Protože jsme celá rodina už skoro měsíc nemocní, trvalo mi tentokrát sepsání recenze o něco déle, než jsem měla v plánu ale povedlo se. Tak tady je.

Jako první (byť to nemá s mlíčkem nic moc společného) musím ocenit naprosto rychlé a perfektní dodání, plus velmi milé překvapení, že krabice s mlíčkem přišly 4 a ne jedna, jak jsem původně očekávala.
A teď k samotnému hodnocení testovaného produktu.

Balení:

Se způsobem balení si někdo dal opravdu moc práce. Nápad se mi v podstatě líbí ale provedení mi naprosto nevyhovuje. Myšlenka, že každou odměrku hezky zarovnáte o speciální, k tomu určený okraj, je perfektní ale k dokonalosti chybí lepší volba materiálu. Krabice by musela být nejspíš plastová a ne papírová. Musíte totiž neustále manipulovat se sáčkem uvnitř. Stále rozlepovat a zalepovat, vyrovnávat pytlík až k okraji aby prášek při zarovnávání padal zase zpět kam má, a zastrkávat odměrku do možná dobře myšleného otvoru ale úplně nepoužitelného.

• A) lepítko přestává lepit asi tak u 8 zabalení, protože se na něj samozřejmě chytá mléčný prášek
• B) ať už vyrovnáte ten stokrát přehnutý a pomačkaný sáček sebelíp, vždycky vám něco "uteče" a dochází tak ke zbytečným ztrátám
• C) na odměrce po pár dávkách samozřejmě zůstává mléčný prášek nalepený, takže si ho zase sypete všude po krabici. Celé balení je pak nevzhledně "špinavé" včetně odměrky v díře na kraji.

Ideálním řešením se tak jeví plastové provedení krabice, se všemi zmíněnými vychytávkami a mléčným práškem přímo uvnitř. Z ekonomických důvodů bych navrhla výrobu plastové doplňovací krabičky jako bonus k většímu nákupu. A balení mlíček ve standartním papírovém provedení.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

Nejste sama.

Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.

Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.

Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.

Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:

- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.

Nekonečne dlouhý porod a poté Vás čeká ta nádherná odměna -teda, mě čekala :p 

Adámka jsem porodila v jiné poloze než na porodním lehátku - odbočím -O porodu se dočtete v článku "můj porod očima mého muže".

Zpět k k mléčným žlázám, bradavkám a mlíku :D

V porodním plánu jsem měla napsáno, že pokud bude vše v pořádku, ráda bych, aby byl proveden bonding.

"Adámek je venku, co teď?" Dula mi nabídka, ať se pro pohodlí přesunu na lehátko.

Souhlasila jsem.

Před pár dny jsem listovala FB a narazila jsem na fotku kamarádky, která se fotila vypravená, že jde na párty. Jo dobrý, slušelo jí to. Ale bylo to už asi čtvrtý týden za sebou, že se v pátek takto fotí, že jde pařit. Mimo jiné, má asi ročního chlapečka. 

Nedalo mi to a napsala jsem ji pod fotku, kdo hlídá malého. Pouze z lidské zvědavosti, jestli hlídá tatínek nebo babička. Na to mi odpověděla, že je asi malej doma sám ne?

Trochu mě to od ní mrzelo, byla jsem vážně zvědavá, jak to chodí i jinde. 

Já sama mám dvě děti. Kluky 4 roky a 9 měsíců. Od té doby se mi stále hlavou honí otázka, jestli nejsem divná, když od té doby co mám děti, nemám touhu ani potřebu vysedávat po hospodách nebo vymetat párty. Jistě neříkám, že to jednou za čas není příjemné si vyrazit bez dětí. Ale proč každý týden? Já jsem si děti pořídila, abych byla s nimi a ne lítat po světě a pak ještě na FB mít fotky, jak mě přítel drží, abych ožralá neupadla. 

Pravdou je, že v tuhle chvíli kojím a nemůžu si ani dovolit nikam jít. Malý je na mě hodně závislý. A já si to docela užívám. Prvorozený syn chodí jednou za 14 dní na víkend ke svému tátovi. A já si sedím s malým doma a jsem ráda, že druhý den se nebudu muset prát s kocovinou. Až dokojím, raději si dám doma skleničku. 

Jsem asi staromódní, ale udivuje mě přístup některých maminek, které mají neustálou potřebu chodit chlastat. Ukamenujte mě, ale já si myslím, že máma by nemusela být pařmenka. Hospody si můžu užít a až kluci trochu odrostou. Teď tu chci být pro ně. Ráda bych byla jako moje maminka, která s námi byla velice často doma a s taťkou si zašli na večeři až když jsme byly se ségrou o něco starší. A za to jsem ji dodnes vděčná, že tu pro nás byla a stále je 🙂 

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Vypravit se v zimě ven už není tak jednoduché jako v letních měsících. A zvlášť s dětmi. Děti jsou velmi náchylné k prochladnutí nebo naopak k přehřátí. Dbejte proto na správné vrstvení oblečení, vhodnou obuv i doplňky. Nezapomínejte chránit ani dětskou pokožku proti mrazu! Těchto 6 zásad vám pomůže s vybavením dětí na zimu.

Tělíčka dětí do 5 let a zvlášť novorozenců ještě nejsou schopna udržet si stálou teplotu. Takzvaná termoregulace se u nich vyvíjí postupně. V praxi to znamená, že děti prostě rychleji prochladnou nebo se naopak zpotí.

Pokud vám teploměr ukáže venkovní teplotu pod -5°C, doporučuje se zůstat s miminkem doma. Počkejte si na teplejší den, který bude pro procházky vhodnější. 

Zásada číslo 1: Vrstvení!

Osvědčená rada pro všechny maminky, které chtějí správně obléknout své dítě v zimě, je "Oblečte dítěti o jednu vrstvu navíc, než byste oblékly sobě." Zásada vrstvení platí jak u miminek, tak i u dětí předškolního věku. Větší děti oblékněte klidně tak, jak oblékáte sebe. Pokud budou vyvíjet venku větší pohybovou aktivitu, není nutné je zbytečně balit do teplé vrstvy navíc.

První vrstva by měla splňovat úlohu odvádění potu a zároveň udržení teploty. K takovému účelu je nejvhodnější pořídit funkční termoprádlo. Miminku můžete obléci například body, dupačky či košilku a punčošky.

Má první doba porodní se krapátko protáhla. Melounek si dával pěkně na čas :D Pokud jsem byla schopná, vše jsem psala v reálném čase…jinak jsem dopisovala ihned, jak to šlo.

Kurzívou jsou odlišeny mé myšlenkové pochody….a pozor, pokud někoho pohoršují slova typu „nasrat…atd“ článek ani nečtěte 🙂

28.10. Noc: Budím se. Teda jinak, budí mě bolest v podbřišku, taková jako při menstruaci. Pro mě „nový“ pocit bolesti během těhotenství. Aha, tak tohle jsou slabí poslíčci. Sakra, zase se mi chce čůrat. Jdu na wc. Zkontroluju toaleťák, krev ani hlenová zátka na něm není, tak jdu zase spát.Kupodivu jsem zaspala rychle.

Vstala jsem kolem 8hodiny. Díky „bolestem“ a takovému divnému pocitu v žaludku si začínám uvědomovat můj stav. Stav pod pracovním názvem “ ono, už se to vážně blíží“. Devíti měsíční zrání finišuje. Meloun se šteluje v děloze, aby se mu pěkně lezlo ven. Pozoruju na sobě, že každý malinkatý tělesný výkyv mě vyvádí z míry a vede na záchod zkontrolovat „stav“.

Přemýšlím, jestli by bylo pro mě méně „stresující“ znát přesné datum porodu dopředu nebo jak je to teď. Jelikož mám ale ráda, když mám vše naplánované, tak věřím, že by pro mě byla lepší první varianta.

28.- 29.10. 22hod…hážu vočkem po M., že bychom mohli dát sex a trošku tím melouna popohnat. Jdeme na věc.

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.