Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Možno to niekomu príde emocionálne a príliš, ale mám potrebu sa o ten pocit podeliť a hlavne naň nikdy nikdy nechcem zabudnúť. Na miminko som čakala roky, hodiny začali tikať veľmi dávno, už len pri predstave mi tiekli po lícach slzy nedočkavosti a kamarátkam som na diaľku fňukala, že už sa tá potreba nedá vydržať. Ale trvalo nejakú dobu, kým všetko vyzrelo tak, že prišiel čas. Napriek tomu čas bežal a chvíľa dvoch čiarok bola tu.

Od tej chvíle ubehlo 4,5 mesiaca a hoci sa vlastne neudialo nič, tak sa toho udialo strašne moc. Mnoho významných momentov a malých i veľkých milníkov. Od dvoch čiarok je ich život taký plný a každý z nich mi vybil dych a radosťou na chvíľu zastavil srdce. Prvý ultrazvuk s fazuľkou, druhý ultrazvuk s bijúcim srdiečkom, oznámenie mojim rodičom, NT screening - počítanie prstíkov, hýbajúci sa človiečik a vedomie, že je všetko v poriadku, ďalšie oznámenia našim blízkym, prvých pár mini oblečkov, ktoré mi topili srdce, Vianoce a rastúce bruško, oznámenie v práci a verejná radosť, ďalšie nákupy a plány, stále viac rastúce bruško, prvé pohyby. A každé kopnutie je tak úžasné a výnimočné ako to prvé, lebo ma neprestáva fascinovať, že vo mne rastie malá ľudská bytosť. Že to príroda vymyslela tak úžasne a dokonale a že moje telo je niečoho takého schopné. Som na seba a na svoje telo taká pyšná, hoci je to vlastne základná ľudská prirodzenosť...

Celé tie roky som sa tešila nevediac na čo a hoci som vedela, že to bude radostné a krásne, ani za mak som netušila, aké fascinujúce to bude. Fascinujúco krásne. Za tie mesiace sa z "mojho najobľúbenejšieho sezamového semiačka", ako som ju volala na začiatku, keď bola taká veľká, stala fungujúca bytosť. Má ešte len okolo 25 centrimetrov a ešte má toho veľa pred sebou, ale raz príde a ja ju budem držať v náručí. Je to neuveriteľné (kúsok aj desivé a nové samozrejme🙂. Dovtedy si chcem naplno užiť to kopanie, naše rozhovory/moje monológy, spoločné počúvanie hudby a dotyky a všetky 2v1 pocity.

Řekla jsem si, že každý den se bude snažit vytvořit článek podle našeho výletu v ten den. Dnes tedy výlet nebyl, ale budu psát o výletech do hor. Z Ostravy se můžete vydat do Beskyd nebo Jeseníků, vzhledem k tomu, že blíž je to do Beskyd budu psát o nich.

Pustevny

Pokud si budete chtít udělat krásný výlet vydejte se sem. Autem můžete dojet do Raztoky a nahoru se dostanete buď lanovkou nebo pěšky po silnici. Hned u horní stanice lanovky jsou nádherné chaty Libušín a Maměnka navržené  architektem Jurkovičem. Bohužel Libušín vyhořel a zatím ještě není opraven.

Až dojdete na Radhošť najdete tam sochu Cyrila a Metoděje a kostel jim zasvěcený. Vždy v červenci je zde směřuje spousta věřících i nevěřících aby oslavili jejich příchod. V tuto dobu sem raději nechodím 🙂

Nejlepší cesta z Pusteven dolů vede na koloběžce dolu zkopce po Knížecí. Koloběžku si s sebou brát nemusíte, můžete si ji nahoře půjčit a ještě Vám k ní půjčí i přilbu a dokonce i koloběžku s dětským sedátkem a můžete jet i s dětmi. Mě se to moc líbilo.

Ondřejník

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

     Oleje jsou má velká vášeň. Chtěla bych mít všechny! Mám v lednici přes 15 druhů a pořád pokukuju po dalších... 🙂 Olej se dá vyrobit téměř ze všeho. Věděli jste např., že existuje olej ze slaměnky? Jeho cena je však závratná, 1 ml stojí okolo 300 Kč (spočítejte si, kolik pak stojí litr ;)). Využití olejů je široké - od kuchyně po kosmetiku, mazání dřevěných rámů oken :D apod. Za studena lisované oleje jsou doslova přírodním lékem na všechny lidské neduhy. V následujícím článku Vám zkusím několik mých oblíbených olejů představit.

     Kokosový olej zná už dnes skoro každý. Příjemně voní, palačinky na něm chutnají výborně a ještě jej využijete jako lubrikant :D. Má mnoho dobrých vlastností, nestojí moc a dále je netřeba jej představovat. 

     Od doby, co máme Vašíka, pravidelně kupuji cedrový olej. Je doporučován jako jeden z nejlepších pro malé děti, jimž zajišťuje dobrý psychický i fyzický vývoj. Užívala jsem jej v době kojení a nyní ho maličký dostává do příkrmů. Chutná po oříšcích a maličkému moc chutná 🙂. 

      Olej z fermentovaných tresčích jater užívám z toho důvodu, abych zajistila maličkému dostatek vitamínu D přes zimní (a podzimní) období. Neužíváme vigantol a toto je jediný způsob, jak si můžu být jistá, že přijímám dostatek vitamínu D. Ten mi zajišťuje i lepší imunitu, což můžu opravdu potvrdit. Jsem díky němu mnohem méně unavená, i když v noci často kojím.

     Kmínový olej se nám velmi osvědčil v prvních měsících Vašíčkova života, kdy jej trápily prdíky. Zkusili jsme mnoho přípravků a postupů, ale pouze konzumace (mou osobou) kmínového oleje nám pomohla. Silice se dostanou do mléka a pomůžou tam, kde je třeba.

     Meruňkový olej je výborným mazáním pro novorozence, doporučuje se jako první olej, se kterým by měla jejich kůže přijít po narození do styku. Já si jím mažu i obličej a jsem s ním velmi spokojena.