1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů. 

 Můj první šátek byl 100 % bavlna. Byl krásný, barevný a veselý. Koupil mi ho můj muž, když náš synek proplakal prvních 5 týdnů a uklidnil se jen, když jsme ho vzali na ruce. V té době jsem neměla vůbec přehled o tom kolik šátků a značek je na trhu. Nevěděla jsem, že existují nějaké příměsi a jak se vlastně pozná nosný šátek a že je důležité si s šátkem tzv. „sednout“.

První šátek jsme koupili u naší porodní asistentky- A to pro mě bylo v těhotenství scifi dát 1000 korun za kus látky. Nechápala jsem co je na tom tak drahého. Všechny taje šátkování se mi začaly odkrývat, až když jsem v šátku začala aktivně nosit našeho chlapečka.

Od začátku jsem zkoušela hlavně pevné šátky. Myslím si, že je velmi snadné naučit se vázat pevný šátek, který vám může vydržet od novorozenečka až po batolátko. Elastické šátky nemají tak univerzální vlastnosti. Proto se budu věnovat pouze výběru pevného šátku.

Bavlna nebo příměsi

Dnes nosím aktivně už třetí dítě a mám nazkoušený slušný počet šátků. Zkoušela jsem jak 100% bavlnu, tak i různé příměsi (vlnu, merino vlnu, len, konopí, hedvábí, kašmír apod.). Každá z uvedených příměsí svým způsobem zvyšuje nosnost šátku (pohodlnost pro nosiče těžších dětí) a vytváří jeho specifické vlastnosti. Některé příměsi způsobují, že šátek víc pruží, hůře se dotahuje, může více klouzat nebo se úvaz může povolovat. Každopádně vždy záleží na konkrétním šátku a na konkrétní značce a procentu složení.

Mé testování mě utvrdilo v tom, že nejlepší šátek pro začínající nosící rodiče je ze 100% bavlny. Snadno se udržuje, nevyžaduje žádnou speciální péči, většinou se dá prát na 60° C. Dobře se s ním váže, a hlavně se s ním dobře toto vázání učí. Navíc některé značky mají i ve 100% bavlně velmi nosné šátky.

Díky službě Tesco Potraviny on-line můžete starosti s nákupy vypustit z

hlavy i rukou! Své volné ruce využijte na všechny ty příjemné věci, které život nabízí. Nyní navíc s akcí na dopravu zdarma.

Ruce využíváme téměř pro všechny každodenní činnosti, nošení těžkých tašek s nákupem ale rozhodně nepatří mezi ty oblíbené. Naštěstí je tu služba Tesco Potraviny on-line, která vaše ruce od tohoto nepopulárního úkolu uvolní – zaměstnanci Tesca vám totiž těžký a objemný nákup doručí až ke dveřím vašich domů a bytů. Své „osvobozené“ ruce pak můžete využít na všechny ty příjemné věci, které život nabízí – ať už se rozhodnete obejmout své blízké, přečíst dětem pohádku, nebo zasadit květinu.

Společnost Tesco je v České republice průkopníkem v on-line nakupování potravin. Poprvé službu spustila před čtyřmi lety a aktuálně je dostupná už čtyřem milionům Čechů v celkem sedmi krajích a dvanácti městech. Pracovníci Tesca vám jen v České republice měsíčně doručí zboží o průměrné váze více než 1 765 000 kilogramů – a to už je pořádná tíha! Proč byste se tedy s nákupy měli pracně tahat právě vy, když je to tak snadné? Při doručení většího nákupu do konce června navíc můžete mít dovoz neomezeně a opakovaně zdarma, stačí nakoupit alespoň za 2 200 korun a zadat slevový e-kupon s kódem sleva100. Z celkové částky vám tak bude odečteno 100 korun, které plně pokryjí i tu nejvyšší možnou sumu za dovoz. Ta se pohybuje mezi 49 a 99 korunami v závislosti na čase doručení.

On-line nakupování se v posledních letech dostalo na první příčky oblíbenosti. Zboží můžete jednoduše pořídit i přes internet, v pohodlí domova, bez stresu a bez námahy – ušetřený čas potom můžete věnovat jiným aktivitám nebo rodině a svým blízkým. Na webu itesco.cz navíc naleznete vše, co hledáte. Vybrat si můžete taktéž preferovaný čas doručení, způsob platby a dopravy.

Společnost Tesco rovněž ponechává svým zákazníkům možnost využívání benefitů v rámci členství Clubcard. Zákazník sbírá body za nákup stejným způsobem, ovšem při nákupu on-line obdrží dokonce dvojnásobek bodů. Položky z jednotlivých nákupů se navíc automaticky ukládají do složky „Oblíbené“. Můžete se k nim tak snadno vracet bez zbytečného vyhledávání a tím napříště ušetřit ještě více času.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.