Ahoj znovu všem,

po pár dnech se sem vracím, abych zase vypustila své pocity..

Dnes 23DC jsem se konečně probudila s nenatěšeným pocitem , až budu měřit BT, jako tomu bylo posledních 17 dní.

Nemluvě o 2 časech denně, kdy jsem poctivě čůrala na ovulační testy, které jak podle fotky vidíte nikdy nebyly pozitivní--- jasně, jak by mohly, když se ovulace nedostavila. 

Ve středu 1.6 - 20DC jsem měla pokyn si vzít proveru, ale jelikož po tolika dnech "práce" s měřením a zkoumáním, jsem to nechtěla jen tak zahodit(co kdyby za 2 dny ovulace přišla) tak jsem zavolala pokorně svému gynekologovi (nový od března, první násvětva byla katastrofální, odcházela jsem se slzami a s pocitem, že k němu už ne) s informacemi, že ovulace neproběhla a jestli si mám vzít proveru. Byl milý a řekl mi, zítra přijďte, koukneme na to- díky Bohu za to 🙂

Přišla jsem pozdě, slyšela jsem po druhý a ne v půl druhý...

Ahoj holky, chtěla bych se s vámi podělit o svou aktuální zkušenost týkající se konizace a možná i poradit, abyste dávaly bacha, kterému doktoru co věříte.

Před nějakými 4 lety mi vyšla lehce zhoršená cytologie, po kontrolní cytologii cca po 3 měsících se nic nenašlo, od tý doby jsem nemusela nic ohledně gyndy (až na časté kvasinky a tak) řešit. Letos v lednu jsem zjistila, že jsem těhotná, ani jsme to s přítelem nějak neplánovali, ale byla jsem strašně šťastná a na mimčo se těšila. Poslední den 13tt jsme šli na 1.trimestriální screening a zjistili, že bohužel mimčo má vrozený vývojový vady a že není šance, že by bylo zdravé, takže nezbylo nic jiného než jít na potrat. Fakt hrůza...

3 týdny po potratu jsem šla na kontrolu ke své gyndařce a ta mi rovnou udělala cytologii (poslední mi dělala před více než rokem). No a ta vyšla extrémně špatně. Doktorka mě hnala ke specialistovi na děložní čípky do Mulačovky v Plzni. Termín byl volný až po měsíci, takže jsem po měsíci stresů z toho, co se mnou je, jsem šla na vyšetření. Doktor specialista mi udělal kolposkopii, řekl mi, že nádor tam ještě není, ale že rozhodně musím na operaci a objednal mě hned za 3 týdny na zákrok. Jen bych chtěla zdůraznit, že ten doktor věděl o tom, že jsem celkem krátce po potratu. Umíte si představit, jak jsem byla hotová - po tom, co jsme se tak nějak dostali z těch depresí po potratu, přišla další bomba...

No, abych to zkrátila, rozhodla jsem se, že na zákrok půjdu do FN v Plzni, ne do Mulačovky. I zde jsem šla na vyšetření ke specialistovi. Už během kolposkopie mi doktor řekl, že se mu to tak hrozné nezdá. Tak jsem mu řekla komplet celou story s potratem

, s problémy s kvasinkami atd... Když doktor zjistil, že tahle celá akce je postavena na cytologii odebrané 3 týdny po potratu, bez toho, aby byla provedena kontrolní, řekl, že rozhodně není všechno ztraceno. Hned mi odebral biopsii a řekl mi, že to teda budou další 2 týdny čekání, ale že třeba fakt zjistíme, že žádná operace není třeba... Včera jsem si volala pro výsledky biopsie a doktor pro mě měl dobré zprávy... mám nějaký zánět, ale to není nic hroznýho, spraví to antibiotika, operace rozhodně není potřeba. V září jdu na kotrolní cytologii, ale nic by nemělo bránit tomu, abysme se za pár týdnů s příletem opět pokoušeli o mimčo...

Podtrženo sečteno, do Mulačovky mě už nikdo nedostane (byla jsem tam i na tom potratu a ani v tomto případě mě nepřesvědčili o tom, že bych tam ještě někdy chtěla jít), na fakultku nedám dopustit.

     Až někdy příště půjdete venku a uvidíte mámu, či tátu, jak se sanaží uklidnit své hystericky řvoucí dítě, moc Vás prosím - myslete si o tom svoje, ale nechte je a jděte dál. Svoji pozornost a pomoc zaměřte jiným směrem a neodvracejte oči od situací, kdy je vaše pomoc žádoucí a nutná.

     Abych objasnila význam svého prvnéího odstavce, dovolte mi, popsat Vám dve situace.

    Situace č. 1 

Jeli jsme s manželem (a dcerou spící v sedačce nakoupit). Když jsme míjeli zastávku MHD, všimla jsem si, že vedle lavičky leží žena. Řekla jsem to manželovi, ten o zastávku dál zastavil (jinde to nešlo) a já jsem šla zpátky na zastávku. Za tu dobu si jí nikdo "nevsiml" (podotýkám, že to bylo u velmi rušné silnice - výpadovka na dálnici).  Přišla jsem k ní, zjistila, co se děje a zavolala pomoc. Za tu dobu, co jsem čekala projelo nepočítaně aut, dva autobusy MHD - z oken čuměli všichni, celkem se zeptali 3 muži jestli můžou nějak pomoct. Chvíli před příjezdem policie zastavil osobák a z něj vystoupil muž (hasič) a ptal se co se děje a jak může pomoct. Policajti se divili, že tam celou dobu čekám - mě by přišlo zvláštní tam nepočkat ... (Mimochodem, paní byla společensky znavena, ale to je vlastně úplně nepodstatný).

    Vrátila jsem se do auta a bylo mi z toho vážně smutno - z lhostejnosti lidí. Já osobně bych nedokázala žít s vědomím, že možná někdo umřel na zastávce kvůli mé lhostejnosti - z auta fakt nepoznám, jestli pil, má infarkt, nebo se mu "jen" zamotala hlava. 

    Tohle je ta chvíle, kdy si myslím, že by lidé měli otevřít oči, všímat si, ptát se a řešit situaci a ne před ní obrátit hlavu.

Středa, 20. dubna 2016, ráno
Já a můj obří pupek si to štrádujeme na prohlídku k doktorovi. Už asi 2 dny ze mě teče "něco jako voda" a někdy v noci mívám malé bolesti, které jdou však vždy pohodlně zaspat. Doktor točí monitory - NIC, mtrvo, žádná činnost, porod se jen tak neblíží. Jsem 38+0, tak si říkám, ještě je čas. Když mu řeknu o té "něco jako vodě", tak se mi vysměje se slovy: "Jo a vy si myslíte, že by to jako mohla být plodová voda, jo? Nečtěte ten internet! Když praskne voda, tak to určitě poznáte." Aha.. No tak nic - jdu z kontroly zpět domů (a pro jistotu si koupím ve zdravotnických potřebách ph papírky). Ph plodové vody by prý mělo být zásadité - tedy modré a "něco jako voda" je neutrální, takže asi nic.

Čtvrtek, 21. dubna 2016, těsně před půlnocí

V noci mám bolesti v podbříšku (Jó, asi poslíčci nebo co, si říkám) a probudím se s pocitem mírného mokra. (Achjo, asi zase ta "něco jako voda"). Je to docela velké množství.. Když změřím ph papírkem, pořád není modrý.. (I když možná trochu?) Jdu spát (tedy až po tom, co si vyměnim kalhotky).

Pátek, 22. dubna 2016, kolem 4hod ráno

Sakra práce.. Další mokro na kalhotkách, spíše kalhotky úplně durch. No nic, změřím a objeví se - MODRÁ. Je to tady, plodová voda (sláva)! Teče a teče.. Jdu za mužem (jó, říkám mu muž, ale je to přítel) a říkám se smíchem (nevím, co mi přišlo směšné) "Mě asi praskla voda.." Je trošku udiven, ale tak co, jede se. (Říkám: Kdyžtak nás pošlou zpátky). Taška nachystaná večer předem (uf 😀 - asi nějaké tušení nebo co), vezmu pod sebe ručník do auta a jede se. 

Porodnice

 Dnes s oblibou říkám, že první dítko mělo jednorázovky, druhé látkovky a třetí bezplenkuji. Zní to úsměvně, ale tak nějak vypadala moje cesta k bezplenkovce....

   Když jsem o ní slyšela asi před 3 lety poprvé, tak jsem si klepala na čelo. Já odchovanec knihami, radami a skripty pana doktora Matějčka, jsem si říkala, že to snad není možné a někdo si ze mě dělá srandu. Jenže nedělá a to jen já jsem před těmi 3mi lety byla totální zabedněnec.

Začalo to látkovými plenkami….
   Když našemu druhorozenému bylo něco kolem půl roku, začalo opravdu šílené teplo. Ten rok bylo mimořádně teplé brzké jaro. Již na konci března jsme byli s dětmi venku a miminko měli v kočárku rozbalené jen v košilce. Začala ve mně hlodat myšlenka, jak mu asi broučkovy musí v těch plenkách být. K tomu jeho věčné problémy s kůží v oblasti plenek a nápad proniknout k látkovým plenám byl na světě. Pustila jsem se do studia a po necelém měsíci jsme již plně látkovali. První čeho jsem si všimla, bylo, že miminko spolehlivě hlásí, že je mokré. Přičítala jsem to látce a říkala si, že nám půjde dobře učit na nočník.

   Látkovali jsme a já si to opravdu užívala. Mazlila jsem se s plenkami, které jsou krásné a ňuňací. A skoro litovala, že po roce a půl tedy téměř ve dvou letech se můj chlapeček začíná odlenkovávat a na můj vkus ještě celkem rychle. Jenže ouha něco se u mě najednou změnilo. Měla jsem radost s ním po každé, když se mu povedlo jít čůrat mimo plenku do nočníčku, záchodu či jen tak na travičku. Když jsme po necelém měsíci byli již na čůrání hodně spolehliví a začalo se nám dařit i kakání, tak přišla ta správná euforie. V té době jsem se opět potkala s maminkami co bezplenkují. Ne že bych je do té doby nepotkávala, ale najednou jsem měla pocit, že jim víc rozumím. A tak jsem otevřela svoji mysl pro informace o bezplenkovce znovu.

   V té době jsem již čekala naše třetí děťátko a začala přemýšlet víc do hloubky o bezplenkové komunikační metodě. Zašla jsem si tedy na kurz BKM, že sama uvidím. Do této doby jsem si ještě pořád říkala, že to jsou takové ty moderní vymoženosti maminek, které už roupama neví, co by, a že jsem zvědavá kde na BKM budu brát čas. Taky jsem měla v hlavě běžné otázky neznalých maminek včetně zakořeněných mýtů o této metodě: 

1. Jak může být tak malé miminko bez plen?
2. Není možné, aby si tak malé dítě uvědomovalo potřebu a umělo ji ovládat?
3. Co to je za moderní výdobytek a výmysl?
4. Miminko ze začátku kaká do každé plenky budu s ním pořád nad nočníkem?
5. Kde na to budu brát čas? To budu muset být s miminkem 24 h denně a neudělám nic jiného?
6. Jak se u toho budu starat o starší bratry? 

Při jaké příležitosti jsou maminky šťastné nebo jak si připravit ten nejlepší ledový čaj? Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte díky dalšímu týdnu ze života maminek.

1. Nejšťastnější maminka

Já z toho nemůžu. Výstavka ve školce na téma "Maminka je šťastná když..." a Štěpovo veledílo.

2. Bezpečná koupel

Koupu Lucase a něco mi přijde pořád divné, koupu dál a pak mi dojde že má pořád plenu.

3. Ústní hygiena pro všechny

Nejnovější lékařské výzkumy se jasně shodují, čím tenčí a měkčí krček savičky je, tím menší tlak je vyvíjen na dásně a zoubky. Jelikož značka MAM vyvíjí své výrobky ve spolupráci s lékařskými odborníky, vznikl MAM Perfect Night, dudlík, díky kterému dochází ke snížení rizika křivých zoubků díky unikátní savičce, která je 4krát měkčí než většina běžných srovnatelných silikonových dudlíků, a jejíž krček je až o 60% tenčí. Díky svítícímu knoflíku dudlík ve tmě snadno naleznou děti i rodiče.

K dudlíku se bude hodit i bezpečný pásek, u kterého nehrozí pro dítě žádné riziko a navíc je snadné jej ovládat pouze jednou rukou. Praktické krytka na savičku je jen třešničkou na pomyslném dortu, seznamte se s MAM Clip and Cover. Pokud chcete tyto dva výrobky otestovat, zapojte se do naší soutěže přímo zde na Modrém koníku!

Víte, že:

• Bazar se dělí na Použité zboží, Nové zboží a Vlastní výrobu.

• Kategorie v bazaru jsou rozděleny na dvě části: Pro děti a Pro dospělé.

• Můžeš si prohlížet inzeráty: Všechny inzeráty, Od mých oblíbených a Moje skupiny.

• Pořadí inzerátů si volíš sama. Vybereš si, jestli chceš inzeráty seřadit podle ceny, data přidání nebo data poslední aktualizace.

• Některé kategorie lze rozbalit a dále vybírat (např. kategorie Péče o děti, Těhotenství a kojení nebo Dvojčata).

Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Již v pořadí třetí článek mojí nejstarší dcery🙂

Většinu svého života jsem si myslela, že upřímnost je jedna z mých špatných vlastností. Ale čím jsem starší, tím víc jsem za tuto vlastnost vděčná

Nikdy jsem neuměla pořádně lhát, řekla bych, že velký podíl na tom měla nejen moje výchova, ale i to, že můj táta byl dlouhou dobu u policie a já se prostě bála, že mojí lež prokoukne  To policajti umí. 

Nikdy jsem nebyla za školou, nikdy jsem nepřišla domů pozdě a i když jsem byla v pubertě, naši mi mohli 100% důvěřovat. Jasně, nebyla jsem svatá, taky se mi pár velkých průšvihů povedlo, ale vzájemná důvěra s mými rodiči pro mně byla vždycky moc důležitá.

A teď, když jsem vyrostla z malé holky, stává se mi celkem často, že za mnou ostatní, hlavně kamarádi, chodí pro radu anebo chtějí slyšet můj názor na danou situaci. Kluci, holky – každý děláme občas vrbu, takže určitě víte, o čem mluvím. Čeho si ale na mně cení je, že řeknu vždycky to, co si myslím. A pokud chce někdo slyšet můj názor, řeknu mu ho, i když to občas není úplně příjemné.Samozřejmě s ohledem na city a pocity druhých. Ale víte co? Přátelé jsou mi za to vděční, protože lidé prý  upřímní být neumí. A bohužel je to tak.

Hodně z nás se bojí vyjádřit svůj upřímný názor. Někteří se bojí nesouhlasu, jiní se schovávají za svojí „masku“ a snaží se každému zalíbit, jiní se bojí ztrapnění…těch důvodů je spousta. Já si ale myslím, že upřímný by měl být každý člověk. Jasně, že není dobré cpát svoje upřímné názory na potkání každému nebo se snažit kolegovi v práci vysvětlit, že pro Vás je prostě hlupák a nemáte ho rádi. Ale upřímnost v komunikaci je opravdu moc důležitá. Kdyby totiž lidé byli upřímní, ušetřili by si spoustu trápení, domněnek a potažmo i času, protože by se nemuseli zatěžovat výmluvami.

Nejen ve své praxi se s bolestivou menstrací setkávám velice často a sama jsem si protrpěla nesčetně dnů, kdy jsem proklínala přírodu za to, že takové utrpení “zařídila”. Byla jsem také vychována tak, že menstruace prostě taková je a že se to jednou za měsíc hold musí překousnout. A tak už jsem se při pohledu do kalendáře předem děsila tohoto období. Později jsem však pochopila, že bolestivá menstruace není “normální”, že jde o signál těla, duše, psychiky…a že jde o cyklicky se opakující proces vypovídající o mém celkovém vedení života, jeho prožívání v mnoha směrech, vztahu k sobě a ke svému ženství v tělesném i duchovním rozměru.

V tomto článku nastíním význam menstruace, příčiny bolesti z celostního pohledu a jaké jsou možnosti řešení, které využívám ve své práci fyzioterapeutky a s jejichž praktikováním v běžném životě Vám ráda pomohu.

Význam menstruace

Menstruace je cyklicky se opakující “očista” dělohy řízená složitou, ale dokonale sehranou hormonální činností. První menstruace (menarché) přichází ruku v ruce s rozvojem ženy v nás, s růstem prsů, ochlupení, ukládáním tuku ženského typu (břicho, boky, stehna, paže), ženského myšlení, chování a prožívání, zkrátka v období puberty a hormonální bouře.

Prožívání našeho “poprvé” již může vypovídat o tom, jaký vztah k sobě máme. Velice záleží na tom, jak nás Ženy v naší rodině připraví na roky, kdy bude menstruace nedílnou součástí našeho života. Pokud ze všech stran slýcháme o dnech plných utrpení, nepříjemných hygienických pomůckách, náladách spojených s menstruací a užívání pejorativních synonym menstruace, je pravděpodobné, že se nám tyto katastroficky vypadající scénáře nevyhnou. Kolik z nás zažilo přivítání do Ženského světa, oslavu svého počátku dospívání, hovorech o menstruaci s úctou a láskou k přirozenému procesu našeho úžasného těla?? Obávám se, že v našich zeměpisných délkách je to opravdu jen malé procento dívek a žen. Domnívám se, že čím dříve žena/dívka přijme skutečnost, že menstruace k životě ženy patří a má své významné místo, stane se pro ni tento proces příjemným a váženým.

Význam menstruace je z pohledu tělesna přípravou na plodné období a zároveň s menstruací odchází nahromaděná sliznice, která byla připravena na uhnízdění oplodněného vajíčka. Každý měsíc se tak ženské tělo očišťuje, a to nejen v podobě menstruační krve, ale též zpracováváme uplynulý měsíc, období, minulost na psychické úrovni. Jsme spíše klidnější, šetříme energii, jsme unavené, můžeme být emočně podrážděnější a vidět vše spíše v “černých barvách”, vyhledáváme samotu a klid. To vše je ale v pořádku a naprosto fyziologické.

Dívám se na naše děti, jak sjíždí Moravu a hlavou mi běží roky, které uplynuly jako ta voda. Vidím je jako bezbranná nemluvňata, o kterých nám říkali, že budou rozmazlená, protože jsme je nosili blízko u srdce. Roky společného usínání, které bývaly trnem v oku těm, kteří usínali povětšinou sami v tmavých pokojích. Podle škarohlídů jsme měli mít vlastně dost nesnesitelné děti... A tady se nám vzdalují na lodi, s jistotou kormidlují v peřejích a když nás přepadne bouřka, drží se statečně v promoklém oblečení. Ani stopa po těch dětech, které nám předpovídali.

Bývají dny, kdy je život prostý jako lněný ubrus...na kterém nejlépe vyniknou dary, které nám padají do klína.

Třeba právě den jako ten dnešní.

Obyčejný ve své neobyčejnosti.

Neřekla bych, že je k tomu potřeba extra porce "vědomí"... Spíš odvaha nenechat se semlít normou, která jde proti tomu hlásečku uvnitř, který říká: "Nakoj ho, nakoj ho kdykoliv! Pochovej ji, pochovej ji vždycky a ničeho se neboj! Vezmi si miminko klidně k sobě do postele... Vezmi si ho a od nikoho nežádej svolení."

Ten hlas má pravdu.

1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů. 

 Můj první šátek byl 100 % bavlna. Byl krásný, barevný a veselý. Koupil mi ho můj muž, když náš synek proplakal prvních 5 týdnů a uklidnil se jen, když jsme ho vzali na ruce. V té době jsem neměla vůbec přehled o tom kolik šátků a značek je na trhu. Nevěděla jsem, že existují nějaké příměsi a jak se vlastně pozná nosný šátek a že je důležité si s šátkem tzv. „sednout“.

První šátek jsme koupili u naší porodní asistentky- A to pro mě bylo v těhotenství scifi dát 1000 korun za kus látky. Nechápala jsem co je na tom tak drahého. Všechny taje šátkování se mi začaly odkrývat, až když jsem v šátku začala aktivně nosit našeho chlapečka.

Od začátku jsem zkoušela hlavně pevné šátky. Myslím si, že je velmi snadné naučit se vázat pevný šátek, který vám může vydržet od novorozenečka až po batolátko. Elastické šátky nemají tak univerzální vlastnosti. Proto se budu věnovat pouze výběru pevného šátku.

Bavlna nebo příměsi

Dnes nosím aktivně už třetí dítě a mám nazkoušený slušný počet šátků. Zkoušela jsem jak 100% bavlnu, tak i různé příměsi (vlnu, merino vlnu, len, konopí, hedvábí, kašmír apod.). Každá z uvedených příměsí svým způsobem zvyšuje nosnost šátku (pohodlnost pro nosiče těžších dětí) a vytváří jeho specifické vlastnosti. Některé příměsi způsobují, že šátek víc pruží, hůře se dotahuje, může více klouzat nebo se úvaz může povolovat. Každopádně vždy záleží na konkrétním šátku a na konkrétní značce a procentu složení.

Mé testování mě utvrdilo v tom, že nejlepší šátek pro začínající nosící rodiče je ze 100% bavlny. Snadno se udržuje, nevyžaduje žádnou speciální péči, většinou se dá prát na 60° C. Dobře se s ním váže, a hlavně se s ním dobře toto vázání učí. Navíc některé značky mají i ve 100% bavlně velmi nosné šátky.

Díky službě Tesco Potraviny on-line můžete starosti s nákupy vypustit z

hlavy i rukou! Své volné ruce využijte na všechny ty příjemné věci, které život nabízí. Nyní navíc s akcí na dopravu zdarma.

Ruce využíváme téměř pro všechny každodenní činnosti, nošení těžkých tašek s nákupem ale rozhodně nepatří mezi ty oblíbené. Naštěstí je tu služba Tesco Potraviny on-line, která vaše ruce od tohoto nepopulárního úkolu uvolní – zaměstnanci Tesca vám totiž těžký a objemný nákup doručí až ke dveřím vašich domů a bytů. Své „osvobozené“ ruce pak můžete využít na všechny ty příjemné věci, které život nabízí – ať už se rozhodnete obejmout své blízké, přečíst dětem pohádku, nebo zasadit květinu.

Společnost Tesco je v České republice průkopníkem v on-line nakupování potravin. Poprvé službu spustila před čtyřmi lety a aktuálně je dostupná už čtyřem milionům Čechů v celkem sedmi krajích a dvanácti městech. Pracovníci Tesca vám jen v České republice měsíčně doručí zboží o průměrné váze více než 1 765 000 kilogramů – a to už je pořádná tíha! Proč byste se tedy s nákupy měli pracně tahat právě vy, když je to tak snadné? Při doručení většího nákupu do konce června navíc můžete mít dovoz neomezeně a opakovaně zdarma, stačí nakoupit alespoň za 2 200 korun a zadat slevový e-kupon s kódem sleva100. Z celkové částky vám tak bude odečteno 100 korun, které plně pokryjí i tu nejvyšší možnou sumu za dovoz. Ta se pohybuje mezi 49 a 99 korunami v závislosti na čase doručení.

On-line nakupování se v posledních letech dostalo na první příčky oblíbenosti. Zboží můžete jednoduše pořídit i přes internet, v pohodlí domova, bez stresu a bez námahy – ušetřený čas potom můžete věnovat jiným aktivitám nebo rodině a svým blízkým. Na webu itesco.cz navíc naleznete vše, co hledáte. Vybrat si můžete taktéž preferovaný čas doručení, způsob platby a dopravy.

Společnost Tesco rovněž ponechává svým zákazníkům možnost využívání benefitů v rámci členství Clubcard. Zákazník sbírá body za nákup stejným způsobem, ovšem při nákupu on-line obdrží dokonce dvojnásobek bodů. Položky z jednotlivých nákupů se navíc automaticky ukládají do složky „Oblíbené“. Můžete se k nim tak snadno vracet bez zbytečného vyhledávání a tím napříště ušetřit ještě více času.

 Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.

Černání, zrůžovění či jiná změna barvy zlata v oblasti lalůčku je právě u dětských náušniček bohužel častou záležitostí, jenž není brána jako vada či poškození výrobku nebo materiálu, protože se jedná pouze o povrchové zbarvení, které lze velmi lehce odstranit vyčištěním náušniček.

Na to, proč se toto zbarvení objevuje, existuje zatím jen řada domněnek než přímo podložená fakta. Právě na toto téma chystáme studii a přezkoumání možných aspektů.

Zbarvení bývá nejpravděpodobněji způsobeno např. používáním kosmetických výrobků, agresivnějším potem, vlivem zvýšené teploty, proděláním nemoci, léky, alergií (zarudlé dírky), apod.

U zbarvených náušniček však může být vlivem zbarvení vždy něco jiného. Zbarvení se může také objevit např. jen u tří z pěti holčiček.

Na internetu je právě na toto věčné téma spousta diskuzí maminek.

My můžeme zaručit, že jsou naše náušničky vyrobeny ze žlutého zlata – AU 585/1000, nebo z bílého 14 karátového zlata splňující normu ČSN EN 1811 a jsou opatřeny puncem, jenž zaručuje pravost materiálu. Veškeré naše výrobky také prochází zkouškami u Puncovního úřadu v Jablonci nad Nisou.

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"

Milá paní z obchoďáku,

Už jsem to párkrát slyšela, že si rozmazluji dítě. Byla jste přesvědčená, že se nikdy nenaučí být nezávislá. Usmála jsem se na vás, políbila malou na hlavičku a nakupovala dál.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Kdybyste jen věděli, že prvních deset měsíců svého života strávila osamocená ve sterilní kovové postýlce, kde její jedinou možností, jak se uspokojit, bylo sát si palečky.

Kdybyste jen věděli, jak vypadala její tvářička v momentě, kdy mi ji poprvé sestřička ze sirotčince podala, abych ji pochovala – letmé momenty pokoje smíšené s panikou. Nikdy předtím ji tak nikdo nedržel a ona neměla ponětí, co má dělat.

Kdybyste jen věděli, že po probuzení ležela v postýlce a nezaplakala, protože až dosud na její pláč nikdo nereagoval.

Globální módní průmysl patří v současné době k nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím. Díky tomu si můžeme ve známých textilních řetězcích koupit několikrát ročně zboží z „nové kolekce“, o jehož kvalitě a původu lze polemizovat. Zákazník si žádá nové módní výstřelky za přijatelnou cenu a výrobci mu rádi přichází vstříc. Ruku na srdce, kolikrát si každá z nás koupila „ něco nového na sebe“ jen proto, že jsme byly nalákány super výprodejovou cenou a takové triko nebo blůzka nám potom bez užitku ležela na dně skříně.  Rády se líbíme, máme rády hezké věci pro sebe a pro své děti, nízké ceny jsou příjemné a této naší „slabosti“ výrobci oděvů velmi rádi využívají.

Nad důsledky, které enormní rozvoj textilního průmysl přináší pro společnost se zamýšlí mimo jiné autoři známého dokumentu „The True Cost“ . Upoutávka pro zájemce zde: 

Mapují fenomén tzv. rychlé módy, všímají se pracovních podmínek zaměstnanců textilních fabrik v Bangladéši, jejich zdravotních problémů, obrovského znečištění přírody, které s sebou výroba textilu nese. Dávají věci do souvislostí. Ve zkratce jen pár zajímavých údajů:

• Vedle ropného patří textilní průmysl mezi největší znečišťovatele životního prostředí na světě. Pěstování, ale i zpracování bavlny je extrémně náročné na spotřebu vody, je třeba velké množství pesticidů a nezanedbatelné jsou také např. emise, které unikají do ovzduší.
• Obchodní řetězce nechávají své zboží šít na zakázku ve stovkách, většinou asijských továren. Přitom často sami nejsou jejich vlastníky a proto také teoreticky nejsou zodpovědní za zaměstnance a jejich pracovní podmínky. To znamená, že také nenesou následky.
• Aktuálně kupujeme o zhruba o 400% více oblečení než jsme nakupovali před pouhými dvěma desítky let.
• V textilní výrobě pracuje přibližně 40 milionů švadlen a krejčích, přičemž 80% z nich tvoří ženy. Jejich pracovní podmínky jsou často neúnosné a zdravotní následky doživotní.

Alternativou pro ekologicky uvažující zákazníky se může stát textil, u něhož výrobce jasně deklaruje původ a dává tak spotřebiteli najevo, že pracovní a sociální podmínky, stejně jako přístup k ekologii mu není cizí. Cena? Obvykle podstatně vyšší něž u oděvů vyrobených konvenční cestou.

Dobrým znamením bezesporu je, že stále větší množství obchodníků se o původ výrobků, které zákazníkům nabízí zajímají. Upřednostňují místní firmy a zboží vyrobené v Evropě. Zajímají se o podmínky, za jakých je pracována bavlna, která je k výrobě použita. Také český zákazník se stává stále více uvědomělým a zejména pro mladé a rodiče malých dětí je „historie“ trička, které mají na sobě důležitý.

Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! 🙂

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…