Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat." 

Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.