Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂

Náš "normální život 4 členné rodiny se 14.6. obrátil vzhůru nohama a už nikdy to nebude jako dřív, ale bojujeme a vše zvládneme.

Začalo to "nevinně", vzhledem k růstu zubům mi  v neděli horečka a velká únava syna přišla  jako jasná věc.  Zvýšené pití a močení mě nijak nezarazilo, jen sem se radovala, že můj syn konečně začal pít. V pondělí ráno a po celý den byl už bez teplot, ale jeho nepochopitelná únava mě začala dost znepokojovat, spal snad celý den, vždy jsem ho vzbudila, koukal na mě pět minut, najedl se a zase na dvě až tři hodiny usnul a spal by dokud bych ho nevzbudila.

Po probuzení byl jak tělo bez duše, nechtěl si hrát, pofňukával a odpoledne a večer už ani nechtěl jíst. Zalarmovala jsem manžela a jeli jsme  večer na pohotovost, prostě Péťa se mi vůbec nelíbil a to jeho neustálé spaní už vůbec ne. Na pohotovosti jsem řekla jak se věci mají, paní doktorka syna zběžně zkoukla a řekla nám, že na synovi nic neshledala, přesto že i během vyšetření, které se mu nelíbilo, usínal. ( a to tak, jak když ho vypnete vypínačem- plakal, plakal a pak cvak a byl tuhej) Pohed paní doktorky na pohotovosti snad nikdy nezapomenu, z výrazu a usměvu se dalo číst její myšlenky - " zas další hysterická matka dítěte, kterému rostou zuby."

Odjížděla jsem domu s opět spícím dítětem, s neklidem a zprávou z pohotovosti, kde bylo rozepsáno, jak dítěti srážet teplotu,( přičemž jsem paní doktorce několikrát říkala, že je celý den bez teplot)  diagnóza - růst zubů, doporučení - v případě nutnosti zítra kontrola u praktického lékaře.  Celou noc sem nespala, syn celou noc hrozně nahlas dýchal, rychle a neobvykle, dosti se budil a byl uplakaný. Ráno měl opět teplotu a dýchání bylo i po probuzení stejné, rychlé hlasité, no hrůza. Byl stále apatický jako předešlý den a vůbec se mi nelíbil, nevěřila jsem že tento stav může být způsoben růstem zoubků.  Naštěstí měla naše dětská doktorka ranní ordinaci, tak jsme hned vyrazili.

Stále spící dítě se paní doktorce hned při příchodu do ordinace vůbec nelíbilo, nad zprávou z pohotovosti jen zakroutila hlavou, koukla malému do krku a hned nás poslala do nemocnice s tím, že je ze syna cítit aceton... v tu dobu jsem ještě neveděla co to znamená.... Napříjmu v nemocnici malého zběžně zkoukli, změřili mu hladinu cukru v krvi a hned volali na příjem. Paní doktorka mi oznámila, že si ho tu musí nechat, hladina cukru v krvi je vysoká, tak vysoká, že klasický glukometr nedokáza změřit hodnotu, naběhla informace víc jak 28... Pak už to byl fofr, malého nám odnesli, a my jen stáli na chodbě a koukali.

Malý byl umístěn na JIP, napojený na hadičky, ekg, infuze, no hrozný pohled. a diagnóza - podezření na cukrovku 1. typu :(  sled událostí v době na JIP mám stále trochu v mlze, byl to šok, slzy tekly proudem a ta bezmoc, pohled na mé milované dítě napojené na hadičky... ještě teď je mi ouzko. Do toho pocit, že starší dcera na mě čeká ve školce, odpoledne má představení pro rodiče a já nebudu moct přijít, a vzhledem k prognóze dlouhého pobytu v nemocni, ji teď nějakou dobu uvidím jen málo, strašné pocity se ve mně odehrávali. Druhý den ráno nám lékař oznámil že se diagnóza potvrdila :( Malý je stabiizovaný, již není v ohrožení života a budou nás převážet do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují na dětský diabetes.

Dneska tomu jsou přesně dva měsíce, co se Matyášek narodil a nám se změnil život... Ráda na ten okamžik vzpomínám <3

Vidím to jakoby to bylo včera.. O miminko jsme se pokoušeli tři měsíce. Bezproblémovým těhotenstvím jsem nějak proplula a najednou tu byl konec devátýho měsíce. Břicho obří, pohyblivost téměř nulová, nálada spíš na bodu mrazu a termín za dveřma (14.5.). Tak moc jsem si přála už porodit! Jenže po prohlídce u gynokologa (středa 11.5.) bylo jasný, že se jen tak nic nechystá, zamčeno na sto západů, aktivita dělohy i miminka na monitoru taky nic extra..Už jsem toho měla fakt dost. V pondělí 16.5. ráno prohlídka v nemocnici v rizikové poradně. Svitla mi naděje! Na monitoru konečně výraznější křivky, malej pěkně vyváděl. Otevřená na prst (hurá, aspoň něco!), tak mi pan doktor pomohl Hamiltnem. No nic příjemnýho to nebylo, ale věděla jsem, že proti tomu, co mě v nejbližší době čeká, je to sranda. Prý pokud neporodím sama, jsem objednaná ve čtvrtek odpoledne na vyvolání. Z nemocnice jsem odjížděla s mnohem lepší náladou. Celý den jsem pak byla v jednom kole, návštěva, zařizování oken do baráčku, vaření, nějaký telefonáty a emaily... lila jsem do sebe hrnky maliníku a v duchu Matyáška přemlouvala,ať už se na nás jde podívat. Špinila jsem, bolelo mě břicho, ale nijak větší váhu jsem tomu nedávala. Kolem devátý jsem dala sprchu, líp se mi neudělalo.. od půl desátý jsem začala vnímat "pravidelnější" bolesti, tak po 10-15  minutách. V domění, že jde o poslíčky, jsem šla spát. Jenže bolest začala být častější a usnou se mi nepodařilo. Tak jo, další sprcha - jenže ani to nepomohlo a navíc mi začala odcházet zátka. Připravila jsem manžela na to, že prostě pojedeme.. a pomalu na nás oba začala jít nervozita. UŽ je to tady.. celou dobu o tom jen mluvíme, a najednou když to přijde, stejně nás to šokuje :D Kontrakce sílily, začala jsem dobalovat tašku, manžel mi pomohl obléct (venku byly 4 stupně, vážně super, když jsem nic nedopnula 😀) a v půl druhý jsme startovali auto s intervalem kontrakcí po 3-4 minutách. Bolesti už pořádný. Po příjezdu do nemocnice nás u porodnice přivítala parta pěti nebo šesti místních kačerů s kachnama 🙂) Kolem 1:50 mě přijmula sestřička, manžel čekal na chodbě. Měly plný sály, a fofr, tak na mě taky neměla tolik času, prohlédla mě, otevřená na čtyři..napojila mě na monitor, a během měření odbíhala střídavě na sály, a ke mě, sepisovat rychle příjem, píchnout mi kapačku s ATB, měřit pánev..kontrakce šílený, bylo mi zle, vůbec jsem si neuměla představit, že by mohlo být ještě hůř.. Monitor už pěknej, křivky lítaly.. Tak mi dala košili, ať se převlíknu, a jen tak si tam chodim, a že počkáme, co bude. Funěla jsem, hekala.. a bylo mi jedno kdo mě kde slyší. (Chudák manžel to musel celou dobu poslouchat přes zeď). Pak mi ho konečně sestra zavolala, byla jsem hrozně ráda..dával mi napít, hladil mě a i když bylo vidět, že má co dělat sám se sebou (asi na mě nebyl hezký pohled..) strašně mě podporoval. Najednou rána, teplo, mokro..rupla mi voda.. a pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl pro sestru, zkontrolovala mě, už jsem byla téměř otevřená, rychle na sál.. s pomocí manžela jsem se tam nějak dobelhala a ještě než mě vyhoupl na lehátko, cítila jsem, jak mi malej už tlačí hlavičkou ven (známý pocit díky aniballu..), jenže už jsem neměla síly..říkám to sestře, že už leze, tak honem honem na křeslo, první kontrakce, druhá.. křičím, že nemám sílu..přimáčknu si kolena k sobě, manželovi drtím ruku, a najednou strašnej tlak, teplo... a je VENKU... 17.5.2016 ve 3:36, 3290 g a 49 cm..Neskutečnej okamžik, myslím, že jsem se i trochu rozplakala.. dojetím, vysílením, bolestí..nevím, byl to strašně emotivní.. první setkání s maličkým, dojatý manžel..ustupující bolest..klid..pocit, že už to je za námi.. ÚLEVA. Chvíli jsme si mrňouska užívali, pak ho šel manžel se sestrou změřit, zvážit atd.. já ještě porodila placentu, a najednou jsem získala novou energii, měla jsem skvělou náladu a pomalu jsem zapomínala na tu pekelnou bolest, co jsem ještě před chvílí cítila. Navíc - díky poctivýmu cvičení s aniballem ani jedno poranění 🙂 Když mi pak Matyáška přivedli, zůstali jsme na sále nějakou dobu sami, poprvé MY TŘI <3

A od té doby je všechno jinak.. Každý den s Matym stojí za to, jeho smích mě pokaždý dostává a pohled na hrdýho tatínka mě stále dojímá. 

Malý tu teď nádherně spí, vedle mě manžel, u nohou stočený pejsek..a mě jen napadá - můžu být víc šťastná? 

<3 Miluju je, oni jsou můj život <3

Moje dcerka je úžasně živé stvoření. Kromě toho má obdivuhodnou pamět. Jen škoda, že ji využívá pouze na lumpárny. Nedávno se vrátila od mé matky. Maminka je báječná ženská, která si jede tak nějak ve svém vlastním módu a absolutně jí nezajímají moderní způsoby výchovy. Proto se čas od času stane, že se nám Gábi od mamičky vrátí s nějakou vyloženě pikantní otázkou, na kterou samozřejmě vyžaduje okamžitou odpověď. Nejednou jsme před ní vypadali jak dva trubci, když jsme se jí snažili vysvětlit k čemu se používá kondom, nebo proč jsou obchody pro dospělé, jen pro dospělé. Při otázce, jak na tyto otázky přišla, se dobereme k odpovědi, že slyšela, jak se o omém či tamtom bavila moje maminka se sestrou. Inu, děti jsou hold vnímavé, když jde o lumpárny.

Ale to, co se nám naskytlo k slyšení včerejšího večera, nás oba posadilo doslova na zadek a vyprovokovalo to v nás takový výbuch smíchu, že jsme nebyli schopni Gabrielu pořádně potrestat. Ono vlastně ani nebylo za co a nejhorší na celé situaci je fakt, že se nemůžeme zlobit ani na sestru a ani na babičku.

Jak jsem psala v předchozím článku, má sestra měla před rokem svatbu. A ke každé pořádné svatbě, patří kapela. Moje sestra zvolila naše staré známé, kteří hráli ještě v době, kdy jsme my, dnes matky a manželky, byly jen rozpustilé děti. Specialitou této kapely je, že po desáté večerní se v jejich repertoáru objevují i poněkud peprnější písničky, na které se, za předpokladu, že máte krapet upito, nejlépe tancuje. Jednou z nich je i legendární Šenkýřka od Hypochondra. Kdo nezná, račte si doplnit přehled zde.

Ne, opravdu Gabriela nepobíhala po parketu mezi opilci v deset večer, ale viděla sestřino video z jejího velkého dne. Žel bohu pan kameraman vybral právě záběr s tímto songem. Myslím, že vám nemusím dlouze vysvětlovat, že Gabriela si zapamatovala chytlavý refrém této restaurační skladby a na "plné pecky", jej vyzpěvovala při sprchování. Sama představa toho, jak si šestileté děvče prozpěvuje ve sprše o kybré nahé šenkýřce tančící na stole, je rozhodně úsměvná. Ale nebyla by to Gábinka, kdyby si nevymyslela vlastní cover verzi tohoto hitu. Místo "skonč na stůl šenkýřko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá kyprá postava." má dcera zpívala " Skoč na stůl šéfko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá divná postava." Nechci si ani domýšlet, za co by mého muže měli ve školce, kdyby tam naše dcerka zpustila tuto velice povedenou předělávku. 

Závěrem se musím upřímně přiznat. Jsem sakra ráda, že to byla jen Šenkýřka. Tendři totiž mimo jiné hrajou i včelku Máju od Semtexu. 

Ráda bych přidala můj porodní a předporodní zážitek 🙂 Bylo 6.5 odpoledne když mi začali bolesti bříška. Stahovalo se mi, bylo tvrdé jako kámen, chodila sem po bytě a začínala se poprvé za celé těhotenství bát porodu. Přítel byl na odpolední, tak jsem ho jen informovala esemeskou že se asi začíná něco dít. Byla jsem 39tt. Pořád mi psal, jestli má už vyrazit a já si furt nebyla jistá, bolest se dala pořád uplně v pohodě zvládnout. Když přítel přijel v půl 11 z práce už jsem ležela na sedačce a byla v podstatě rozhodnutá že pro jistotu pojedeme. Přítel si dal rychlou sprchu, něco snědl a jeli jsme. Pořád jsem byla tak nějak optimistická a moc si to nepřipouštěla. Přijali nás hned a rovnou nám řekli že když už jsem v 9měsíci tak si mě tam nechají. Otevřená na 2cm, čípek mírně změklý. I s přítelem jsme byli odvedeni na přípravný pokoj. Byl parádní, veliká vana, sprcha hned vedle, míč, matrace, postel, křesílka. Přítelovi řekli at jede domů, že v nejbližších hodinách se nic dít nebude. Tak jel a že kdyby cokoliv hned přijede. ( Byl rozhodnutý že u porodu chce být ) Okolo půl 1 jsem volala mamce a ta mi rozespalá řekla že okamžitě vyjíždí. Jinak bydlí 140km od nás 🙂 Takže už v půl 2 ráno to pálila přes Plzeň rovnou k nám na západ :D Malého monitorovali, a mě prohlíželi každé 2 hodiny a takhle celou noc. V 6 ráno jsem byla pořád otevřená pouze na 2cm. Bolesti ustupovali, já střídala Vanu, sprchu, 20m spánku, vanu, sprchu, 20minut spánku. Druhý den okolo 10té mě převezli na porodnici na klasický pokoj s tím že porodní cesty jsou prý připravené, maličký je krásně dole ale zřejmě to ještě nehoří a bolesti byli v podstatě jen poslíčci. Odpoledne za mnou přijel přítel i mamka a já celý den odpočívala a chodila na pásy 🙂 večer okolo 8mé mi píschni takovou oblbovačku s tím že pokud jde o poslíčky tak mi uleví od bolesti a pokud jde o porod tak to porod uspíší 🙂 A kdyby se to do 12hodin nerozjelo, ráno mi píchnou vyvolávačku ( Malý měl už 3,5kg ) okolo 9té jsem teda po dvou dnech usla. Ve 4 ráno jsem se probudila a pod sebou mokro, totální kaluž :D Tak sem si říkala, to mě to uspalo tak tvrdě že jsem se počůrala??? :D A pak mi to došlo :D Bežela jsem za sestřičkou s tím že mi praskla voda, teklo to ze mě snad i při chůzi :D Takže mi řekli, sbalte si věci a pojedete na předporodní pokoj, hned vedle sálu. Malého zase natočili a mě vyšetřily ( otevřená na 3cm :( ) Okolo 5té mi začli opravdu silné kontrakce. Byla to bolest o které jsem ani netušila že existuje... Paní lékařka mi ukazovala jak kontrakce prodýchávat. V 6 jsem zavolala přítelovi at vyrazí že mi praskla voda a kontrakce přicházejí po 6-7minutách. Přijel a pak to začalo. každé dvě hodiny vaginální prohlídka v šílených bolestích. Střídání vany, sprchy a míče. Mám i pocit že jsem vždycky těch 5minut mezi každou kontrakcí tvrdě spala. Přítel mi masírovat záda, sprchou masírovat bříško, držel mě za ruku, upletl mi copánek :D Nebyla jsem ani schopná zvednout ruce nad hlavou. Byl mi neskutečně velkou oporou 🙂 tenhle koloběh trval od 6 od rána do 12v poledne. To už jsem se slzama v očích že jsem otevřená pouze na 4cm prosila o epidural. Píchli mi ho a mě se zhruba na 40m opravdu ulevilo. Dokonce jsem si na chvilku přišla netěhotná. Bylo to supr. V půl 2 mi oznámili že jsem otevřená na 7cm a převezli mě na sál. Tam jsem si lehla a dostala zákaz kontrakce prodýchávat ale začít tlačit. Šílený!!! ( prej, samotnej porod je pak už brnkačka ) Bolelo to pořád stejně a ještě víc. :( Malý mi spadnul do pánve a já si myslela že potřebuju čůrat ( nepotřebovala ) Odvedli mě na wc a šli pryč, já ani nečurala, ani nic. Jen křičela že se nedokížu zvednout, že nemůžu chodit. Přišla pro mě sestřička a dovelda zpět. Začala jsem tlačit všelijak jak to šlo. V sedě, v kleče, ve stoje, v leže. Má lékařka mě celou dobu skvěle podporovala, říkala jak jsem šikovná a že to zvládnu. Tohle trvalo další 3 hodiny. Musím říct že o přítelovi vůbec nevím, byla jsem tak unavená a vyčerpaná, zažívala tak neskutečnou bolest že vůbec nevím jestli mě držel za ruku, jestli na mě mluvil. Nevím. Jen pak vím že mu paní sestřička řekla - Tak tatínku, vy se ted půjdete rozdýchat do vedlejšího pokoje, dáte se do kupy a zase příjdete. Byla jsem ráda! 🙂 Najednou, ta skvělá správa - Vidím hlavičku, tak slečno Konrádová ještě 2x3x zatlačíte a je venku, hele on nemá žádný vlásky, chcete se kouknout? :D Nééééééé, vyjíkla jsem já, ani náhodou :D To musí být hnusný, to nechci vidět, říkala jsem si :D V tu chvíli mi napíchlí žílu a pouštěli do mě Oxitocin, myslím. Protože jsem měla kontrakce stále po 3-4 minutách a mlý vždy stihl zalést zpět. Vím že bylo 17:05 když mi říkala, tak teď se pojdte položit a zapřist se za nás nohama. Lehla jsem si a kontrakce začali snad po půl minutě :( Děs, běs. Křičela jsem, brečela jsem že to nezvládnu, at mi něco píchnout, ať ho ze mě vyříznou. Že už nemůžu. ( pak mě mrzelo že jsem to takhle vzdávala, ale 12hodin kontrakcí bylo za mnou :( ) Pak mi řekla - ještě jednou zatlačte a je venku, ale musíte do toho dát uplně všechno. Zavřela sem oči, čekala až ten stah příjde a zatlačila. Říkala jsem si, tak a ted to bude naposledy a veškerá bolest zmizí 🙂 Zatlačila sem a uslyšela pláč :-* 🙂 Bože, píšu to a brečím. :D Tohle si sebou každá žena ponese celý život! V tu chvíli, jsem slyšela jak práskli dveře a přilítl přítel a já nakřičela at za mnou nechodí. Ani nevím proč, vytýkalo ze mě mraky krve, byla jsem celá spocená a žebrala jsem o trošku vody, jinak umřu sem říkala :D malého hned odnesli za nožky jako králíka a já si jen užívala to že mě nic nebolí! Pak mi paní doktorka řekla - Musela jsem vás trochu nastřihnout ( 4cm ) tak vás ted zašiju. Říkala jsem si - pohodička, jestli sem zvládla tohle, zvládnu už všechno. Musím říct že jsem o tom teda věděla že mě šije, au :D Přibehl přítel, celej ubrečenej. Objal mě, líbal mě a děkoval za syna. O pár minut později přišel s malým v náručí 🙂 Brečela jsem at mi ho dá na hrudník, vím že jsem malému řekla - Vítej 🙂 Po té jsem musela ještě porodit placentu ale to už byl mžik, po dvou zatlačení byla venku. Maličkého mi vzali protože jsem hodně chudokrevná a přišla jsem o spoustu krve, byla jsem uplně průhledná ale ve 4 ráno už jsem si pro něj šla. Milujeme ho nadevšechno na světě!!! Je to láska našeho života! 8.5.2016 🙂 3590g a 51cm. Viktorek! ♥♥♥♥ Maminky porodní váha 76kg. 2měsíce po porodu 58kg 🙂 Děkuji každé z vás která jste to dočetla do konce. 🙂

Slovo „mamí“ jsem dneska slyšela snad tisíckrát. Vlastně kecám, asi tak čtyř tisíckrát! A mělo různé obměny, tvary i intenzitu. Od mami, mamí, přes maminko, mámo a nakonec mamíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, když jsem nereagovala okamžitě, protože jsem obrátila svou pozornost na prvního v pořadí. Mamííí, dej mi napít! Mamííí, šťávu ne, chci vodu. Mamííí, do jiné skleničky! A pak jsem si sedla a za 10 sekund vstala, protože: Mamííí, chci přidat nudle. Mamííí, chci více kepuču. Mamííí, jsem se pokypal! Mamííí, Evelínka mi pije moje pití! Mamííí, už to neci!

A to jsem vynechala noční probuzení, snídani a rovnou přeskočila na oběd. Protože ráno se to Mamííí snáší nějak s přehledem a bezbolestně (myslím bolest hlavy). Počítadlo slova Mamííí se rozjelo až na oběd a až do večera se nezastavilo. Otáčelo se jako tachometr do Plzně a zpět! A přesně tak se dneska večer cítím, jako bych odřídila tisíc kilometrů plně soustředěná na cestu, teď už bych si jen chtěla zalézt do postele a s knížkou nic nemuset.

„Mamííí, chci ti něco říct!“, ozvalo se večer po okoupání, umytí, najezení a vyčištění zubů, po několika desítkách Mamííí a uložení do postele. „No cooooooooooooooooooooooo?“, zoufale vyjeknu a v hlavě mi šrotuje, na co jsem zapomněla, co ještě můžou chtít?  „Mamííí, venku prší!“ A pak přišel z práce Martin a ozvalo se krásné „Tatííííí“!

Dneska nebyl zdaleka náročný den. Byl to úplně normální den. Takto to prostě chodí a mě nezbývá nic jiného než nezcvoknout a být trpělivá. Věřím, že jednou vyrostou. A taky jsou tu víkendy, kdy mají k dispozici tátu více než kdy jindy a kdy se intenzita Mamííí sníží o 50%.

Jediné, co se denně mění je má schopnost empatie, míra lásky a sebevědomí. Někdy jsem prostě tak nabitá, že to slovo skoro nevnímám a někdy jedu na záložní systém, který by mohl každou chvilku zkolabovat, kdyby neexistovala čokoláda nebo cokoliv, co osladí život – nepohrdnu ani ocucaným bonbonem, který Janek vyplivne, když si uvědomí, že chtěl vlastně rajče.

Vcelku mi pomáhá, když si uvědomím, že toto je výzva mého života. Myšleno ustát ten náročný den na rodičovské DOVOLENÉ bez řevu, pláče, zbláznění nebo hysterie! Být šťastná za to, že mě chtějí, a že není nikdo, kdo by jim chtěl více vyhovět nebo po kom jiném by to oni více chtěli. Pokud se mi podaří neudělat ze sebe oběť, ale prostě jen být maminka, pak jsem na cestě za vítězstvím! A ta cesta krok za krokem je posilující, pokud ji šlapu vědomě. O to se snažím.

                                                            Porodní plán

Jméno, RČ:, Číslo OP:, tel.:

Jméno otce dítěte/doprovodu:, RČ:, tel.:

Zdravotní pojišťovna:

Gynekolog

Pediatr:

Sluneční paprsky lákají ven každého, naše děti nevyjímaje. Proto je nutné myslet na ochranu naší, ale především i dětské pokožky.

Pokožka dětí je totiž:

• tenčí než u dospělých
• její ochranné mechanismy ještě nejsou plně funkční
• pokožka je více propustná pro UV záření

Proto je dětská pokožka více náchylná k podráždění a vysoušení. Také hydrolipidová vrstva na pokožce je méně efektivní než u dospělých vlivem nízké produkce mazu mazových žláz, které se plně aktivují až během dospívání. Kvůli volnější struktuře je dětská pokožka více ohrožena UV zářením. Riziko krátko i dlouhodobého poškození kůže je proto mnohem vyšší než u dospělých jedinců.

Dětská pokožka se od té dospělé liší během prvních let života strukturálně i její funkčností. Povrchová vrstva má volnější strukturu, proto je pokožka náchylnější k průniku škodlivých látek a také ke ztrátě vody z hlubších vrstev.

Naše pokožka nezapomíná!