Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Třídění prádla na hromádky, hledání ztracených ponožek, manželovo spodní prádlo, bodýčko... Ach, je to i vaše denno-denní realita, že? A nejhorší na tom všem je fakt, že se tento kolotoč 'praní, sušení a žehlení', neustále opakuje a vy už máte pocit, že je to nekonečný proces.

Naštěstí to tak nemusí být. Henkel vám přináší pomocníky značky K2r, kteří vám při praní pomohou a ušetří vám z každého "pracího" dne mnoho času. Vítáme vás při nové výzvě zkušeností a představujeme vám výrobky, které budete moci následující týdny testovat.

Co testujeme:

• Colour Catcher (ubrousky proti zabarvení) - chrání vaše oblečení a šetří čas a peníze díky tomu, že umožňují prát bez třídění. Jejich použití je velmi jednoduché: ubrousek/ubrousky vložíte do pračky, ve které máte oblečení všech barev. Počet ubrousku záleží od sytosti a kombinace barev. Fungují jako magnet na uvolněnou barvu během pracího cyklu. K dispozici je varianta s 10 a 20 kusy. Jsou vyrobeny z čistě přírodních materiálů, recyklovatelné a biologicky odbouratelné.

Znáte to všechny. Jste celý den v jednom kole a když po tom kolotoči hraní, praní, vaření a uklízení všechno v domě úspěšně uspíte, ráda byste si odpočinuly. Jenže u čeho? U tisícího dílu Ordinace, když už si ani nepamatujete, kdo s kým ano a kdo s kým ne?

V tom případě zaberou osvědčené české filmy, jak se svěřují koníkovky na fóru: "Mám hrozně ráda starší české komedie s Menšíkem, Sovákem, ti nezklamou nikdy," podotkla uživatelka elastiq. Doplňuje ji uživatelka karotky: "Zaručeně mě rozesmějí filmy Duše jako kaviár, Báječná léta pod psa, Homolkovi, Drahé tety a já."

Pokud ale nechcete zůstávat v minulém století a raději se přesunete do současnosti, přinášíme vám několik tipů na komedie, u kterých si vyčistíte hlavu a skousne je i manžel. 

1) Špion (Spy) 

Komedie, co by se správně měla jmenovat Špionka, protože vypráví o zakřiknuté analytičce CIA s pár kily navíc v podání Melissy McCarthy (Sookie z Gilmorek), která se dostane konečně do akce. A stojí to za to! K tomu přihoďte pro potěchu dámského oka britského krasavce Juda Lawa nebo amerického drsňáka Jasona Stathama (toho určitě bude znát váš manžel z nějakých akčňáků).

via GIPHY

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Jaro je bezesporu nejkrásnější část roku. Ne však pro ty, kteří vědí, že je čeká období plné nepříjemných alergických projevů. Zkuste letos vyhrát proti alergii novým způsobem  a vychutnejte si jarní sluníčko naplno s celou rodinou.

Když vám pyl nedá dýchat

Za posledních 30 let vzrostl počet alergických onemocnění až čtyřnásobně. Vědci předpokládají, že pokud tento trend bude pokračovat podobným tempem, za 100 let bude různými druhy alergií trpět asi polovina Evropanů. Pylová sezóna u nás trvá téměř deset měsíců a nepříznivý vliv na alergii mají nejen pyly stromů ale i mnohých trav.

Probiotika - náš málo známý spojenec

O probioticích se i mezi širokou veřejností v současnosti velmi často diskutuje - mnohým z nás však jejich skutečný význam a vzácné schopnosti zůstávají málo známé. Spojujeme si je zejména s užíváním antibiotik, když nám je jako doplněk doporučí lékař nebo lékárník. Jejich skutečná hodnota, účinek i význam pro lidské zdraví jsou však mnohem vyšší, než bychom předpokládali.

Lactobacillus Bulgaricus - probiotická bakterie přímo ze srdce přírody

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

    Jmenuji se Tea a žiji na ,,Konci světa" a v tomto magickém kraji žiji skoro rok. Ne, vážně nepřeháním... 

    Nečekejte však Středočeský kraj ani Jihomoravský kraj. Tento týden se vydáme mnohem dál. Tak tedy, nebojte se, sbalte si svůj uzlíček, jako ten Honza v pohádce a hurá do světa! (respektive až na jeho konec).

    Hodily jste všední starosti za hlavu a rozhodly se vyrazit? Výborně!

Nacházíme se na poloostrově Bretaň., která je jedním z 18 regionům (zjednodušeně krajem) Francie. V tomto článku vás s ním seznámím, stejně jako s jeho obyvateli i užitečnémi informacemi.

Bretaň není Francie

    Nečekejte zde Francii, tak jak ji znáte. Není to ta sladká Francie v podobě Eiffelovky, šneků a obrovského množství vinic. Jakmile opustíte okolní regiony, jakým je Normandie otvírá se vám rázem nový, samostatný svět. Dálnice přestávají být placené včetně nižší omezené rychlosti. Značky mají nejen jiný vzhled, ale jsou psány i dvou jazycích: francouzsky a bretonsky. Proto buďte opatrní, je snadné se tu ztratit. 

Kromě problémů v začátcích bylo moje těhotenství celkem bezproblémové.

Termín jsme měli 25.5.2016. Můj doktor pořád říkal, že prcek je tam zamčený na 10zapadů, CS0 a že porodím nejdřív v červnu. Pak přišel zlom a 4.5. mi na kontrole zapsal CS10 a řekl mi, že do večera nejspíš porodím. Dost mě to vyděsilo, taková změna během týdne. Sice jsme si přáli mít prcka co nejdříve u sebe, spaní už bylo nepohodlné…Tobiášek už donošený, tak jsem se s tím psychicky srovnala a připravila se na porod. Nikdy jsem se porodu nebála, věděla jsem, že to by bylo spíše na škodu. Zvládlo to přece už mnoho žen přede mnou a v psychické pohodě to půjde jistě líp. A až se to bude dít, už nebudu myslet na strach…proste už to bude v běhu.  Nic se zatím nedělo. Když jsem o týden později 11.5. opět přišla na kontrolu, sestřička i doktor překvapeně koukali. Opět mě po vyšetření poslali domů, že do pár hodin porodím. Tak jsem doma ještě uklízela, myla okna a ono nic. Ani v pátek 13.se nic nestalo, o čemž jsme celé těhotenství vtipkovali. O víkendu mi odešla hlenová zátka.

Trvalo až do pondělí 16.5. než jsem začala něco pociťovat. Cely den mi bylo blbě, nevolnosti jako ty, co jsem prožívala až do 5.mesice.Odpoledne jsme si měli vyzvednou u známých monitor dechu, ale já zůstala doma. Bylo mi divně a  začínali mě bolet záda. Postupem večera se bolesti stupňovaly a já zkoušela najít nějakou pravidelnost. Pořád jsem si ale říkala, že mě bolí jen záda.. ne podbřišek.. tak to přece ještě nemůže být ono. Bolesti byly stále silnější, ale nijak pravidelné…tak jsme si večer pustili seriál – The 100, ale nemohla jsem se soustředit, zkoušela jsem skákat na míči a zhluboka dýchat. Kolem 11h večer jsme šli spát, ale nemohla jsem usnout, pořád se nám nedařilo změřit interval mezi bolestmi zad a ani určit pravidelnost. Šla jsem si dát teplou sprchu, trochu pomohla…ale spát jsem nemohla, to jsem asi ještě 2x zopakovala. Kolem 1h ráno 17.5. už přítel navrhuje, že se pojedeme zeptat do porodnice a po dlouhém přemlouvání souhlasím a 1:20 jedeme. V porodnici jsme asi za 5min. Zvoníme a porodní asistence sdělujeme, že nerodíme, že se jedeme jen ukázat. Asistentka je v pohodě, prý se to stává často a když bude vše ok, pošle nás zase domů. Po kontrole, ale zjišťuje, že už jsem na cca 5cm otevřená a diví se, že jsme přijeli až teď. Následovaly nekonečné dotazníky, kontrola srdečních ozev, podání klystýru a o pul 3 konečně zavolali přítele, který čekal  na chodbě a vzali nás na porodní sál. Řekli mi, že pokud se nic nebude dít, za hodinu mi přijdou píchnout plodovou vodu. Nic se nedělo, celkem jsme se nudili, přítel koukal na záznam z právě probíhajícího mistrovství v hokeji a já psala zprávy, že rodím…ale všichni, kteří tvrdili, že ve dne v noci čekají na info samozřejmě spali. Ve 3:45 mi přišli píchnout vodu, nijak to nebolelo, spíš to byl divný pocit, jako bych se počůrala. Stále se mě ptali jestli mám bolesti a chci něco na bolest. Já jsem říkala, že zatím to moc nebolí, čekala jsem opravdu horší bolest. Když mi ale řekli teď nebo nikdy, souhlasila jsem s kapačkou na zmírnění bolesti, která ale na následné bolesti asi vliv neměla, bolelo to hrozně, jen se mi motala hlava. Říkala jsem, že chci epidurál, až to bude možné, ale že to zatím zvládám. Na porodním sále jsme byli sami, jen občas přišla PA a nutila mě chodit, jít do sprchy nebo skákat na míči opřená o přítele…nic mi nevyhovovalo, točila se mi hlava, chtěla jsem raději ležet…dle rady s nohama od sebe. Přítel měl za úkol připomínat mi, že nohy nesmím mít u sebe a že mám pravidelně dýchat, ale když přišla bolest, tělo si dělalo, co chtělo. Živě si pamatuju, jak jsem šla do sprchy a tekla ze mě krev a přítel to s hrůzou v očích utíral papírovými ručníky…asi mu to nedělalo dobře a věděl, že ani já pohled na krev příliš nezvládám.Netuším kolik mohlo být, myslím kolem 5h ráno a to byly bolesti už opravdu strašné, chtělo se mi brečet, ani nevím, co se kolem mě dělo, byla jsem úplně mimo a myslela jen na bolest. Zavolali doktorku, že už brzy bude miminko na světě. Dali mi nohy nahoru a začala jsem tlačit. Přišlo mi, že tlačím a nic se neděje. PA mě povzbuzovala, že jsem šikovná a že už vidí hlavičku. Já jsem se s ní hádala, že nejsem šikovná, vůbec to nezvládám a miminko určitě ještě vidět není, tak po mě chtěla, ať si sáhnu mezi nohy, že ucítím hlavičku, ale to jsem prostě nějak nemohla. Najednou si začali šeptat, že miminko se nějak zaseklo a já si říkala, jestli je třeba císař, tak už to řekněte, hlavně ať už to mám za sebou. PA to ale asi nechtěla vzdát a pořád povzbuzovala, že na další zatlačení už se to povede. Pořád jsem jim opakovala, že to nezvládnu a kde je sakra ten epidural. To už se porodní asistentka smála, jestli se i doma takhle s přítelem hádám a že na epidurál je už opravdu pozdě, že se dítě každou chvíli narodí. Přítel vypadal strašně, v jeho očích se doslova odrážela moje bolest a ten pocit, že neví, co přesně se s naším miminkem děje a nemůže to nijak ovlivnit. Doktorka se zeptala, jestli mě můžou trochu nastřihnout, bez váhání jsem souhlasila. Nástřih jsem necítila, jenom dole polevil tlak a na další zatlačení byl náš Tobiášek přesně v 6:03 opravdu venku. Hned ho dali ke mě, byl celý fialový a brečel…v té chvíli mi to nedošlo, až v porodní zprávě o týden později jsem se dozvěděla, že měl pupeční šňůru kolem krku. Hrozně brečel a já si pamatuju, že jsem ho z posledních sil houpala, abych ho utišila a PA mě pořád opakovala, ať ho nechám brečet, že ho houpat nemusím, že naopak on si musí zakřičet. Přítel nechtěl přestřihnout pupečník, takže to udělala doktorka a přítel potom šel s malým a sestřičkou na zvážení a měření malého. Tobíka otřeli a dostal roztomilou fialovou čepičku(tatínek byl u porodu načesaný a ve svém novém fialovém tričku, jako model…a PA se velmi líbil, takže řekli, že i malý musí dostat nejlepší a hlavně fialovou čepičku). Na porod placenty si skoro nepamatuji, šla ven hladce a rychle, jen to sešívání trvalo snad hodinu. Ale to už jsem měla malého u sebe a najednou jsem si říkala, že to vůbec nebylo tak zlé (vlastně to trvalo 3h,to nejhorší asi 1h) v porovnání s takovou odměnou. Akorát jsem byla hrozně vysílená a chtěla, ať malého radši odnesou, že už ho dal neunesu (taky jsem chtěla, aby ho pořádně zkontrolovali, když byl tak fialový) a aby mi nespadl, PA ale trvala na tom, že ho musím držet, až jsem opravdu důrazně musela říct, že ho zbožňuju a moc bych ho chovat chtěla, ale prostě nemůžu.

Stejně nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsme byli poprvé všichni tři spolu jako rodina.Měla jsem nízký tlak a když jsem měla po svých dojít na oddělení šestinedělí málem jsem sebou sekla…pak jsem ležela celý den úplně vyčerpaná, ale šťastná! A přítel se mě už při cestě ze sálu ptal „Tak kdypak si sem půjdeme pro druhé?“ Trochu mě tím zaskočil, ale proč vlastně ne. Všechno špatné bylo dávno zapomenuto a už se těšíme na to druhé .

Od tom, co dalšího jsme následně prožívali v porodnici ..mimo jiné s novorozeneckou žloutenkou, se brzy chystám napsat další článek. S 11ti měsíčním Tobíkem jsem toto postupně psala celý den. Když bude čas, doplním i foto.

Díky za přečtení!

Od 6 měsíců věku

Zavádíme ovoce, nejlépe podušené jablko v pář e(nesladit), dále banán, meruňky, broskve, hrušky, švestky. Ekvivalentem jsou opět hotové ovocné přesnídávky. Pokud musíme něco dosladit, tak Glukopurem. Lépe ale dítě příliš nezvykat na sladké. Ke konci měsíce můžeme už podat i syrovou rozmixovanou mrkev nebo šťávu z mrkve. Možno zařadit do zeleniny nejprve vývar, poté celé rozmixované maso 3-5 x týdně, na začátku nejvhodnější bílé maso (drůbeží, králičí), později i hovězí, telecí, ryby. Rovněž lze použít různé kombinované masozeleninové hotové příkrmy. 1x týdně přidat místo masa vařený žloutek.

Od 8 měsíců

Lze podávat již živé jogurty, nejlépe bílé bez aromat, ne nízkotučné a light! Do jogurtu můžeme přidat ovoce. Rovněž lze Aktimel. Zavádíme postupně hrubší mixování stravy, můžeme využít kromě mouky a krupičky i další zavářky do polévek - jáhly, pohanka, vločky, rýže, těstoviny.

Od 9 měsíců

Dáváme stravu s kousky, možné dávat již do ruky kus tvrdšího rohlíku, neslané křupky, dětské piškoty, dětské sušenky.

Vstávej semínko holala ....Naše tělo vyčerpané po zimě prahne po doplnění vitamínů a minerálů. Příroda ukryla do rostlin neuvěřitelné množství síly, která dřímá v malých semínkách, z nichž se postupně rodí nový život.

Právě na jaře, kdy dochází v přírodě ke stoupání energie, je ideální do stravy zařadit naklíčená semínka.  Do každého z nich příroda ukryla neuvěřitelné množství síly, kterou můžeme využít ve svůj prospěch.

Je neuvěřitelné, jak se během pár hodin po aktivování  v semínku probudí život a klíček se začne drát na svět. Doslova raketovou rychlostí se v semínku začne zvyšovat množství výživných látek.

Pojďte klíčit! A proč?

• Klíčky obsahují vysokou zásobu bílkovin, enzymů, přírodních cukrů, nenasycených mastných kyselin, spoustu vitamínů (zejména vitamín C, některé vitamíny skupiny B, vitamín A, E) a minerálních látek (některé klíčky obsahují železo, vápník, hořčík, draslík nebo zinek), vlákninu a  chlorofyl. To všechno se ukrývá v malém klíčku!
• Při klíčení dojde v semínku k odbourání inhibitorů trávení a semínka jsou pak lépe stravitelná.
• Naklíčená semínka mají vynikající chuť.
• Nakličování semínek je velká zábava. Tuhle zábavu milují zejména děti, fascinuje je ten zázrak zrození.  Zapojte je!

Co je ke klíčení potřeba?

Metoda L. Mojžíšové je speciální terapeutický koncept, který pomohl již tisícům párů k vytouženému miminku.

Metoda je vhodná především pro ženy s tzv. funkční sterilitou (neplodnost) či infertilitou (nemožnost donosit plod, opakované  potraty).To znamená, že objektivními lékařskými vyšetřeními nebyly nalezeny překážky, které by bránily početí. To stejné platí obecně i pro muže.

Metoda Ludmily Mojžíšové se nevyužívá jen jako primární metoda pro podporu přirozeného početí, ale také jako velice účinný způsob, jak podpořit úspěšnost metod asistované reprodukce (umělé oplodnění).

Jedná se o metodu, která je v terapii snížené plodnosti nejméně zatěžující (neinvazivní) a měla by předcházet invazivním terapiím (hormonální léčba, metody umělého oplodnění).

Ministerstvo zdravotnictví ji od 90. let minulého století uznává a doporučuje jako metodu první volby v terapii funkční sterility. Bohužel gynekologové tuto metodu stále neberou v úvahu tak, jak by si zasloužila.

Na čem je metoda založena

Tak na tento výrobek jsem se těšila tři roky, první dcerka měla k jídlu tak vřelý vztah, že jsme mlíčko každé krmení několikrát přihřívali, buď ho už pít nechtěla vůbec, protože bylo studené a po přihřátí jsme zase čekali, až vychladne. Tenkrát jsem nechápala, že nikdo nevymyslel láhev, kdy by mléko zůstalo teplé alespoň po dobu krmení. No a vzhledem k tomu, že teď jsou na mě v přesilovce, běhám dohřívat mlíčko znovu.

Obecné informace

• Plastové části neobsahují BPA (Bisfenol A)
• Vyrobena z kvalitní nerezové oceli, savička ze silikonu
• Lze použít pro mateřské mléko, kojeneckou výživu, džus, čaj apod.
• Láhev lze umývat v horním koši myčky, lze sterilizovat párou nebo tabletami
• Láhev se širokým hrdlem cca 23 cm vysoká
• Nepoužívejte mikrovlnou troubu, nevyvařujte!

Kolik se do ní vlastně vejde?

Mile mě překvapila vnitřní ryska do 200 ml se stupnicí po 50 ml. Do lahvičky se vejde až 300 ml.

Tak schválně vydrží 10 hodin?                                                                                                 Začátek 11 hodin 80°C, v 15 hodin 50°C, v 16.30 45°C, po další hodině 40°C, v 20 hodin 35°C, v 22 hodin 35°C.

• 100 % polyester (laminovaný polyuretanem)

Petit lulu s.r.o.

Ladova 199/20 Jablonec n. N.,

Česká republika

Před prvním použitím vyperte. Po použití vyvětrejte a znovu použijte, perte min. jednou týdně. Před praním zapněte suché zipy do protizipů. Svrchní kalhotky nesušte na topení.

K používání látkových plen jsem se dostala u druhé dcerky, díky svojí kamarádce, která se zrovna připravovala na roli maminky a ušila nám naši plenkovou výbavičku. Ještě jednou děkuji ;).

• jednovelikostní vnitřní plena 4-15 kg
• 60 % bambus a 40 % BIO bavlna + savé jádro (60 % bambus a 40 % BIO bavlna s výplní 80 % bavlna + 20 % polyester)

Petit lulu s.r.o.

Ladova 199/20 Jablonec n. N.,

Česká republika

Před prvním použitím vyperte. Nepoužívejte aviváž.

Máma si stále myslí, že na mě při přebalování vyzraje ;) a tak se rozhodla vyzkoušet vkládací plenku od PETIT LULU, protože ji nebylo jasné jaký je rozdíl mezi PETIT LULU SIO basic PLUS a PETIT LULU SIO basic START, zkusila rovnou obě. Plenka je důmyslně vybavena patenty, kterými se připíná přímo do svrchních kalhotek, stejně tak se na ně připíná i savé jádro. Při praní se dá savé jádro odepnout, aby plenka lépe schla. Druky jsou jen z jedné strany savého jádra, miminko nikde netlačí.

• bez formaldehydových lepidel a chemikálií
• barviva na vodní bázi
• pro rozvoj jemné motoriky
• koordinace
• koncentrace
• socializace
• 6 párů zvířátek v šesti barvách, kostka a kleštičky
• nejmenší zvířátko je dlouhé 3 cm

    Tak už máme doma tříleťačku, nějak hrozně rychle to uteklo. Z malého miminka, které je závislé na mamince, vyrostla slečna s vlastním názorem a nejčastější větou „mámo ty jsi to zase popletla, takhle se to nedělá. Ty jsi ale popletka.“.

    Tuto hračku jsem vybrala za prvé proto, že nás nevzali do školky, tak abychom doma nasimulovali kolektivní hru. Za druhé proto, že se dcera vzteká kdykoliv se jí něco nepodaří, tak abychom podpořili její trpělivost a protože se mi prostě líbila, oproti ostatním podobným hrám je tato podle mě krásná, nemá jen barevná kolečka, ale zvířátka, takže s dětmi procvičíte jak poznávání barev, tak zvířátka, mluvení i různé básničky.

    Hra obsahuje 2 žirafy, 2 klokany, 2 krokodýly, 2 oslíky (koníky), 2 ovečky, 2 síkorky, kleštičky (vidle) a hrací kostku. Na oslíkovi a kleštích se prostě neshodneme.

Princip hry

    Hra má jednoduchý princip. Hodit kostkou a buď rukou, nebo kleštičkami (vidlemi) dát do lodičky zvířátko patřičné barvy. Hru jsme upravili a někdy hrajeme bez kostky. Někdy hrajeme s dcerou, někdy všichni, až jdou holky spát, hraji jen s manželem (hra zaujme všechny). Těžko říct jestli je těžší hrát s kostkou nebo bez ní, děti prostě hrají citem a někdy mám co dělat abych dceřiny šílené kreace vyrovnala.  S dospělým, už je to opravdu hra na kočku a na myš a snaha naskládat to tomu druhému co nejkomplikovaněji. Hra dceru baví a mě taky. První pokus, o společenskou hru, který jsem učinila, byla hra Člověče, nezlob se!, kde jsou místo čísel obrázky. Hra je také od tří let. Do domečku málo kdy dostaneme, alespoň jednu figurku J. Dcera neudrží většinou směr. Oproti tomu zde zvířátka zvládneme naskládat na palubu všechna a poté je kleštičkami ještě vyskládá.

• cca 12 x 40 cm
• 8 barevných kovových klapek C, D, E, F, G, A, B, C
• palička
• 3 oboustranné kartičky s písničkami: Jingle Bells, Frere Jacques, Savez – Vous Planter Les Choux?, Mary had a Little Lamb, Ode to Joy, Au Clair De La Lune
• Vyrobeno v Thajsku. www.plantoys.com

Čištění: hračky se jednoduše stírají vlhkým hadříkem nebo je umyjte vodou a poté důkladně osušte, skladujte v suchu, nenamáčejte více než 24 hodin, nepoužívejte antibakteriální spreje a čisticí prostředky

    Asi všechny děti milují zvukové hračky a rodiče přemýšlí kam je nenápadně shovat aby byl chvilku klid. Takže se mi příbuzení diví, že ten kdo zvukové hračky dětem pořizuje jsem především já. Ostatním jsem to zakázala, hned po narození první dcery. Něco jiného je totiž plastové zvíře hrající 15 sekund melodii pořád dokola a dítě, které ťuká paličkou do bubínku a „řve“ tluče bubeníček, tluče na buben. U této hračky mě zajímalo jestli jsem schopná tříletou dceru naučit písničku nebo ne.

Xylofon je krásně zpracovaný, kovové destičky jsou přichyceny na gumových špuntících, hračka vypadá trvanlivě i pro roční náruživou hráčku.

Xylofon mě mile překvapil skrýší na paličku, děti vede jednoduše k uklízení, tak aby byly věci na svém místě.

    U xylofonu mě lehce zarazilo, že místo H je na klapce B, ale je tomu tak i u ostatních, jen jsem tomu nikdy nevěnovala pozornost. Klapku používáme pro obě noty.

Jak najít to nejlepší řešení při ochraně citlivé dětské pokožky před podrážděním a vznikem opruzenin? Tuto otázku si často pokládá nejedna starostlivá maminka. Je-li to i váš případ, je čas zbystřit a číst dále!

Není tajemstvím, že dětská pokožka je velmi jemná a citlivá. Asi nejvíce v ohrožení jsou partie skryté pod plenkami. Pohodlné nošení plen s sebou totiž přináší i zdánlivě malicherné komplikace pro pokožku, která není na dlouhodobý kontakt s plenou přizpůsobená. To, že se kvalita plen v současnosti stále více zlepšuje, je pro všechny maminky skvělou zprávou. Ovšem i přesto jsou opruzeniny neboli plenková dermatitida stále ještě nejčastějším kožním problémem kojenců a batolat.

Jak se plenková dermatitida projevuje?

Zpočátku je kůže dítěte zarudlá, někdy zanícená a na dotek citlivá. Často má tendence se loupat. Pokud se tento problém neřeší, může začít pokožka mokvat a mohou vzniknout bolestivé puchýře.

Příčina opruzenin

Opruzeniny vznikají otíráním plenky o citlivou pokožku dětského zadečku, v záhybech pokožky a oblasti genitálií, za působení tepla a vlhkého prostředí. Pokožka nemá pod plenkou dostatečné provzdušnění a vlhkost, což často v kombinaci s močí a stolicí způsobuje její podráždění. Moč a stolice společně produkují amoniak, který mění běžné pH pokožky. Pokud v pravidelných intervalech nevyměníte plenku či dostatečně neočistíte pokožku dítěte, dochází k jejímu zanícení a vzniku bolestivých ložisek v plenkové oblasti.

Když padlo definitivní rozhodnutí, že půjdu na císaře a partner mě ujistil, že to tak prostě mělo být (viz Můj císařský porod I), začala jsem se na něj psychicky připravovat. Mít hnusnou jizvu přes celé břicho, trpět bolestmi, nemoci vstát ani z postele, podstoupit klystýr, cévkování, být hospitalizována v nemocnici...všechno tohle mě děsilo a vůbec se mi do toho nechtělo. Vzhledem k tomu, že riskovat porod koncem pánevním jsem ale nechtěla, snažila jsem se s císařem smířit a přenastavit si to v hlavě.

Rozhodla jsem se, že můj porod bude krásný a bezbolestný, miminko bude zdravé a že  místo mě bonding provede partner. Vizualizovala jsem si, jak vše proběhne hladce a začala jsem se těšit. Ne na ten porod a věci okolo, ale na tu chvíli, kdy poprvé uvidím svoje dítě, což mi v tu chvíli přišlo ještě neskutečné a neuvěřitelné. 

Příjem do nemocnice proběhl den před operací odpoledne, po monitoru mi píchli nějakou kanylu a zbytek slunečného odpoledne jsem trávila s partnerem v parku ve vnitrobloku nemocnice, kde jsme byli sami, povídali si a těšili se na prcka. Musím říct, že takto krásně a v klidu jsme si dlouho nepopovídali a jsem ráda, že mě to krásně naladilo do dalších chvil.

Na pokoji nás leželo šest, z toho tři jsme čekaly na císaře. Ani jedna z nás nespala, člověk má přece jen obavy a strach. Mamka mi do porodnice volala a řekla mi důlěžitou větu: Neměj strach, nejsi v nemocnici proto, aby Ti vytáhli nádor. Jsi tam pro něco krásného, pro svoje miminko, tak to ber pozitivně.

Já celou  noc hladila bříško a především hlavičku svého miminka, kterou jsem cítila těsně pod prsy, a povídala mu o tom, co se ráno bude dít. Líčila jsem mu, že se narodí ale nemusí se ničeho bát, protože tam bude táta a ten se o něho postará. Tohle vylíčení situace pomohlo i mně zbavit se strachu, věřím, že i prckovi.

Ráno nás vzbudili v pět a začlo se s přípravami...poprvé v životě klystýr, poprvé cévkování, napíchnutí kapačky. Nic z toho nebylo příjemné, něco i bolelo, ale prostě jsem se hecla a vše brala s úsměvem a v klidu jsem rozdýchávala vše, co přicházelo. Vždyť se blížila ta úžasná chvíle, kdy mělo světlo světa spatřit moje miminko, můj syn!

Netroufám si tvrdit, že jsem nějaká ostřílená těhule, ale přeci jen už vnímám těhotenství trošku jinak než poprvé. Ani vlastně není čas to nějak zvlášť prožívat, takže spoustu věcí beru hodně s nadsázkou a to, co mě napoprvé třeba i trápilo, teď nevnímám, házím za hlavu nebo si z toho dělám legraci. Moje těhotenské desatero vychází z mých zkušeností. Odráží se v něm každodenní život průměrné těhotné ženy a každá průměrná těhotná žena holt čas od času zhřeší, i když se svých přikázání snaží držet zuby nehty. Nebo ne?

1. NEZBLBNEŠ! 

Stav "mlíko v hlavě" známe asi všechny. Tělo má holt spoustu jiných starostí a tak občas zapomene myslet. Dokud jde jen o nedodělaný oběd, je to ještě v mezích. Zapomenuté brýle a řízení auta po silnici, která se mi před očima měnila v jeden velký mastný flek, už taková sranda nebyla. Bohužel začínám vnímat, že s blížícím se porodem, se veškerý můj zájem opět stáčí k miminku a přípravám na jeho příchod. Asi je to přirozené, ale moji bližní mě za chvíli asi zavřou na samotku.

2. NESEŽEREŠ, NA CO PŘIJDEŠ! A BUDEŠ VÍC PÍT!

Bytostně nesnáším otřepanou frázi "jím za dva". Jak by to asi mohlo být možné? Ta fazolka ve vás opravdu nepotřebuje extra porci oběda. Je to zkrátka zástěrka pro obyčejné obžerství, které propuklo ve chvíli, kdy se vám splašily chutě a cesta ven je trnitá, takže proč si nedopřát? Málem jsem si vrazila facku, když jsem to o sobě asi před čtrnácti dny úplně nečekaně a spontánně prohlásila. Žrala jsem jak protržená, co mi zrovna přišlo pod ruku a tohle měla být omluva. Trapná! Jsem zkrátka čas od času při chuti. (PS: Po tomhle odstavci jsem se zvedla a donesla si misku bulguru s kuřecím masem 🙂)
S tím pitím je to kapitola sama o sobě, ale snažím se.

3. NEPROKLEJEŠ SVÉHO MUŽE ZA TO, JAK SE CÍTÍŠ NEBO JAK VYPADÁŠ!
Kamil mě dost často pošťuchuje. Během prvního těhotenství jsem se kolikrát i rozbrečela. Bylo mi líto, že se do mě strefuje, že jsem tlustá, když jsem "jen" těhotná a nic s tím neudělám. (samozřejmě to nemyslel nijak vážně, ale hormony jsou hormony) A pak přišlo klasické vyčítání: "Vždyť za to můžeš Ty!"
Teď všechny tyhle poznámky házím za hlavu (však on se nám taky pěkně zakulatil! 🙂) a užívám si bříško, stehna, zadek, prsa a vůbec všechno, co k těhotenství patří, co to jde, protože je dost pravděpodobné, že je to třeba naposledy...

4. NEZANEVŘEŠ NA POMOC SVÝCH BLIŽNÍCH A BUDEŠ VÍCE ODPOČÍVAT!
Tohle si asi budu muset nechat vytetovat na čelo, abych si při každém pohledu do zrcadla připomněla, že už příští měsíc rodím a tak bych konečně mohla zvolnit. Jenže to je tak, když celou dobu máte pocit, že je dost času a pak už skoro žádný čas není, a je ještě potřeba udělat tolik věcí. Naštěstí máme hodné babičky a dědečky, kteří pomáhají s hlídáním Tobíka a já mám tak čas od času prostor v klidu udělat, co je potřeba nebo se i chvíli natáhnout. Vše si navíc ráda dělám sama, mám z toho pak radost a celkově lepší pocit, ale brzy nastane chvíle, kdy se bude pomoc hodit ještě o něco víc a pak si o ní nebudu stydět říct.

5. CTI SVÉ TĚLO I MYSL SVOU!
Mohlo by se zdát, že čtvrté a páté přikázání jsou prakticky totožná, ale není tomu tak. Vaše tělo vám dává jasné signály, které se byste neměli přehlížet. A tak, i když vím, jak Tobík plavání miluje, radši nikam nejedeme, když se necítím ve své kůži. Přesně vím, kdy si můžu dovolit ho chovat a nosit a kdy mu musím vysvětlit, že by mě bolelo bříško, a on to s pochopením přijme a štráduje vesele dál. Stejně tak jsou chvíle, kdy cítím, jak na mě všechno padá. Tobík je občas dost divoký, těhotenství má taky své nároky. Pomáhá mi horká sprcha nebo zmrzlina tajně před spaním, když jdou kluci spát dřív. Na čtení a šití už zase není čas nebo vlastně spíš energie. Obojí můžu dělat jen večer a to už se mi klíží oči. Je tedy důležité se pozorovat, nepřetěžovat se, naslouchat svému tělu, relaxovat a dělat věci, co člověka nabíjí, jak jen to jde.

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.