu používání se citlivost vytratila.

Celkově mám problematické zuby, vysoká kazivost, krvácení dásní... Takže zůstanu věrná této pastě. Téměř nepění, to je pro mě také velké plus. Pasta má příjemou vůni i chuť a opravdu neovlivňuje chuť jídla ani pití před nebo po vyčitění zubů.

Všem doporučuji vyzkoušet, nebudete zklamaní.

Děkuji za možnost testovat!

Hezký den

Vstávám a je mi špatně od žaludku, hladem a nedostatkem energie, to už poznám a taky uznávám, že tímhle stylem by to moc dál nefungovalo, musím být fit, v noci se nevyspíme, malého stále něco trápí i když nevíme co, ale musíme to vydržet.. podezřívám možná i nedostatek mléka. Uvidíme v co se to vyvrbí. Ráno i když se sotva držím na nohách věnuju přípravě jídla na tento a další den, pondělí bývají krizové. Odjíždíme z wellnes u rodičů a většinou další den potřebujeme na aklimatizaci.. 🙂

Snídaně: polévka se špenátem, mrkví, cuketou a dvěma vajíčky
Svačina: obírám kosti z vývarů, dýňovo-cuketovo-mrkvovo-porková polévka ve vepřovém vývaru s masem a kvašené zelí a poté se žaludek kroutí
Oběd: pečená cuketa, dýně a mrkev ve vývaru a kuřecí maso z vývaru, točí se mi hlava, bez energie
Svačina: dýňová polévka viz svačina ráno s masem a zelím, je mi hned líp, takže si myslím, že jsem to předtím dost podcenila se sacharidy, zvládnu i procházku s kočárem, podezřívám že mě začíná pálet i žáha, o bublání v břiše nemluvím, zkusím zítra vysadit zelí
Svačina II: kousek pečeného masa a cuketovo - patizonová polévka se zelím 
Večeře: kuřecí maso z vývaru, pečená cuketa+dýně+mrkev s ghee (mňam)

Celý den cítím poměrně dost těžký žaludek, který by se rád vyprázdnil, ale bohužel, na záchodě to vypadá s prominutím jako v kozím chlívku.. no nic zkusíme zítra.. stav malého je takový, že už dva dny taky nebyl na velké a přijde mi že ho v noci trápí i bříško..

Předtím než se vrhnete na tento článek, doporučuji přečíst článek "Má první doba porodní aneb tři dny trápení". Manželovi jsem nechala v psaní plně volnou ruku, protože já si některé části "díky" vyčerpanosti nepamatuju. Tak hurá na to 🙂

30.10. 22:50 přijíždíme do porodnice, Klárku si přebírá porodní asistentka a já se procházím po chodbě a sem tam škvírou ve dveřích pozoruju Klárku, která buď spí nebo hodně přemýšlí nebo prostě jen hibernuje.

Do vyšetřovny vycházím na výzvu asistentky "Kde jste? Co tam děláte? Pojďte dovnitř!"

Vcházím, manželka se apaticky pousměje a já ji to vrátím lehce křečovitým úsměvem. Manželka sedí na křesle a na obnaženém pupku má gumové pásky, které drží zařízení na měření ozev. Klárka střídavě spí a sleduje papír který leze z přístroje.

Snažím se o humor, ale bavím se už jenom sám.

Klárka s hrůzou sleduje lejstro, které vyjíždí z přístroje na měření ozev a s výrazem ve tváři, který byl kombinace hrůzy a beznaděje, mi sděluje, že nějaká čára by měla být ve větších křivkách a že asi zase nic.

Takže jak to vlastně před rokem a půl bylo? Vybavuji si to jako dnes. Měli jsme naplánovaný náročný den, termín porodu jsem měla až v pátek a ten den byla sobota. A přes to si mě objednali na kontrolní monitor a ultrazvuk. Nemohlo to vydržet do pondělí? "Nemohlo!" zněla odpověď doktora. Ani se nedivím, od velkého ultrazvuku mě honili 2x týdně do rizikové poradny, protože náš malý byl prostě malý. Tedy malý na svůj týden. Proč to tak bylo až později. Takže jsem poslušně naběhla na monitor v 10 ráno, kde se zdálo být všechno v pořádku a pak vedle na ultrazvuk s vidinou příjemně stráveného odpoledne u mojí babičky a později oslavy narozenin dcery našeho dobrého kamaráda. Doktor se nejdřív podivně tvářil a pak mě oznámil, že se odpoledne nekoná. Nebo teda vlastně koná ale u nich. "Máte málo plodové vody." A že si mě tam rovnou nechají. Vyprosila jsem si alespoň cestu domů pro tašku. Panebože sice mám většinu sbalenou ale jak znám Dominika půl věcí by mě zapoměl dobalit. To bude fofr, letělo mě hlavou. Takže vyvolávaný porod. Ale já nechci. Já chci být doma, hezky v klidu, až mě začnou bolesti měřit minuty a pak zavolat samitku. Naši se ten den zrovna vrací z dovolené, při čekání na zastávce volám mamce že se otáčíme doma a jedem zpátky do porodnice. Nejdřív překvapení, potom skepse. Achjo, díky za podporu mami. Dorážíme domů. Rychle balím věci. Ještě že jsem si napsala seznam co dobalit, všechno mě padá z rukou. Co když se vrátíme a ozvy už nebudou? Dominik volá tomu kamarádovi jehož dcera má odpoledne oslavu a domlouvá se s ním že nás odveze zpět. Ať to prý netrvá tak dlouho. Mě je to jedno, já tam nechci. Ne takhle. A vím že můj malý taky ne. Jsme zpátky, doktor nás vítá se slovy "Už jste zpátky? Tak rychle?" jakoby to nebyl zrovna on kdo mě před hodinou poháněl zpět co nejrychleji. Sestra se mnou sepíše příjem a pak mě napíchne ruku na zátěžový test. Fajn moje tělo reaguje, apoň něco. Noc mám strávit na oddělení gynekologie s dalšími 4 pacientkami na pokoji. Večer si mě volají na vyšetřovnu u porodních sálů. Všechny jsou plné. Slyším sténání žen v posledních fázích porodu. Panebože! Nebudu rodit! Jakoby to nestačilo doktorka mě sděluje, že noc možná budu muset strávit tam. Ale nejdřív mě připojí na břicho "Moniku" - v podstatě přenosný monitor. Odcházím do pokoje. Ne však na dlouho. Krabička přestává spolupracovat a mě před půlnocí "deportují" na už uklizený porodní pokoj. Oddychuju si že nebudu nocovat na sesterně. A začíná kolečko monitorů. Od půlnoci do půl jedny, od jedny do půl druhý, od dvou do půl třetí...upadám do spánku ze kterýho mě často ruší šeptané "Tak jsem zas tady". Jen odhrnu peřinu a dělej sestro co umíš, je mi to fuk. Ráno mi zavedli první vyvolávací tabletu. Celý den čekám - nic. Monitory se zatím smrskly na jednou za 2 hodiny. I v noci. Další den další kolo. Doktor mě bez předchozího souhlasu provedl Hamiltona. Asi ho zabiju! Nezabiju, omlouvá ho že jinak je tak strašně moc hodnej. Znovu celodenní čekání. Odpoledne mě odešla hlenová zátka a  - nic. Znovu noc plná monitorů. Jsem vyčerpaná. Nemůžu se pořádně vyspat, v pokojích vedle už odrodili 3 ženy, všechno je slyšet. Už je mi to jedno. Jedna křičí tak moc že je to slyšet i na chodbu před porodní část. Každý den za mnou chodí Dominik. Nevím jestli by nebylo lepší kdyby se spíš vyspal, není zrovna ve střízlivým stavu. I tak jsem hrozně ráda že je tam aspoň chvilku se mnou. Další noční monitory. Ráno mě doktor navrhuje že buď mě propustí domů, za což jsem vážně moc ráda po jeho slovech "Teď ozvy jsou, za hodinu být nemusí a už s tím nic neuděláme" a nebo císaře. Probírám to s Dominikem. Jeho stanovisko je " Tak  co se dá dělat když to jinak nepůjde". Domlouvám Míšovi aby si dal ten poslední den říct. Asi málo protože porod se nekoná. Ráno znovu zátěžový test. Bez reakce. Už i moje tělo má dost. A já už toho všeho taky. Chci císaře. Hned. Než si to zas rozmyslím. Otravuju sestry že potřebuju mluvit s doktorem. Chudinky, ptám se jich každých 20 minut. Konečně přijde. Prý to probere na poradě s primářem že bysme to sfoukli ještě dneska. Jsem trochu v šoku jak rychle to jde. Je 1 když mě sestra přijde říct že ve 2 jedu na sál. Volám Dominikovi. Je v práci. "Už? Počkej já jim to tady řeknu a jedu." Na mou otázku kam když u císaře být nechtěl mě odpovídá že mu chlapy vysvětlili že je to v pohodě, že nic nevidí a pak ho poženou za mimčem. Čím poslouchal když jsem mu to samý říkala já? Za chvilku je u mě, pak mě vezou na sál. To je rychlost. Už nikdy mě nikdo nebude nic píchat do páteře! Najednou jsem zarouškovaná a přichází Dominik. Mluví na mě. Je mě špatně. Ozve se " Torecan". Pořád je mě špatně a dostanu ho ještě jednou. Je mě líp. Cítím tlak v oblasti žaludku. Za chvíli bude venku. Pláč. "Je to kluk jak buk" Dominik odchází. Za chvilku mě přinesou Míšu na chvilku ukázat. Pamatuju si jak vypadá. Sestra mě ukáže že máme stejná čísla. Už mě šijou tak dlouho. Není mě dobře. Z hluboka dýchám. Anestezioložka mě uklidňuje že už to bude. Konečně! Vezou mě ze sálu. Přebírá si mě taková metr sestra. Vezou mě na pokoj. Z postele vidím na hodiny. Je půl čtvrtý? Vždyť říkali že to netrvá ani hodinu. Co tam se mnou proboha tak dlouho dělali? Přichází Dominik a nese našeho syna. Pokládá ho vedle mě, nemůžu ho přitulit, nemůžu se zvednout, od pasu dolů ochrnutá...dostávám kapačku a syna mi nesou pryč. Večer si ho ještě jednou na chvilku vyptám. Vyměnili se směny, přichází mladá sestřička s andělským zjevem. Nebo je to anděl? Dlouhý blond zvlněný vlasy, brýle, o polovinu lehčí jak já. Konečně mě přináší polštář. Břicho bolí. Hrozně moc bolí. Podařilo se mě na chvilku usnout. Paní vedle vstává na kojení. Ráno mě sestřička anděl pomáhá vstát. Vážně může něco tak hrozně bolet jak moje břicho? Podpírá mě při cestě na záchod. Drtím jí ruku. Nic na to neříká. Usmívá se a ochotně pomáhá. Pak mě přinesou Míšu na první přiložení. A za další 2 hodiny znovu. Užívám si čas co ho mám u sebe. Mezitím se snažím pohybovat, chodit. Vím že se musím rozhejbat abych byla schopná se o něj starat a dali mě ho napořád. Tak chodím a chodím a chodím. Paní vedle mě říká že jsem úplná atletka, že ona na tom byla první den hůř. Další den už konečně dostávám svýho syna na trvalo. Bez postýlky :D pro tu si musím zajít sama po 2 hodinách co mě sestra řekla že mě ji přivezou. KONEČNĚ!