České plenky MonPeri se chlubí "důvěrou předních českých porodnic" a certifikací českým zdravotnickým ústavem. Na stránkách výrobce uvádí "Dětské plenky MonPeri vyrábíme z přírodních materiálů, bez příměsí PVC, chloru, antioxidantů, latexu a ftalátů.". Moc jsem se na plenky těšila, ale nijak extra mě neoslovily.

Plenky jsme zkoušeli ve velikosti 3. Na pohmat působí igelitově či povoskovaně.  Plenka není elastická, pouze na zádech je pružící pás, který po opakovaném zapnutí už skoro nepruží. Nijak moc nám to nevadilo, protože je plenka široce vykrojená a má dlouhá křidýlka kolem gumiček, což vypadá velmi pohodlně. Uvnitř je plenka krásně čistě bílá. Naše testovací kousky měly lehký chemický zápach. Z testovaných plenek patří k silnějším a tužším kouskům, ale dobře jde zapnout i větším dětem, které jsou u horní hranice jejich váhové kategorie.

Plenka dobře saje a povrh je pocitově suchý, ale vnitřek plenky se po navlčení začne přesýpat, takže bych plenku na delší nošení nepoužívala.

[Navlhčený vnitřek plenky se sesunul. Prosvítá žlutý obrázek z venkovní vrstvy.]

Shrnutí:

+ Široké vykrojení plenky

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Můj prozatimní příběh: po půl roce snažení jsem jednou měla na testu ducha, clearblue digital ukázal 1-2, po pár dnech to odešlo - biochemické - pokud tedy vůbec bylo, pak už jsem to začala řešit na gyndě, tam mi dával všelijaké hormony na podporu ovulace, clostillbegyt, plánovaný pohlavní styk..nic.. udělal základní testy, hormonální profil.. vše ok, spermio nižší, ale v normě. po půl roce car - apolinář.. vše v naprostém pořádku, až poslechová metoda vyšetření vejcovodů - že prý jeden asi neprůchozí a jeden částečně.. tak hned IVF.. vše ok, odběr 12 vajíček, 1 se oplodnilo nádherně, půl normálně, půl icsi, když jsem jela na ET, tak mi volali, ať nejezdím, že mají všechny špatný vývoj, že nemá cenu zavádět.. špatný vývoj již od druhého dne - špatné dělení, vysoká fragmentace, pomalý vývoj, 4. den zástava.. tak genetika, ta v pořádku, po půl roce mě u apolináře zase chtěli hnát do druhého ivf bez dalšího zkoumání, tak jsem šla do Gennetu, tady vše nanovo, v, vzorové výsledky, AMH vysoké 8,5, ideální dárkyně hahaha.. zkouška IUI - bez výsledku. Manželovi kolísal spermiogram. Začíná další IVF. Tentokrát krátký protokol, Gonal nejdříve 200, pak 175, od 5. dne cetrotide, vyrostlo 18 folíků,  z toho 16 vajíček, opu bylo proti apolináři nádherné, doktoři, sestřičky dokonalá péče, hned kapačky, podpora, nic nebrali na lehkou váhu, u apolináře na mě kašlali a péče šílená. Vše jsme oplodňovali PICSI , nakonec bylo kvalitních jen 10 vajíček, oplodnilo se 5. Opět podobný vývoj, špatná kvalita, každý den pomalejší a pomalejší a čtvrtý den zástava ve vývoji u všech embryí. Verdikt stejný jako u apolináře, asi to bude chybou vajíček..  Od druhého umělého mě pořád táhne v podbříšku, není to bolest, ale z hyperstimuláku to mám podrážděné.. Rozhodli jsme se jít do darovaných vajíček. 3 IVF s darovanými - konečně byly aspoň 3 embryjka - blasty, jedno jsme zaváděli v březnu - ET, ale nic z toho nebylo, 11 den přišla ms. Za dalších 14 dní mě hrozně bolelo břicho, nechápala jsem co se děje, tak jsem šla ke gynekoložce, ta mi řekla, že mám po ovulaci a tak mám ovu bolesti. Dobrý, chtěla jsem jít na další KET, tak jsem šla do caru na kontrolu, tam mi zjistili, že mám tekutinu v děloze a že je to celé divné, tak mi nabrali krev a odpoledne volali - jste ve druhém týdnu těhotenství!!!! HCG 150 - jakože cože? no prostě nevím - nechápu, jestli to bylo jen to embryjko z IVF, nebo jestli se stal zázrak a po ms jsem prostě otěhotněla.. každopádně hcg pak klesalo a další naděje v tahu.. řekli jsme si, že třeba tedy otěhotnět můžu a tak počkáme, léto uteklo, nic se nedělo a v září jsme šli na další pokus.. 1. ket - v nativu, sliznice 6.5 mm, testy desátý den duchové, hgc 12, duchové pak zmizeli, takže prostě biochemické, znovu.. v říjnu poslední mrazáček - stimulovaný, sliznice 7,5mm, po transferu jsem byla nastydlá a tentokrtá ani dušíček.. takže prostě konec třetího IVF.  Nevím, co teď dál.. asi zkusím minimálku.. lázně.. další DV? prostě nevím.. Pokud by byl někdo, kdo měl fragmentaci a zástavu embryí a mělo to dobrý konec ,dejte mi prosím vědět, co vám pomohlo.. psychicky, finančně, ani duševně už nevím co dál.. mám sto chutí se na to vykašlat, ale je mi 31 a děti chci.. 

Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.