Říkáš si, že tě bolí hlava jen proto, že máš moc práce? Nebo že ta rýma je prostě z průvanu? Ne. Tvoje tělo má mnohem rafinovanější systém. A když ho ignoruješ, začne na tebe řvát.

Bolest hlavy? To nejsou hormony ani špatné počasí. To jsou emoce, které držíš pod pokličkou tak dlouho, až se ti vaří mozek. Žaludek? Ten se svírá přesně tehdy, když už v sobě dusíš problémy, které nechceš řešit. Ramena? Ta ti ztuhnou ve chvíli, kdy sis na záda naložila víc, než je lidsky možné – a teď ti to tělo dává sežrat. Jo, přesně tohle řeším já. Moje levé rameno je aktuálně učebnicový příklad psychosomatiky. Kůže? Ta se ozve, když už tě všechno a všichni štvou, nebo když jsi na sebe tvrdší, než bys kdy byla na kohokoliv jiného. A teď přijde ta rána mezi oči: tělo není tvůj nepřítel. Nepřišlo tě zničit. Je to posel, který tě tahá za rukáv a křičí: „Hej, zastav se! Takhle to dál nejde.“

Jenže my jsme vychovaní v modu „buď fyzické, nebo psychické“. Doktor ti dá prášek, bolest na chvíli zmizí, a ty máš pocit, že je vyřešeno. Jenže není. Protože prášek umlčí symptom, ale ne důvod, proč vznikl. A tak se vrátí. Většinou ve chvíli, kdy se ti to hodí úplně nejmíň. Psychosomatika není o tom, že vyhodíš všechny léky. Je to o tom pochopit, že tělo reaguje na způsob, jakým žiješ. Zánět močáku? Nevyřčené emoce a hranice, které jsi nedokázala nastavit. Migréna? Tvoje privátní verze „Stop! Přestřelila jsi.“ Rýma? Vnitřní pláč, který už neudržíš. A ekzém? Ultimátní signál, že tvá kůže – tvoje hranice – už neunesla další dávku stresu.

Co s tím? Nejjednodušší, ale nejhorší rada zní: poslouchej se. Přiznej si, že už nemůžeš. Polož si otázku: co mi tím tělo vlastně říká? Někdy to znamená zastavit se a vydechnout. Jindy otevřít téma, které roky smetáš ze stolu. A někdy je to fakt banální: místo další kávy a to-do listu si prostě jít lehnout. Psychosomatika není strašák. Je to kompas. A čím víc se naučíš číst jeho ukazatele, tím míň tě tělo musí zastavovat bolestí nebo nemocí. Protože když mu rozumíš, nemusí už na tebe křičet. A to je možná ta největší úleva, kterou si můžeš. 

Zkus si všimnout, kde tě tělo nejčastěji zastavuje. Co ti tím říká? A pokud chceš, ráda ti s tím pomůžu najít souvislosti.

První ochutnávání, objevování nových chutí a dobrodružství na talíři – začátky s pevnou stravou patří mezi největší výzvy pro každou maminku i malého průzkumníka. Zorientovat se v tom, co je pro dítě skutečně dobré a jak ho zaujmout jídlem, není vždy jednoduché. Kvalitní suroviny, přirozené chutě a rozmanitost jídel dokážou z prvních příkrmů udělat radost, která pomáhá vytvářet zdravé základy do života. A právě teď budeš mít možnost taková jídla se svým malým testovat!

Co budeme testovat

Sunar masozeleninové příkrmy ve skle přinášejí hravě uvařenou, kvalitní výživu pro děti, která podporuje jejich zdravý růst a vývoj. Každý příkrm se vyznačuje poctivým složením podle receptů z domácí kuchyně, jednoduchým seznamem ingrediencí a vysokým podílem zeleniny i různých druhů masa jako zdrojem živočišných bílkovin. Všechny příkrmy jsou bez přidané soli, konzervantů, aromat a barviv, ochucené jen bylinkami. V praktickém balení jsou vhodné doma i na cesty, připravené k jednoduchému podávání – stačí ohřát ve vodní lázni nebo servírovat při pokojové teplotě.

Sunar Kuskus se zeleninou a kuřetem⁹ je hotový masozeleninový příkrm vhodný pro děti od ukončeného 6. měsíce. Spojuje jemné kuřecí maso, zeleninu a kousky kuskusu v chutné kombinaci, která potěší malé strávníky. 

Sunar Rizoto s kuřetem a rajčaty⁹ je hotový masozeleninový příkrm vhodný pro děti od ukončeného 8. měsíce. Přináší kombinaci jemného kuřecího masa, rýže a rajčat, která dětem poskytuje nejen chutné, ale i výživné jídlo. 

Sunar Středomořské těstoviny s rybou¹¹ jsou masozeleninový příkrm vhodný pro děti od ukončeného 12. měsíce. Kombinují kvalitní rybu, zeleninu a těstoviny v jemné omáčce – chutná a výživná inspirace středomořskou kuchyní pro nejmenší. 

Kdo se zajímá o zdravé obouvání, ten jistě narazil na barefoot boty. V dnešním článku vám prozradíme, proč je důležité myslet na zdraví i při nákupu bačkor do školy či školky. Zároveň přidáme pár tipů, kde mají ten nejširší výběr barefoot bot pro děti.

Zastavte ničení dětských chodidel

Víte v jakých botách tráví děti nejvíce času? Přece v bačkorách, které nosí ve školce či škole. Zavřené nohy v nich mají dlouhé hodiny, takže tvar a tvrdost bačkor přímo souvisí s vývojem chodidla. Proto je třeba, aby děti měly v bačkůrkách dostatek prostoru pro prsty a budovaly si zdravé pohybové návyky.

Jakou obuv děti obecně potřebují? Dostatečně velkou nejen do délky (a že z jedné velikosti vyrostou za pár měsíců), ale taky do šířky (jinak se palec s malíčkem zkroutí dovnitř)! Hodí se měkké a ohebné boty, ve kterých dokáže chodidlo správně reagovat na vnější podněty. A v neposlední řadě potřebují rovnou podrážku bez podpatku, aby se jim nerozhazovala rovnováha.

To platí pro všechny typy bot, které dětem (i sobě) obouváte. Naštěstí se za poslední roky výrazně rozrostla nabídka barefoot bot, které výše uvedené parametry splňují. Na internetu dnes koupíte vše, od celoročních barefoot bot až po barefoot přezůvky. Nejširší výběr modelů skladem mají na e-shopu Little Shoes, kde vám případně i poradí s nalezením těch pravých.

Vyhněte se frontám na konci prázdnin

Dneska jsem v práci řešila jeden problém za druhým. Vlastně ani ne „za sebou“, spíš „na sobě“. Během řešení jednoho přišel e-mail s dalším. A dalším. Nabalovalo se to jako kulička od hovnivála. A já? Královna s největší kuličkou široko daleko.

Takové to, kdy se ráno nadechneš a než se stihneš napít kávy, už jsi v první krizovce.
Kolem poledne máš pocit, že by ti měli udělat pamětní desku – „Tady Jana zachránila svět, vyřešila všechny civilizační problémy a zařídila světový mír. Dvakrát.“ Odpoledne už jen čekáš, odkud přiletí další šrapnel. A jediné, co zvládneš, je nekontrolovatelně se tomu smát.

V pět večer jsem měla pocit, že jsem vyřešila všechny problémy světa na dalších tisíc let.
Nikdo mi nepodal medaili. Nepřipravil konfety. Nezahrála fanfára. Ani červený koberec (možná tip pro zlepšení firemní kultury?).
Prostě jsem si vzala tašku, zamkla za sebou a šla domů. S pocitem, že nekráčím, ale pluju. Občas se zastavím a přemýšlím, kde vlastně jsem a jestli jdu správně. Najednou mi ty dva kilometry domů, co chodím každý den, přišly nekonečné.

A tak jsem si naordinovala – jako správný pracovník ve farmacii – vlastní terapii: sklenku vína (dobře, dvě… možná i víc; výhoda – žádné vedlejší účinky) a nový seriál s vetřelcem.
Protože když vidíš, jak mimozemšťan pronásleduje lidi v temném vesmíru, máš dvě možnosti: buď se lekneš, nebo si uvědomíš, že tvůj pracovní den vlastně nebyl tak hrozný. Upřímně – někdy je vetřelec menší horor než notifikace na firemním chatu.

A mezi scénami „boj o život“ jsem si uvědomila, že já vlastně dělám to samé – jen místo chapadel a kyseliny čelím požadavkům, které na mě sypou všichni kolem. Rozdíl je v tom, že já si k tomu můžu otevřít víno.
Nepotřebuji zbraně ani plamenomety. Můj pohled totiž občas vydá za obojí.

Dnes mi navíc přišly poličky a pár věcí na vylepšení naší retro koupelny.
Pěkně jsem je vybalila, uložila do kouta. Suché prádlo položila na židli. Ono nikam neuteče. Poskládám ho zítra. Nebo ho poskládá dcera… prostě maňána.

„Musím to zvládnout sama.“

Věta, kterou jsem si opakovala tak dlouho, až jsem jí uvěřila. Až do chvíle, kdy mi vlastní dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama.“ A já poprvé pochopila, že opravdová síla není v tom vydržet. Ale dovolit si vypnout.

Nedávno jsme s maminkou řešily, že máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy. Ať se děje cokoliv, v hlavě pořád jede ten samý program: „Nesmíš se spoléhat na nikoho, všechno si obstarat sama.“

Spustilo se to, když manžel odjel na týden s kamarády na dovolenou. Zůstala mi péče o dceru, zvířata, domácnost a k tomu práce v režimu „po tornádu“. Kolegyně nečekaně skončila ze dne na den. První dny se to dalo ustát. Ale třetí den? Totální vyčerpání. Sesypala mě dcera – ne tím, co udělala, ale prostě tím, že jsem už neměla z čeho brát.

Další den jsem přišla domů. Bylo uklizeno. Navařeno. Rozbrečela jsem se. A když dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama,“ brečela jsem ještě víc. Jedna část mě byla dojatá. Druhá část se dusila pocitem neschopnosti. Ten pocit byl tak hluboko, že jsem ho cítila až do poslední buňky těla. V hlavě mi jely myšlenky: Jak jsem to všechno zvládala, když jsme byly samy dvě, dcera ve školce? A teď pár dnů a složí mě?

A otázka, která se vkrádala mezi ty výčitky: Opravdu musí člověk stíhat všechno sám?
Nemusí. Ale ten vzorec „musím“ tam je. Pevně usazený, zakořeněný. S mamkou máme před sebou ještě dlouhou cestu. A přiznávám – teď mi přijde nemožné ten vzorec opustit. Ale možná právě to, že jsem se rozbrečela nad uklizeným bytem, je první malá trhlinka v té betónové zdi.

Když podám špičkový výkon v práci, doma už sotva dýchám a na děti mi zbývá jen minimum energie. Když se pustím do zahrady, domácnost jde stranou. Když mám doma konečně čisto, venku to už zase nestíhám. A když chci stihnout všechno, připadám si jako časovaná bomba.

Dnes jsem tikala o něco silněji – a stačilo málo: převržený talíř s večeří na čerstvě umytou podlahu. A už byl oheň na střeše. Teď mě mrzí, jak jsem reagovala… Vždyť jsou to jen děti, musí rozlévat, vysypávat, učit se, zkoušet… Ale někdy se to prostě stalo už každé z nás, že jsme se neovládly a kvůli troše nepořádku bylo až moc křiku. Neznamená to, že jsme špatné mámy, jen že potřebujeme odpočinek – a někdy i pomoc.

A pro mě se tou pomocí stal Rowenta X-Clean 10. Věřte nebo ne, od chvíle, co ji mám, mě už nerozhodí žádná vylitá, vysypaná, rozpatlaná nebo rozšlapaná pohroma…

Proč jsem si Rowenta X-Clean 10 tak oblíbila?