Připravili jsme pro Vás několik akcí a novinek:

1. SLEVY NA VŠE 7-20%

7% = Anavy, Eoné, Disana, Haipa Daipa, Missiva, Kikko (Xkko), LTZ, Papilios, Thirsties

10% = Bamboolik, Katyv Baby, Petit Lulu, Pop-in, Rumparooz, Splash About (Happy Nappy), Tierra Verde, T-Tomi, Unuo

15% = Gaia Cup, GroVia, MannyMonts (Baby Idea), PoPoLiNi, Snappi

20% = BA.GR, Joli Petit, Katyš

Včera na mě na facebooku vyskočil krásný článek o reakcích okolí na čtyři děti....A protože my k tomu máme ještě dvojčata, tak mě napadlo o tom napsat...

Vždycky sem chtěla hodně dětí...ale vždycky tam bylo slovíčko "jednou"...nikdy sem si to do puntíku nedokázala představit, co to znamená. Ikdyž sem to měla předpokládat. Mám čtyři sourozence, takže je nás celkem pět. Pořád ale myslím, že my sme byli něco jiného, než mám třeba ted aktuálně.

Nejstarší sestra je ode mě starší o 13 let, nejstarší brácha o 10 let, další brácha o 8 let a pak nejmladší je zase o 6 let mladší....Takže kromě těch tří nejstarších sme prakticky takový jedináčci. Navíc sme měli babičku v jednom městě a už co já pamatuju, tak tam bydlela ségra. Až se vdala, nastěhoval se tam prostřední brácha, takže nás doma nikdy nebylo víc než 3 a  navíc, když mě bylo 10, tak bráchovi 20, což už sme byli úplně jinde...Ale cestu k sobě máme a časem se ten rozdíl srovnal.

Ale to už sme jinde.Když sem byla poprvé těhotná, vůbec sem neřešila a ani neplánovala (ikdyž někde podvědomě asi ano), že zase někdy budu těhotná, řešila sem aktuální situaci a ač znalá dětí (v té době 7mi násobná teta) sem měla trošku strach, jak to zvládnu....Při zjištění těhotenství mi nastávající oznámil, že on chce tři děti (to sem veděla), ale co nejvíc u sebe, tak at s tím počítám a když už, tak už (těhotenství bylo hooooodně neplánované - já sotva 20, začala studovat, muž sice 26, s rozjetou firmnou, takže až takový problém to nebyl, ale...)...

Když se nám potom nedařilo, nezbývalo než se pomalu smiřovat s tím, že budeme mít jedináčka (což mi dělalo hodně velké problémy)...zlom nastal, když se na testu objevily dvě čárky a po pár kontrolách se ukázalo, že miminko nebude jedno, ale dvě. Naštěstí máme kolem sebe úžasnou společnost, která naše názory a rozhodnutí plně respektuje (což je možná i kombinace povah mojí a mého muže), takže sme se s nějakou výraznou překvapeností (samozřejmě, že to babičky řešily, ale spíš měly strach, aby bylo všechno ok) nesetkali... To přišlo až po narození, kdy sem musela každé babičce při procházce vysvětlovat, že...

-máme dvě holky (sice nemají náušnice, ale růžový kočár, růžové deky, růžové bundy a čepice by mohli napovědět)

Chtěla by se zeptat měla jsem 14 dnu špinění každý den 8 dnu jsem nedostala menstruaci a ted špiním jenom když něco zvednu težšího chtela bych se zeptat co to znamena jestli se jedna o tehotenstvi ? 🙂

Dobry den chtela bych se zeptat ja jsem vysadila prasky uz je neberu dva mesice prvni mesic po vysazeni byl v poradku dostala jsem menstruaci a od druhyho mesice tyden pred mesickama jsem zacla špinit uz to mam 14 dni a měsíčky jsem porad nedostala jenom porad mam špinění chtěla bych se zeptat jestli to muze byt s tech prasku nebo jestli muzu byt tehotna? 🙂 🙂

Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.

Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.

Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:

Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.

Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...
Pac a pusu.

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.

Je 13.4.2016. V práci přemýšlím, že jsem si měla na prvním UTZ vzít fotečku, ikdyž tam byla vidět jen tečka. Objednaná jsem až na pondělí (18.4.16). Ale rodině to chceme oznámit už v sobotu. Chci připojit k oznámení i fotečku. Říkám si, že půjdu k Dr. už dneska. Jestli tam bude něco vidět. Co když nebude? Ale tak to prubnu. Čekám v čekárně. Nikdo tam není..jdu hned na řadu. Vyslíct a čekat, až mě zavolá. Sedám si na křeslo. Blik. A je to tam! Ten krásný pocit úlevy a radosti mě okamžitě zachvátil. Na UTZ byl vidět gestační, žloutkový váček a embryo. Vše odpovídající týdnu těhotenství (5tt+5). Srdíčko nebylo, ale na to je ještě brzy, to uznávám i já. Ale tohle mi bohatě stačí. Kulihrášek se zvětšil za týden a 3 dny o polovinu. A to je krásný 🙂 Měří 3mm. Neskutečný, že z něčeho tak malinkýho se stane život 🙂 Je to neuvěřitelný. 

Žádám Dr. o vytisknutí fotečky. 

Krásné první shledání.

Všem držím palečky a těším se na další UTZ, tentokrát snad i se srdíčkem 🙂

Nesobeckost - k vyspání mi stačí prakticky pár minut a o trochu víc decimetrů.

Balení – na výlet zapomenu vzít pleny a až zpět domů dokážu dělat, že se to nestalo.

Kočičí oči – umím číst knížku potmě (a nemyslím elektronickou).

Paměť na čísla – zejména ta telefonní – to máte doktorka, pohotovost, …

Veterinární péče – dokážu poskytnou psovi první pomoc poté, co potká na dvoře naše dítě.

Skládání příběhů – filmy většinou běží tak potichu, že je neslyším, takže si příběhy vykresluji sama. Nikdy se mě neptejte, o čem nějaký film je.

Byl podzim 1999, nastoupila jsem do druhého třetáku, a ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi začnou plnit přání jak po másle. S nynějším manželem jsme už bydleli spolu, měli jsme nějaké ty starosti, a učili se spolu žít, ale ty dvě čárky na testu byli jako znamení... "to zvládnete, bude dobře!"

Když mi doktor v 6tt podával obrázek z ultrazvuku, domu jsem jela s pusou v křeči tím štastným úsměvem, který nešel sundat.

Hned jsem věděla, že to bude kluk, taky jsem si to už jako malá holka přála. Mít první dítě v 18ti , chlapečka a pak holčičku. Na UTZ nevím proč, až do porodu mi říkali, že je to 100% holka. Tak jsem jim věřila, nakoupila hafo letních parádních šatiček, růžových overálků, bodýček a babi napletla holčičí krásné svetříky. 

2.7.2000 mi v noci ve 23h rupla voda, do termínu bylo ještě pár týdnů, tak jsme byli oba vyplašený, a hned jsme jeli do porodnice. Skoro mě poslali domu, že jsem zavřená a nic se neděje, a že mám plodovky dost. Jen co jsem se zvedala ze židle, že teda asi pujdeme ještě domu, přišla moje úpolně první porodní kontrakce v životě. "Fuj! Ty kráso! Co to je? Já se snad otrávila jídlem nebo co?! " Za pár vteřin to přešlo, a dr. na mě koukal jak na zjevení 😀 "Jo, to nebude jídlem, začínáte rodit, tak si zase sedněte." 

Já byla vykulená, že co to jako má být.. porod jako bolí? Proč by to mělo sakra bolet? Přivést na svět dítě, by nemělo bolet ne? I máma mi říkala, že to nebolí, a že v televizi jsou to prostě herečky! Já se přesně do půlnoci 3.7.2000 nebála porodu! ...a ted se bojim! Bojim se bolesti, špatně bolest zvládám. Ty kontrakce do břicha byly celkem ok... ale ty křížový! Proč mě musí bolet i v kříži? To nedam! "Jak dlouho prosím vás trvá porod?" ...nechápavý pohled PA .." u prvorodičky 8h nebo taky 3 dny." ...Cože? Nene... to nemůže myslet vážně..tu ženskou už ted nemam rádá! At ke mě ani nechodí! 

Do 8h rána jsme byla v kontrakcích, byly i po 1minutě a 1 dlouhé, silné fakt dost. Prohlédl mě doktor, a řekl mi, že jsem histerka, že jsem otevřená na 2 prsty, a vyvádím jak o život. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená, být otevřená na dva prsty, ale svitla mi naděje, že se asi pomalu něco děje. Za chvilku se ten samý doktor podíval do mé zprávy, na monitor a znovu na mě. "To jste opravdu celou noc v takových kontrakcích? " ... ":-/  jo, jsem, a už by to mohlo skončit." Následoval UTZ , kontrola moči, napíchli mi kanilu, monitor, a pustili do mě oxytocin, a vložili i tabletku. V 9h nález stejný, tak oxytocin přidali na rychlosti kapání. Přísahám, že jsem těmi bolestmi, hlavně v kříži a unavená, nevyspalá, hladová a žíznivá, viděla všechny svatý. Nadávala jsem, nemohla jsem stát, sedět natož ležet s těmi pásy přes břicho. V 10h hurá! otevřená na 4 prsty, prý už se to rozjíždí, no konečně! Hlavně at už je ta malá venku! At se na ní můžu podívat, pohladit, pochovat. Hrozně jsem se na ní těšila, ikdyž jsem pro ní prostě neměla jméno, protože jsem počítala intuitivně s klukem, ale věřila UTZ. Možná to bude Růženka, doma má vše růžové 😀 

Ahojte,

dnes bych vám chtěl představit naši novou Ambasadorku, Petru. Bude zastupovat na Koníku firmu HiPP.

Jsem velmi spokojený, že mohu dnes přivítat firmu, jako je HiPP. Málo firem dbá na kvalitu a původ svých výrobků, tak jako HiPP. Nejde jim jen o to, mít pečeť BIO na svých sklenicích a baleních. HiPP BIO pečeť jde totiž ještě dál než všeobecné požadavky zákonných nařízení na BIO produkty. A proto za svoje produkty ručí sám pán Claus Hipp. Tuto filozofii jsem našel i u zaměstnanců HiPPu, se kterými jsem se na školení setkal. HiPP je firma, které na zákaznících velmi záleží.

Ambasadorkou HiPPu je Petra

Petra je energická a velmi zajímavá maminka! Setkal jsem se s ní v Praze v sídle HiPPu a bylo to velmi příjemné setkání. Vyzařuje z ní motivace a vím, že budu sledovat všechny její příspěvky.

Můžete se hned přidat do oficiální skupiny HiPP, HiPP, HurÁÁ... a začít sledovat její blog! Těšte sa.

Zavádění příkrmů

Kdy začít?

• Pokud kojené i nekojené dítě dobře prospívá, začněte v ukončených šesti měsících. Když dítě projevuje velkou touhu po jídle (natahuje se po něm, dává hlasitě najevo, že chce také ochutnat) je možné začít o pár dní dříve, nejvíce však o týden či dva.
• Pokud kojené dítě prospívá pomaleji, poraďte se nejdříve s dětským lékařem nebo laktačním poradcem. Předčasné zavedení příkrmů či podání dokrmu UM by nemělo být první volbou.
• Pokud přes všechny rady kojené dítě prospívá pomaleji či je částečně na dokrmu umělým mlékem, je možné začít s příkrmy okolo ukončeného 5. měsíce.
• Pokud nekojíte a uměle živené dítě má hlad i když denně vypije 900-1000 ml mléčné výživy, je možné začít s příkrmy od ukončeného 4. měsíce.
• Dítěti mladšímu 4 měsíců nepodávejte žádné příkrmy, čaje ani šťávy.

Kojení

• V kojení nadále pokračujte i při zavádění příkrmů, potřeba kojení (četnost i délka kojení) bude ze začátku stejná jako v období výlučného kojení. Dítě se bude teprve pomalu seznamovat s novou stravou a způsobem jejího podávání. Kojení bude stále hlavním zdrojem tekutin, živin a energie.

Jaké potraviny?

Než....

Sem koncem dubna zjistila, že na testu jsou opět //...

Tentokrát to bylo hóóóóódně neplánované a přes čáru (manžel se s tím těžce smiřoval a smiřuje dodnes)...ale já prostě po všem nemohla toho tvorečka odmítnout...jak dlouho sem čekala na druhátko, proč by mi osud dával další šanci?

Opět mě moc podpořil pan doktor, bohužel, během těhotenství končil u nás a šel dál, ke svým dalším pracovním úspěchům...dodnes mě mrzí, že jsem si na něj nevzala nějaký kontakt, abych ho průběžně informovala, jak se nám daří (nepochybuji o tom, že by mi dál držel palce)...

Vivianka se narodila 29.12.2015, plánovaným CS. Zatím je to zlatíčko pro nás všechny (tatínek trošku bojuje, ale už ve slabé chvilce naznal, že je prostě úžasná). Táhne nám na čtvrtý měsíc, úsměvy hází na všechny strany....Hlas má jako zvon, takže dráhu zpěvačky (po dědovi, samozřejmě), má jistou 🙂

Někdy v noci nemůžu spát (samozřejmě, všechny děti spí ukázkově) a já nemůžu uvěřit, jakého štěstí se nám dostalo...Některý den je náročnější, jiný míň...Když potřebuji pomoci, babičky sou k dispozici. Nemáme sice ukázkově uklizeno, ale máme se rádi a co víc, všechny děti se mají rády mezi sebou a pomáhají si.

Skočili sme u žádanky do CAR...

Tak začalo se mi plnit přání, teda síš představa, že rozšíříme naši smečku...objednaní sme byli na 21.9...snažila sem se to nějak vymyslet, aby mohl manžel se mnou, přece jenom by to bylo lepší...

18.9 měl Lukášek narozeniny...ten den bylo všechno špatně...byla sem na ráno, hrozně unavená, nic se mi nedařilo...po cestě mi málem vběhl chlapeček pod auto, měla dojet kamarádka a vůbec sem nestíhala...přisuzovala sem to tomu, že mám dostat měsíčky...tak sem si řekla, že je to vhodný den na testování, ikdyž nebyl sebemenší důvod, ale už tak ze zvyku....

....a byly tam....nevěděla sem co dělat (paradoxně)...ne, že by mě to nepotěšilo, ale!!!! Tak jsem zavolala do CAR, nastínila situaci, že se případně přeobjednáme...stihla sem zavolat i mému dr, který byl pro mě neskutečnou podporou...objednal mě (už přesně nevím na kdy, ale celkem brzy, prtože mě chtěl mít pod kontrolou.

První kontrola byla nic moc, taková 50/50...vzal mi krev, Hcg ukázkové, každopádně, to u nás nebyl nikdy ukazatel....další kontrola na srdíčko: Maminko...sou tam dvě!!! Jedno už se srdíčkem, druhé trošku menší....díkybohu, alespoň za jedno!!!! Další kontrola obě v pořádku!!!!! Ač to znělo nelogicky (maminky většinou u dvojčátek přemýšlí, co bude) - my měli jasno, šťastní až na půdu 😀

Miminka krásně rostla, dokonce prý na 70% dvě holky...víc štěstí se nám ani nemohlo dostat....jen mě trošku zradil můj pan doktor, který zrovna odjel na tříměsíční stáž do Prahy, ale ujistil mě, že musím vydržet, že chce být u porodu.

Co s sebou sbalit do porodnice?

Aby Vám skutečně nic nechybělo:

• lehká svačinka včetně dostatečného množství tekutin (bez bublin). Vezměte si s sebou i pečivo na další den, čerstvé pečivo podávané k snídani v porodnicích neprospívá kojeným novorozenečkům.
• přezůvky 2x (jedeny do sprchy)
• teplé ponožky
• župan pokud nebudete chtít erár
• noční košile nebo pyžamo s propínáním – záleží na Vás, ale pokud skousnete erár je to lepší, jelikož je téměř nadlidský výkon při neustálém nočním i denním vstávání docílit neposkvrněnosti oděvu. Takhle vždy, vyfasujete čisté pyžamo a nemusíte se doma prát s haldou prádla. Pokud ale trváte na vlastním prádle, je nutné mít s sebou alespoň 2-3 kusy, takže máte po příchodu z porodnice hned o práci postaráno.
• něco pro zábavu – knihu, časopis a jiné
• telefon nebo i foťák

Pozor na správné hygienické pomůcky!

• pomáda na rty
• ručník 2x – tmavé ručníky, u kterých nebude vadit jejich případné zničení
• toaletní papír – ten nejjemnější, jaký znáte a jistě tušíte proč
• porodnické vložky – alespoň 40 kusů porodnických vložek. Pozor, použití klasických menstruačních vložek (s lepítky a neprodyšnou vrstvou) v poporodním období může být zdraví nebezpečné! Ani vložky v síťce nejsou na poraněná místa moc příjemné. Velmi oblíbenými jsou porodnické vložky SAMU MINI od firmy Hartmann, jejich levnější a stejně kvalitní varianta jsou vložky Sentina FIX. Ihned po porodu však doporučuji SAMU MIDI jsou dvojnásobně dlouhé a nebudete si tak muset dávat dvě vložky přes sebe :o)
• jednorázové kalhotky – zvažte, zda si do porodnice brát své pěkné prádlo, bylo by už jen na vyhození, také zvažte, zda budete jednorázové kalhotky skutečně prát, jedná se o vysoce infekční materiál, a jak to pak vypadá, na pokojích při jejich sušení. Zvolit proto můžete i levnější nesíťované kalhotky v počtu 5-10 kusů.
• intimní hygiena hned po porodu – k rychlému hojení přispějete oplachováním v roztoku Rosalgin. Zakoupíte jej v každé lékárně.
• mýdlo – je tajemství úspěšně kojící matky :o) Je lépe se vyhnout parfemovaným přípravkům (voňavky či deodoranty). Kojenci mají několikanásobně citlivější čich než Vy, aby Vás snáze identifikovali a co nejrychleji se dostali k Vašemu mléku. Pokud vůněmi dítě matete, nemůže Vás najít a vůbec se přisát, čímž komplikujete počátky kojení sobě i svému miminku. Strčte si nos na 5 minut do sprchového gelu nebo k voňavce. Je to jen 5 minut, ale Váš mrňousek tuto "vůni"zpočátku čichá i 40 minut, než se vůbec nají. Kupujte tedy mycí gely nejlépe na citlivou až atopickou pokožku, které jsou bez parfemace, mýdla a konzervantů. Vyzkoušený máme Atoderm moussant. Gel je vhodný na celkovou hygienu Vás i Vašeho miminka tzn. zastupuje mýdlo, šampón i pěnu do koupele, což znamená, že šetříte nejen pokožku vašeho miminka, ale i své peníze. Umývejte si v něm z počátku i ruce, nebudou tak parfemované, když budete rukou miminku pomáhat se přisát.
• šampón

Dokumenty, které vzít s sebou

6.článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Představte si, že jste v časovém presu. Nadřízený v práci na Vás vyvíjí tlak. Chce po Vás něco udělat teď hned, ale Vy potřebujete dodělat rozdělanou práci. Nemáte možnost se samostatně rozhodnout, jakým způsobem budete věci dělat, ani kdy je budete dělat. Nikdo Vás neposlouchá a nerespektuje Váš názor.

JAK SE CÍTÍTE? Jste naštvaní? Křičíte? Hádáte se? Brečíte? Nebo snad děláte, že neslyšíte?

A teď si představte, že jste v klidu a pohodě. Na vše máte dostatek času, přesně tolik, kolik potřebujete. Vše můžete udělat tak, jak Vám to vyhovuje, podle svého. Sami se můžete rozhodnout, kdy, co a jakým způsobem budete dělat. Druzí Vám naslouchají a respektují Váš názor.

Už je to lepší? Cítíte se lépe?

Pokud dětem vytvoříte pohodu, dáte jim dostatek času, dovolíte jim věci dělat vlastním způsobem, umožníte jim spolurozhodovat o věcech, které se jich týkají, budete jim naslouchat a respektovat jejich názor, budou se také cítit dobře a nebudou mít potřebu se s Vámi hádat, vztekat se nebo dělat, že neslyší.

Milé maminky,
řeším dilema nabídka - poptávka, nákup - prodej. Všechny nakupujeme, některé i prodáváme - internetový bazar, bazar v rámci mateřského klubu či centra atd. Jedná se většinou o prodej dětského oblečení, bot, hraček a dalších věcí. Každý rok či půl rok nashromáždíme spoustu věcí, které jsou buď již malé, nevyužité nebo dále jakkoliv nevyhovují. A tak co s tím? Prodat, darovat, vyhodit?
V americe či austarálii jsou běžné tzv. garage sale/yard sale, které se pořádají většinou z důvodu stěhování. Taťka dostal novou práci, prodá se dům, koupí se nový, zabalí se a aby se nejelo s tolika věcma prodá se to na yard sale. V Česku se zas tak nestěhujeme, za to toho dost nashromáždíme a když uděláme jarní úklid tak co s tím co jsme vytřídili? Můžeme to dát na internet s tím ale souvisí spousta focení, popisování, odepisování na dotazy, balení,... Všichni co prodávají ví o čem mluvím. Další možnost je předat to dál v rodinně sestře, švagrové, sestrěnici nebo kamarádce.... Ale už i u nás jsou první vlaštovky v garážovém prodeji. Jedná se většinou o určité části Prahy jako Nebušice, Černošice, Úvaly, Zbraslav... I když v Nebušicích nebo Černošicích není tato akce novinkou většina z nás to slyší poprvé nebo o tom slyšela, ale nikdy se takové akce neučastnila ať jako návštěvník nebo jako prodejce.
Otázka tedy vzniká: "Myslíte si, že jsme připravené na garážový prodej"?
Jsme připravené otevřít svoje vrata a pustit cizí lidi na kus svého pozemku a nabídnou jim to co my již nepotřebujeme, ale jim by se mohlo hodit? Nebo jsme spíš ochotné věci někam odnést a tam prodávat v rámci např. komunitního bazaru? Uvítali by jste garážový prodej jako prodejce či nákupčí? 

Dítko spo-kojeně spí a máma se dojímá aneb stačí jeden klik a je vymalováno 🙂

Následující nádherná slova převzata z http://rodicemprirozene.cz/?p=544

Abychom žili naplněný rodičovský život, je třeba ztratit obavy z vlastního selhání a chybování. Chybovat budeme denně a postačí k tomu jedna probdělá noc nebo hádka s partnerem. Jako den střídá noc i my plujeme v proudu mihotajících se nálad a netřeba si to vyčítat. Je třeba ŽÍT.

A k životu patří světlo i stín. A ani jedno není důležitější než druhé, protože jen dohromady tvoří ucelený obraz našeho života. A stejně jako naše děti potřebují vidět, že se umíme radovat, tak o nic méně potřebují poznat náš smutek nebo rozhořčení. Život malujeme celou paletou emocí. Možná se v dnešní době dobře prodává iluze o tom, že život má být jen „růžový“, ale dokážeme si vůbec představit, jak by vypadal obraz krajiny namalovaný jen jedinou barvou? Plytký až k uzoufání! O kolik chudší by byl kdyby v něm chyběly ostatní barvy? Jak kýčovitě by působil strnulý vynucený úsměv i v situacích, kdy se nám chce plakat nebo křičet?

Najít svou ladičku na rozladěné nálady může trvat roky a mezitím to vypadá, že jsme vršili jen chybu za chybou. Děti bývají velkorysé v odpouštění, protože ještě tolik nelpí na křivdách, které křiví jejich pohled na sebe samé. Jen v případě, že se neumíme omluvit a mluvit o svých skutečných pohnutkách, křivdy se na nich časem podepíší a ohnou je k nepoznání. Zbytní a budu určovat jejich náhled nejen na sebe, ale i na svět kolem nich.

Když jdeme po své rodičovské cestě, míváme pocit, že je třeba se s někým porovnávat. Hodnotíme se očima druhých, které nikdy nemohou vidět do hlubin našeho nitra. S iluzorním rodičem z časopisu, který je poskládaný jen ze samých ctností, nemůžeme soupeřit. Nikdy nebudeme mít tak bíle zuby a zářivý úsměv, peníze na všechny báječné produkty slibující osvícení a hodné děti k tomu, nebudeme umět vařit z pytlíku tříchodovou večeři a pravděpodobně budeme pořád mít mastné fleky na sepraném tričku. Ale budeme to MY. S vráskami únavy kolem očí, nesplněnými sny a bláhovou nadějí, že zítra bude lepší než dnes. Někdy budeme křičet a jindy se budeme smát. Budeme nadávat a říkat věci, kterých budeme litovat. Budeme podráždění jako kobra v košíku a budeme se ptát jaký to všechno dává smysl. Občas budeme dokonce vzpomínat na doby, kdy jsme proflámovaly noc a nemusely jsme hodinu, co hodinu kojit. A není důvod se toho bát…je důležité to všechno cítit, protože cítit znamená žít. A to přeci chceme ze všeho nejvíc!

Dovolme si být začátečníky na cestě rodiče, i když máme už pět dětí, protože žádný učený z nebe nespadl.

Chceme být skvělí rodiče – okamžitě skvělí. Ale rodičovství je zdlouhavý, neohrabaný a občas dokonce i trapný proces, který nás trápí od rána do večera. Stejnou měrou nám ale dává zakusit i radost. Mnohokrát nebudeme vypadat jako dobří rodiče – ve svých očích i v očích druhých a je to v pořádku. Znamená to jen jediné, že právě děláme svoje po-kroky, kráčíme stále dopředu ačkoliv se nám to tak nemusí jevit.

Před úsvitem bývá tma největší. Dovolme si být tmou, aby skrz nás mohl zazářit paprsek čirého vědomí, který prozáří temnotu v nás a daruje nám pochopení, že být člověkem a rodičem je cesta, která nemá žádný určitý cíl. Tím cílem je totiž jen a jen ŽIVOT SÁM.

Je 10.4.2016. Je ráno. Ležím v posteli a nemůžu už zabrat. Noc taky nebyla podle mých představ. Bolest prsou a podbřišku o sobě dávala vědět celou noc. Ten tvoreček v mým bříšku má sotva 3mm a už kvůli němu nespím. Říkám si,že to už je trénink na to až vykoukne ven. Nebo taky ne..třeba prospí celou noc a já zbytečně plaším. Na to je ještě brzo. Říkám tvoreček - nelíbí se mi to. Chce to nějakej hezčí roztomilejší ,,prozatimní název,,. Tápu. Přemýšlím. Včera jsem na internetu četla,že v 6tt má embryo (strašný název,ale je to tak) velikost hrášku. A ,,prozatimní název,, je na světě. Budím svého přítele s krásným pocitem a říkám mu :,, Dneska jsem moc nespala. Náš KULIHRÁŠEK asi rostl celou noc. 

Moc se na toho našeho mrňouska (kulihráška) těšíme.

Mějte krásný den 

werí 🙂

Je 1.4.2016 večer. Jsem sama doma a nudím se. Vlastně se koukám na netu na Ulici nebo na nějakej jinej seriál. Dneska mě v práci bolela strašně hlava. Na tyhle bolesti já netrpím..vlastně vůbec nemívám bolení hlavy. Kolegyně z práce mi jasně vysvětlily, že už jsem V TOM! Smála jsem se, že to asi těžko :D že to přijde za dlouho. Vrtalo mi to hlavou celý den. Večer o tom přemýšlím. Doma mám jeden test. Dneska měla přijít menstruace a nic. Co kdyby? Co kdyby to vyšlo? Snažíme se teprve 2 měsíce od vysazení antikoncepce. Ale co kdyby? Jdu do koupelny s hrníčkem. Rozdělám test a udělám ten známý postup. Odejdu z koupelny. Vracím se za 5 minut. Je 22:45. Ten čas se mi vryje do paměti. Jsou tam 2 čárky! 2 jasné čárky. Dálnice. Moje tělo zaplavila vlna hormonu štěstí. Začaly se mě třepat ruce, nohy...lítala sem po bytě, jako blázen. Přítel nebyl doma, takže sem mu hned volala. Byl na zápase, takže nic. Volala sem kamarádce. Ta si samozřejmě myslela, že je to apríl, ale hned, jak uslyšela moji hysterii, tak to přehodnotila. 2 hodiny telefonátu, abych se uklidnila. Byla sem šťastná..zároveň se ve mě začaly projevovat obavy..jestli bude mimi v pořádku atd. Když přišel přítel domů, ukázala jsem mu test. Byl nadšený 🙂..druhý den ráno jsem si udělala další test. Jasně pozitivní. Bylo to prostě jasný. V pondělí jsem zašla za Dr. Výsledek? 1,5 mm tečka a děloha krásně vysoká a prokrvená. Další kontrola za 14 dní (18.4.16) a mělo by být srdíčko 🙂 aktuálně jsem 5tt+1..strašně se těším 🙂

Tak kde začít...  Byla jsem podruhé těhotná. Těhotenství bylo lehce problémové, ale o nic zásadně špatného se nejednalo. Jen hypoglykemie, špinění, krvácení, vcestná placenta (nakonec se vytáhla), otevírání čípku a celou dobu velké tvrdnutí břicha. Jelikož první dítě jsem porodila předčasně ve 34tt tak jsem se snažila maximálně šetřit abych druhé dítko donosila co njedéle. Pomáhala mi rodina se starší dcerou abych měla trochu klid. A světe div se, porodila jsem v 38+5tt zdravého, krásného chlapečka. První porod byl rychlý, ale to jsem netušila jak rychlý bude i ten druhý.

Takže, bylo úterý 15.3. Vzbudila jsem se okolo půl 7 ráno a cítila jsem, že mi "ušlo" trochu plodové vody. Ještě jsem si lehla a čekala až se vzbudí dcera. Trochu mě bolelo břicho (možná poslíčci?). Po 7hod se objevila první kontrakce. Byly v první době porodní asi 4 po 9ti minutách. Snažila jsem se zabalit dceru. Zavolala jsem bráchovy, aby odvezl dceru k mojí mámě. Ještě jsem bráchovy říkala at nepospíchá, že to může trvat ještě dlouho... Začalo se mi chtít na velkou. Byla jsem na WC a najednou obrovská kontrakce. Jelikož jsem už jednou rodila tak jsem poznala, že už je to tady...

Řikala jsem si, ale jak je to možné takhle rychle. Jen jsem ze záchodu na manžela zařvala ať volá sanitku. Bylo 7:45.  Obrovské štěstí bylo, že byl manžel doma, protože měl každou chvíli odcházet do práce. Kontrakce byly strašně silné, oproti prvnímu porodu. Bolest byla neustálá, jen v době kontrakce zesílila ještě víc. Byla jsem bolestí uplně paralyzovaná, ani jsem se nemohla z WC zvednout.

Manžel měl na telefonu celou dobu zdravotníky ze záchranné služby, kteří mu radili co má dělat. Do toho poletovala po bytě vyplašená 3,5 letá dcera, která chudinka nevěděla co se děje, proč mama na záchodě tak nelidsky řve. U prvního porodu jsem ani nepípla a byla jsem schopná už v druhé době porodní přeběhnout z hekárny na sál. Teď jsem se zmohla jen na to, křečovitě se držet záchodové mísy a vydávat zvuky jako když vraždí hrocha. Byla jsem sama překvapená jaké zvuky vydávam.

Manžel dostal instrukce, že musim ze záchodu. Což byl těžký úkol. Lezla jsem nahatá po čtyřech do ložnice asi 5min. Do toho za mnou pořád chodila dcerka na kterou jsem jen řvala ať jde pryč. Mrzí mě, že u toho byla a viděla co viděla a slyšela jak šíleně řvu. Myslím, že to, že rodim věděl celý panelák. Stupačkama je slyšet uplně vše.

Po čtvrthodině přijela sanitka a já jsem potupně klečela nahatá v ložnici u postele. Nebyla jsem ani schopná sednout na vozík sama. Hodili přes mě jen župan, peřinu a jelo se. Venku jsem zahlídla bráchu jak přijel. Viděla jsem jak vykuleně stojí vedle sanitky a čeká ani nevim na co. Měl jít nahoru pro dceru. Naštěstí máme porodnici hodně blízko a saniták jel dost rychle. 

http://lightfootguide.com/wp-content/uploads/2014/04/photo-contact-2.jpg

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

V této sérii článku bych se ráda věnovala nejčastějším argumentům, kterým musíme my, příznivci bosé chůze, čelit. Já i můj muž už jsme proti nechápavým reakcím okolí víceméně imunní. Já většinou nereaguju, chápavě se usmívám a nechám ostatní, aby mi očumovali boty z dílny Leváka Boba. Můj muž to se svým „No kdybys potřeboval boty, tak se s nima už narodíš, ne?!“ dotáhl už na trochu vyšší level.

Každopádně se vám pokusím nabídnout vysvětlení, kterým můžete před škodnou v revíru argumentovat. Nebo se o to aspoň pokusit.

Moje rada vztahující se ke všem negativním postojům zní: Buďte přesvědčeni o tom, co děláte. Pak vás totiž nezviklá ani sebepromyšlenější útok.🙂

Ty nejdůležitější otázky, narážky, posměšné poznámky a rádoby podložené argumenty jsem představila v prvním článku. V tomto článku už se přesunu do sféry kritky založené na více či méně subjektivním hodnocení chůze naboso/v bf obuvi. Jde se na věc!

Co si budeme povídat - občas není jednoduché ani vyjít sám se sebou, natož s partnerem. Každodenní rutina a nesprávné nastavení priorit dokáže zamávat i s hezkým vztahem.  

V manželských konfliktech se opakují 4 hlavní fáze:

1. Vznik konfliktu

Původním zdrojem je vlastně pocit určité nespokojenosti, který pramení z našich „programů“:

• Představy o tom jaký je svět

Je svět bezpečné místo a já v něm cítím svoje místo nebo je život boj a narážím na samé překážky? To jak přemýšlíme skutečně ovlivňuje náš reálný život: můžeme být pak např.  více uzavření, méně motivovaní, více vztahovační.

Mnohokrát se příroda vymkne kontrole a připraví pořádné překvapení - i na porodním sále. Těhotenství je napínavé - vždyť vzniká nový život! A stejně fascinující je pak i porod. Obvykle děti přichází na svět mezi 38. a 40. týdnem těhotenství. Výzkumný tým z US National Institute of Enviromental Health Sciences zjistil, že průměrná délka těhotenství je 268 dní. V termínu se narodí jen asi 4 % všech dětí. Jenže existují i rekordní výjimky.

Nejdelší těhotenství 

Nejdelší těhotenství trvalo neuvěřitelých 375 dní a přitom se narodilo dítě s úplně běžnou váhou 3, 147 kg. 

Nejstarší rodička

Kolik myslíte, že je nejstarší rodičce na světě? 50, 60 let? Zapomeňte. Indka Rajo Devi Lohan porodila své první dítě v době, když jí bylo 70. 55 let žila v bezdětném manželství, pak se ale rozhodla v roce 2008 pro umělé oplodnění a stala se nejstarší matkou na světě. 

Nejplodnější žena

Když jsem před pár měsíci psala o sladění svého menstruačního cyklu s úplňkem, byla jsem nadšená, že můžu něco takového na základě vlastní zkušenosti sdílet. Přišlo mi ze srdce úchvatné, že můžu menstruovat v době, kdy měsíc září jako obrovská rudá koule na nočním nebi. Stačila mi jen symbolika sama o sobě, díky ní jsem věděla, že jsem součástí něčeho většího!

Jenže to jsem ještě nevěděla, že to větší je ještě větší, než se zdá a že to má zároveň i větší logiku! Mé tělo se nejenže sladilo s úplňkem, ale naladilo se na cyklus rudého měsíce. Což jsem v době psaní svého článku nevěděla, ale později si přečetla v knize Rudý měsíc.

Stálo tam také to, že ženina tvůrčí energie se pohybuje kolem období ovulace. K ovulaci, pokud se žena sladí s měsícem, dochází z pravidla v období novu (cyklus rudého měsíce), což se stalo mě, nebo kolem úplňku (cyklus bílého měsíce). Má tvůrčí energie tedy nebyla sladěna s tvořivou silou úplňku, ale s novem. Což znamená, že mé tělo se po mém posledním porodu nenaladilo na to, abych znovu počala další život v podobě fyzického dítěte, ale naopak, abych mohla využít svou energii ke svému vnitřnímu vývoji, tedy např. k tvorbě nových projektů coby mých duševních dětí. Má to svoji logiku, že?

Pro ty, kterým jsem zamotala předchozím odstavcem hlavu, cituji nedoslovně níže Mirandu Grey.

Cyklus bílého měsíce neboli cyklus „dobré matky“ – Menstruace přichází okolo novu a ovulace kolem úplňku. Tento systém je oslavován ve většině náboženstvích a obřadech plodnosti. Setkává se při něm tvořivá síla měsíce a ženy, takže tvůrčí energie směřuje k početí dítěte nebo založení rodiny.

Cyklus rudého měsíce neboli cyklus „zlé ženy“ – Menstruace přichází v období úplňku a ovulace kolem novu. Tvůrčí energie nesměřuje k plození dětí (realizaci ve hmotě), protože k ovulaci dochází v období „temnoty“ novu. Tvůrčí energie je zcela zaměřena na vnitřní vývoj. V knize se můžete dočíst, že muži tento cyklus vnímají jako silnější a nekontrolovatelnější, proto bývá označován jako cyklus, zlé ženy, moudré ženy, svůdkyně nebo šeredné čarodějnice, jež uplatňuje svou sexualitu na něco jiného než rození další generace.

VÝSLEDKY SPERMIO

Volám do Motola, jestli by mi po telefonu někdo neřekl jak dopadl spermiogram… hádáte správně, neřekl, vše jen osobně. Hned druhý den ráno jedeme tedy pro verdikt, chytrá mašinka s pořadovými čísly nám vyplivne papírek. Jsme si jisti špatným výsledkem a jdeme si spíš jen pro termín reparátu. Na tabuli cinkne naše číslo a manžel mizí ve dveřích. Pět minut se nic neděje, dveře se rozrážejí a v nich někdo, kdo vzdáleně připomíná muže, kterého jsem si před rokem a půl vzala. Ale něco je jinak…samolibý výraz nadutého páva, vzedmutý hrudník kohouta přehlížející svůj dvorek a sebejistá chůze lvího krále mě nenechává dlouho na pochybách, mám doma nadsamce! Všechny hodnoty až na vitalitu, která byla lehce pod normou, ale způsobená delší pauzou, byly v nějakých těžko měřitelných výšinách...stejně jako manželovo ego, které se v tu chvíli vznášelo někde u stropu. Poplácala jsem svého pána tvorstva po rameni se slovy "no jo, jsi kanec!" a zamířili jsme k východu.

GENETICKÉ VYŠETŘENÍ

Na toto vyšetření musí oba partneři předem vyplnit tzv. „rodokmenový dotazník“, který jsme dostali hned na vstupním pohovoru. Jde o zdravotní stav, počet dětí a příčiny smrti v rodině asi 3 generace zpátky. Byla jsem zvědavá, tyhle vyplňovačky mám ráda, takže ještě v práci jsem zvědavě nakoukla a jala se využít svojí prokrastinační chvilku. Úsměv a nadšení mi ale dlouho nevydržely…prarodiče matky dítěte z otcovy strany – otec otce… co? Zkouším si to nakreslit…můj mozek se vaří, vybavuje se mi asociace sálového počítače a děrované štítky…po několika minutách cítím, že je to tu…je to můj děda Jaroslav! O dva dny a několik rodinných konzultací později ukládám ve Wordu hodnotou nevyčíslitelný výplod mé snahy. Je mi jasný, že manžel a jeho mlhavá vzpomínka na rýmičku před měsícem, nezaručuje zrovna uspokojivý výsledek, ale nehodlám se vzdát tak brzy…“Kdy se narodila mamka?“ „5.12. devatenáctset…nevim“ “kdy se narodila babička?“ „nevim“ „Na co zemřela?“ „nevim“. O dvě minuty a 20 dalších „nevim“ později je náš dotazník hotov. Tak to bychom měli.

V den konzultace opět vstupujeme do naší staré známé čekárny ve 3. patře a bereme si číslo, skoro hned jsme na řadě. Přistupujeme k okénku „Jé, ale to nejdete ke mně, musíte si zmáčknout to druhý tlačítko – reprodukční genetiku, já jsem klasická genetika.“ Myslím, že tím jsme pravděpodobně vyčerpali všechny možnosti omylu na tomto oddělení, protože víc tlačítek ani dveří, ve kterých jsme ještě nebyli, už nezbývalo, takže pravděpodobnost a statistika byla už v tuto chvíli na naší straně. Sedíme se správným papírkem u správných dveří a já si krátím čekání pročítáním co že to to genetické vyšetření vlastně je. „Genetik si při konzultaci pár nenápadně prohlíží a hledá tzv. degenerativní stigmata, jako třeba oči moc daleko od sebe, nízká vlasová hranice…“ rozpačitě si hladím svoje zarostlý čelo a prohlížím si manžela. Ordinace se konečně otevírá a vítá nás sympatická, upovídaná doktorka ve středních letech. Vysvětluje nám proč jsme tu, co se bude dělat za testy a co bude výsledek. Po předešlých zážitcích s duchem nepřítomnými doktory je to moc příjemná změna a atmosféra v místnosti je hezky uvolněná. Doktorka okomentuje můj věk, že to ještě není taková katastrofa, což úplně nevím, jak si mám vyložit, ale držím se hesla „mysli pozitivně“. Při dotazu na výšku a váhu je manžel konfrontován s upřímností paní doktorky, která mu vysvětluje, že mít dítě a do toho nadváhu, nejde k sobě. Manžel se rdí a mumlá, že ví. Zabíháme trochu do jejího soukromí a dozvídáme se, že sama má dvě děti…při pohledu na její zarostlé čelo si oddechnu. S anamnézou jsem první na řadě a lovím z paměti datum prvních „měsíčků“, dál už je to klasika, kterou znám…operace, léky, vážná onemocnění. Pozornost se stáčí na manžela „kdy jste si poprvé všiml, že jste pohlavně aktivní, kdy vám např. začalo růst pubické ochlupení?“…chvilka trapného ticha, které přerušilo moje ještě trapnější uchichtnutí…manžel rudej, ale na rozdíl ode mě nemá zastydlou pubertu, takže bez větších průtahů odpovídá a snaží se si zachovat důstojný výraz. Doktorka neztrácí čas a smečuje “máte dítě s jinou ženou?“…manžel vypadá, že by velmi rád splynul se svojí židlí a já, ač na to nejsem hrdá, se královsky bavim. Na řadu přichází rodokmenový dotazník. Doktorka se odevzdaně zasměje u manželovy části, ale kupodivu žádné další upřesnění nevyžaduje, že z dnešního pohovoru má vše potřebné. Vždycky když něco zapíše do počítače, hned nám vysvětlí, co tam napsala a proč…úžasný. Demonstrativně odklikává nějaké políčko v tabulce, že tento test není dle výsledku spermio potřeba dělat „těch vašich 230 milionů určitě nenaznačuje poruchu tvorby spermií“. Manžel nasazuje už známý výraz páva a čekám, kdy se mu ze zadku rozvine barevný vějíř per. Vezmou nám každému dvě ampule krve. Jedna bude na vyšetření hromozomů – karyotyp a druhá k analýze DNA. Ještě podepisujeme souhlasy k uchování a využití genetického materiálu k dalším vědeckým účelům a odcházíme k sestřičce na odběr. Výsledky za 2 měsíce a teprve poté na závěrečnou konzultaci. Loučíme se s paní doktorkou z genetiky a dostáváme radu na rozloučenou „Jeden nikdy neví, takže nezapomeňte - sex alespoň obden, jako když jste se seznámili!“…ještě že neřekla „…jako za mlada“.

A tak trpělivě čekáme na výsledky imunologie, které by nám měly přijít každým dnem, užíváme jara a upínáme se na polovinu května, až se celý kruh uzavře a my budeme moudřejší... 🙂