Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Snad každá maminka zjišťuje, co má pořídit pro své prvorozené miminko.

Co bude zbytečné a co ne?

Kolik ji výbavička bude stát?

Nepovažuji se za odborníka, ale za maminku, který už ví, co by pořídila podruhé.

V první řadě záleží, v jakém ročním období se miminko narodí.

Já mám jarní. Ale v zásadě na zimu pořídíte více teplejších mikin a zimní fusak.

Tak jsem se taky konečně dostala k sepsání recenze na mop Vileda Easy Wring & Clean Turbo. Sešlo se hodně faktorů proč mi to tak dlouho trvalo. Chybějící součást mopu, nemoc a "výlet" ke tchánovcům na moravu na vybírání brambor (asi 20 řádků dlouhých cca 100m jsem mopem vybárat opravdu nezkoušela 😀 ). 

Když se tu objevila kampaň na testování mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo, tak jsem se zkusila zúčastnit, ale vůbec jsem nedoufala, že bych mohla být vybrána. Kdo nehraje, nevyhraje. Když mi přišla IP, tak jsem byla mile překvapena. 😉

Doteď jsem používala také mop od Viledy, ale tu klasiku s modrými třásněmi a musím dodat, že nic moc. 

U mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo mě potěšilo, že téměř každou skvrnu jde setřít hned na první pokus a ne jedno misto "šmrdlat" pomalu 5 minut. 😉 Setře psí chlupy, dlouhé vlasy a překvapil, že i denní nános drobků. Kdy zazvonil telefon, že do hodiny je u nás návštěva a potřebovala jsem hodně rychle dát do kupy aspoň podlahu a neměla jsem čas vytahovat ješte smeták a vysavač. Na to jak je kbelík veliký, tak je překvapivě lehký i s napuštěnou vodou. S podelnou rukojetí kyblíku se velice dobře přenáší. Lépe než klasický oválný kbelík. Díra na vyléváni vody je taky super. Po větším vyždímání je podlaha sucha během chvilky a nemusím syna pomalu přivazovat k židli, aby si nenamlel čumák. 😀

Co mě, ale chybí nebo vadí je, že nemá zespodu žlábek na prsty, aby byl kde chytit při vylévání, jako ma třeba můj starý kyblík od Viledy. Možná je na to myšlena díra pod pedálem, ale to mě vůbec nevyhovuje. Když naplním vodu po rysku, tak se mopem nemůžu moc rozšoupnout při vyplachování všech chlupů, vlasů a drobečků, jinak voda cáká ven. Když dám méně vody, tak se to tolik nevypláchne. Při rychlejším šlapání na pedál, mam pocit, že kbelík vzlétne a uletí. 😀

Jinak je to nejoblíbenější hračka mého syna. Při vytírání mi musí pomahat a šlapat na pedál, takže teď se mi úklid prodloužil minimálně o 30minut, protože musí pedál pečlivě sešlápnout. 😀 Denně si kbelík přitáhne do obýváku a ždíme v něm usínáčka s dudlíkem a ještě svůj malý mop z uklízecího vozíčku pro děti, také od Viledy.  

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

LÁSKA A SEBELÁSKA
jsou jako dvě strany jedné mince, jako jin a jang na obrázku dole.

Dost možná se vám pod slovem sebeláska vybaví sobectví nebo narcisismus. To je ale nemocná podoba sebelásky, kterou si hluboko uvnitř něco kompenzujeme (často pocit nepřijetí okolím, např. chybějící opravdový vztah s rodičem, chybí tak schopnost vcítění se a vřelé blízkosti s ostatními lidmi... ve vztazích se pak tohle projevuje odtahováním se, kritizováním, povyšováním se, soustředěním se na sebe... nepřináší to spokojenost, ale osamělost). Dříve jsme měli sebelásku spojenou jen s touhle parodií dobrého vztahu k sobě.

Sebeláska je naopak sebepřijetí, sebepéče, sebeúcta.

Přijímám se taková jaká jsem.
Jsem dobrá taková jaká jsem.
Je bezpečné být sama sebou.
Dovoluji si mít se ráda.
Ztišuji se a všímám si svých hlubokých potřeb. Jaké jsou?
Mám právo postarat se o svoje potřeby.
Respektuji druhé a jejich potřeby.
Vážím si sama sebe.

Sebeláska se projevuje mnoha cestami, například:

- tím, že mám dospělé a rovnocenné vztahy, které mě podporují v lidském růstu
- tím, že se starám o svoje tělo (výživa, odpočinek, pohyb atd.)
- tím, že jsem si vědomý toho, že mám silné a slabé stránky a dobré a horší dny. Pokud mám tedy "propad" nebičuji se, ale podpořím se. Je to krůček na mojí cestě, mrak který připluje a odpluje. V těchhle chvílích jsem tu pro sebe nejvíc.
- sebeúcta se projevuje tím, že si vážím svých schopností a rozvíjím je
- sebepřijetí se projevuje také tím, že si dovoluji vyjadřovat lásku k druhým lidem. Více sebelásky / sebepřijetí znamená více lásky pro druhé 🙂

Lásky mám víc a dávám víc...

Johanka se měla narodit 23.8. v porodnici za pomoci předem domluvené porodní asistentky. Narodila se o dvanáct dní později doma, v koupelně. Přitom ve 35. týdnu těhotenství krátce hrozilo, že přijde na svět akutní sekcí. Zkrátka to, že se s touhle holčičkou nebudeme v životě nudit, nám je jasné už od samotného začátku.

Na tom, že porod nakonec proběhl tak, jak proběhl, měly zřejmě zásluhu dvě věci. Ricinový koktejl, který jsem vypila večer předtím, a mé v ten den naprosto nepochopitelně pomalé chápání.

---

Bolesti mě budí v neděli 4.9. ve tři čtvrtě na čtyři ráno, dvanáct dní po termínu. Naskočily rovnou po zhruba pěti minutách a od začátku už tak silné, že nedokážu zůstat ležet. Potichu se tedy snažím vyplížit z ložnice, kde spí manžel i Anežka, naše dvou a půl letá holčička. Dan je ale vzhůru, tak mu šeptám, že jsme se konečně možná dočkali, že jdu vše prodýchávat do vedlejší místnosti a ať se ještě prospí, než budeme muset vyrazit na cestu.

Kvůli nedávno operovanému nártu, ve kterém mám sešroubovaných několik kostí, chvilku hledám polohu, ve které bych mohla kontrakce prodýchávat a přitom nohu moc nezatěžovat. Nakonec klečím na matraci na zemi a předloktím se opírám o židli před sebou. Za sebou mám horu peřin a polštářů. Později přijdou vhod, protože se na ně mezi kontrakcemi vždy svalím a chviličku si zdřímnu, než mě probudí další vlna bolestí.

V místnosti je velká tma a nemám náladu na silné elektrické světlo, tak ještě prozváním Dana. Když přijde, prosím ho o pár svíček. Zapaluje je, rozmisťuje po pokoji a odchází.

Ahoj, 

jsem prvorodička a pod srdíčkem jsem nosila svoje první miminko, které jsme si s manželem moc přáli. 

Prakticky se nám zadařilo hned na 4.měsíc otěhotnět od svatby, takže radost obrovská!! 🙂 Pohlaví jsme si nenechali říct, těšili jsme se hrozně moc na překvapení. 

To, jaký trápení jsme si s naším miminkem užili asi ani nemá moc smysl popisovat... první špatné výsledky na Downa, následně odběr plodové vody. Vše v pořádku.

Ve 26tt krvácení a hospitalizace - další panický strach, jestli se neodlučuje placenta.. Ale vše vpořádku.

Ve 34tt mi začaly odcházet ledviny, protože na ně miminko tlačilo a nutný dren, který mi zaváděli za živa... lahoda 🙂

   V minulém díle jsem popsala porod a první pocity, které následovaly bezprostředně po něm.  A jak jsem psala emocí bylo mnoho, ale žádný z nich nebyl mateřská láska….vlastně když to teď vidím zpětně, tak jsem si ani zdaleka neuměla představit, co to ta mateřská láska vlastně je…. Takže asi tak po půl hodině po porodu, když už jsme byli všichni vyfocení ze všech stran,  jsem s radostí Míšu předala dětské sestřičce a odpočívala jsem….což mě po hodině přestalo bavit a rozhodla jsem se, že vstanu dřív než by se mělo… službu konající porodní asistentka nic nenamítala (zná mě a tak věděla, že by to bylo zbytečné). Tak jsem se zvedla a přišel první šok….vleže to vypadalo, že je pupek pryč…ale vestoje se mi na břiše vyvalil obrovský  lalok, který nešel zastrčit…..připadala jsem si jako velbloud s jedním hrbem na břiše…a druhý šok následoval…nemohla jsem nebo spíš neuměla jsem najednou dýchat.  Jak jsem byla naučená dýchat s ,,plným břichem´´ a stlačenou bránicí, tak bylo strašně divné,  že můžu dýchat zase normálně.

Potom následovala chvilka v ráji v podobě sprchy…to byla nádhera a pak rychlý pád do nejzazších hlubin pekla – první poporodní čůrání…

     Když jsem se umyla, vyčůrala a převlékla do čistého, tak jsem se přesunula na oddělení šestinedělí. Lehla jsem si do postele a …… začala jsem rozesílat SMS 😀 a to jsem dělala od 4 do 6 hodin ráno … a pak to přišlo, ozvalo se zaťukání a dětská sestřička přivezla vozíček s malým uzlíčkem. To malé vykulené stvořeníčko tiše kňouralo a spíš než na mě se dívalo skrze mě….a mě v tu chvíli přepadl neskutečně silný pocit – čekáte, že napíšu lásky 😀, ale ne – pocit hrůzy, že tohle se mnou už bude na pořád…no ale rychle jsem se uklidnila tím, že až bude větší, tak ho můžu dát k babičce…třeba i na týden 😀 Hrozné myšlenky že? Úplně se stydím, když to tady píšu…

      Potom mi sestřička ukázala jak kojit a přebalovat atd….a odešla…a my jsme byli poprvé spolu samy…nevím jestli se vůbec dá slovy popsat, ten pocit, když se poprvé v klidu podíváte do očí svému dítěti, opatrně chytnete jeho malou ručku, cítíte jeho jemnou kůži na bříškách prstů, nasajete jeho vůní a zkoumáte ten malý obličejíček… a i když jste extrémně racionální a realisticky založený člověk a lékař, jako já…tak se najednou ptáte sám sebe, jak může být něco tak neskutečně dokonalého…jak může ze dvou buněk příroda stvořit takhle krásnou a dokonalou lidskou bytůstku….je to úžasné, ten človíček má na malých očních víčkách, které vypadají jako okvětní lístky ještě nerozvinutého květu šípkové růže, drobné řasy a na malých prstíčkách jsou roztomilé nehtíky a ty malé nožičky…zkrátka mě to najednou strašně fascinovalo…i když jsem jako porodník viděla spoustu a spoustu miminek, tak tohle bylo trošku jiné…dokonalejší, voňavější….no zpětně…bylo úplně stejné jako všechny ostatní…ale bylo moje!!!!! Můj syn…  V tu chvíli mě ale z tranzu vytrhla realita…kamarádka měla na ten den plánovaný císařský řez a já slíbila, že za ní přijdu na příjem na porodní sál a jelikož sliby plním, tak jsem se rychle namalovala a učesala (ještě by mě v práci pomluvily, že vypadám 4 hodiny po porodu jako 4 hodiny po porodu ) a vyrazila jsem na porodní sál.  Ještě jsem odvezla Míšu ve vozíčku na dětské oddělení k sestřičkám s tím, že si pro něj za chvilku přijdu….a vyrazila jsem podpořit kamarádku… Když jsem se asi po půl hodině vrátila a šla si vyzvednout Míšu, tak jsem s úsměvem poděkovala sestřičkám, čapla jsem vozíček s miminkem v modrých peřinkách a odjížděla jsem směr pokoj….no ale úsměv mi zamrznul na rtech, když mi sestřička lehce se zakuckávající zadržovaným smíchem řekla: ,,…ehm paní doktorko…to vedle je Vaše….´´  Tak stane se že jo … 

   Těch několik dní v porodnici uteklo neskutečně rychle a musím říct, že si nemůžu na nic stěžovat…ano samozřejmě, že jsem byla protekční, takže na mě byli všichni extrémně milí a usměvaví, takže  asi neposoudím, jak se na stejném oddělení 6ti nedělí cítí jiné maminky, ale třeba co se týče jídla, na které je obvykle mnoho kritiky, tak musím říct, že jsem si nemohla stěžovat…ano omáčky byli většinou bez chuti a zápachu…ale porodnice není hotel a navíc já jsem měla pořád takový hlad, že mi to bylo úplně jedno…   Domů jsme šli třetí den po porodu a protože původně nás měli pustit až čtvrtý den, tak měl přítel na tento večer naplánované zapíjení miminka s kamarády u nás doma a já jelikož jsem mu to nechtěla kazit, tak jsem rozhodla, že on bude zapíjet a já budu tu první noc spát u rodičů….mamka byla akorát doma sama, tak se to i hodilo, že budeme mít takový ,,holčičí večer´´.   Problém nastal cca v 19:50 hod, když mamka Míšu přebalovala….sundala pokakanou plenku, utřela mu zadeček, namazala krémem a pak na mě  zavolala ať jí donesu plenku, že v té přebalovací tašce už žádná není….aha plenky…tak ty jsem neměla…nějak mi to nedošlo, že je budu potřebovat 😀 A teď vtipná situace….přítel byl sice kousek..ale už značně přiopilý, moje auto v servisu, mámy auto měl táta na chalupě a nejbližší obchod Billa … a zavírá ve 20:00 a je přesně 520 m od baráku.. Takže s čerstvě sešitým porodním poraněním, velbloudím hrbem na břiše a prsy velikosti pytlíků na mléko jsem nasadila sprint směr Billa….až u pokladny s plenkami v podpaží jsem si všimla,  že mám na nohou  plyšové hroší papučky a nožky v nich oteklé do velikosti hroších nožiček…byla jsem prostě sexy 😀 Paní pokladní se na mě vyděšeně koukala a když mi vracela peníze, tak se s očima  tikajícíma z plenek na mé břicho, usmála a řekla… ,,trošku brzy ne ? ´´ a já na to s nechápavým výrazem ,, …právě že dost pozdě…´´´ a utíkala jsem zase domu…až když jsem se doma vydýchala a krev mi zase začala proudit i do mozku, tak mi došlo jak to myslela…Jinak dále už první noc doma probíhala konvenčně…Míša hezky spinkal a na kojení se probudil jen dvakrát a hned zase usnul….

    První dny byly takové seznamovací….všechno bylo doma najednou jiné.  S Míšou jsme se pomalu sehrávali a poznávali a bylo to super….pokud teda zrovna nehulákal jako tygr, to jsem mu hrozila babyboxem.  Pátý den doma jsem zažila asi nejhorší situaci ve svém životě…Nakojila jsem Míšu a protože hned usnul tak jsem ho položila na sedačku v obýváku (máme takovou hodně širokou rohovou). V tom mi volal kurýr, že čeká u vrátek s nákupem (nechávám si občas dovézt větší nákup potravin). Jelikož byl přítel doma a teprve se chystal do práce, tak jsem jen houkla, že vybíhám ven pro nákup, nechala jsem si otevřené vchodové dveře a běžela jsem….Peníze jsem měla připravené, takže rychlá akce, čapla jsem nákup, peníze dala kurýrovi a běžela jsem zpět….celkový čas cca třicet vteřin…u dveří do baráku stál přítel a koukal se střídavě na mě a na dveře, které právě zabouchl….A mě to postupně docházelo…ale najednou jsem si všimla, že má v ruce klíče a tělem se mi začal rozlévat neskutečný pocit úlevy. ,,Tak rychle otevři, Míša leží sám na sedačce…´´ Odpověď mě zmrazila na místě a po zádech mi přeběhl ledový mráz s příměsí čistého děsu… ,,Lásko to nepůjde, uvnitř jsou v zámku tvoje klíče…´´ COŽE JAK JSI MOHL ZABOUCHNOUT ???? Proč jsi to udělal? V jednu chvíli se o mě pokoušel současně záchvat paniky, hysterie a agrese. Tak silný pocit strachu jsem do té doby nezažila….moje dítě leželo uvnitř a já jsem byla venku a nemohla jsem za ním…během několika vteřin mě napadla asi stovka všech možných scénářů, co by se mu mohlo stát…od těch reálných, jako, že si ublinkne a začne se dusit, až k těm méně reálným…třeba, že se ve věku pěti dnů skutálí ze sedačky a spadne na hlavu a zlomí si vaz….  Tak co teď ? Musím se vzchopit a něco vymyslet…tak jsem navrhla, že zavoláme hasiče ať nám pomůžou zdolat naše bezpečnostní dveře…to přítel zavrhnul….v koupelně, která je v přízemí, byla otevřená ventilačka u takového toho obdélníkového okénka…takže to prý nějak vyrazíme a zkusíme prolézt dovnitř…zloději by z nás nebyli, prostě to nešlo a každá minutka snažení byla dlouhá jako hodina a já už jsem byla totálně vyřízená…snažila jsem se přemýšlet a být v klidu, ale nešlo to…ten naprosto nepopsatelný animální strach matky o své mládě mě totálně ovládnul. Takže jsem vzala kámen ze skalky a šla rozbít okno do obýváku. Stoupla jsem si tak metr  a půl před okno, napřáhla a vší silou hodila kámen…ten se od našich plastových oken s bezpečnostní folií odrazil a trefil mě do hlavy…vlny mého zoufalství dosahovaly rozměrů tsunami….pak jsem zahlédla naší spásu…přítel nesl ze zahradního domku sekyru….úžasnou krásnou a velkou sekyru…v tu chvíli mi sekyra připadala jako ten nejskvělejší vynález, jaký kdy lidstvo stvořilo….a tak jsme vysklili okno sekyrou a já jsem už přes slzy skoro neviděla, když jsem do náruče zvedala svůj spící poklad, který vůbec netušil, že maminka právě objevila ten nejsilnější cit, který lze v lidském životě poznat a to mateřskou lásku a strach matky o dítě… najednou jsem si uvědomila, že moje dítě je střed mého soukromého vesmíru kolem kterého se rozpíná nekonečný časoprostor čistého citu….že to co je mezi mnou a mým synem je nepopsatelné….že jsem toho plná a ty vlny emocí ze mě prýští na všechny strany a obklopují to malé krásné tělíčko v mé náruči jako tekuté diamanty…a  to byla ta chvíle kdy jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala láskou na celý život…láskou ke svému dítěti…