Nahrubo pomleté ovesné vločky zalijeme trochou vody tak, aby byly ponořené. Promícháme a necháme zhruba 10min odstát. Mezitím do mísy dáme v páře uvařenou brokolici (nebo květák), uvařené brambory a tofu. Vše rozmačkáme a promícháme. Přidáme chia semínka, ovesné vločky i s vodou a nadrobno nasekanou cibulku. Vzniklé těsto plníme do formiček na muffiny a pečeme cca 30 min na 180°C

Suroviny: 50 g mletého telecího masa, 150 ml čerstvého zeleninového vývaru, 1 brambora, 1 mrkev, cca 1 PL mateřského, případně kojeneckého mléka, 2 – 3 kapky olivového oleje

Postup: Pomleté telecí maso uvařte ve vývaru spolu s mrkví nakrájenou na nudličky doměkka. Uvařenou bramboru rozmačkejte vidličkou, přidejte mateřské nebo kojenecké mléko, přidejte 2 – 3 kapky olivového oleje a promíchejte s masem.

K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor maminek batolátek, ve věku přibližně jednoho roku. „Už jsi Jendovi koupila bačkůrky? Já Kačce včera, hezké, s kytkami, moc se jí líbily...“ „Já zatím ne, ortoped mně doporučil ještě chvíli počkat, ale nevím, malý už se pomalu staví...“ Jak jste řešily výběr domácí obuvi vy, maminky? Toto je velmi oblíbené téma k diskusi na pískovištích, v čekárnách lékařů i na mnoha internetových diskuzích. Jistě, co lékař (ortoped), či maminka to názor. Jeden radí pevné kotníčkové botičky od prvních pokusů o samostatnou chůzi, další zase s botičkami nespěchat. Rehabilitační sestry se často přiklánějí k chůzi naboso a do toho všeho čteme tolik článků o významu vhodné obuvi pro zdravý vývoj dětské nožičky a prevenci deformací chodidel v dospělém věku. Zorientovat se je těžké... A jelikož v současné době stále více dětských ortopedů doporučuje maminkám, aby své děti na vhodném povrchu nechaly co nejvíce chodit naboso, či v pohodlné měkké obuvi, která podporuje zapojení svalů nožiček, stávající se v poslední době velmi populární tzv. capáčky. Tyto měkké a lehounké botičky, které by při správném výběru nemělo děťátko na nožičce vůbec cítit, jej neomezují v pohybu, netlačí a fungují jako „druhá kůže“. Většina maminek jistě tento typ botiček dobře zná, ale možná i pro ně budou zajímavé následující informace.

ROZHODNUJÍ JE NA VÁS – CAPÁČKY ANO ČI NE?

Capáčky již v současné době nechápeme jakožto krásný módní doplněk, který barevně ladí s oblečením miminka v kočárku, i když přiznejme si, pro kterou z maminek není design a módní zpracování, na kterém si firmy velmi zakládají, mnohdy prioritou. Nošení capáčků má opodstatnění také z pohledu zdravého vývoje nožičky. Chůze dětí naboso je ze zdravotního hlediska jednoznačně prospěšná. Při běžné chůzi, skákání či běhání našich nejmenších naboso jsou svaly neustále v pohotovosti. Drobné nerovnosti povrchu pozitivně stimulují vývin nožičky a podstatně snižují výskyt plochých chodidel a vad ve vývoji nohou v dospělosti. Zdravá chodidla tedy teoreticky nepotřebují podporu botiček! Četné výzkumy biomechaniky chůze batolat potvrdily, že děti v tomto věku nejlépe drží rovnováhu, pokud jsou bosé a botičky tedy slouží pouze jako ochrana, nikoli opora! Proto se dětské chodidlo vyvíjí nejlépe a nejpřirozeněji při chůzi naboso. Dětská nožička se z velké části skládá z chrupavek a proto je mnohem jemnější a tvárnější než noha dospělého člověka. Kosti rostou a stále se vyvíjí a to až do cca 18. roku života. Dokonce i jemný tlak – například při koupi špatně padnoucí obuvi, nebo díky nedostatku místa pro pohyb prstů, může způsobit trvalé škody při vývoji dětského chodila. Navíc je třeba brát v úvahu zvýšenou elasticitu dětské nohy, která jde ruku v ruce se sníženou citlivostí chodidel malých dětí. Pokud má vaše děťátko zdravé nožičky, je tedy přínosem podporovat jej v chůzi naboso. Rodiče se však často opodstatněně obávají, z důvodu nachlazení, poranění atd., nechávat běhat své maličké bez botiček. Capáčky se tedy jeví jako perfektní alternativa. A pro koho jsou určeny? Pro batolata, která s chůzí teprve začínají, nožička se vyvíjí a kvalita capáčků/botiček stojí na prvním místě. Pro batolátka, která stále ještě více lozí, než chodí, mají navíc capáčky neocenitelnou výhodu v tom, že při lození nebrání přirozenému pohybu nožiček (tedy nezpůsobují vytáčení chodidel jako klasické kotníčkové bačkůrky) a přitom chrání nožičku před chladem. Pro děti školkového a školního věku, jako zdravá alternativa bačkůrek a domácích trepek. Hodně maminek se u malých dětí setkává s tím, že si dětičky bačkůrky neustále zouvají, odkládají, ztrácejí, hledají atd. I pro malé odpůrce domácí obuvi jsou tak capáčky ideální, děti je téměř necítí, nebrání jim v pohybu a děti nemají tendenci si je sundávat. A samozřejmě také pro dospělé, příznivce pohodlné obuvi nebo chůze naboso. Tento tržní segment se stává stále rozšířenějším, a proto přední módní výrobci obuvi přichází na trh také s tímto typem obuvi určeném pro dospělé.

JAK NAKUPOVAT?

Pokud se vám výše uvedené důvodu jeví dostatečné a o capáčcích začnete uvažovat, zaměřte se nejen na design, ale všímejte si kvality – vždy upřednostňujte přírodní materiály. V capáčcích z umělých materiálů bude nožička uzavřená, zpocená a náchylná ke vzniku plísňových onemocnění! Pečlivě se věnujte také výběru velikosti a s tím souvisejícímu pečlivému změření nožičky. Každý výrobce má svá doporučení a těch se při koupi správné velikosti držte. Na českém trhu se postupně velké oblibě těší capáčky pro děti i dospělé značky POLOLO. Tato obuv, která se již velmi úspěšně etablovala na západoevropských trzích je vyhledávána příznivci zdravého životního stylu a kvality. Jedná se o unikátní, ručně vyráběné bio kožené capáčky, kde každý pár obuje je originál! Značka POLOLO znamená unikátní kombinaci funkčnosti, přitažlivého designu, ekologie a zároveň luxusní obuvi. POLOLO = 100% ECO Filosofie POLO spočívá nejen v důrazu na zdraví, kvalitu a design, ale také v minimalizaci vlivu výroby a spotřeby na životní prostřední. Celý výrobní proces (od dopravy kůží, přes způsob jejich vyčinění, až po distribuci) je pečlivě sledován z pohledu ekologie a maximálně šetrného přístupu k našemu životnímu prostředí. - POLOLO využívá jen vysoce kvalitní a přírodní cestou vyčiněné kůže (vždy bez přítomnosti chrómu) - Obuv POLOLO je ekologicky šetrně balena a je beze zbytku kompostovatelná POLOLO je aktivním členem International Association for Natural Textiles (IVN) a její obuv nese certifikaci této asociace „Natural leather“ zaručující dodržení striktních pravidel zákazu použití chrómu při činění kůže. Vzhledem k použití 100% přírodního materiálu jsou capáčky prodyšné a vhodné také pro děti s citlivou pokožkou nebo atopickým ekzémem. Trepky v dospělém provedení pak zcela určitě ocení lidé trpící plísní či jiným kožním onemocněním chodidel.

Více informací: www.naturbabyshop.cz, e-mail: info@naturbabyshop.cz

Pak pro Vás máme kabát, který vypadá stále perfektně a materiál nepřitahuje nečistoty.

Pokud nechcete vypadat usedle a vyznáváte mladistvý styl, pak je tento kabát AJC přesně to pravé. Krásný kabát, který se hodí právě nyní. Módní rukávy z PU materiálu jsou měkké, příjemné a nejsou příliš úzké, takže skýtají dostatek pohodlí při pohybu. Límec se dá nosit variabilně. Šedý materiál je příjemný řádkovaný, nechytají se na něj nečistoty.

Kabát máme ve velmi omezeném množství, neváhejte proto s rezervací.

Váš specialista na módu

www.Moda4U.cz

Nemůžete sehnat plesové šaty ve větších velikostech?

U nás to není žádný problém. Vyberte si večerní šaty až do velikosti 58.

Střhy kryjí důmyslně drobné nedostatky postavy. Můžete být za hvězdu i ve velikosti 58.

Vybírejte na www.Moda4U.cz

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Je dokázáno, že za úplňku se rodí nejvíc dětí. Já si na něj před lety počkala 14 dní a naše Batole šlo v mých stopách. Naštěstí pro mě si termín porodu protáhl jen o dva dny. Oba jsme tedy děti úplňku a oba pod jeho vlivem. Úplně. 

Jako vlci vyjeme na měsíc 

Nepotřebuji kalendář ani internet, abych na 100 % poznala, že se blíží ona magická noc. Čím víc se to k ní chýlí, tím horší spaní přichází. Z našeho Batolete se (už od narození) zhruba 2-3 noci před úplňkem stává vlkodlak.

Polehoučku se jeho spánek mění v téměř celonoční bdění, vrcholící řvoucím budíčkem po 30 minutách a hodinovými intervaly, kdy si hrajeme (on, já dělám mrtvého brouka). A když se mi ho pak konečně zmítajícího ve společné posteli podaří uspat, a on spí déle, než půlhodinu, jsem já tak přetažená, že čumím do zdi. Spánku nepomáhá ani to, že díky měsíčnímu světlu, které mi jde přímo do oken, se zcela nedobrovolně ocitám v Norsku za polárního dne.

O denním spánku si také můžu nechat jen zdát. Přibližně od podzimu spí Batole jednou denně, cca 1,5 - 3 hodiny. Úžasná chvíle, kterou mám jen pro sebe a můžu odpočívat nebo v klidu pracovat. Jakmile se ale blíží měsíc kulatý, interval se zkrátí zhruba na hodinu. Už si ani lehnout nechodím, protože pak jsem vyřízená ještě víc. Coca Cola je v těchto dnech mým nejlepším přítelem.

Diagnóza - úplňková vzteklina

Je to rok, co jsem rodila a ač jsem byla tenkrát s porodem spokojená, tak to po nějaké době vidím jinak. Možná jsem si to nechtěla přiznat, možná nějaký blok nebo vnitřní pocit z vlastního selhání. A proto jsem sepsala pár poznatků, které rozhodně mému porodu nepomohly, spíše naopak a třeba to pomůže i dalším maminkám, které se připravují na porod a tyto postupy by mohly negativně ovlivnit je samotné, porod anebo miminko.

Do porodnice jsem jela s tím, že mi odtekla plodová voda, ale nic se nedělo.Paní doktorka mi dala na výběr, že buď mi nechá vykapat Oxytocin, který porod vyvolá nebo Plegomazin, po kterém buď usnu, nebo, pokud mám porodit, tak se porod pomalu rozjede.. Dostala jsem na výběr dvě možnosti a vůbec jsem nepřemýšlela nad třetí variantou a to, že to nechám být, ať se tělo zařídí samo. Ale strašně jsem se bála, že se to samo nerozjede a stejně po nějaké době dojde na Oxytocin. Takže jsem kývla na Plegomazin. Za dvě hodiny se porod začal pomalu rozjíždět. Díky tomuto léku jsem se ale po první kontrakci rozklepala jako ratlík, nemohla jsem to vůbec ovládnout, strašně jsem se třásla a jako bych měla ztuhlé svaly, strašně se mi točila hlava a začala jsem zvracet. Lék se hlavně používá u psychiatrických nemocí. Má zklidňovat a utlumovat a mě utlumil natolik, že jsem nebyla schopná později snad ničeho, byla jsem úplně mimo, celý porod vnímá jako bych byla ve snu.

Když jsem přešla na porodní box, napíchli mi kanylu, hodně jsem zvracela a tak mi do žíly daly Torecan, okamžitá úleva, za to jsem byla ráda, ale netušila jsem, co díky napíchnuté žíle bude následovat. Sestřička si automaticky bez zeptání nachystala infuzi Oxytocin, ale ještě jsem stihla říct, že ho nechci, ale to mi bylo houby platné. Když dorazil přítel, už jsem začala tlačit a to trvalo 40 minut, než se syn narodil. Byla jsem vyčerpaná, celou noc jsem nespala, hodně jsem zvracela a ten Plegomazin udělal asi nejvíc. V nestřeženém okamžiku mi byla připojena infuze s Oxytocinem. Nevím, jak dlouho jsem si ho nevšimla, ale už jsem jen špitla, že to nechci, byla jsem jak zfetovaná, skoro jsem nevnímala nic. Prostě jsem tlačila už dlouho a podle mě byl důvod podání hlavně to, že se měla střídat směna a stávající personál TO chtěl mít brzo za sebou. Vůbec to ale nepomáhalo, kontrakce byly stejné, ne-li kratší a méně intenzivní a spíše mě to jen rozhodilo, ale nebyla jsem schopná se s nimi dohadovat. V té době začaly malému padat ozvy, mohlo to být „syndromem vstupující hlavičky“, ale oxytocin působí to, že může snížit průtok krve placentou.

Také jsem chtěla rodit v poloze na boku, ale personálu se tak špatně „pracovalo“ a furt mě štelovali na záda, později jsem rezignovala díky šílené únavě a neschopnosti se nějak bránit. Díky tomu se mohl porod i prodloužit, protože jsem rodil „do kopce“. Kostrč neměla možnost uhnout, protože jsem si na ní seděla, ležela. Díky tomu jsem měla i kostrč naštíplou a mám s ní problémy dodnes.

Porod trval už dýl podle personálu, díky padajícím ozvám mi chtěli pomoct tlačením na břicho.Sestra si nade mě stoupla a začala tlačit, když jsem to nečekala. To byl šok, vůbec jsem to nečekala a já jí okřikla, ukřivděná ze mě slezla a jen vedle naštvaně stála. Každý mi už říkal, že musím už porodit, že už je nejvyšší čas a začali si chystat kleště. To jsem samozřejmě nechtěla, ani nikdo kolem a tak se sestra rozhodla, že mi opět skočí na břicho, ale už jsem nedokázala odporovat a hlavně jsem chtěla porodit. Ty bolesti nebyly tak hrozné, jak vše kolem, když tak vzpomínám.

Pořád mi říkali, kdy mám dýchat, kdy mám tlačit. Naštěstí aspoň v tomto jsem se řídila vlastním instinktem.

Čeká mě třetí porod...čtvrté dítě....vypadá to jako: V pohodě, co mě ještě může překvapit...ale...ALE!!!!

Opět podotýkám, že se jedná o můj názor, můj náhled, můj postoj...nechci nikoho napadnout, pošpinit, nutit číst 🙂

Porod číslo jedna....

21 letá holka, která od 15ti touží mít miminko a hrozně se trápí tím, že všichni okolo si maminkovství užívajií "zrovna teď"...no jo, pořídit si o 6 let staršího partnera nese s sebou jistá rizika...ale co, v 21 už sem byla těhotná, těhotenství sem si maximálně užila ( aby ne, hned od dvou čárek na testu jsem byla doma (rizikové pracoviště, ranní+noční 12ky)...ale porod...

...je 17.9.2008...už od rána je něco jinak. Není mi špatně, není mi divně, ale prostě se něco děje. Kolem 10 už cítím mírné kontrakce. Nastartuju počítač a studuju, co, jak, kdy - mám hlídat - vesele konverzuju na foru s holkama, co a jak...na 15 sem si zarezevovala kino (odpoledne pro seniory - Taková normální rodinka- bohužel, večerní promítání je pro mě nereálné, protože v 19 hod uléhám 😀 ), kino vypouštím...v 18 opouští mě budoucí tatínek, protože mu začíná služba v jeho počítačové herně (nabádám ho, aby byl na drátě- call of duty, sluchátka na uších- trošku ruší mou vidninu, že mám koho zavolat, kdyby něco)...a samozřejmě se odehrálo "kdyby něco"...kontrakce se stupňují, vana nezabírá, volám...tatínek je tu cobydup a frčíme směr porodnice. Tam jsem dali do pořádku dokumenty, ale PA naznala, že na prvorodičku jsem ještě moc v pohodě a jestli chceme a nemáme to daleko, ať ještě zajedeme domů (na cestu sem dostala tabletu)....vzali sme to do herny, dali si lehkou večeři a zkusili jet domů....tam sme si pustili asi 2 díly Dr. House a já začala (chtěla sem napsat konečně rodit, ale...) spíš přestala - si hrát na hrdinku a začala brečet bolestí....Do porodnice to máme ani ne 5 minut, takže sem nasedli do auta a jeli...a tam nás hned převlíkali ( podotýkám, že táta nechtěl k porodu, ale naznal, že teda chvilku zůstane...když už je v tom fialovým). Vzali sme si nadstandart a koukali na telku..teda já moc ne, ono kontrakce po 5ti minutách, který trvaj víc jak minutu sou docela náročný....nebudu to zdržovat...momentálně je tak cca 21 hod...takhle to trvalo cca do 8mi ráno s různýma polohama, povchodováním, sprchováním,balonem (táta samozřejmě nervozní, prtože už chtěl být dávno doma -hahaha)...ráno sem byla tak vyřízená (kontrakce kolem půlnoci vzali frekvenci 3 minuty, do toho píchnutí vody - zakalená, ozvy, když sem na zádech nic moc)...každopádně...18.9.2008 - v 9:40 se Lukášek narodil...tatínek byl u toho (byly nějaký komplikace, šňůra kolem krku, zakalená voda, já vyřízená s velikostí pánve na hraně...tak pro jistotu zůstal a musím říct, že on mi nejvíc pomohl, asistoval doktorům - kteří se do toho pokojíčku nemohli skro vejít, byl prostě skvělej)...porod katastrofa na n-tou..ztráta krve, vůbec si konec nepamatuju, poporodní poranění hrůza....

Porod číslo dvě...

Dýňové cukrovíčko pro mrňouse

100g jemně strouhané dýně Hokaido
120g mouky ( spaldová, ovesná, lze 80g ovesné a 40 g jáhelné)
100g sádla

2 lžíce hruškové nebo broskvové přesnídávky jako sladidlo,může být jakékoliv jiné tekuté sladidlo (agáve sirup, rýžový sirup, atd.)

Těsto se dost lepí,chce to trpělivost Péct na 180°C asi 10 min - dle zkušeností s troubou.

Řepové kuličky - famózní:

1 hrnek - červené řepy

1 hrnek - dýňového semínka drceného (mixlého) nebo kokosu

Poslední dny a hlavně noci trávím spoustu času ve svém vnitřním světě, ve své hlavě, většinu činností vykonávám automaticky a u toho si přemýšlím. Možná i proto, že je to časoprostor, kam zamnou nikdo jiný nemůže, jinak je totiž můj svět plný syna, manžela, celé rodiny, zpráv z domova a ze světa atp. Někdy kolem čtvrté ranní mě nejčastěji napadají chmurné myšlenky, analyzuji všechny své životní kroky a říkám si, že až vyjde zase slunce nového dne, tak bude všechno jinak, lepší. Dnes, právě v tomto čase, mě konečně napadlo to pravé slovo, které definuje mé poslední měsíce života: Překvapení. 

Bylo mi velkým překvapením, že místo nádorového či bůhvíjakého onemocnění mám v břiše zárodek nového života. 

Ještě větším překvapením však bylo, jak obtížné může být těch 9 měsíců vydržet ve zdraví. Vždyť na tom přeci nemůže nic být, budu pracovat až do konce, všechno zvládnu s nadhledem... Nikdo se nemohl více plést.

Bylo mi překvapením, jak zapeklité je připravit vlastní svatbu. 

Bylo mi překvapením, kolika lidem za to stálo prožít s námi ten den.

Bylo mi překvapením, jak moc těhotenství mění partnerský vztah v dobrém i ve zlém.

Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

"Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

Během posledního týdne mi asi tři kamarádky nezávisle na sobě řekly, že by nejradši zrušili Vánoce. Že je to jen samej stres, rychle z práce domů, tam uklízet, péct, shánět dárky, tlačit se ve frontách na nákupy a do toho se samozřejmě starat o rodinu. Pořád jen honem honem, honem... Sypaly to na mě a já měla sto chutí zakřičet "STOP. Posloucháš se, co říkáš"? Vážně je tohle nutné? Někdo nám ženám (protože přiznejme si, je to jen naše výsada) snad přikázal, že se v předvánočním čase musíme uštvat? Neocení rodina místo uklizené klícky spíš manželku, přítelkyni a maminku svěží a v dobré náladě?

Vzpomínám na předvánoční shon u nás doma. Moje mami byla i přes rok posedlá úklidem, ale před Vánoci se echt gruntovalo. Člověk lezl pomalu po štaflích, aby utřel prach z obývací stěny, který se tam hromadil celý rok. Všechny vitríny se musely rozebrat, umýt skla, porcelán...a že toho tehdá v bytech bylo. Otíraly se rámy obrazů, lezlo se pod radiátory...A do toho se samozřejmě peklo minimálně 10 druhů cukroví, které se po Silvestru mrazilo nebo vyhazovalo, protože jsme jedli stejně jen linecké, perníčky a pracny.

Pořád mám v paměti, jak jsem to nesnášela a hlavně nechápala, proč se takhle šílí. Jasně, rozumím, že čas od času je potřeba vysmýčit i ty nejnepřístupnější kouty našich domovů, ale kde se proboha vzal ten zvyk dělat to všechno najednou, a navíc v čase, který by měl být plný pohody a klidu? Copak nám nějaká návštěva snad bude kontrolovat, zda máme uklizeno? A to pečení? Každý rok mamina říkávala, jak další svátky už tolik péct nebude a ve finále? Možná jsme měli o další druh víc.

Domů se přeci chodí odpočívat

Když jsem se párkrát ozvala, odpovědí na mé námitky mi bylo klasické: to pochopíš, až budeš mít svou domácnost. Tak nevím. Mám jí téměř 7 let a stále to nechápu. Vánoce miluju a snažím se vytvořit doma pohodu. Maličko ozdobím byt, nechám si udělat věnec (protože na vlastní tvorbu jsem vážně levá) a domluvím se s mužem, o jaké cukroví by letos stál. A podle toho tři čtyři druhy napeču, případně přidám nepečené. Stejně víc nejíme. Pustím si k tomu film, muziku, uvařím čaj a užívám si vůně koření.

Úklid neřeším vůbec. Uklízím průběžně celý rok a to, co z nějakého důvodu nestihnu, tam na mě počká i po svátcích. Dárky, s výjimkou těch, pro které do maličkých spešl obchodů musím osobně, řeším přes e-shopy. Pohodlné, rychlé a bez stresu. Z davů, front a zářivek v obchodech omdlívám a na strkanice nemám nervy. Na Štědrý den máme povinnosti rozdělené, muž dělá salát, já řízky, on chlebíčky a já zdobím stromeček. Odpoledne jdeme na procházku nebo se válíme u pohádek.

Me ohlednutí za rokem 2015 ?

Začnu "od začátku". 

Tento rok pro mě byl nejtěžší zkouškou v mém životě.

Odešel od nás otec mých dětí. Začátek roku pro mě/nas/ nebyl jednoduchý. Problémy v těhotenství kdy jsem myslela,že malou ani nedonosím, stres,únava a slzy.

ALE!!

Díky tomu jsem se postavila na vlastní nohy,dokázala porodit nejúžasnější a nejkrásnější holčicku na světě přirozenou cestou po císaři, umím se postarat o dvě malé děti i když je to někdy nárocné i ve dvou.

Hned na začátku přicházím se zajímavou prosbou:

Vyrobte anděla, jakoukoliv technikou a třeba i s dětmi. 

Nadace Ruah ho předá nemocnému nebo ho prodá přes web ruah-ops.cz a výtěžek opět pomůže nemocným nebo jejich rodinám.

A jaké články jsem vybrala tentokrát?

•  Přenádherný adventní čas. Je to článek, který vás zahřeje u srdce. @leiladelly popisuje nenahraditelný okamžik. "Není důležité, proč tu jsme, to nemůžeme ovlivnit. Ale jak tu jsme."
• Malá miminka si dožadují pozornost. Jaké jsou jejich praktiky se můžete dočíst v zápisníku malého teroristy od @liss_durman.
• Zkušenost z porodu popisuje @ jpejpova:

    "Ihned mi naší princeznu dali na bříško, kde jsem jí povídala a hladila. To jsme ještě nevěděli, že je to holčička. Pronesla jsem něco jako, co máme? A dětská lékařka říkala, no mi ještě nevíme."

Ahojte. Niektorí začínajúci kuchári majú zbytočný rešpekt pred pomalým pečením celého kusu mäsa. Ide však o jednoduchú techniku, ktorú keď zvládneme, budeme opakovane a radi používať v nasledujúcich rokoch, ba i desaťročiach.

Prečo piecť celé kusy mäsa?

1. Bude nám chutiť viac ako to nakrájané, ktoré doma bežne varíme.
2. Nechce sa nám krájať. Mäso očistíme, marinujeme, možno špikujeme a varíme.
3. Šetríme svoj aktívny čas. 
4. Upečené a na tanieri priťahuje pohľady hostí a závisť iných gazdiniek.
5. Mäso, ktoré na varenie použijeme, je lacnejšie a výživnejšie ako to minútkové.
6. Použijeme jeden hrniec (áno, jeden).

Čo treba ešte vedieť?

• Varenie je najmä funkcia času, teploty a tlaku (napr. pri tlakovom hrnci). Čím nižšia teplota, tým viac času (zhruba) - niekedy dusíme prikryté v rúre pri teplote 120°C,
• na dlhé varenie použijeme tvrdú koreňovú zeleninu,
• marináda prejde do vrchných vrstiev mäsa a vynikajúco ochutí aj výpek,
• táto technika vyžaduje tuhšie druhy mäsa s vyšším obsahom kolagénu, ako napr. stehno, lýtko, koleno, chvost, krk, plece,
• výsledok je chuťovo atraktívny takmer pre všetky typy manželov, priateľov, partnerov.

Čo robíme PRED varením?

Čas adventu a Vánoc sebou přináší uvědomění opravdových hodnot. Vyzývá nás k zamyšlení, co je to ryzost života. Například víme, co je to láska, avšak otázkou je, jak ji dokážeme projevovat ostatním?  Jak milujeme. Víme, že je důležité odpouštět. Dokážeme to?

A Vánoce jsou ročním mezníkem, který nás vrací zpět k původnímu bohatství. Lásce, naději, radosti, zdraví, spokojenosti. K tomu, co nasytí skutečný smysl života.

A tak pojďme sdílet tuto sílu Vánoc našemi příběhy.

• Napište vlastní příběh, který se odehrál nebo stále odehrává během adventu nebo vánočních svátků. Může být veselý, poučný. Radostný nebo k zamyšlení. Napište o tom, co život skutečně přinesl. Můžete také popsat, jakým způsobem trávíte čas během Vánoc nebo jak tradičně prožíváte chvíle Štědrého dne.
• Svůj příběh napiště jako článek a označte ho #vanocnipribeh
• 21.12. 2015 vybereme 3 nejzajímavější články s příběhy a autorům zašleme vánoční dárky od Modrého koníka. (Máte se na co těšit, dárky budou pestré 🙂 )

Těším se na vaše příběhy a přeji nádhernou atmosféru adventu.

Isolda

Vše co, teď napíšu je jen můj subjektvní pocit, můj pohled na věc, prostě můj názor. Pokud se někomu nelíbí, nenutím ho číst a taky neříkám, že mám stoprocentní pravdu nebo, že ji chci někomu vnucovat...Pokud nechcete, právě nadešla chvíle, kdy přestat číst 🙂

Už dlouho totiž přemýšlím, kdo - nebo snad kde? - určuje, co je správně a co je špatně. Kdo má právo nám říkat, že to a to děláme blbě... Už nějakou dobu přehlížím příspěvky na facebooku a spoustu skupin jsem musela opustit, protože prostě nechápu, jak se někdo může zeptat na otázku: "Co mám dělat, potřebuji zahustit buřtguláš, ale došla mi hotová jíška, kterou vždycky používám!"....

Zdrojem dalšího kroucení hlavou je moje kamarádka-známá-příbuzná (dosaď si, nechci jmenovat), která se snaží být tak perfektní, že je všecko ke škodě...Bohužel k té její, mě, ač mi způsobuje ono kroucení hlavou, posouvá dopředu a pomáhá mi vlastně nedělat chyby, nad kterými bych se normálně nezmýšlela...

Ale spíš mě zajímá, proč, když někdo něco dělá jinak a zrovna to není "trend", pro je pranýřován ostatními, že to dělá špatně? Mohla bych tady rozebírat spoustu témat...očkování, strava, šátkování, látkování, dudlíky, spaní na břiše, spaní s dítětem v posteli, nevýchova, Montessori...prostě témat, kde se "pohádat" je spousta, ale proč? Není lepší řešit všechno zravým selským rozumem, vyslechnout si jiný názor než je můj a vzít si z něj "něco"...

A to "něco" je důležité, protože nás nepohltí dav, jsme spokojení, že "jdeme s dobou" a vlastně, když budeme dělat od všeho něco nebudeme tak " na ráně" 🙂

A teď ke mě, klidně půjdu s kůží na trh...Myslím, že každé dítě je jiné, potřebuje jiný přístup a vlastně i výchovu, což ale, pokud se sejde v jedné rodině víc dětí, není absolutně možné dvěma rodiči (někdy třeba jen mámou, protože táta musí být od rána do večera v práci) zvládnout...a že vím o čem mluvím, tak konkrétně u nás je to 7mi letý druhák a 2,5 letá dvojčata a prcek, co se má každou chvilkou vyklubat...

NA konci října 2015 se nám narodila Alžbětka. Narodila se s vývojovou vadou nožiček, o které jsme nevěděli. Po porodu mi dětská lékařka šetrně, ještě na křesle sdělovala, že se jedná možná o polohovou vadu a po posouzení ortopedem, budeme vědět víc. V tu chvíli mi to bylo fuk, mám nejkrásnější miminko na světě a moc ho miluju, nožičky nenožičky. Krize nastala druhý den po porodu, když přišla ortopedka a vysvětlila mi, že nás čeká sádrování, korekce, zřejmě i operace, rehabilitace apod. To už mi spadly hračky do kanálu a já se držela, abych před sestřičkami nebrečela, to jsem si nechala až na pokoj. Dále mi sdělila, že ona to dělat nemůže, přece jen bydlíme daleko a bude to chtít sádrovat minimálně každý týden, ne – li častěji. Prý mi zkusí najít kontakt na někoho z mého okolí, kdo třeba mimo to pracuje i v Motole. OK, důvěřuju, budeme čekat, necháme si poradit. Navíc bojuju s hormonama a kojením, nemám přístup k netu, nemůžu nic o vadě a postupech hledat. Za další dva dny se dozvím, že v mém okolí nikoho nenašla, ať zkusím, zda mi neporadí má pediatra a popřípadě Motol. První zklamání.

Miminku je týden, jedeme k pediatře a prosíme o radu. Dostaneme kontakt na primáře dětské ortopedie do jeho soukromé ordinace. Super! Telefonnicky se objednáván a sděluji, že nejdeme na kyčle, ale máme potíže ty a ty. Sestra nás objedná za týden, pan doktor se na to podívá. Týden se mi zdá dlouho, ale co, řekla jsem jí, jak jsme na tom, tak asi ví, co dělá.

Za týden se v ordinaci dozvím, že to není prkotina, že naše vada je prevít (díky, to mi pomohlo), že on na to nemá čas, že to chce tak dvakrát týdně sádrovat, že pojišŤovna to sádrování špatně hradí a že by to měl dělat někdo kvalitní, kdo to neodbude, jo a chce to začít co nejdřív. Pak pošle sestru zavřít otevřené dveře do ordinace a řekne nám, že nám doporučuje, abychom si někoho zaplatili. Dál to nerozvádí, my s manželem stojíme jak opaření a já nechápu, co tím myslel. Pak nám napsal tři jména, koho zkusit kontaktovat. Druhé zklamání.

Před ordinací venku na lavičce začnu brečet, manžel vezme telefon, hledá kontakty na doporučené lékaře. Já přemýšlím, jestli si řekl o úplatek, nebo jak to myslel.

Snažíme se hned volat první lékařce. Moc se jí do toho nechce, a když zjistí, že nemá smlouvu s naší pojišťovnou, dělat to nebude. Já bych pojišťovnu hned změnila, to už ale nemám komu říct.

Další kontakt je na lékařku přímo z oddělení pana primáře, po telefonátu na oddělení se dozvídáme, že je dlouhodobě nemocná. Hm, že by o tom pan primář nevěděl?

Hlavním tématem setkání se staly hranice ve výchově v období věku dítěte těsně před vstupem do tvz. ,,první puberty" je dítko, zatím poklidné, v ledasčem si nechá říct, avšak občas nepřijímá s povděkem, to co mu předkládáme. Často již chodící kojenec, se umí pěkně ozvat. Získává zkušenosti, jak okolí reaguje na jeho souhlas a hlavně nesouhlas s tím, co mu předkládáme, kam jej vedeme. A když je slovo rodiče nejisté dvakrát ne a potřetí ano, bude při další příležitosti jeho vyžadování urputnější. To je logické, když cítíte, že můžete svůj názor, svou věc,  prosadit, jste odhodlanější, vynalézavější. Pokud však víte, že neporazíte, přizpůsobíte se, zanadáváme si, ale na příště si můžete vyladit očekávání na základě jasné a srozumitelné zkušenosti v dané situaci. Pokud ne, následuje nejistota, neklid.  Rodič vede a dítko následuje. Tak to má být, protože kdyby vedlo dítko, je to na něj moc a moc velká zodpovědnost, která jej zneklidní a přivede do zmatku. Rodiče jsou pro dítě jistotou jako pro řidiče bílá krajnice na silnici, kterou jinak obklopuje tma. Také se plně spoléhá na ni, protože
ví, že za ní vjet je nebezpečné. Bílá čára na kraji silnice nám říká, kam můžeme a kam ne. Dokonce uprostřed silnice nám v některých místech zakazuje předjíždět. A posloucháme ji, protože víme, že pokud ji  neposlechneme, můžeme spadnout ze srázu, do příkopu a nebo způsobit autonehodu.  Děti však důsledky svého konání zatím neumí domyslet. Proto se opírají o své rodiče. Ve výchově však málo kdy nastává v současné společnosti situace, kdy jasnost a důslednost rodičů je vedena vnímáním nebezpečí, 
jako například přecházení silnice.  O to je těžší si uvědomit, že hranice je opravdu důležitá. Pokud nejsou nastavena pravidla soužití, řád, dítko se nenaučí jej respektovat. Nevejde se do hranic a očekávání společnosti, do které roste. Často se nenaučí soustředěné pozornosti, je neklidné a u ničeho nevydrží  (televize se nepočítá, u ní vydrží i jinak neklidné dítko). Děti obvykle pak narazí ve školce, ve škole na to, že nebude schopné akceptovat povinnosti, respektovat autoritu učitele (avšak učitele, který dokáže dítě vnímat, jeho názor, nápady, připomínky, motivace, dokáže diskutovat  a nestát na podstavci, jako že on je tu ten chytrý, to není moderní pedagog. Dítko může vyjádřit svůj názor, ale do školy přijít včas musí, např.)  A toto se začíná formovat ve chvíli, kdy dítko začíná slézat z klína. Chce poznávat, ale někdy to není možné, někdy by mělo přeci jen na klíně setrvat. Ale i hranice a řád věcí lze nastavovat s vnímáním potřeb a rytmu dítěte.  Pokud je řád v souladu s postoji a životní filosofií rodiče, je lépe udržitelný, než-li pravidla stanovená jen tak, aby byla, a nebo, že se to píše.   Dítko rádo šlape do vody? Vezmeme si holínky. Chce papat čokoládu, když jí papá tatínek, tak ji nebude tatínek papat před dítětem. Kdy dodržíme určitá pravidla soužití, děti si na ně zvyknu a v období vzdoru je budoudokonce vyžadovat. Současné rodiče malých dětí,  vedli jejich rodiče dosti přísně. To smíš a to nesmíš. Zároveň se však většinou, nepozastavili na tím, jak se cítí mezi tolika zákazy a příkazy. My jako rodiče můžeme vést dítko v řádu a ne v chaosu,  aby mělo pocit jistoty očekávaného ve vztahu s maminkou
a s tatínkem, aby pro ně byli jeho rodiče čitelní. A co můžeme přidat, je porozumění a svoboda adekvátního vyjádření emocí, možnost komunikace. Mohli jste Vy vyjádřit, že se Vám rozhodnutí rodiče nelíbí? Svůj vztek, ukázat slzičky? Vaše dítko  může, i když občas musí také poslechnout. Asi moc ne  a umíte to nyní?
Děti budou umět to, co je naučíme.  Pokud si uvědomíte a zpracujete  své pocity vzteku, lítosti z dětství, jež Vás
nyní vedou k odmítání hranic vlastním dětem a vnímající hranice jako špatné, získáte  sebejistotu při stanovení požadavku na dítě, zjistíte, že nenaplňujeme jen polovinu potřeb malého dítěte, ,,pouze jistotu v jasné Ano a NE rodiče, pevnost a řád" ale dáváme mu také svobodu vyjádření emocí, možnost emocím porozumět, dialog,  porozumění a můžete pěstovat lásku bez podmínek, mám tě rád, i když se vztekáš, a rozumím ti. Naplňujeme všechny potřeby, které děti mají.  Malé děti křikem, větší již slovy mohou povědět, proč se jim Vaše rozhodnutí  nelíbí. A když komunikujeme, lze dojít ke kompromisům, tam kde to lze, a tam kde ne, je zde možnost dát
dítěti pocit přijetí i s emocí vzteku, za současného vyjádření pochopení. 

Řešíte svou důslednost a vzdorovitost dítka? Přijďte
si ne jen o tom povídat 13. 10. od 10. 00 hodin do Baby Officu na Praze 4 - Krč.

Volně a svobodně se lze s jistotou  pohybovat v mezích hranic, 

které nám stanoví přírodní podmínky, osobní limity, společnost a

rodiče nás učí tyto hranice kriticky přijímat.

Článek je také na stránce http://www.katkaen.cz/news/ditko-zaciname-vychovavat-od-chvile-kdy-sleza-z-klina-jak-pracovat-s-opozici-a-se-vzdroem-batolat/

Je středa 28. října. Dnes k nám přijedou na hlídání synovci, moc se na ně těšíme, pak po porodu asi nebude chvilku čas. Termín mám stanovený na 12. 11., osobně si ale myslím, že by to mohlo být ještě později. Přece jen se znám líp než doktoři. Den probíhá skvěle, zvládneme procházku, blbneme na dětském hřišti, řádíme doma a hrajeme si. Večer kolem sedmé na mě padá únava, jakoby mi tělo říkalo - odpočiň si. Jenže mě čeká koupání, pohádka, uklidit kuchyně a kdo ví co ještě.

Po uložení si jdu dát vanu a trochu se zkulturnit. Je po jedenácté a já ulehám s knížkou Aktivní porod – zbývá mi ještě dost stránek k pročtení. Ach jo, nemám vyzkoušené úlevové polohy, zatím nevím, v jaké poloze bych asi mohla rodit – věřím ale svému tělu, že mi poradí. Ještě si procvičuju hluboké dýchání, protože s ním mám celý život potíže. Při tíživých situacích se stahuji do sebe a neumím se uvolnit, to u porodu rozhodně nemůžu potřebovat. Mám ale přece jen ještě čas trénovat, s tím usínám.

Je půl třetí, pravidelné čůrací vstávání, žádné lupnutí jsem nezaznamenala, jen najednou větší množství teplé vody. V tu chvíli jsem se přepla ze spánkového režimu do pohotovostního. Že by to bylo ono? Po několika dalších chlístech vody a bolesti v podbřišku mi to začíná docházet. Panika se nedostavuje, spíš mírné radostné rozechvění. Jdu tedy zbudit manžela a poradit se, kdy pojedeme do porodnice. Musíme ještě odvelet synovce k babičce, která naštěstí bydlí naproti nám. Manžel mě líbne a obejme a ptá se, co tedy – jedeme hned? Jenže tady začíná problém – necítím žádnou bolest. Zřejmě ji vyplašil nastoupivší adrenalin. A i když říkali v poradně, že po odtoku vody jet hned, rozhodnu se čekat. Voda byla čirá, voňavá, tak co.

Napouštím si vanu a zkusím se trochu uklidnit a uvolnit. Miloše posílám ještě do postele. Po chvíli se rozhodnu, že si zkusím také ještě zalézt do pelíšku. V obětí manžela probíráme nastávající okamžiky. Hodina pryč a cokoli podobné bolesti nikde. Poprosím manžela, ať se jde raději balit, kdyby se to pak rozběhlo, ať jsme připravení. Sleduji ho, jak trochu zmateně a rozespale chodí a přemýšlí co s sebou. Společně zabalíme, já kontroluji dokumenty, manžel ještě upravuje a tiskne porodní přání. Budím Tomáška a vysvětluji, že miminku už se chce na svět a my musíme jet do nemocnice. Je úplně zlatý, v klidu se oblékneme a jdeme k babičce. Je půl šesté, rozhodnu se u babičky nikoho nebudit, s Tomáškem se loučíme se slovy, budete tu dřív, než řeknu švec.

Je před šestou a my odjíždíme do porodnice. Kontrakce stále nikde, kocháme se alespoň podzimní krajinou, porodnice je 30 kilometrů od nás a úplně nespěcháme. Za 40 minut jsme na místě, ještě se stavíme v Lídlu pro nějaké dobroty, energii k porodu, pomelo, čokoládu a hroznový cukr.

Vybaveni jdeme tedy na příjem. Sestřička na příjmu se ptá, s čím pak jdeme, povíme o prasklé vodě. Ptá se, zda vydržím chvilku čekat, než přijde porodní asistentka. Vzhledem k absenci bolestí v pohodě čekáme v krásných křesílkách na chodbě. Ujímá se nás mladá a velice příjemná PA. Sepisujeme dokumenty a předávám svá porodní přání. Pročítá a k jednotlivým bodům něco dodává, je to ale prý naprosto ok, jen monitor chtějí každé dvě hodiny, kvůli ozvům miminka. Když zjišťuji, že není potřeba být přikurtován vleže, ale mají bezdrátové sondy, se kterými je možno být i ve sprše, nemám problém.

Zítra slaví moje babička 73. narozeniny a jelikož je to člověk, který pro nás strašně moc znamená, chtěli jsme jí dát něco speciálního. S manželem jí vděčíme opravdu za mnohé, a samozřejmě se k ní podle toho chováme. Máme ji moc rádi a ona má zase moc ráda nás. Jako většina lidí v tomto věku už samozřejmě nic nechce a "nepotřebuje", takže už je čím dál těžší udělat jí radost a nenaštvat ji super dárkem, který určitě stál strašně moc peněz🙂 (její slova).

    Před časem zaplavila internetový svět vlna homemade přání vyrobených ze sušenek a mně se ten nápad opravdu moc líbí. Mohli jste si všimnout, že jsem v tomto duchu vyráběla přání pro manžela k našemu výročí a mělo ohromný úspěch. Manžel byl opravdu nadšený (neznal to), a tak jsme se dohodli, že vyrobíme podobné přání i pro babičku. Nechtěli jsme však jen nikoho kopírovat, tak jsme si poměrně dlouho lámali hlavy nad textem - aby dával smysl a hlavně, aby vtipným způsobem řekl to, co jsme říct chtěli. Babička dobroty miluje, tak jsme se zároveň snažili, abychom se trefili do jejího chuťového vkusu🙂

A teď už k realizaci. Nejprve bylo potřeba sehnat velký kus kartonu (díky bohu za Tesco), který jsem nejprve pomalovala akvarelovými pastelkami - a poté jsem barvy rozpila vlhčenými ubrousky (čím jiným, jsem máma🙂 ). Na tento podklad už jsem pak začala přenášet text a výrobky - nejtěžší bylo vymyslet, jak to tam napsat a naskládat, aby se vešlo všechno, ale povedlo se a je hotovo🙂

Text přání:

"MILÁ BABIČKO HANIČKO,

k narozeninám ti chceme popřát všechno nejlepší, hodně ŠTESTÍ, abys byla pořád FIT a každý moMENT tvého života byl sladký jako CARAMEL, aby každý problém měl řešení snadné jako maLINA a aby byl tvůj život prostě jedna veliká SIESTA.

Milé ženy,

už se stalo pravidelností a tradicí, že vám posílám výběr z článků, které píšete za poslední týden.

Musím říci, že uplynulý týden byl velice pestrý a obsáhlý tématy článků a dokonce se i zvýšil jejich počet. 

Vybrala jsem jich jen pár, tak si najděte, co vás nejvíce zajímá:

Celkově nové články najdete tu

• Jak se rodí Jéžíšek? Nádherný dárek pro @gumovamedvidka.
• Zázraky se dějí, stále. A máte-li nějakou tu sílu navíc, tak ji pošlete mamince @jancaul  a její dceři. Potřebují ji právě teď, můžete si přečíst článek o tom, jak je každý okamžik důležitý.
• Znáte tu nějakého anděla? Já si myslím, že jich tu je spoustu a určitě jich bude stále více. Maminka @susanking sepsala nádherný článek I na modrém koníku jsou skrytí andělé.
• Víte, o čem přemýšlel Steve Jobs před svou smrtí? O skutečných hodnotách života. O lásce, která je nejdůležitější. Děkujeme @leiladelly za uveřejnění článku.
• Cvičíte se svaly porodních cest? Uživatelka @no_title  nám vytvořila malou anketu a následně i zveřejnila Výsledky "průzkumu" o vlivu Aniballu a Epi-no na porod.

Skrytou reklamu řešíme ve fóru už dlouhou dobu. Dodnes však neúspěšně. Proto jsme se rozhodli vytvořit označení Nedůvěryhodný diskutér.

Při čtení diskusí ve fóru pravidelně narážíme na příspěvky, které působí reklamně. Stačí nám zkontrolovat pár informací a je vysoce pravděpodobné, že nejde o reálnou osobu, ale o účet vytvořený za účelem propagovat konkrétní výrobky / služby nebo účelově manipulovat diskusi. Takovému chování jsme se rozhodli zabránit.

Záleží nám na tom, aby bylo fórum využívané pro účely, na které bylo vytvořeno. Na diskutování, pomáhání si a výměnu skutečných názorů a zkušeností. Nepovažujeme za správné, když do upřímné a osobní komunikace někdo vstoupí s úmyslem propagovat své služby či jinak diskusi manipulovat.

Doposud jsme takové příspěvky zastavovali a blokovali jsme i účty a přístup na stránku daným uživatelům, avšak často se vrátili a diskutovali dále. Blokace nezabíraly a dlouho jsme uvažovali, jak je nahradit. Nakonec jsme se rozhodli neblokovat, ale označovat takové příspěvky za nedůvěryhodné. Rozhodli jsme se tak proto, aby v tom bylo jasno. Stačí, že někdo zveřejní pár reklamních příspěvků a označené budou všechny jeho příspěvky. Tento postup jsme zavedli minulý týden.

Navíc, po kliknutí na Podívej se na příspěvky od "login" (viz výše na obrázku) se vám zobrazí všechny jeho příspěvky ve fóru.

Rozhodnutí o tom, že je někdo nedůvěryhodný a nemusí jít o reálnou osobu, je dlouhodobý proces. Do velké míry to závisí na nás a vás. Žádná technologie ani počítač totiž není natolik citlivý, jako lidský úsudek. Dokážeme se mýlit, ale stejně dokážeme číst mezi řádky a cítit, komu o co jde.