Bez obav, s námi to zvládnete

V Olivově dětské léčebně nabízíme komplexní řešení dětské nadváhy a obezity.

Terapie je založená na spolupráci dítěte s našimi lékaři a odborníky, především nutričními terapeutkami, dětským psychologem, fyzioterapeutem a v neposlední řadě učiteli, kteří dohlíží na kontinuitu školní výuky po celou dobu léčebného procesu dětí.

Komplexní přístup = zaručuje dobré výsledky

• racionální a vyvážená strava sestavená dle individuálních potřeb každého dítěte
• odbornými fyzioterapeuty vedené kondiční cvičení a pohybové aktivity přizpůsobené stavu a schopnostem dítěte
• odborný psychoterapeutický přístup zaměřený na posílení sebevědomí a zvýšení sebedůvěry dítěte
• spolupráce s celou rodinou na změně stravovacích zvyklostí a životního stylu

 Jak to celé probíhá?

Léčíme ortopedické vady pohybového aparátu, skoliózy, kyfoskoliozy, kyfózy, hyperlordózy, vadné držení těla a stavy po ortopedických operacích

U pooperačních stavů je dítě po zákroku na klinice převezeno do léčebny k další následné, péči spojené s individuální rehabilitací. Dětem jsou k dispozici pokoje na oddělení pod nepřetržitým dohledem zdravotních sester.

V Olivovně léčíme také děti s vadným držením těla a bolestmi pohybového aparátu spojených s poruchami funkce bránice (skupina v rozmezí 3 – 18 let). V rámci léčby je dítěti stanoven rehabilitační program zaměřený na zlepšení funkce bránice a koordinace se svaly trupu.

Nedílnou součástí léčby nejen pohybového aparátu je canisterapie, která má vliv na psychologickou a sociálně-integrační stránku dětí. Vliv je tedy zásadně dvojí – psychosociální a fyziorehabilitační. Canisterapeut může psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, učení se (mluvenou řeč, neverbální projevy atd.) ale i motorikou (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů atd.). Formou terapie lze spolupracovat s fyzioterapeutem a zdravotním personálem.

Léčba nemocí pohybové soustavy, nemocí svalové soustavy, kosterní soustavy a nemocí pojivové tkáně

• vrozené a získané ortopedické vady pohybového aparátu
• stavy po operacích a ortopedických operacích k plánované rehabilitaci a dále rehabilitační příprava před plánovanými operacemi
• skoliózy, kyfoskoliózy, kyfózy, hyperlordózy, vadné držení těla
• morbus Scheuermann, dorzopatie

Na základě více jak stoleté tradice v Olivovně úspěšně léčíme dětské a dorostové pacienty (ve věku od 1 do 18 let); poskytujeme následnou odbornou léčbu pacientům s opakujícími se či chronickými onemocněními horních a dolních dýchacích cest. Jsou to onemocnění nosohltanu, vedlejších nosních dutin, středouší, hrtanu, průdušek, plic; stavy s alergickými rýmami, průduškovým astmatem, vrozenými i získanými poruchami funkce dýchacího ústrojí a poruchami imunity.

Častou součástí léčby našich pacientů je léčba medikamentózní, se kterou děti přicházejí do Olivovny z důvodu svého onemocnění, s cílem doléčení akutního stavu či zklidnění onemocnění opakujícího se či chronického. Náš zkušený lékařský tým (je k dispozici 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu) se v Olivovně, ve spolupráci s ošetřujícím lékařem, snaží tuto léčbu optimalizovat, případně i zjednodušit. Hlavní naší výhodou je možnost zde dětského pacienta průběžně sledovat během celého jeho pobytu ve skutečných podmínkách (v dětském kolektivu a ve škole, při tělesném pohybu, při odpočinku a ve spánku), což je jinak pro ošetřujícího lékaře, který má na pacienta vyhrazeno pouze několik minut při obvyklé ambulantní péči, nedosažitelné.

Olivovna je vybavena moderními přístroji pro funkční vyšetření dýchacího ústrojí. V nezbytném případě mohou lékaři přijatým dětem zajistit všechna potřebná laboratorní či konsiliární vyšetření v blízkých zdravotnických zařízeních (nemocnice s poliklinikou v Říčanech) či na nedalekých pražských klinických pracovištích.

Nedílnou součástí léčby našich dětských pacientů je péče nutričního terapeuta o stravovací režim pacientů, vč. dietního řešení případných potravinových intolerancí nebo poruch výživy.

Náš ústavní psycholog je zapojen do spoluvytváření programů pobytové terapie v Olivovně, a je zapojen jak do kolektivní, tak individuální psychoterapie potřebných pacientů.

Zdravotní rehabilitace

„Zdravá půda = zdravé rostliny = zdravá zvířata“

Pokračování mého výletu je tady! 🙂

Těšila jsem se, jak se vyspím v té krásné, měkké a velké posteli. Předpokládala jsem, že když poprvé po skoro 11 měsících nebudu muset vstávat k Toníkovi, tak že padnu a ráno vstanu. No realita byla jinde. Nejdřív jsem vůbec nemohla usnout, následně jsem se asi stokrát vzbudila, ale i tak to bylo báječný. Já prostě miluju pohodlné postele 😀

Den nás vítal slunečními paprsky. Takže jak jsem vám psala, že jsme si všichni zabalili naprosto špatně…. Někteří z nás totiž měli v kufru hlavně svetry, holiny, pohorky, nepromokavé bundy, dlouhé a teplé kalhoty. V jednom z kufrů by se dokonce našla i péřová bunda! 😀 (nutno podotknout, že zcela výjimečně ne v tom mém!). Prostě jsme žili v tom, že když jedeme na sever, kus od Ruska, tak tam bude zima asi jako na severní točně 😀 No nic, takže už ráno sluníčko pálilo jako blázen a nebe bez mráčku slibovalo horký den.

Začali jsme báječnou snídaní a hned po ní za námi přijel pan Hipp. Usadili jsme se do polokruhu ve stínu velkého stromu a zaposlouchali se do přednášky o organickém zemědělství. Upřímně jsem se děsila. Přednáška? To bude nuda… Přátelé, nebyla. Fakt nebyla. Hltali jsme každé slovo. S každou další a další větou nám to všechno dávalo větší a větší smysl. To, jak je každý krok promýšlen do důsledku, ten absolutní respekt k přírodě a k životnímu prostředí. Ochrana volně žijících zvířat, snaha o zachování rovnováhy. Měla jsem z toho pocit, jako by se, obrazně řečeno, pan Hipp každé ráno poklonil k Zemi a s pokorou poděkoval. Nikdy, opravdu nikdy jsem z nikoho necítila takový respekt k přírodě.

Mám z přednášky spoustu poznámek, některé zajímavosti vám sem napíšu, zbytek v uceleném, samostatném článku!

"Pojďme si to společně pořádně užít!"

Je neděle večer a já horečnatě a na poslední chvíli, jak je mým dobrým zvykem, balím věci do kufru. Ráno, přesně v 6:45 mě bude před domem čekat taxík a moje HiPP dobrodružství začne!

Jsem nervózní, absolutně nevím, co mě čeká. Vlastně ani nevím, kdo všechno letí! Co si mám proboha zabalit? Jedeme na farmu, takže holiny? Jedeme na sever, 40km od ruských hranic, takže péřovou bundu? Teplý svetr a placatku rumu? 😀

Noc je ve znamení nástupu horeček u Tondy. Připisuju je zubům, které se tlačí, dávám čípek a prďola spinká až do rána celkem klidně. Ale i ráno hoří… Odjíždím s opravdu velmi, velmi těžkým srdcem. Tak poňuchňat, pusu a pryč. Nebudeme to loučení dramatizovat.

Sraz na letišti je u hrací plochy v odletové hale Terminálu 2 přesně v 7:30. Jelikož pan taxikář se mnou jel jako by mě ukradl, tak jsme tam byli už asi v 7:10! 😀

Stejně to miluju. Pomalým krokem jdu do Terminálu, ležérně za sebou táhnu svůj malý kufr, narovnám se a vcházím dovnitř. Cítím se asi jako Stašová v Románu pro ženy. Miluju letiště, miluju značková zavazadla. A jakmile jsem tam, začínám myslet anglicky 🙂

„Bohužel jsou mezi námi i takové, kterým snažení nepomůže. Já třeba nemám dělohu. Jelikož jsem to zjistila už když mi bylo 16 let, měla jsem dost času se na řešení tohoto problému psychicky i finančně připravit. Teď už jsme ve fázi, kdy máme náhradní matku a ta už je po IVF. Tahle možnost existuje i ve skutečnosti, nejen ve filmech.“ 

Je to jeden velký byznys. S penězi, emocemi a především s osudem dítěte. K asistované reprodukci, konkrétně k náhradnímu mateřství, kdy vaše dítě odnosí cizí žena se uchyluje stále více neplodných párů. Moc se o tom nemluví, protože tato problematika se pohybuje na hraně legality. Jak to tedy ve skutečnosti chodí? A má náhradní matka právo si dítě po porodu nechat?

Řešení neplodnosti, tedy metody asistované reprodukce řadíme mezi metody umělého oplodnění, které umožňují (nebo alespoň se o to snaží) neplodným párům mít vlastní dítě. 

Metody umělého oplodnění

• Hormonální léčba

Používají se léky, které zvyšují plodnost, upravují nepravidelnou ovulaci a menstruační cyklus. Někdy přímo navazuje na prodělané gynekologické operace související např. s odstraněním cyst a myomů.

„Osobně bych do toho už znovu nešla. Mám děti od sebe 2,5 roku. První hyperaktivní, ale mateřskou s ním jsem si užívala i přes to, že do roka a půl jsem měla spánkový rekord 2h v kuse. Pak jsme si naplánovali další miminko a vyšlo to hned. Všichni mě ujišťovali, že už jsem si své vybrala, to druhé miminko bude klidné a spavé...“

Jaké to je, mít děti brzy po sobě. Ještě možná kojíte nebo jste sotva přestala a jste znovu těhotná. Zvládnete to? Vždyť doma jedno miminko v podstatě máte a do toho čekáte další. Možná máte strach, ale nebojte se, určitě to nebude tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Malý věkový rozdíl mezi sourozenci má určitě spoustu nevýhod, ale většina maminek, které mohou mluvit z vlastní zkušenosti vám řekne, že výhody převažují. Ať už jste se v takové situaci náhodou nebo úmyslně ocitli, či jste zatím ve fázi plánování, následující řádky jsou pro vás jako stvořené.

Dva roky a méně

„Ahoj holky, najde se tady někdo, kdo má zkušenosti s dětmi, které se narodily brzy za sebou? Synovi bude v dubnu rok, a právě v dubnu bychom se chtěli začít snažit o druhé miminko. Kdyby nám to vyšlo hned napoprvé jako se synem (samozřejmě bychom byli rádi), ale synovi by bylo něco málo přes 20 měsíců, když by se narodilo druhé miminko. Dá se to vůbec zvládnout, vychovávat novorozence a dítě, kterému nejsou ani dva roky? Nikoho neznám, kdo by měl děti takhle brzy za sebou, většinou mají mezi sebou věkový rozdíl 3-5 let.“

První týdny s miminkem má většina maminek tak trochu v mlze. Neustálé kojení, přebalování, převlékání, houpání. Sotva se to trochu zlepší, jste najednou znovu těhotná a za pár měsíců to celé absolvujete zas. Jenže tentokrát tam bude ještě jeden rozdíl. Už totiž dítě máte, takže vás nečeká jen péče o novorozence, ale i o batole. Ale víte co? Čas běží jako voda a ženy-matky vydrží hodně. Než se nadějete, z vašeho druhého miminka se stane parťák pro jeho staršího sourozence a vy si budete pochvalovat, jaký mají ti dva ideální věkový rozdíl. Stejně jako si to pochvaluje mnoho maminek v diskuzi: Malý věkový rozdíl mezi sourozenci, máte zkušenost?

„Ahoj holky, já s vlastními dětmi zkušenosti zatím nemám, ale já jsem se narodila v září a má sestra v listopadu následujícího roku. Bude mi 25 a jí 24 a odjakživa máme úplně úžasný vztah. Říkají o nás, že jsme jako dvojčata, rozumíme si, doplňujeme se a hlavně se chápeme. Taky bych chtěla dítka hned, jak to půjde, po sobě. A taky, a to je nejdůležitější, je vychovat a dát jim všeho stejným dílem.“

Chtěla bych poděkovat Modrému koníku a Pampers za možnost testovat kalhotkové pleny a pleny do vody. Byla jsem nadšená, protože jsme v podstatě poprvé něco vyhráli.  Nejdříve se v recenzi budu věnovat Pampers Pants Premium Care, které jsme testovali více, poté přijde na řadu Splashers.

Pampers Pants Premium Care

Byla to naše druhá zkušenost s plenkovými kalhotkami od Pampers. Poprvé byl ale syn ještě ležící miminko, které nikam „neutíkalo“ při přebalování. Synovi je nyní rok a při každém přebalování „zdrhá“ a má mnoho jiných věcí na práci, než ležet a počkat, až ho přebalím. Většinou nezabírají moc ani nové hračky, či předměty, které normálně do ruky nedostane (Telefon, ovladač, stužka apod.).  

U neposedného batolete jsou natahovací plenky trošku větší výhra než plenky s klasickým zapínáním, nicméně ani to není spása, většinou končí malý u mě na klíně a natahuji mu je jako tepláčky. Oceňuji, že si je malý nerozepne. S klasickými plenami už jsme totiž měli dvě nehody, kdy si malý sundal plenku.

Plenky jsou jemné na dotek a dělají malý zadeček. Pás se krásně natahuje a přizpůsobuje tělu, nikde nic neškrtí a zároveň při „větší náloži“ nic neproteče ( bůh ví ale, jak by to bylo při průjmu například..). Při přebalení lze plenky opět stáhnout (což nedoporučuji, pokud je dítě pokakané), nebo se pás na bocích jednoduše roztrhne, plenka zamotá a vzadu na plence se použije modrý lepící proužek, kterým se plenka zabezpečí proti rozbalení.

Plenky v pohodě vydrží celou noc a neprotečou. Nicméně prdelka syna bývala po noci vlhká, synovi to nevadí (je zvyklý, že doma používáme látkové plenky a v nich má to vlhko také). Nebývá z toho ani opruzený, problém je v posledním čase jen, pokud hned nezaznamenám, že je pokakaný a je v plence déle (je ale jedno, zda se jedná o jednoráz, či látkové pleny).  

Do mailu mi přišel tento text, všimla jsem si, že koluje i na fcb. 

I kdyby nic, člověk se na 5minut začte a třeba si uvědomí, kdy naposledy sdělil partnerovi, že mu to sluší, poškrábal mu záda anebo jen spolu večer seděli, drželi s eza ruce a prostě spolu byli 🙂 

Muž požádal o rozvod..
"Manželka mu napsala vzkaz, který by jste si měli přečíst všichni.. Budete šokováni...

Vrátili jsme se spolu s manželkou v tu osudnou noc domů. Manželka přichystala úžasnou večeři. Já ji chytil za ruku a řekl jsem jí: „Musím ti něco říct.“ Ona si sedla a beze slova jedla. Uviděl jsem bolest v jejich očích.

V tu chvíli jsem nemohl mluvit. Ale musel jsem se přiznat, že uvažuji o rozvodu našeho manželství. Téma jsem uvedl zcela klidně. Nevypadala ani rozzlobeně. Manželka se pouze se zeptala: „Proč?“
Já jsem se odpovědi na tuto otázku vyhýbal. Teprve to ji rozzlobilo. Hodila po mě nějakou věc, kterou měla po ruce a křičela na mě, že nejsem muž, kterého si brala! V ten den jsme spolu už nepromluvili. Plakala celou noc. Věděl jsem, že chtěla především vědět, co se s našim manželstvím stalo. Nemohl jsem ji na tuto otázku odpovědět. Zkrátka jsem ji už nemiloval. Mé srdce patřilo Janě, kterou jsem potkal během našeho manželství. Mé ženy jsem litoval.

S obrovským pocitem viny jsem podepsal rozvodové papíry, v nichž stálo, že si žena může nechat dům, auto, a 30% podílu v mé společnosti. Podívala se na tyto rozvodové papíry a roztrhala je na kousíčky. Žena, která se mnou strávila 10 let svého života mi byla najednou strašně cizí. Bylo mi líto všeho času i energie, který promrhala tímto manželstvím. Ale nemohl jsem změnit fakt, že nyní miluji Janu. Nakonec se přede mnou rozplakala. Její pláč byl pro mě na jednu stranu velkou úlevou. Myšlenka rozvodu se zdála být po několika týdnech jasnější a reálnější.

Druhý den jsem se vrátil domu pozdě. Žena zrovna něco psala… Večeři jsem samozřejmě již nedostal, tak jsem si šel rovnou beze slov lehnout. Byl jsem velmi unavený po celém dni s mou milovanou Janou, nebyl tedy nejmenší problém usnout. Když jsem ráno vstal, stále byla u stolu a psala. Nestaral jsem se o to, co tam píše, tak jsem si šel opět zdřímnout.
Ráno mi žena prezentovala podmínky rozvodu: nic ode mne nechce, pouze po mně požaduje, abychom se měsíc před našim rozvodem snažili žít jako normální rodina. Jako dřív. Její důvody byly zcela rozumné: syn měl důležité zkoušky a proto jsme ho nechtěli našim rozvodem stresovat.

Bylo to akceptovatelné. Navíc mne však požádala abych si připomněl, jak jsem ji nesl ze svatební místnosti a abych ji během tohoto měsíce nosil takto každý den až k vchodovým dveřím. Myslel jsem si, že se zbláznila. Aby však byly poslední dny našeho manželství snesitelnější, souhlasil jsem.

Janě jsem o rozvodových podmínkách řekl. Ta se jim jen smála a odsekla, že jsou tyto požadavky mé ženy velmi absurdní. Řekla, že bez ohledu na to, jaké triky moje manželka zkusí, i tak musí čelit rozvodu.

Mě a mou manželku již nespojoval žádný fyzický kontakt, od chvíle, kdy jsem přednesl téma rozvod. Když jsem ji vynášel z ložnice poprvé, bylo to dost neohrabané. Náš syn nám tleskal a pokřikoval něco ve smyslu, že táta drží mamku pevně v náručí. Jeho slova se mě hodně dotkla.

Od ložnice přes obývák až ke dveřím. Nesl jsem ji na rukou více než 10 metrů. Zavřela oči a jemně dodala: „Neříkej synovi o rozvodu.“ Nenápadně jsem přikývl. Cítil jsem se hodně smutně. Před vchodovými dveřmi jsem ji postavil na zem. Počkala na autobus a jela do práce. Já jel do práce autem.

Druhý den to bylo celé o něco přirozenější. Žena se mi opřela o hruď. Cítil jsem její krásnou vůni. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem se na ni pořádně nezadíval už velmi, velmi dlouhou dobu. Už nebyla ta mladá dívka. Měla několik vrásek a prošedlé vlasy. Naše manželství ji velmi poznamenalo. Na chvilku jsem měl výčitky, co jsem to s ní udělal.

Čtvrtý den když jsem ji zvedl, pocítil jsem určitou intimitu mezi námi. Tato žena, které jsem se dlouho nevšímal, mi dala 10 let svého života. Pátý a šestý den se to opakovalo. Janě jsem o tomto vůbec neřekl. Měsíc plynul a nošení mé manželky bylo jednodušší a snazší. Pravděpodobně to bylo každodenním cvičením a moje ruce posílily.

Jedno ráno se rozhodovala, co si má obléct do práce. Vyzkoušela si několik šatů, ale nemohla si vybrat. Vzdychla, že všechny šaty jsou jí příliš velké a velikosti ji nesedí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že hodně zhubla a to byl ten důvod, proč bylo její nošení v náručí každý den lehčí a lehčí.

Najednou mi to všechno došlo … měla v srdci tolik bolesti a hořkosti. Podvědomě jsem se jí dotkl.

V tu chvíli přišel náš syn a řekl, že je čas maminku odnést ke dveřím. Vidět svého otce, jak se jen letmo dotýká maminky je důležitou součástí jeho života. Manželka syna přivolala, ať přijde blíž a pevně ho objala. Odvrátil jsem zrak, protože jsem se bál, že mi tenhle pohled změní názor na rozvod i když jsem Janu miloval. Pak jsem ženu zvedl a nesl ke dveřím. Její ruce objaly můj krk velmi něžně a jemně. Já ji držel pevně, bylo to stejné, jako v náš svatební den.

Její váha mi začala dělat velké starosti. Poslední den, kdy jsem ji nesl to bylo těžké. Sotva jsem udělal krok. Syn odešel do školy. Pevně jsem ji chytil a pošeptal jí, že jsem netušil, že našemu životu chybí intimita. Odešel jsem i já …Jel jsem za mou Janou. Vyběhl jsem shody. Jana otevřela: „Promiň Jano, už se rozvádět nechci!“

Jana se na mě podívala překvapeně a dotkla se mého čela. „Máš horečku?“ Řekla. Sundal jsem její ruku z mého čel a dodal jsem: „Promiň Jano, už se prostě nechci rozvést. Manželství bylo nudné protože jsem si nevážil detailů každodenního života. Ne proto, že by mě manželství a žena omrzelo. Za ten čas, co jsem ji nosil v náručí jsem si uvědomil, že je mou povinností ji nosit na rukou každý den dokud nás smrt nerozdělí!“ Jana vypadala jakoby se právě probudila.

Dala mi pořádnou facku, zabouchla dveře a rozplakala se. Sešel jsem po schodech dolů a sedl jsem si do auta. V květinářství jsem objednal velkou kytici. Květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku s přáním. Usmál jsem se a napsal jsem do ní: „Budu tě nosit na rukou dokud nás smrt nerozdělí.“

V ten večer jsem přišel domů s květinami v rukou a úsměvem na rtech, vyběhl jsem po schodech a našel jsem manželku ležet mrtvou v posteli. Už měsíce bojovala s rakovinou a já jsem byl tolik zahleděný do Jany, že jsem si toho nevšiml. Věděla moc dobře, že brzy zemře, a chtěla mě ochránit před jakoukoliv negativní reakcí a výčitkami našeho milovaného syna. Alespoň v jeho očích jsem byl ten milující manžel …

Malé detaily našeho života jsou to, na čem ve vztazích opravdu záleží. Není to majetek jako dům, auto, či peníze. Tyto věci vytvoří příznivé prostředí pro naše štěstí, ale nejsou štěstím samotným.

Najděte si proto čas a dělejte se svou láskou maličkosti, které Vám přijdou malicherné, ale jsou důležité. Mějte šťastné manželství!

Když se o tomto článku s nikým nepodělíte, nic se nestane.

Pokud ano, možná sobě nebo někomu jinému zachráníte manželství a lásku.

Pampers pants

Dceři je 10 měsíců a měly jsme možnost vyzkoušet Pampers pants. Je to aktivní dítě. Leze po čtyřech, staví se a zkouší dělat první krůčky. Když se mi plenky dostaly do ruky, líbil se mi design i to, jak je plenka měkká a lehká. Trochu ale zapáchá chemií. Plenky se jednoduše oblékají a hezky sedí.  Manžety pěkně obepínají nožičky. Plenka je vyšší v pase, takže hezky drží a neshrnuje se. Ani při vykonání potřeby plenka nesjíždí dolů. Plenka se dá po bocích roztrhnout, takže sundání je rychlé a jednoduché, pokud je dítě na zemi. Já jsem zvyklá pokakanou plenu sundávat dceři nad umyvadlem a hned umýt dupku pod tekoucí vodou. V tomto případě není sundávání pleny vůbec jednoduché. Plenka má na zadní straně pásek, kterým se má použitá plena zalepit. S tím jsem se ale moc neskamarádila a pořád jsem nevychytala způsob, jak plenu pořádně zabalit. Pokud dcera neměla plenu na sobě moc dlouho, bylo vše v pořádku. Když jsem jí plenu nechala déle, sice neprotekla, ale dcera byla otlačená, měla mokrou kůži a začala se jí dělat opruzenina. Tyto pleny jsou i poměrně drahé. Pampers pants možná dám ještě šanci v době, kdy se bude dcera učit chodit na nočník. Do té doby zůstaneme u klasických plen, které používáme a které nám vyhovují.

Pampers splashers

Dcera miluje čachtání ve vodě, a když jsme poprvé vyrazily na místní koupaliště, použila jsem klasické plenkové plavky s „lepítky“, ale moc nadšená jsem nebyla. Dcera měla tendenci plenku neustále rozlepovat, takže jsem ji musela znovu zalepovat a upravovat. Plenka nedržela tvar a byla nakřivo. Toto u plenkových kalhotek do vody Pampers splashers odpadá. Když se mi dostaly do ruky, těšila jsem se, až je vyzkoušíme. Plenka se obléká jako kalhotky a hezky sedí. Plenky nenasáknou vodu a lemy kolem nožiček nepropustí žádnou nečistotu. Plenku jsem dceři vždy na suchu sundala, a když jsme šly znovu do bazénu, tak jsem ji opět jednoduše nandala. Nezaznamenala jsem žádnou reakci na kůži. Při znečištění se dá roztrhnout na bocích. S plenkovými kalhotkami Pampers splashers jsem spokojená. Ten pravý zátěžový test nás teprve čeká. Pampers splashers rozhodně přibalím do kufru a poputují s námi na dovolenou k moři. 

Moc děkuji za možnost otestování těchto dvou produktů pampers 🙂

Když jsem zahlédla, že se budou testovat výrobky od firmy Klarstein, tak jsem ani minutu neváhala a hned se zapojila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě mě vyberou. Nebudu lhát, že jsem si nemyslela úplně na jiný výrobek 😀. Nu což byl mi přidělen zmrzlinovač (i když u nás zmrzliny moc neletí) i přes to jsem byla moc ráda.

Testování mi začalo asi o týden později než všem ostatním, protože nebyl můj výrobek skladem. Když zmrzlinovač dorazil, tak mě docela překvapilo jak je krabice malá. Po rozbalení jsem pochopila proč 😀 je to takový ňoňoušek malinký 😀.

      A právě to jak je malinký mě docela zarazilo (říkala jsem si, že se tam vleze snad zmrlinu na dva kopečky 😀). Nádoba se musí dát nejméně na 8hodin do mrazáku a pak se můžou dít ty kouzla. 

Já jsem začala.......

NUTELOVÁ ZMRZLINA

• 250 ml mléka
• 150 g cukru
• 100 g kvalitní čokolády
• 3 lžičce nuttela krému
• 250 ml smetany ke šlehání

„My jsme se s manželem snažili o miminko 6 let. Byla jsem 5x na umělém oplodnění, ale nikdy jsem z něho neotěhotněla. Dle doktora jsme byli oba dva v pořádku a prostě to nešlo. Po 6 letech jsem se začala smiřovat s tím, že už dítě mít nebudeme. Mám sice 18letého syna z prvního manželství, ale tak jsme si přáli dítě s druhým manželem. Začala jsem hledat jiný smysl života, nešlo to z hlavy vymazat jen tak jednoduše. Ale plánovala jsem a snažila se myslet na to, že se to fakt nepovede, ale že tím život nekončí. Pak jsme jeli na dovolenou na druhý konec světa a já měla plnou hlavu dovolené, balení a těšení se. Na dovolené jsem zjistila, že jsem těhotná. Po 6 letech jsem otěhotněla přirozeně a v postýlce nám teď spinká 9 měsíční holčička. Chtěla jsem dle mých zkušeností říct, že je to v hlavě - psychice. A čím více se člověk snaží, tím víc to nejde. Holky, ať se vám to brzy povede a kdyby náhodou ne, hlavně, ať se vám z toho nestane posedlost po dítěti.“

Cesta k vytouženému dítěti nemusí být pro všechny páry zrovna procházkou růžovým sadem. Existuje celá řada příčin, jak na straně ženy, tak na straně muže, které brání přirozenému početí vlastního potomka. Patří k nim genetické důvody, zvyšující se věk prvorodiček, gynekologická onemocnění, kvalita spermií, kouření, obezita ale i jiné zdravotní komplikace. Nicméně svoji roli hrají i příčiny psychické. Psychika může být u neplodného páru dvojsečná – má vliv na to, že se páru nedaří přirozeně počít, a zároveň se na psychice páru následně podepisuje dlouhodobá bezúspěšná a mnohdy urputná snaha o početí.   

Neplodnost bývá vedle rozvodu či smrti blízkého člověka označována za jednu z nejbolestivějších životních zkušeností. Je to stresor, který do značné míry ovlivňuje psychiku páru. Nejčastěji vyvolává pocit viny, hněv, frustraci a beznaděj. Špatné psychické rozpoložení pak může spustit lavinu dalších psychických problémů. Objeví se pocit zklamání, zoufalství, smutek, strach, ponížení, či deprese, které potíže s otěhotněním stále více prohlubují.

„Psychický problém s otěhotněním může nastat právě až ve chvíli, kdy se pár dostane za pomyslnou hranici, kterou si vytyčil pro naplánování těhotenství. Situaci zhoršuje i tlak okolí, otázky či rady blízkých, i postoj společnosti, která má stále řadu předsudků a neplodnost vnímá jako neúspěch či selhání,“ říká Mgr. Zuzana Stejskalová, psychoterapeutka, která denně přichází do styku s neplodnými páry na klinice asistované reprodukce Gennet.

Psychika hraje významnou roli

Vliv psychiky na schopnost otěhotnět ukazují i výsledky průzkumu agentury STEM/MARK realizovaného v lednu 2017. 61 % žen označilo psychický stav za faktor, který má na plodnost největší vliv. Muži psychice rovněž přisuzují velký význam – jako příčinu neplodnosti ji na druhém místě hned po dědičnosti označilo 36 % mužů. Průzkum rovněž ukázal, že klíčovou roli v této souvislosti hraje komunikace o problému s okolím. Zatímco mladší ženy (cca do 25–35 let) bývají v komunikaci otevřenější, nevadí jim mluvit o problému a v okolí hledají podporu, pro starší ženy (35 a více let), které problém s plodností řeší déle, je to mnohdy intimní téma. Rozhovorům na téma rodičovství se častěji vyhýbají, nechtějí své okolí zbytečně zatěžovat, ale také se chrání před dalším tlakem a stresem. 

Když jsem zjistila, že jsem byla vybrána na testování odsávačky Canpol Babies, hned se mi rozzářily oči, že konečně budu moct poprvé vyzkoušet i tuhle techniku "kojení" 😌😄

Testovat jsem začala až druhý den po rozbalení balíčku. Jelikož jsem antitalent a jak věci vůbec fungují zjišťuji až postupem používání výrobku 😇 

Ale večer jsem si vytáhla návod a vše pečlivě prostudovala, ať pak nezmatkuji, že mně něco nejde. Další krásné ráno jsem vše pečlivě vyvařía a dala se s plnou chutí a plnými prsy do testování.

V porodnici jsem měla možnost na zkoušku el. odsávačku, ale ta mi teda tak moc nevyhovovala. Necítila jsem se tak uvolněně a v klidu. Malá je ceckoň, takže při testování dostala mlíčko i do lahve, protože v jejím věku se fakt nebojím, že by se pak nepřisála 😂 Problém je spíše naopak ☺️ Já měla to štěstí a prsa se mi nalily a zvětšily v porodnici hnedka. Za což jsem byla fakt ráda.

(Malá si to smontovala po svém 😂 )

Samotné odsávání jsem zahájila odpoledne a zeleného čaje a mého oblíbeného filmu. Jelikož jsem potřebovala klid, abychom se první seznámily. První se mi zdálo, že odsávačka spíše psro drtí. Až po pár minutách jsem přišla na správnou techniku. Poprvé se mi podařilo odsát cca 20 ml, ale i tak jsem z toho byla neskutečně nadšená a šťastná. Vložila bych i foto, ale věřte, že takové konkrétní detaily by se Vám moc nelíbily 😄 Dcerka byla nadšená také, teda hlavně z návodu a obrázků miminek. 

„Poruchy učení mohou dítěti pěkně zavařit, pokud je to nějaká těžší forma, tak je to docela peklo. Samozřejmě se s nimi dá vystudovat i vysoká škola, s intelektem to většinou nemá nic společného. Ale dítě s dys poruchou musí vynaložit velké úsilí, aby se něco naučilo.”

Písmo každého člověka je jedinečné. Někdo píše krasopisně jako paní učitelka v první třídě, zatímco jiný píše tak, že to po něm nikdo nepřečte. Některé děti mají s psaním opravdu problém a není to jen o tom, že píší škaredě, ale jejich psaný projev nese více znaků, které jsou charakteristické pro poruchu psaní, tedy dysgrafii.

Dysgrafie patří mezi specifické poruchy učení stejně tak jako dyslexie (porucha čtení). Jde o dva nejčastější problémy, které se u některých dětí projeví v prvních letech povinné školní docházky. Dítě za tento problém nemůže a nepomůže ho nějak trestat, naopak, je potřeba začít s ním správně pracovat a pomoci mu tuto, pro něj velmi stresovou, situaci lépe překonat.

„Já jsem dyslektik a dysgrafik, manžel je také dyslektik a dysgrafik. Syn to podědil po nás a má také obě tyto poruchy učení. Ale neberu to jako tragédii. Vím, co ty „dys” znamenají, sama jsem si tím prošla, naučila se učit a vystudovala dvě vysoké školy. Takže mu dokážu pomoct s učením od začátku. Po nástupu do školy jsme nechali v pedagogicko psychologické poradně vypracovat individuální vzdělávací plán a vše je celkem v pohodě.”

Poruchy učení se dědí

Tato specifická porucha psaní je z padesáti procent dědičná. Pokud tedy vy, jako rodiče, trpíte nějakou specifickou poruchou učení, je velká pravděpodobnost, že ji bude mít i vaše dítě. Bohužel nevzniká pouze na genetickém základě, ale dítě ji může také získat, pokud mělo komplikovaný průběh porodu nebo měla matka komplikace v těhotenství. Za tímto problémem může vězet také přeučování leváctví nebo zkřížená lateralita.

Tuhle naše mamka povídá mému muži: "Hele, nechápu to, ona se s ním měla tak krásně - on jí pomáhal v domácnosti, uspával děti, ona "si mohla" chodit, kam chtěla, kdy a s kým, zahrnoval ji dárky... Ty večery a víkendy jí nevyčítal. No prostě jako se má tvá žena s tebou...".

Debata šla pak jiným směrem.

V poslední době jsem si však, když si tak pročítám ty články nebo slýchám kolem sebe, jak jsou některé ženy nešťastné - "všechno je jen na mne, on mi s ničím nepomůže, nestíhám děti a on mi vyčítá, že na něj nemám čas, musela jsem ten dětský pokoj vymalovat sama, musela jsem malému na tu aktovku tajně našetřit...", uvědomila jednu věc.

Já to jinak prostě ze své rodiny neznám - u nás byl tím, kdo dost vařil, táta. A táta nás učil plavat. A táta vynášel koš / vysával / někdy mi pomáhal s úkoly (z té trojky za papírové dopravní značky jsme byli upřímně znechucení oba). Viděla jsem odmala, že se takhle v rodině funguje - že jsou na to rodiče dva a o práci i radost se dělí.

A když jsem byla nějakou dobu ve vztahu, kde jsem to musela všechno táhnout, protože synek byl navyklý, že všechno odtáhla máma, šla jsem o dům dál. Respektive, raději jsem byla sama, než podobně přežívat.

Takže ano - muž vysává, uspává, čte pohádky, učí děti jezdit na kole. A ano, zpočátku se mu moc chodit s kočárkem nechtělo. A taky jsem se dozvěděla po příchodu druhého dítěte do rodiny, že "už nejsem tak hodná, jako dřív...". 

"Myslela jsem si, že umírá. Po křečích, které trvaly přibližně minutu zůstal syn úplně modrý, nedýchal, visel mi v náručí jako hadrová panenka. Takovou paniku jsem neměla nikdy v životě, jen jsem křičela, aby dýchal a dávala mu umělé dýchání. Manžel zatím volal záchranku," popisuje jejich zážitek maminka ve fóru na Modrém koníku. První setkání s febrilními křečemi bývá děsivé. Často rodiče o jejich existenci netuší a pokud ano, na ten pohled nelze připravit.

"Bylo to hrozné, třásla jsem se a bála o něj. Vůbec nereagoval, vyvrácené oči. Rychle jsme volali záchranku. No a následovala hospitalizace, vyšetření. Teď se bojím a stále mu jen měřím teplotu, když vidím, že je nějaký podivný, neboť ty křeče přišly tak náhle, že jsem se nestihla ani vzpamatovat," popisuje další vyděšená matka svou zkušenost s febrilními křečemi.

"Také jsme si zažili febrilní křeče u starší dcery. Poprvé se objevily jako nechtěný dárek na její první narozeniny, při 6. nemoci. Na tento otřesný zážitek nikdy nezapomenu. Usnula na polední spánek se zvýšenou teplotou 37,5. Probudila se o hodinu se záškuby končetin, zmodraly jí rty a vůbec nedýchala. Hned jsem věděla, že jde o febrilní křeče, už jsem se s tím setkala během práce na dětském oddělení. Ale když se to stane vašemu dítěti, tak máte pocit, že jste úplně bezmocná a měla jsem pocit, že mi odchází před očima," popisuje svůj zážitek maminka z Modrého koníka.

Vznikají kvůli podráždění mozkových center

Febrilní křeče jsou nejčastější neurologickou poruchou dětského věku. Doprovázejí horečky a způsobuje je především prudký a rychlý nárůst či pokles teploty. Předpokládá se, že onemocnění vzniká na základě podráždění mozkových center horečkou, které vyvolávají stahování a uvolňování svalů. Jejich projevy jsou velmi očividné. Dítě má horečku, křeče, potí se, může mít vyvrácené oči, otok či dokonce zmodrá.

"Dcerka měla vyvrácená očka vzhůru, kmitající pohyb celého těla, po chvilce nastala dušnost, která se projevovalo i vytékáním slin. Je třeba být duchapřítomná, nedělat paniku, ale snažit se dítěti pomoci," radí na základě vlastní zkušenosti další maminka ve wiki.

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce - tímto příslovím jsem se vždy "utěšovala", když jsem v něčem nevyhrála. Ať už to byla tombola na vesnické zábavě nebo jen stírací los. A musím říct, že to není daleko od pravdy. Mám báječného manžela a k tomu dvě krásné děti, bez kterých si svůj život už nedovedu představit.

Ale další přísloví tvrdí, že výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se konečně usmálo štěstí i na nás a vyhráli jsme se synem testování plenek Pampers Pants a Pampers Splashers. Za tuto šanci a zkušenost moc děkuji. Testování jsem si užila a snad i ten náš malý neposeda.

V první řadě bych ráda zhodnotila plenkové kalhotky, neboť tyto jsme využívali nejvíce.

Pampers Premium Care Pants

Vzhled plenkových kalhotek Pampers je typický pro tuto značku - zelenobílý. Tyto plenky jsou ale doplněny o barevné obrázky zvířátek, které jsou decentní, nijak křiklavé. Už toto mě mile překvapilo, neboť to plenky tak nějak oživilo.

Když jsem šla plenky poprvé vyzkoušet, ani jsem moc netápala, kde je předek a kde zadek plenky. Selským rozumem jsem usoudila, že proužek na zalepení použité pleny patří na zadeček našeho mrňouse. K tomuto rozhodnutí mi pomohl i indikátor vlhkosti (proužek), který plenky mají a již z dřívějška jsem zvyklá, že bývá vepředu. Ten u plenek velice oceňuji, protože nemusíte přebalovat každou chvilku, když vidíte, že proužek není dostatečně zbarvený. Další výhodou plenkových kalhotek je vysoký pružný pas, který je poddajný a přizpůsobí se jakékoliv postavě dítěte. A nikde netlačí.

Tak zas po delší době jsem se sem podívala a ráda bych se s Vámi podělila o zkušenosti  posledních měsíců.... od října jsme chodili do gennetu, tam mi řekli ze musím zhubnout že mě neuspi na odběr vajíček, protože anesteziolog nemá intubační set a jsem pro ně riziková.... po opakovanych odběrech  na štítnou žlázu která mi lítala jak na horské dráze byl vždy závěr ,,to ještě není na euthyrox ,,. Jedna neúspěšná inseminace na gonalu za mnou a nějak mi pak odcházela naděje, lékařka v gennetu mi přímo řekla ať si najdu CAR v nemocnici.... tak jsem se objednala k Apolináři a čekala. Během čekáním na Apolináře  jsem byla na průchodnosti  vejcovodů - už nikdy nebudu číst zkušenosti na netu jsem se normálně bála a nakonec pohoda jazz. Tak jsem pak v rámci hubnutí vyměnila frajerka kolečkové brusle za koloběžku a po třech kilometrech jsem si urvala lýtkový sval.... (mezi námi nikdy jsem větší bolest nezažila) takže další inseminace odložena protože jsem se doma mazlila s nechodici sadrou 7 týdnů... a najednou to bylo tu návštěva CAR u Apolináře.... měla jsem strach, že mi řeknou jste tlustá přijďte jako Heidi Klum a že budou všichni protivni( možná po pracovní zkušenosti ve VFN těžko rict ). Nakonec to bylo skvělé, vrátili mi naději, jinak se to říct neda. A co hůř doktor nadával jak špaček, že na to že jsem byla v gennetu tak dlouho tak mě v podstatě nevyšetřili. Co se tyče mě váhy lékař na mě kouknul a říká ano musíte zhubnout, ale nikdy nebudete mít ideální BMI, neurazte se ale vy máte ramena jako já.... a v září začneme stimulovat 🙂 což po skoro roce byla jedna z nejhezčích zpráv. Dnes se nadávání na gennet zopakovalo u lékařky z endokrinologie že už jsem dávno měla mít nasazený euthyrox že mám na graviditu hypofunkci... Běhání po doktorech - CAR, psycholožka, nutriční, endokrinologie, obezitologie, je náročný připadám si jako ti důchodci, pro jteré je toho hlavní náplní, ale musím říct, že to nese ovoce. Za prvé se něco děje (ten slavný psychologický efekt) a za druhé mám 10 kilo dole, až na to že na mě plandají mé nejoblíbenější šaty je to skvělý pocit. Jsem hlavně velmi ráda, že se najdou lékaři, kteří se neřídí jen jednou hodnotou BMI, ale dívakí se na člověka komplexně a místo odsouzení přijde pomocná ruka. Začínám věřit v dobré konce.....🙂