Ahoj. K sepsání těchto článků mne inspirovala @isoldaeva (a tímto jí také děkuji). Jsem moderátor ve skupince Lékařské termíny a zkratky, kde se snažím vysvětlit základní zkratky, co jsou v lékařství používány. Jelikož toto je stránka o mateřství a vše kolem týkající se, začnu s prvním článkem o těhotenské průkazce.

Každý gynekolog může používat jiný typ průkazky, ale v podstatě se v ní píše to samé s lehkými odchylkami ať už vzhledovými či psanými J. Průkazku obdrží (nebo by měla) každá těhotná žena. Tento dokument slouží k zaznamenávání průběhu těhotenství a vývoji plodu. Těhotná žena by ji měla nosit vždy u sebe!

Přední strana je určena k identifikaci matky (jméno a příjmení, rok narození (popřípadě i datum), bydliště, zaměstnání, pojišťovna) a detekci nynějšího těhotenství.  Někdy je zde i uveden ošetřující gynekolog.  Na titulní straně bezesporu najdete termín porodu označený jako TP a to podle poslední menstruace- PM nebo podle ultrazvukového vyšetření -UZ/USG. Můžeme zde najít kolonku MD- mateřská dovolená, což je datum od kdy žena nastupuje na mateřskou. Dolní polovina stránky se věnuje předchozím těhotenství (komplikace, počet, porod, míry aj.). Většinou tam lékař ručně dopisuje např. primipara – žena co rodí poprvé (secundi- podruhé atd.). A povětšinou úplně dole jsou kolonky určené k datu další návštěvy gynekologické ordinace. Přední strana může také posloužit k dalším důležitým údajům, jako jsou alergie- AA (zkratka alergologická anamnéza), závažné onemocnění těhotné nebo vícečetné těhotenství.

Další strana u novějších průkazek je věnovaná všeobecné anamnéze, nynějšímu těhotenství a předchozímu těhotenství. Jde většinu o tabulku, která se pouze zaškrtává, popřípadě se něco důležitého ručně dopisuje.

Následuje povětšinou dvojstránka zvaná Porodnické vyšetření, kam každou návštěvu gynekolog zaznamenává údaje o těhotné. Datum návštěvy, aktuální hmotnost, otoky (K B G-přítomnost otoků dolních končetin), moč (A-aceton, B-bílkovina, C-cukr, sed-sediment-vyšetření moči pomocí papírků-zjišťují se tím třeba leukocyty v moči, krev apod.), TK- tlak krevní (od tlaku 140/90 začínáme mluvit o hypertenzi), OP- ozvy plodu (povětšinou do nich gynekolog zapisuje, čím byli zjišťování-např. UZ/USG-ultrazvuk, CTG-cardiotokografie (monitorace plodu pomocí současného záznamu srdeční činnosti), výška fundu (výška dělohy).

U výšky fundu se trochu zastavíme. Gynekologové sem často zapisují jedno písmeno (P nebo X) a jedno číslo. Písmeno P značí pupek a písmeno X je tzv. Xyphoidní výběžek (je to spodní část sternální-hrudní kosti). A číslo pak udává počet prstů, které můžeme mezi fundus děložní a daný bod, např. pupek, vložit. Myslíme tím prsty uložené v horizontální poloze. Takže příklad: 1/P znamená 1 prst nad pupek, X/2 znamená 2 prsty pod xyphoidní výběžek.

Když se vám narodí dítě, čeká vás v dohledné době několik fází, kterými si musíte projít. Rodičovství prochází postupně vývojem a vás čeká emoční a fyzická centrifuga.

1. Fáze – nadšení

Bezprostředně po porodu. Dítě je na světě. Nový život, který jste stvořili. Paráda. Konečně má ten život nějaký smysl. Jak je to malé miminko roztomilé a jak něžně plakušká.

2. Fáze – vystřízlivění

Ten malý zmetek pořád řve. Nic jiného neumí. Jenom řvát. Nenechá vás dělat nic jiného, než kolem něho běhat, chovat ho, krmit, přebalovat a snažit se ho uspat.

3. Fáze – já to nedám

Každý den čtu spoustu příběhů o cestě za miminkem. Bohužel ještě hodně moc jich není veselých a proto jsem se rozhodla napsat náš příběh....

Všechno začalo narozením Lukáška. Lukášek byl neplánovaný, ale přes prvotní šok moc chtěný 🙂 Hlavně babičky měly velkou radost. Těhotenství s ním bylo ukázkové o to víc nám dal zabrat porod. Ale najednou bylo po všem a my byli nejšťastnější na světě...než...

Bolest porodu byla za pár dní za mnou, všecko šlapalo a zatoužili sme neskončit jen u jednoho prcka, ale co nejdřív mu pořídit parťáka. Snažit jsme se začali vlastně hned po prvních měsíčkách, což bylo asi půl roku po porodu. A jaké bylo překvapení, když se zadařilo na první pokus. Vůbec jsem si nepřipouštěla, jak to budu zvládat, prostě jsem žila v euforii, že všechno šlape a jde to podle mých představ...než...

Asi v 8tt jsem začala lehce špinit, trošku mě to vyděsilo, protože jsem si nic takového z prvního těhotenství nepamatovala. po kontrole, kde paní doktorka naznala, že miminko odpovídá 5tt a nevidí akci srdeční už mi trošku zatrnulo, ale pořád jsem ještě doufala...než...

O dva týdny jsem měla po revizi a všechno se mi zhroutilo, soucitný pohledy, rady typu, že je pohnojeno a příště to vyjde atd atd...Navíc jsem se přesně týden po revizi vdávala a těšila se, že naši tajnou svatbu oznámíme spolu s novinkou, že nás bude víc...

Čas běžel, ránu trochu zacelil, ale nikdy úplně nezahojil...než...

Když jsme se před rokem pustili do dobrodružství s IVF, předpokládala jsem, že jediné, co mi bude před Vánoci 2015 kazit postavu, bude vánoční cukroví a velký pupek... Cukroví zatím napečeno není a o pokaženou postavu se se ctí postaraly hormonální dávky. Jdeme do finále s posledním pokusem a přiznám se, že mi všichni ti rozněžnělí lékaři a soucitné sestřičky budou chybět. Za ten rok se stali mojí druhou rodinou. S nimi jsem strávila Velikonoce, prožila letní dovolenou a oslavila narozeniny. A ač všichni dělali, co mohli, vaječníky mají na věc jiný názor a odmítají jakoukoli spolupráci.

Tak páni doktoři naposled nasadili koňské dávky. Nikdy bych nevěřila, co se mnou může taková hormonální smršť udělat. Nejenom že slzím i u reklamy na životní pojištění, ještě mě neskutečně dojímají pejsci. Zvlášť ti malí, roztomilí... Úplně nejvíc ten smeták, co stává s bezdíky v parku. Tak toho bych chtěla zachránit, vyrvat těm nemytým existencím a vybudovat mu doma malý roztomilý pelíšek... Snad bude mít pes štěstí a hormony brzy vyprchají, takže zůstane spokojeně v parku a bude dál lovit ty malé roztomilé sýkorky. Potvora chlupatá, jak je mi těch nebožáčků líto... A což teprve babičky a dědečkové šourající se na nákup...

Hormonální šílenství došlo tak daleko, že jsem zcela dobrovolně nabídla mamince, že ji i její tři kamarádky vyvezu na výlet. Asi bych měla být na pár dnů prohlášena za nesvéprávnou. A tak jsem jednoho mrazivého rána naložila dámy do auta a vyjely jsme za nákupy. Tedy, vyjely jsme až po čtvrt hodinové debatě, zda se holky připoutají nebo ne, protože: "Karjuško, je vidět, že jsi byla učitelka a bazíruješ na pravidlech. My tu pokutu kdyžtak zaplatíme." Jenže, milé dámy, pokutu si klidně plaťte, ale opravdu nestojím o to, aby mi při prudším zabrzdění letící bába srazila vaz. Po dlouhých vyjednáváních dámy provedly pokus o kompromis. Uchopily pásy a ležérně je přehodily přes boky. A takto si je budou držet a policajti nic nepoznají, mrkají na mě se šibalskými úsměvy. Nakonec se všechny tři podařilo připoutat a vyjely jsme. Po pár metrech se ze zadních sedadel ozvalo tichoučké: "Cvak. Cvak. Cvak." Zastavuji u krajnice. Dámy protáčí panenky, ale boj pro tuto cestu vzdávají a definitivně se připoutávají. Během jízdy se vzadu zapnou tři navigace.

"Karjuško, můžeš jet, nic nejede."

"Je červená."

"Aha, no ale nic nejede, tak bys mohla, ne?"

7. ročník akce Ženy sobě

Pracujete na svojí kariéře?

Zajímají vás příběhy úspěšných? Věnujete čas osobnímu rozvoji a chcete se o zážitek podělit se svojí kamarádkou?

Již nyní si můžete pořídit vstupenky na sedmý ročník úspěšné akce ŽENY SOBĚ, která se uskuteční 18. a 19. března 2016.

Zvýhodněné vstupenky: http://www.equalpayday.cz/vstupenky-zeny-sobe-2016/

si můžete pořídit do konce roku 2015 za akční cenu.

Byli jsme na Montessori dílničkách. A jsme co? Nadšení! Já z "paní učitelky", Eliáš - ten určitě taky, ale toho dříve než paní učitelka okouzlily fazole (nezlomyslné boření věží z kostek jiným dětem a rozžužlání hliněné kuličky mezi naše tamní úspěchy nepočítám).

A tak maminka, rozjitřená touhou udělat vše pro podporu přirozeného vývoje malého juniora, nechtíc zanedbat potenciál jeho senzorické škály vjemů, šla a koupila čtyři pytle fazolí. Dále vzala stejnou mísu, vše smíchala a nechala 5 minut odpočívat - to aby z povzdálí mohla pozorovat, zda bude nový objekt plazícím se batoletem zbystřen.

Ok, nevydržela jsem to ani 15 vteřin a euforicky jsem na synátora volala, aby se taky přišel pohrabat v té lábuži a vzdělávat svůj sluch o rozdíly mezi zvuky fazolí dopadajících na dřevěnou zem a do plechové mističky.

Nadšení z nás prýštilo tolik, až nám nepozorovaně tekly sliny (Píďovi víc!) a taky tolik, že jsme byli nuceni vzít foťák do ruky...

Ano, úspěch byl - a stále je - veliký. Heuréka! Připadám si jak dokonalá matka, která nezanedbává vývoj onoho pidimužíka. Kéž bych byla tak úspěšná i při návyku na čištění zubů a neoblomná při utírání nosu.

Na závěr jedna veledůležitá poznámka! Víte, v čem je fígl zachování si duševní rovnováhy a klidu z toho, že fazole nejsou po celém bytě? V ohrazení prostoru! Na to jsme ovšem přišli až následně... Takže doporučuji použít minimálně obruč, nebo třeba bazének, nebo úžasný a kouzelný dřevěný domeček, co jsem pořídila Píďovi k Vánocům (a nevydržela jsem to mu ho nedát!)

Jo a pokud se bojíte, že bude robě strkat fazole do pusy, tak to se bojíte správně. Respektive strach už je vaše věc, ale to, že může dítě fazole cumlat je fakt. V takovém případě zkuste, prosím, neděsit, neplašit, nestrašit a nevytahovat. Myslím, že namísto "nedávej si to do pusy, vdechneš to!" je bezpečnější odvrátit zrak jinam, posílit pro příště důvěru a myslet teď třeba na to, čím speciálním si můžeme zpříjemnit všední večer. 

Můj příběh začal cca před 5 lety já mladá, krásná, on rozvedený se synem ve vlastní péči, láska největší, všechno klapalo... se synkem to je a bylo super, prostě jsem si padli do noty všichni. Tehdy přítel vařil/vaří stará se o nákupy a já se zase starám o syna... Máme specifický styl humoru, kdy já mu volám a dělám "scény", KDE JSI, POJĎ DOMŮ! Ale oba to bereme jako srandu.

Všechno bylo skvělý, báječný, sluncem zalitý a pak jsem otěhotněla... v 8. měsíci těhotenství jsem našla smsky od naší společně "kamarádky" (všichni víme, že studenej psí čuák) "Posílám Ti polibky na dobrou noc :-*"... Měla jsem o 25 kg víc, vody jako ve vodjemu... naštvala jsem sešíleně, ale odsunula jsem to do pozadí, měla jsem před sebou porod, kojení, miminko a věděla jsem že to je to nej, nějaká smska, mi mohla být... Co když to jen pod hormonama přeháním... řekla jsem OK, přejdeme to, je to "blbost". Pak jsem krátce na to porodila, měla jsem miminečko a začlo to jak to všechny známe, kila šla dolů blbě, nevyspání, do toho synek (stále super možná ještě lepší) škola, všude bordel, na který jsem pak už rezignovala (když malá začala chodit a vytahovat vše a pořád neustále).

Naší holčičce bylo rok a půl, když jsem zjistila, že to tenkrát nebyla jen smska, že to i pokračovalo, celou dobu těhu a do "teď"... 

Manžel i děti spali, když jsem na to přišla, co teď? Šla jsem do pokojíčku koukla na ně a začalo se mi honit hlavou co teď, když se rozvedeme, příjdu o synka a moje dcera příjde o tátu (sama jsem z rozvedené rodiny s hnusným rozvodem), bude muset buď pendlovat mezi námi týden a týden nebo tátu uvidí jednou za 14 dní? Plakala jsem v koupelně jsme brečela asi 4 hodiny... 

A pak jsem začala přemýšlet... Proč? Proč mi to ten hajzl udělal? Já se mu starám o jeho dítě/děti a on tahle... Kdyby v tu chvíli byl vzhůru asi bych ječela, křičela, jí bych vyškrábala oči a řekla milion slov, který nejdou vzít zpět, ale spali, všichni (i moje kamarádky spaly). Měla jsem vztek na něho, strašlivý, ale po jednom Lexaurinu (máme doma platíčko na cca 2 roky), jsem seděla ve 2 ráno u stolu, viděla ty hračky dětí, který se tu ještě před chvílí smály a došlo mi to... Celý mi to došlo...

On se zamiloval do holky, která měla milion zájmů, věčně někde, věčně usměvavá, měla jsem přehled, byla jsem parťák... uctívala jsem ho, pečovala o něho, chválila ho, obdivala, smáli jsem se spolu a teď? 

Dneska jsou tomu dva měsíce, co se mi narodil můj Kubíček a tak už je nejvyšší čas všechno sepsat, dokud si to ještě jakž takž pamatuju.

Jelikož to měl být druhý porod a navíc jen dva roky po tom prvním, všichni včetně mě předpokládali, že by "to" mohlo přijít o trochu dřív. Takže od nějakého 37. tt jsem byla jak na trní, připravena, že každou chvíli mi praskne voda a pojede se. No tak to jsem se teda šeredně spletla a čekal mě ještě víc než měsíc utrpení 😀. Když jsem byla den před termínem v poradně, domluvila jsem si termín na vyvolání (to jsem měla být 40 + 6), ale pořád jsem ještě doufala, že porodím sama. No ten týden byl nekonečnej a nakonec jsem opravdu ve čtvrtek 24.9. dopoledne nastoupila do porodnice. K mému obrovskému zklamání mi tam řekli, že s vyvoláváním se začne až druhý den ráno, takže jsem tam byla celý ten den před úplně zbytečně. Byla jsem hrozně naštvaná, ale na druhou stranu jsem si aspoň před tim výkonem pořádně odpočinula 🙂. Na monitoru jsem měla slabé kontrakce, otevřená na 2 cm, pořád si mysleli, že se mi porod rozjede ještě přes noc sám, ale já už tohle měla minimálně 14 dní a nic, takže jsem ani nedoufala.

25.9.2015, půl 7 ráno, ještě poslední selfie s bříškem a jde se na to 🙂. V 7 mi pan doktor zavedl tabletku (myslím, že snad jen 1/3). Do půl hodinky jsem začala mít slabší pravidelné kontrakce. Pořád jsem čekala, kdy jako přijde ta opravdová bolest a ono furt nic, až jsem si připadala divně, že jsem pořád tak vysmátá 😀. Kolem půl 9 jsem šla na sál a volala manželovi, ať pomalu dorazí, ale fakt pomalu, protože mi zatim ještě nic neni, takže to bude určitě ještě na sto let. PA mi udělala přípravu a musím říct, že jsem byla fakt ráda za klystýr v takový pohodičce, protože u prvního porodu jsem si tu hodinku na záchodě opravdu protrpěla v nesnesilených kontrakcích. Vylezla jsem ze sprchy a akorát přicházel manžel. Kontrakce lehce zesílily, ale pořád těžká pohoda, až jsem si říkala, že snad porodím fakt bezbolestně. No haha 😀.

Obrat o 360 stupňů nastal, když mi PA píchla vodu. Samotná tahle akce byla dost bolestivá, protože jsem měla prý hrozně houževnatý vak blan a prostě jí to nešlo protrhnout, tak se ve mě šťourala bůhví jak dlouho. No a pak to přišlo. Asi do pěti minut nastaly brutální kontrakce, nejdřív po 2 minutách, pak po minutě a pak už snad bez přestávky. Najednou jsem byla úplně v koncích. To, co mi pomáhalo při prvním porodu teď vůbec nefungovalo a já nevěděla, jak si ulevit. Jediný, co mi pomáhalo, alespoň psychicky, bylo, že jsem s při každý kontrakci představovala, jak miminko klesá a říkala jsem si, že se musím uvolnit a pustit ho níž do porodních cest. Sprcha nepomáhala, tam jsem se akorát málem zhroutila a když jsem vylezla, manžel se mě úplně lekl jak jsem prý byla mrtvolně zeleno-šedivá 😀. Mezi kontrakcemi jsem měla čas akorát tak prosit o nějaký drogy 🙂. Epidural nepřicházel v úvahu, to by se nestihlo. Během hodinky jsem se ze 2 prstů posunula na 8, byl to neuvěřitelnej fofr. Dali mi teda nějaký čípky, pak ještě injekci do zadku a nakonec mi ještě doktorka opíchala čípek. Přišlo mi, že na bolest to moc nepomáhalo, ale kontrakce byly trochu kratší a možná malilinko snesitelnější. Najednou se všechno tak nějak zrychlilo, PA s doktorkou si začly vše chystat, rozsvítilo se světlo atd. a já si říkala, co blbnou, určitě to bude ještě nějakou dobu trvat. No a pak přišel ten divnej tlak a já říkám, že už musím tlačit. Nááááádech a tlačím. Je to úleva, že do tý hnusný kontrakce můžu aspoň zatlačit, je to o něco lepší pocit. Doktorka říká, že už vidí vlásky. Já jí nevěřím a ptám se, jestli jako fakt, že jsem přeci teprve jednou zatlačila. Zatlačila jsem podruhé a hned bez přestávky potřetí. Myslela jsem, že exploduju, pak přišlo rupnutí a strašná úleva. Kubík byl venku! V 10:58, necelou hodinku a půl od píchnutí vody, tedy od první skutečný kontrakce. Neuvěřitelný! První, co mi prolítlo hlavou, když jsem ho uviděla, bylo, ježiš marja ten teda nemá pod 4 kg 😀 (odhad byl 3700 g). No taky že ne, měl 4050 g a 52 cm a byl tak strašně krásnej. Hned mi ho položili na hrudník a já plakala štěstím. Tuhle chvíli jsem si představovala snad milionkrát, protože s prvním synem mi to nebylo dopřáno a syna mi přinesli až zabaleného (do teď nevím proč). Pak mi Kubíčka na chvilku vzali, trochu ho otřeli, dali čepku a zase mi ho vrátili. Hned se krásně přisál a byl úplně klidnej. Po dvou hodinkách jsem se šla osprchovat a šupky dupky na pokoj, kde mi spoubydlící ani nevěřila, že jsem teď porodila, když jsem si před ní normálně sedla na židli. Byla jsem sice dost potrhaná, ale oproti šití nástřihu bylo tohle daleko míň bolestivý.

Abych to shrnula. Porod neuvěřitelná rychlovka, ale jako ta hodinka a půl kontrakcí stála za to. Už tu bolest nikdy nechci zažít 😀. A tlačení? Až na pár vteřin zoufalství a pocitu na vybuchnutí vlastně pohoda a hlavně rychlovka. K tomu všemu skvělý manžel a úžasné prostředí a personál Mělnické porodnice. Podtrženo sečteno - nádherný, bezproblémový porod, který bych vlastně přála každé mamince. Bez epiduralu, bez nástřihu. Měla jsem jen pár přání, která mi byla splněna - dotepat pupečník a ihned miminko na břicho. Kubíčka jsem si pak daleko víc užívala, pořád jsem ho měla u sebe, mazlila ho, pusinkovala. Bylo to úžasný. A jsem moc moc ráda, že jsem si tímhle zážitkem vykompenzovala trauma z prvního porodu a už si ho nechci ničím zkazit. A proto byl tenhle porod POSLEDNÍ.

Můj článek pojednává o látkových plenkách, tak jak se o nich můžete dozvědět na přednáškách - tj. jaké existují druhy, materiály, jak se plenky dají skladovat, dále se dočtete o tom, jaké jsou pravidla u praní a sušení plenek. Závěrem píši o tom jak začít, kolik čeho pořídit. Vše doplněno o obrázky pro lepší představu.  

Víc jak rok jsem aktivně dělala látkovací poradkyni, látkovky sama používám již na 2. dítku a díky mé zvědavosti jsem vyzkoušela přes 30 modelů plenek od nejrůznějších značek. 

Pokud se budete chtít na něco zeptat, napište mi, ráda odpovím. Jsem tu často 🙂

Výhody látkových plen

1. zdraví dítěte

– látkové plenky (dále jen LP) jsou vyrobeny většinou z přírodních materiálů jako bambus, konopí, bavlna, len, ale také ze syntetických materiálů (např. polyester). Všechny materiál jsou prodyšné. V LP tak nedochází k přehřívání.

Sepsala jsem nejčastější dotazy maminek které jsem vyhledala zde na koníku a především ve skupině odplenkovávání dětí. Odpovědi jsem našla ať už zde nebo jsem napsala něco z vlastní zkušenosti a také jsem hledala na internetu.

Proč nám to nejde? – Možná ještě nenastal čas. Na každé dítě přijde jeho čas v jiném věku. Některé jsou už ve dvou letech bez plen a některé jsou bez plen až po třetím věku. Není se čeho bát, každé dítě na to jednou přijde. V žádném případě nenutit, nechat dítě aby se vše naučilo samo a pomalu svým tempem. Některé dítě na to přijde hned a některým dětem to hold trvá pár dní.

Sedíme na nočníku, ale nic se neděje – Některým dětem to chvilku trvá, než přijdou na to, že do nočníku se čůrá. Nejdůležitější je na dítě mluvit a naznačovat mu co má dělat do nočníčku.

Kdy a jak odhodit plenku na noc? – Asi nejdůležitější je aby dítě už nějakou dobu mělo přes noc plínku suchou. Nejlepší je na noc nedávat moc pít. Většinou to nastane potom, co se naučí přes den ovládat čůrání a kakání. Některé děti se vše naučí najednou.

Bojkotuje nočník. – Některé děti na nočník vůbec nesednou a vyhovuje jim hned posazovat na toaletu (ať už s nástavným prkénkem pro děti nebo i bez něj). Z osobní zkušenosti syn nechtěl sedět na nočníku a říkal si na čůrání, ale na nočníku mi brečel a vztekal se, až jsem ho zavedla na toaletu a on se vyčůral, párkrát jsme s ním musela chodit a po nějakém čase se to naučil sám. Když dítě odmítá i toaletu je vhodné ho vždy před nebo po čůrání/kakání dovést k toaletě a vždy mu ukázat kam se to dělá. Je vhodné si děti brát s sebou když jdete i vy na toaletu. Nestydět se a vždy mu říkat co právě děláte. Z osobní zkušenosti to chvilku trvalo, ale pochopil to po pár dnech.

Čůrání do nočníku chápe, ale stejně se počůrá – Některé děti vědí, že se jim chce čůrat, ale zase nepochopí, že si musí říct dřív, než vykonají potřebu. Hold si řeknou, až když je pozdě. Je potřeba to dětem připomínat a snažit se jim to vysvětlit. Vše má svůj čas a už to, že řeknou že se něco stalo je znamením že chápou co se po nich chce, jen ještě se musí naučit říkat si včas.