Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít 🙂.
Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.

Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem 🙂? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů 🙂. (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás 🙂).
V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být 🙂.

(P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" 🙂)

Maminky, tento článek jsem sepsala na základě vlastní zkušenosti a nesouhlasu s léčbou. Naše kožní je sice kapacita na atopický ekzém, ale v tomto případě zná pouze inkviziční metody. Veškerý postup léčby mám ze zkušenosti jiné maminky. Pro Vás jsme to napsala, aby jste věděli, že existuje i jiná forma léčby a to méně bolestivá!!!!

Co je to moluska

Moluska patří k vysoce nakažlivým kožním onemocněním, které postihují děti i dospělé. Zvlášť u dětí znamená jejich výskyt velice zdlouhavý, úporný a nepříjemný boj maminek i pediatrů, přitom se jedná o zdánlivě nenápadné puchýřky.

Moluska se mohou ze začátku objevit ve formě několika malých puchýřků kdekoliv na těle, nejčastěji v tříslech, na břiše, na pažích, ale i v obličeji a kolem genitálií. Jsou tělové, růžové i našedlé barvy, tuhé a s vpadlým důlkem uprostřed. Někdy však jejich seskupením může vzniknout i útvar podobný většímu kožnímu výrůstku či bradavici. Moluska se mohou velmi rychle rozšířit, a to až do stovek puchýřků rozsetých po celém těle.

Moluska jsou virového původu, za jejich vznik může virus Molluscum contagiosum. Je snadno přenosný kontaktem s infikovanou osobou, k infekci může dojít i při sdílení oblečení, hraček nebo ručníků. Ještě rychleji se infekce šíří ve vodě. Je proto běžné, že přijdete-li k lékaři s dítětem s podezřením na moluska, jeho první otázka bude, zda jste s ním nebyli ve veřejném bazénu, v sauně, nebo ve společných sprchách. Tam totiž dochází k přenosu těchto onemocnění nejčastěji, stejně jako je tomu u bradavic nebo kožních plísní. U dospělých se infekce přenáší také pohlavním stykem, moluska se pak v hojném počtu objevují v oblasti genitálií a jejich odstranění může být o to bolestivější.

Toto vysvětlení oč se jedná, jsem Vám zkopírovala z jedné stránky. Dále si můžete najít jinde.

Vždy začínáme jako rodiče u sebe - Uvědomit si, že jsme dítěti VZOREM Učí se nápodobou       

Jak pracujeme se svou agresivitou?   - Dítko je naším zrcadlem.

Únava a vyčerpanost rodičů   - Dítko cítí, když pro něho nejste plně

Ujasnit si vlastní výchovné postoje  -   Méně pravidel,  ale pevných – spíše udržíte

Domluva rodičů na výchově -  pravidla jsou pro dítě srozumitelnější, jistota

Uvědomit si způsob komunikace   - Dítě vnímá hlavně neverbální složku

Miminko pláče a první, co člověka napadne, dáme dudlíček. Toto řešení vypadá celkem efektivně. Miminko je  okamžitě spokojené. A to chceme. Ale jak říká Jiřina Prekopová, ve výchově je důležité činit kroky s ohledem na budoucnost, dudlíky počínaje.   

Novorozenci jsou od přírody vybaveni sacím reflexem, k jehož naplnění je důležitá souhra mnoha malých svalů v oblasti obličeje a jazyka. Specifické pohyby, kterými miminko získá mlíčko z prsa. A jiným způsobem to nejde.

Ale když dudlá dudlík, souhra pohybů je jiná než sací pohyby u prsa, pokud saje z lahvičky či je kojeno prostřednictvím kloboučku, to samé. Pokud dáme miminku obě tyto alternativy, může se stát, že se mu budou plést. Tato miminka u prsa občas zamlaskají, jako když dudají dudlík. A nebo se neumí přisát, vypadají, jako že si neumí poradit, jsou zmatená. Brzy se začnou zlobit, že to nejde a nebo se povede. Povede, ale zase pustí a hledají, jak se přisát. V tu chvíli je dobré  dát miminku do pusynky prst, a jeho bříškem se jemně dotknout horního patra. Tam je takový bod, který celý koncert sacích pohybů spouští. Miminko začne sát správně. Uklidní se a můžete to zkusit zase na prso, dobré je kombinovat ostříkaným mlékem po prstě, pokud je proces složitější a delší. Nedávno jsem navštívila mimiko, které i ten prst dudlalo jako dudlík,  protože bylo do té chvíle zvyklé sát  z kloboučku. 

Důsledky nasazení kloboučků

Důsledkem může být špatná technika sání jak je psáno výše

Dlouhodobě snížená tvorba mléka a včasné odstavení

Tak, kde začít Vaše putování.. asi by se mělo začít Orlovou, když už představuji své město.  Určitě se ke mně můžete stavit na kafe a mohu s Vámi projít staré město, ukázat knížky s dobovými fotkami, projít místa, kde to ještě v 60.-70.letech tepalo životem.. dneska už zůstaly bohužel jen poslední zbytky a je mi smutno z vyprávění mamky, babičky i dědy, kteří dávnou slávu Orlové ještě pamatují. 

A nyní bych Vás vzala po živých stopách hornictví, můžete se projet do Karviné přes Doubravu a Karvinou-Doly anebo Orlová-Lazy a Karviná, kde je stále aktivní těžba a je možné na vlastní oči alespoň z povzdálí vidět, jak to vypadá kolem dolu,  kaliště,  haldy, vlnité cesty. I to vše je hornictví.

Pokud chceme jít po samotných stopách horníků, určitě se zastavte v Ostravě na Prokešově náměstí, kde je Magistrát města Ostravy a vyhlídková věž.  Určitě stojí za to se podívat na kraj z ptačí perspektivy, hned před vámi je vedení OKD (ostravsko-karvinské doly) a v dálce nezbytné těžební věže.

Směrem na Michálkovice je Důl Michal. Důl je nyní národní kulturní památkou. Vřele návštěvu doporučuji, okruhy mapují cestu havíře od příchodu do práce až po cestu do těžební budovy, dále pak prostory strojoven a parního stroje, návštěva nádvoří i haldy. Místo je navíc velmi fotogenické a pokud se i trefíte, bývají večerní dny otevřených dveří.

Máte už hlad a chce něco stylového?? Tak místní MHD anebo autem se dostanete kousek dál, ve směru na Hlučín, do Ostravy-Petřkovic. Zde stojí Landek park, kde si troufnu říct, najde každý to své. Mladý, starý, děti, maminky s dětmi, sportovci i jen lidé, kteří si chtějí odpočinout anebo zažít aktivní den, nooo dny. Tak a zpět k tomu „kusu žvance“. Stojí zde Harenda u Barborky, kde dobře vaří, udělají vám zde oslavu narozenin anebo svatbu apod. Interiér je stylový 🙂 

Samotná cesta k Landeku stojí za to, po levé straně je stráň s bývalými hornickými domky a cesta je z kočičích hlav. Zanedlouho je před Vámi vstupní brána s vrátnicí a po pravé straně i parní lokomotiva, kde se dá vylézt, pokochat se a vyfotit🙂

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy🙂 A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral🙂

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

Celé těhotenství jsem si nijak nepřipouštěla, že budu rodit a že porod bolí, nevím jak je to možné, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to, jakože nějak ven to mimčo pujde. Nebyla jsem těhulka, která by to hodně prožívala. Byla jsem ráda, že miminko je zdravé, kope, ale jinak mi to nějak furt nedocházelo. Termín jsem měla 30.5.2015 dle velikosti plodu, jelikož jsem celé těhotenství neměla žádný problém, říkala jsem si, že budu určitě ta, co dítě ještě v červnu bude přenášet 🙂 Člověk míní, život mění...

Bylo 14.5.2015, noc nestála za nic, bolela mě záda. No jakou těhotnou nebolí? Jako vždy jsem v noci chodila čůrat a ty bolesti byly divné. Koukala jsem na hodiny jestli jsou bolesti pravidelné, ale nebyly. Tak ok. Usnula jsem a spala asi do 8, pak už mě ta záda bolela, tak jsem vstala a na záchodě mi odešla hlenová zátka. Šup jako se vším to vygooglit, tam, že se porod blíží, ale může to být třeba ještě týden, takže jsem šla zavolat mamce a v klidu posnídat. Balkonem mi do pokoje vlítla vlaštovka a já se strašně lekla a Rozárka v bříšku taky... Mamka byla u kadeřnice, tak já ok, zavoláme si večer, poo pojedu na kafčo k sestřence, tak ať se nenaháníme 🙂 

Po obědě jsem tedy jela k sestřence, která má dvě holčičky (3 a 5 let). Daly jsme kafčo, pokecaly a já asi ve 3, že pojedu. Najednou jsem ucítila tam dole podivné lupnutí a spustil se ze mě proud vody. Chtěla jsem odjet domů, ale to mi sestřenka nedovolila, ať okamžitě volám příteli. Tak jsem volala. Ten už zvyklý zvedl telefon se slovy: ,,Co mám koupit?". A já, že nic, že jsem u sestřenky a praskla mi voda, ať pro mě přijede, ať jede v klidu, že mi nic není... Za chvíli se ulicí prohnal štěrk 🙂 a přítel byl na místě. Holčičky mě se slovy: ,,Teto, ty jsi se počůrala?" doprovodily k autu a jeli jsme domů, aby se přítel v klidu osprchl a vzal si něco k jídlu. Prý si něco koupí na benzínce... (HA HA)...

No a vyjeli jsme směr Kolín, který je od nás asi 20 minut. V půli cesty mi začaly bolesti, které byly už hodně intenzivní. Vím, že jsem koukala na hodiny a říkala si, už zase? Vždyť to je po 5 minutách, všude psali, že budou třeba po 10 a bude se to zkracovat, to je nějaký rychlý. K nemocnici jsme už dojeli s velkýma bolestma.

Na příjmu byla sestra, pane bože, nic horšího jsem nezažila a ten zážitek je dodnes pro mě víc stresující než samotná bolest u porodu. Nikoho tak nepříjemnýho jsem v životě nezažila a pokud budu ještě někdy rodit a jí tam potkám, tak se snad otočím a počkám na další směnu nebo nevím 🙂 Přítel: ,,Přítelkyni praskla voda". Sestra:,,V kolik?". Přítel:,, Asi ve 3". Já: ,, no nebo v půl čtvrtý". Sestra: ,, Pane bože tak v kolik?!". Vzala telefon a volala doktorce: ,, Prosím tě, můžeš sem přijít, mám tu paní a ona hrozně skučí bolestí". V tu chvíli jsem si připadala jak největší zbabělec na světě. Pak mi ještě řekla, že musím dýchat, že mi bude špatně a co jsem jako čekala, že rodím... Honilo se mi hlavou jestli je trestný při porodních bolestech někoho zabít (berte s nadsázkou) 🙂. Napojila mě na monitor, vyhodila přítele, že tam nemá co dělat a odešla. Doktorka říkala, že jsem otevřená na tři prsty, že to vypadá dobře, ale ještě to nebude. Z monitoru jsem vyskakovala, měla jsem si ho jednou rukou držet a ležet v klidu, to se nedalo, že jo... Takže jsem dostala opět vynadáno, že mě tam pošle znovu, odmítla jsem. Udělala mi klistýr, měla jsem ho udržet 20 minut, pak se osprchnout a zazvonit. Opět odešla a nechala mě samotnou. Jak se zabouchly dveře, běžela jsem na záchod, neydržela jsem, psala příteli ze záchodu sms aby přeparkoval a on celý vystreslý co se se mnou děje, že už tam přes hodinu sedí a nic neví... Tak jsme si smskovali (když to šlo) a pak jsem šla do sprchy. Byla jsem tak vystreslá, že jsem ani nevěděla kde mám ručník, tak jsem čekala až uschnu a až po půl hodině jsem se odvážila zazvonit. Dřív jsem se bála, aby mi zase nevynadala... Přišla paní uklizečka, ať vydržím, že mi připravují pokoj (sakra jaký pokoj?). Po 10 minutách jsem zazvonila znovu jestli mi mohou dát něco na bolest. Přišla úžasná, usměvavá blondýnka, porodní asistentka, která prý se mnou stráví noc a ať chvíli vydržím, že tam mají frmol. Ptala jsem se jestli mám přítele poslat domů a ona že vůbec neví, že tam někoho mám, ať jde ke mě. Tak jsem pro něj šla na chodbu (bosá v propocené košili) a konečně jsme byli spolu. Cestou jsme potkali sestru kr..u, která s úsměvem šla domů. (Díky bohu!!!). Přítel se převlékl a šli jsme na pokoj, kde mi vzali krev, kvůli epiduralu a kde ležela paní už asi tři dny (paní denně porod vyvolávali a porodila až za dva dny po mě - chudák). Tam jsme byli asi hodinu. Já kontrakce prodýchávala na záchodě, přítel za mnou běhal s vložkama a držel mě za ruce. Slíbil mi, že druhý dítě nebude a to drží doteď 🙂 Přišla PA a hledala mě, říkám jí, že se mi chce tlačit a ona mě prohlídla a prý šup šup rodit. Došla jsem tam sama a čekala na nějaký ten zázrak na bolest. Nic mi prý nedají, už je pozdě. Já že ne, že to chci (dnes úsměvně, tenkrát bych prodala duši). No nestihli... Tlačili jsme asi 10 minut, nastřihli mě a malá byla v 19.19 na světě 🙂 Přítel byl naprosto vynikající a dodnes jsem šťastná, že tam byl a náš vztah se o hodně posunul dopředu. Vážím si ho a on mě jako nikdy. 🙂 Malinkou mi dali na břicho a dodnes ten pohled vidím, zamilování přišlo dýl, furt mi to nedocházelo a naplno dochází asi až teď po 8 měsících, ale miluji jí celým srdcem 🙂 Narodila se strašně droboučka 2340 g a 45 cm, ale pro mě nejkrásnější ze všech miminek. Ale co je nejdůležitější byla naprosto zdravá 🙂 Pak jí na 2 hodiny odnesli, čehož teď lituji a na noc si jí taky vzali, abych se vyspala (což se nestalo, byla jsem tak plná emocí že to nešlo). No a pak už jsme byly jen spolu. 

Sice si neumím představit mít druhé děťátko, zatím. Ale pokud bude, vím, co bude jinak. O něco na bolest si řeknu hned, i když myslím, že ten přirozený porod byl zážitek jak blázen. Nebudu tvrdit, že to dám podruhé bez čehokoli, protože až ta bolest přijde,no víme své 🙂 A nenechám si prcka odnést. Tenkrát jsem se bála toho tvorečka, ale není čeho 🙂 

V mnoha učeních se říká, že oddělenost je iluze. Možná už jste na to taky narazili..

Mně to kdosi řekl poprvé před asi patnácti lety. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Znělo to tak nesmyslně, že se mi chtělo jen se smát. Cože?? Ten člověk se asi zbláznil!

Uběhla řádka let a já pokorně přitakávám. Životní zkušenost a práce s Bachovkami mi ukázala jak pocit toho, že jsme od druhých naprosto odděleni nám ničí život. Jsme odděleni, tedy s nimi musíme bojovat o prostor a zdroje: lásku… pozornost…peníze…respekt…práci….nebo třeba u rodičů v konfliktu i o děti.

Co si s sebou pak vláčíme ve svém “emočním batůžku”? Velkou hromadu STRACHU. Ale aby to nebylo tak nudné, tak strach se umí převléknout do kostýmu dalších pocitů, které z něho pramení. Zkuste si schválně doplnit:

• Kritika je strach (z) ………..
• Netrpělivost je strach (z) …………………
• Neustálá potřeba něco dělat (workoholismus) je strach (z) ………….
• Slabá vůle - strach (z) ………..
• Nerozhodnost – strach (z) …………
• Výbušnost – strach (z) …………
• Manipulace – strach (z)………..
• Opakování chyb – strach (z) …………
• Upovídanost a soustředění se na sebe – strach ……….
• Soustředění se na minulost – strach ………..
• Nenávist, žárlivost – strach ……………….
• Nedostatek sebedůvěry – strach ……………
• Pocity viny – strach…………….
• Tvrdost k sobě – strach …………………..
• Tvrdost k ostatním – strach……………..

Strach je vlastně naše bezva finta jak se zamotat do toho co se bezprostředně děje tak, že nemusíme řešit nic vyššího, žádné větší cíle.

Dětská pokožka je v prvních třech letech života velmi jemná a citlivá. Na rozdíl od kůže dospělého je dětská pokožka:

• 3x slabší
• má 5x vyšší přirozenou ztrátu vody
• má vyšší schopnost vstřebávat látky
• a má nedokonale fungující imunitní systém

Proto je také kůže malých dětí více náchylná na negativní působení chemických, fyzikálních i mikrobiálních vlivů z prostředí, než kůže dospělého.

Dětská kůže má také větší sklony k vysušení a reaguje podrážděním i na látky, které pokožka dospělého snáší velmi dobře.

Měli bychom se teda zamyslet nad tím, jestli o pokožku našich nejmenší pečujeme opravdu svědomitě.

Čím tedy nejvíce můžeme ublížit dětské kůži?