Dnes k vám prichádzam so správou, že moje pôsobenie admina na koníku končí. Už nebudem mazať ani blokovať, oznámovať a vysvetľovať novinky, ani ospravedlňovať sa za chyby a výpadky, už budem len sám sebou. Stále má môžete oslovovať Martin, ale už skôr ako svojho suseda 🙂

Za ten čas, čo som tu, som tu nejak prirástol, páči sa mi tu a chcem tu mať medzi vami svoje miesto aj naďalej.

Ak budete potrebovat pomoc admina s dôverou sa obráťte na kohokoľvek z teamu Modrého koníka, radi vám pomôžu a poradia. Sú to moji priatelia @moulinkaa @isoldaeva @mariosmykal @gradan @infokonik , v ktorých mám dôveru a viem, že im na vás záleží.

Ak chcete nájsť miesto, kde sa budete cítiť dobre, budete medzi ľuďmi, ktorým máte radi, nájdete pomocnú ruku, ale aj zmysluplnú činnosť pre seba, nie je inej cesty, než z vlastnej sily cieľavedomo takéto miesto tvoriť, tak som to robil ja, celý čas čo som tu. A niekto povie, že je to boj s veternými mlynmi a ja sa len pousmejem, lebo viem, že neuzriem dokončené dielo, ale mam radosť, že som pomohol tomu, aby sme sa k nemu priblížili 🙂 Moje usilie stalo za to a ďakujem vám za to 🙂

Od dnes ako otec na rodičovskej, aspoň chvíľu, kým sa nezačne ďalšie dobrodružstvo môjho života.

Váš Martin

...rozhodne nieje o klasickom drtení malej a veľkej násobilky, vybraných slov, de-te-ne, prítokov Labe, predstaviteľov romantizmu v literatúre, hlavných miest štátov, gotickom štýle, chemickom vzorci kyseliny sírovej, naspamäť hymna, 3x za sebou kotrmelec, skok znožmo, rozdiel medzi hinduizmom a budhizmom, a milión ďalších encyklopedických dat, ktorými som odmietla nechať svoje deti naplniť.  Oni sú potvorky vynaliezavé, a dávno zistili, kde tie data sú. (Naposledy Sněžka a Aboriginci.)

Vzdelávanie doma v mojom poňatí znamená, že dieťa sa - samo - učí žiť život podľa svojich predstáv. Určuje si ciele, vytyčuje scestu, dosahuje podciele, napĺňa svoje vízie. (My sme dnes preberali afirmácie).

Že sa učí zodpovednosti za svoj život, za svoju prácu, že sa vie naučiť to, čo potrebuje k dosiahnutiu svojho cieľa. Že si vie rozvrhnúť čas svojho dňa tak, aby stihlo prácu, zábavu, učenie, i lelkovanie, že si je vedomé a dobrovoľne vykonáva svoje povinnosti, pretože vie, prečo, že je motivované a vie sa motivovať samo, že cíti radosť z tvorivej činnosti a dobre vykonanej práce a vie ju i oceniť u druhých, že sa vie hrať i odpočívať, že si vie obhájiť i svoje lelkovanie, že si je vedomé svojich práv a slobôd, a práv a slobôd druhých, že netrávi čas bezducho pred obrazvkou, že je zvedavé, že je tolerantné k názorom iných, i keď s nimi nesúhlasí, že vie diskutovať alebo naopak čušať keď treba.)

A milióny iných vecí, ktoré sa deti učia napodobňovaním svojich rodičov. Tak, ako všetky mláďatá. Pretože keď tie deti rodím, chcem ich i vychovávať, a to podľa seba.

Hoci mi tá kniha prišla do rúk neskoro, predsa len, pár zaujímavých myšlienok som si z nej vzala, čiže zapísala so svojho denníka. )) Túto konkrétne som však uviedla do provozu v deň, keď som sa stala optimistkou, len som to nevedela takto pekne formulovať.

"Život podle dizajnu spočívá z velké části ve vyzařování vděčnosti za to, co máte, a touhy po tom, mít víc. Patří sem i poděkování za to, že je náš život zrovna takový, jaký v daném okamžiku je. Pokud budeme každý den žít s pocitem vděku za to, co máme, a nezaměřovat se na to, co nám chybí, budeme disponovat silnou zbraní, která nám bude donekonečna dodávat sílu. Většina lidí stráví mnoho času tím, že si dookola připomínají, co jím chybí, místo toho, aby se porozhlédli okolo a počítali, co jim dělá radost."

Pesimistom a optimistom - začiatočníkom odporúčam prečítať. Sic trocha instantná, ako každá z usa, ale na začiatok stačí, na ten štart. Ja už i viem, komu ju darujem.) Jednej pesimistke, sťažovateľke, dáme, ktorá má všetko, okrem problémov, a tak si ich musí sama vyrábať, dnes sa to volá depresia.

OMLOUVÁM SE, PROSÍM, ODPUSŤ MI, DĚKUJI TI, MILUJI TĚ.

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!

Všem maminkám, které se zúčastní týdnu kojení děkujeme.

"Kojení je přirozená cesta, jak udržovat a upevňovat bezbřehou lásku ke svému dítěti. A zároveň je to potřebný způsob, kdy miminko nachází pevnou oporu ve svých rodičích, především matce. Kojení umožňuje dodání potřebných výživných látek pro miminko a o to více dochází k hlubokému propojení maminky a miminka. Vztah neboli životní pouto mezi matkou a jejím potomkem se vytváří především během prenatálu a v období po narození dítěte, než se začně osamostatňovat v rámci svého vývoje. Při kojení si matka dokáže uvědomovat neomezenou a stálou lásku ke svým dětem a může prožívat láskou naplněné chvíle."

Toto vyjádření je můj názor. Dospěla jsem k němu sama, sice bez vlastních zkušeností, ale skrze můj postoj k životu a filozofii. 

Samozřejmě vím, že láska mezi matkou a dítětem se utváří a zpevňuje i jinak. Je mnoho dalších cest, které mohou nahradit nebo převýšit celkový smysl kojení. Tímto vyjádřením nechci nikomu vyvracet jiné názory nebo někoho ponižovat. Každý má svůj postoj a náhled, který je pro něho důležitý.

Proto vás všechny prosím, nechejme projevit světový týden kojení volně, bez omezeností, bez hodnocení a kritizování. Zkusme se nechat unášet vlnou, která přichází, pozorujme ji a vnímejme její kouzlo.

Uvidíte, že pro každou z vás, bude určitým přínosem, překvapujícím obohacením a novým pochopením nebo potvrzením toho, co už dávno víme a chceme. 

Co je PLUS?

PLUS je název pro prémiový produkt, který pro vás dnes spouštíme. Máte se na co těšit, přináší mnoho zajímavých výhod a nových možností v Bazaru a v budoucnu i na vašem Blogu.

Momentálně poskytuje služba PLUS nadstandard především v bazaru:

1. Inzeráty PLUS prodejců se zobrazují jako první, společně s inzeráty PRO.

2. Když se zlevní inzerát, který máte ve svém wishlistu, hned vám přijde upozornění.

3. V komunikaci u inzerátu uvidíte, kdy byly vaše zprávy přečtené.

Sepíšu to hned, dokud to je v živé paměti. 🙂 prosím maminky těhulky, aby si to přečetly raději až po porodu... 🙂

V úterý jsem byla ve 38+5tt na druhém monitoru v porodnici. Srdíčko malé lítalo do neskutečných výšin, měla tachykardii, nakonec se to zklidnilo. Nicméně doktor pro jistotu zkontroloval na UTZ průtoky, jestli je vše OK a řekl, že mimčo má už 4kg, takže by bylo dobré domluvit se a předčasně to ukončit. Nebyla jsem proti, protože jsem byla už celá oteklá a měla toho plné kecky.. Navíc dva týdny předtím jí to srdíčko taky lítalo, tak jsem si říkala, že není na co čekat. Ve středu jsem šla ke své doktorce domluvit předání do nemocnice na vyvolání. Chtěla mě poslat v pátek. Po vnitřním vyšetření ovšem změnila názor, že porodní cesty jsou absolutně nepřipravené, takže bych se akorát trápila, tak at vydržím do pondělí, že snad nález bude lepší. No tak jsem začla odpočítávat dny a opravdu mlela z posledního v těch vedrech. Na vyháněcí sex jsem fakt neměla náladu, ale četla jsem, že orgasmus taky není k zahození. Tak jsem si začla od středy pravidelně každý večer dopřávat tuhle radovánku 🙂 V neděli asi tak dvě minuty po tom co jsem si dopřála jsem najednou cítila, jak se malá zapřela nožkama pod žebrama a zatlačila hlavičku dolů. uslyšela jsem slaboučké lupnutí a pak mi vyteklo trošku čiré vody mezi nohama. tak jsem přemýšlela, jestli to jako má být odtok plodové vody... Manžela jsem tedy připravila na to, že možná asi pojedem do porodnice. Jeho nechápavé jak jako možná?? Tak rodíš nebo nerodíš? Musela jsem říct, že vlastně ani nevím, že teda chvilku počkáme co bude. No udělala jsem asi pět kroků a vylilo se jezero. Tak já začla pomateně běhat po domě jako prvorodička, co mám jako dělat, co si mám obléct na sebe, co mám narvat mezi nohy. Opět můj manžel zabodoval, prý co panikařím, když jsem měla devět měsíců na to zjistit si, jak to vypadá, když praskne voda 😀 😀 No jo no, když s touhle variantou já fakt nepočítala. Co jsem se ptala na všech stranách, tak mi všichni říkali, že když neodtekla poprvý, tak ani podruhý a dokonce ani potřetí... 😀 Takže jsem volala dědečkovi (malá vsuvka - ptali se mě ten den, jestli budu rodit, že by si dali slivovici - no neskončilo u jedné...), aby přišel hlídat syna, že už je to tu!!! Další půl hodinu jsem stále běhala pomateně po domě, vystřídala tři ručníky mezi nohama, než teda jsem si konečně nasadila kalhotky, vycpala se porodníma vložkama a pro sichr šupla ručník mezi nohy, abych nezasvinila manželovi služební auto 😀 

Cestou se mi rozjely kontrakce po osmi minutách. Manžel měl tendence při mém funění zrychlovat, tak jsem ho musela uklidnit, že fakt není důvod k panice, že do porodnice se má jet až když jsou intervaly po pěti minutách. Opět následovala otázka, proč teda jedem už teď... 😀 tak jsem mu musela vysvětlit, že pak je ta výjimka, kdy praskne voda, že to  se jede hned 😀 

Dorazili jsme do porodnice, kde mě na vyšetřovně nasadili monitory, jezero se pode mnou vylívalo do všech stran, doktorka říkala, že tam mám té plodovky teda fest, tak mi ji upouštěla, aby mohla hlavička začít naléhat. Bohužel co se jí už moc nelíbilo byly monitory. Začla tam naskakovat arytmie. Tak mě vzala i na UTZ, kde to bylo i vidět, jak to srdíčko přeskakuje. Takže zpátky na monitory. Klystýr už mi ani nedělali a sledovali, co miminko. Naštěstí se drželo, takže mohl proběhnout přirozený porod. A musím teda říct, že rozdíl mezi vyvolávaným a přirozeným porodem je opravdu markantní. Porod byl krásnej, bolesti se daly ustát, až poslední tři kontrakce začly bolet jako hrom. Já byla otevřená, nutilo mě to tlačit na konečník a ten náš cvalda tam byl zaseknutej hlavičkou v nějaké blance. Tak porodní asistentka nelenila, obkroužila tam tu hlavičku, aby ji uvolnila a v tu ránu malá vyběhla. Byla fialová, takže se spěchalo, musela jsem ji vytlačit na jeden zátah bez přestávek, takže finále bylo hodně rychlé. Strašně moc moc moc smekám před porodní asistentkou, mimochodem tou stejnou, co jsem měla i u prvního porodu. Syn měl 3,90 a dcera 4,20 kg. U obou proběhl pouze lehký nástřih a žádné potrhání, šití na pár stehů, takže po obou porodech jsem si v klidu mohla hned sednout. Opravdu ví, co dělá, protože v momentě kdy hrozilo, že bych se mohla natrhnout, tak mě brzdila, a pak zas nutila tlačit a zas přibrzdit. Fakt skvělá. Nevěřila jsem, že se s tím naším cvalíkem nenatrhnu..takže finále šlo fofrem. paní doktorka mi říkala, že kdybych rodila tříkilové dítě, tak už mám dvě hodiny odrozeno, ale ten cvalík se z tama nemohl dostat... 🙂

No a pak teprve začla ta pravá šou. Opět mi neodešla placenta. Doktorka se mě ptala, jeslti jsem s tím neměla problém i v prvním těhotenství, tak jsem říkala, že měla, že to se taky nechtěla odloučit. Tak to mi řekla, že to je blbý, protože podruhý to bývá ještě horší a taky že jo. Placenta se strašně trhala, vypadala, jakobych minimálně dva týdny přenášela. Bohužel nevyšla ven celá a já během pár vteřin začla brutálně krvácet, teklo to úplně proudem, takže se všem zrychlil krok. okamžitě doběhli anesteziologové, ve vteřině uspaná, po hodině jsem se vzbudila z narkozy, vyčištěná, zašitá, tlak 70/40 s tím, že drama pokračuje. Tak nějak se zjistilo, že mám něco s krví, jako miminko jsem dostala transfuzi při zauzlení střev a udělalo mi to nějakou neplechu, takže mi nemůžou dát kdejakou transfuzi, což jsem do dneška bohužel netušila... ☹ Začly se míchat plechovky v celém okrese a nic co by bylo pro mě. Nakonec se podařilo najít v Brně něco v registru, takže musela sanita vyrazit do Brna pro krev. Strávila jsem deset hodin na porodním sále. Neustále mi tam něco kapalo - krev, plazma, antibiotika, voda, něco na zastavení krvácení apod. Neustále mi odebírali další a další krev a pořád něco kontrolovali. No byla jsem úplně vyšťavená. Malou mi donesli až 7 hodin po porodu, až jsem byla schopná nějak reagovat. Ale nepřikládali, jen jsme spolu leželi v posteli a bylo to fajn. Bála jsem se, jak zvládnem kojení, protože první přiložení nastalo až deset hodin po porodu, kdy už jsem to byla schopná zvládnout. Ale beruška je fantastická. Hned se přisála a je dobrá.

Dnešní noc si dopřeju luxus, že se můžu vyspat a zítra snad bude líp, abych se o ni mohla začít pomalu starat. Zatím se teda sama ploužím, tak uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se dám do kupy. Zítra mě možná čeká ještě jedna transfuze. Ale všichni mě chválí, že jsem neskutečná bojovnice a nevzdávám se a snažím se 🙂

Celý život jsem věděla, že chci mít dvě děti. Staršího kluka a mladší holčičku. A můj sen se začíná pomalu naplňovat, i když o několik let později než jsem původně zamýšlela...

Když mi bylo 26, začli jsme se snažit o miminko. Když mi bylo 28, tak nás doktorka odeslala do CARu, že už není na co čekat. Tam nám řekli, že manžel má horší spermio, ale především je problém na mojí straně, polycystické vaječníky a endometrioza. Takže po počátečním šoku jsme se vrhli na umělé oplodnění. Bohužel moje hormonální výsledky už předem ukazovaly, že se stímulací bude problém. nasadili mi miminální dávky hormonů, po kterých jsem reagovala extrémně negativně a vajca se rodily o sto šest... Dopadlo to tak, že mi odebrali 26 vajíček, z toho jich zůstalo 15 schopných k zamrazení. Já místo transferu putovala do nemocnice s těžkým hyperstimulačním syndromem. Měla jsem vodu v plicích, okolí srdce, plné břicho, dělohu, vaječníky a navíc vaječníky plné dalších vajíček k odběru. V nemocnici nevěřili, že už jsem po odběrech, pořád se tvořily další a další. Byl to děs. Po tomhle tom jsme museli půl roku čekat, než se můj zdravotní stav natolik spravil, že jsme si mohli jít pro naše zmrzlinky. Měli jsme zamražené 3x po 4ks a jednou po 3 ks. První dávku jsme nechali rozmrazit a dvě zmrzlinky zavést. Říkala jsem si, že když už jsem si toho tolik vytrpěla, tak ať je to zaráz. Nechytlo se ani jedno. Za další tři měsíce jsme šli pro další dvě zmrzlinky a situace se bohužel opakovala. Strašně mě to psychicky zdeptalo, neměla jsem sílu to znovu absolvovat. Navíc jsem v té době přišla o práci a řešila co dál. Tak jsem si našla nové zaměstnání a po roce řekla manželovi, že jsem připravena, že to můžem zkusit znova. Takže rok a půl od posledního nezdaru jsme šli znovu. Tentokrát už k zavedení zůstalo pouze jedno embryjko, které se konečně chytilo.

Byla jsem v 6tt+1 když jsem začla krvácet. Jela jsem do nemocnice s tím, že jsem určitě potratila, protože ze mě tekl proud krve, žádné špinění. Na ultrazvuku se ale objevil drobeček a dokonce už mu blikalo i srdíčko. Pro mě neskutečná podívaná. Bohužel tam byl veliký hematom a hrozilo, že o miminko přijdu. Poležela jsem si tam dva týdny, mezitím se hematom zmenšil a miminko povyrostlo, tak už nebylo v přímém ohrožení. Chodila jsem na kontroly a koncem čtvrtého měsíce byl hematom fuč. Sice jsem do té doby hodně polehávala a odpočívala, měla klidový režim, ale vůbec mi to nevadilo. Zbytek těhotenství byl absolutně bez problémů. Když pominu těhotenské nevolnosti, kdy jsem zvracela od 8tt do 16tt, pálení žáhy apod. Nakonec jsem miminko donosila až do termínu a po termínu jsem šla na vyvolání, jak se mu u mě líbilo. 🙂 Takže ve 32 letech jsem se konečně stala maminkou.

Od samého začátku jsem věděla, že jednou si budu chtít jít pro sourozence, který nám zbyl v tom posledním zamražení. Můj manžel byl ovšem striktně proti. Nakonec jsme to začli řešit, když měl syn rok a půl. Půl roku jsme se dohadovali, než manžel souhlasil. Tak jsem si zajela domluvit do CARu poslední rozmražení s tím, že to bude buď a nebo. Oba s manželem jsme byli zajedno, že už bychom nikdy víckrát neabsolvovali odběry vajíček znova. Nejsem sebevrah a manžel strachy o mě zestárnul tenkrát o pár let.. Když už jsem byla natěšená, všechno bylo v běhu, věděla jsem termín transferu apod., tak najednou telefonát od primáře, že by bylo dobré stimulaci zastavit a posunout alespon o dva měsíce, že mám špatné výsledky štítné žlázy. Odmítla jsem s tím, že co má být, to se i stane. Takže jsme pokračovali ve stimulaci dále. Pak proběhl transfer, kdy se nás primář snažil přesvědčit, abychom zavedli dvě embryjka, protože ani jedno z nich se po rozmražení dál nevyvíjí a třetí se rozpadlo. To jsme kategoricky odmítli, že dvojčátka jsme nechtěli ani riskovat, když už doma jeden rarášek byl a nechali zavést jen jednoho. I přes to, že naděje byly nevalné. Bylo nám řečeno, že na některých klinikách taková embryjka ani nezavádí. Takže jsme od toho vlastně ani nic nečekali. Já už jsem pak dvanáctý den nemohla vydržet a zkusila test. Dle předpokladu byl sněhobílý. Tak jsme vyrazili se synem ven, uklízeli jsme písek před domem, já si zajela nakoupit vložky a za dva dny v den ofiko testování testovala znova, abych volala výsledek do CARu a málem mě trefil šlak. Dvě krásné tlusté čárky 🙂

Tentokrát ta radost trvala ještě kratší dobu. Dva dny po testu jsem začla opět krvácet. Jela jsem do nemocnice, ale jelikož na UTZ bylo příliš brzo, tak mi jen odebrali krev, kvůli HCG, které naštěstí bylo v normě a pak jsem jezdila vždy po pár dnech znova, jestli roste. Rostlo. Pak už bylo něco vidět i na UTZ a já se mohla radovat, že to vyšlo. Tentokrát příčina byla v tom, že se nám to miminečko asi rozdvojilo a druhé odešlo. Zůstala tam jen prázdná černá dutinka vedle toho našeho raráška. Opět toto období bylo hodně náročné, protože jsem špinila a krvácela asi dva týdny, ale tentokrát jsem hospitalizaci odmítla, protože jsem měla doma nemocného syna. Rozhodování bylo hodně kruté a bolestné, ale nedokázala jsem ho opustit v jeho stavu, abych dala přednost něčemu, co stejně nebylo úplně jisté. Nakonec jsme to zvládli všichni. Opět jsem měla nařízené první trimestr hodně odpočívat, nic nedělat, s ničím se netáhat. První trimestr jsme přežili, ale tentokrát těhotenské nevolnosti udeřily naplno. Trvaly od 6. do 22tt a zvracela jsem ve dne, v noci. To bych nepřála ani největšímu nepříteli. Bylo to hodně náročné. ☹ No a pak přišel nějaký dvacátý nebo dvacátý první týden. Já se v noci vzbudila, že se mi chce čůrat. Vyčůrala jsem se a jak zvyklá pořád nahlížet na papír, jeslti nešpiním, tak tentokrát jsem se zděsila. Papír plný rudé krve, záchod plný krve, stoupla jsem si, krev mi tekla po nohách, tak jsem rychle sáhla po ručníku a narvala si ho mezi nohy a běžela vzbudit manžela. Lehla jsem si do postele a diktovala, co má házet do tašky, do toho jsme zařizovali hlídání a jeli rychle do nemocnice. Ukázalo se, že tentokrát mám problém i s placentou. Umístila se mi na přední stěně dole a překrývala branku, hrozilo, že se odloučí a nedopadne to dobře. Takže jsem zase skončila v nemocnici. Tam jsem si opět poležela s tím, že se mám připravit na to, že ty zbylé čtyři měsíce už to tam budu muset doležet. Naštěstí mám obrovskou oporu v rodině, takže po propuštění z nemocnice jsem měsíc ležela doma a nedělala vůbec nic. Zabralo to. Placenta se vytáhla, nemusela jsem na císaře a miminko prospívá. Teď jsem ve 39+2 a opět čekám na vyvolání. Takže ve svých 35letech budu dvojnásobnou maminkou. 

Takže holky, které válčíte s IVF a nedaří se, nevěště hlavu. Naděje umírá poslední. Akorát bohužel dvě čárky na testu ještě ani zdaleka neznamenají krásné a zdravé dítě v kočárku. K tomu je ještě cesta daleká. Ale přeju všem, kdo se touhle cestou vydali, aby došli až do toho krásného cíle a dočkali se. 🙂

     Bylo něco po půl desáté večer. Vysedla jsem na kozu a moc milá paní doktorka (moje jmenovkyně a dokonce i krajanka) mě vyšetřila. Rozpověděla jsem jí, co se se mnou v ten den dělo a ona mi udělala Temešvaryho test ještě jednou a přímo na „místě“. Tento krát ale tampónek zmodral úplně a na zem vyteklo solidné množství plodovky, takže sepsat příjmový papíry a… myslela jsem, že poputuji na porodní box, ale když si paní doktorka zapsala všechny informace o mně, moji rodinnou a osobní anamnézu, oznámila mi, že si mě tam nechají, ale Dítětvůrce má jít domů a kdyby se to rozjelo, tak mu zavoláme a on přijede, no a kdyby se to nerozjelo, ráno v 8 hodin nastupuji na vyvolání. To, samozřejmě, nepřicházelo v úvahu. Ten porod se rozjede a HOTOVO!!! Vyvolání naplánovali na ráno, prý abych se v noci prospala. (Celkem líbivý humor.)
     Rozloučila jsem se s Dítétvůrcem a jelikož byla chřipková epidemie a karanténa, tak mi tašky podal jen mezi dveřmi, dal mi polibek na dobrou noc, já se rozbrečela, zavřela skleněné dveře a šla na předporodní pokoj, kde ležela už jedna těhule, která, jak jsem se dověděla, měla kontrakce, které ona necítila, ale monitor ukazoval. Já, naopak, měla bolesti, s prominutím, jak prase, a monitor je úplně ignoroval. Tak jsem se „ubytovala“, dostala jsem čípky proti bolesti, kterých zavedení jsem, ale odmítla, tak mi je přinesli na talířku (jeden čípek se mi skutálel někde pod skříň, tak jsem si zastrčila jen jeden).  Před půlnocí ještě přišla sestra, přivezla monitor a infuzku s antibiotiky, které jsem měla naordinovány kvůli pozitivnímu streptokoku.  Tohle nebyla moje oblíbená část příběhu, jelikož padám k zemi, už když vidím jehlu v televizi a infuze je ještě hrubá a zůstává uvnitř a už jen představa její zavádění mi způsobuje brnění v nohou. Navíc, jednou, když Dítětvůrce operovali, se mi povedl kousek jak z americké komedie, kdy jsem se mu hrála s tou hadičkou, co mu trčela z ruky a najednou taková ta bublinka, co tam bývá, zmizela a já se lekla, že jsem ho zabila. (To jen tak na okraj…) Každopádně, od té doby mám k jakýmkoli hadičkám vycházejícím z těla respekt.
     Sestra mi tedy odebrala krev, pustila žílou roztok a zapřála dobrou noc, že když mi to přijde odpojit, už mě nebude budit. Bylo to od ní docela naivní, ale budiž. Samozřejmě, celou noc jsem nespala. Interval mezi bolestmi se sice nijak výrazně nezměnil, ale byly silnější a nepříjemnější a už jsem je i musela prodýchat. Celou noc jsem si psala SMSky s mojí nejlepší kamarádkou, která mě povzbuzovala, jak se dalo. V 5 ráno jsem psala už i mamce, která celou noc nespala, protože čekala telefon s radostnou novinou. Tak jsem měla podporu ze všech stran, ale pořád se nic převratného nedělo. Kolem sedmé se dovalila sestra a napojila mě na monitor a oznámila mi, že se mám sbalit a půjdu pomalu na porodní box. Tak jsem se tedy sbalila, umyla zuby, opláchla jsem se a čekala, až pro mě přijdou (to jsem ještě nevěděla, kdo, ani kdy přijde). Přiznávám, ve sprše jsem si pobrečela. Chyběl mi Dítětvůrce, bála jsem se toho vyvolání, měla jsem strach o miminko, děsila jsem se faktu, že za pár hodin bude ze mě máma a v neposlední řadě jsem se hrozně moc těšila, až poprvé uvidím toho svého andílka. Když jsem vyšla ze sprchy, čekali mě na pokoji dvě mlaďounké holky, které mi vzaly věci a doprovodily mě na box. Myslela jsem, že jsou to nějaké pomocnice, medičky, no nakonec vysvitlo, že jedna z nich sice medička je, ale druhá je porodní asistentka a bude vést můj porod. Samozřejmě, zeptaly se mě, jestli mi přítomnost studentky nebude vadit, tak jsem se vyjádřila, že když na mě budou hodné, tak s tím problém nemám.

     Přesně v 8 hodin přišly už i s vyvolávací tabletou. Tak se slečna s pážecím účesem pošťourala na místech, kam zaváděla tabletu, a že to trvalo docela dlouho… Pak mě napojila na monitor, zkontrolovala ozvy a odešla. Jak za sebou zabouchla dveře, udělala jsem si pohodlí a v 8:05 přišla první kontrakce „po vyvolání“ a její síla mě docela překvapila. Tak jsem ještě podala hlášení mamce a s další kontrakcí v 8:10 jsem hovor ukončila. Další dvě kontrakce jsem si v klidu prodýchala v soukromí. Slečna Medička se pak přišla optat, jestli si dám čaj, kývla jsem na souhlas a soustředila se dál na správné dýchání.
Před půl 9 mi zavolal Dítětvůrce, že už je na cestě, jen se ještě stavil koupit nám něco k pití. Tak moc jsem se už na něj těšila… Než přišel, paní sanitárka mi kromě čaje přinesla i kakaový Termix a dva rohlíky. Kakaový Termix miluji. Nic lepšího jsem ke snídani dostat nemohla (ale to jsem si myslela jen do doby, kdy to se mnou začalo být špatné)!!! 
Něco po půl 9 se KONEČNĚ otevřely dveře na boxu a vstoupil ON!!! Vypadal příšerně, pytle pod očima, nateklý obličej… ani se nedivím, že místo „Dobrý den“ mu řekla slečna asistentka „Dáte si kafe?“ Ubožátko moje, celou noc čekal, že zavolám, že UŽ, tak vypadal snad ještě hůř než já. Bylo mi to ale docela jedno, protože bolesti sílily a já jen potřebovala cítit dotek jeho dlaně a slyšet jeho hlas. Každých 20 minut mě napojovaly na ten hnusný monitor, u kterého jsem musela ležet na zádech, a to už začínaly být kontrakce nesnesitelné. Funěla jsem, dýchala do břicha a každá kontrakce trvala snad věčnost. Dítětvůrce vše nadšeně sledoval a nenapadlo mu nic lepší, než sledujíc křivku vycházející ze zařízení mi hlásit „Už to jede, další kontrakce.“ Myslela jsem, že ho zabiji 😀 Bezpečně jsem o každé kontrakci věděla a nepotřebovala jsem je hlásit a ani zdůrazňovat jejich sílu hláškami typu: „Tyyyy jooo, ta byla hustá.“ anebo „90!!! Jseš dobrá, to je zatím rekord.“ Cítila jsem se jak ve školce na závodech v čurání do dálky.
Je tomu už 23 týdnů a přesto si dodnes pamatuji doslova náš rozhovor, který jsme vedli.
D: „Bolí to? Já: „Si děláš prdel? Nikdy nic mě tak nebolelo. Ani ta zlomená pánev.“ D: „Jseš hrdinka, víš to? Hned bych se s tebou vyměnil.“ Já: „Ty jsi padavka to bys nedal.“ D: „Jseš moc statečná, já bych to fakt nedal.“ Já: „Ale neboj, já si to vynahradím, až mi jí položí na prsa na ty dvě hodiny. Moc se už těším…“
Když mě kolem 10 odpojily z monitoru, doslova jsem utíkala do sprchy. Po 5 minutách pérovaní na velkém bílém míči pod proudem teplé vody jsem už málem omdlela od únavy, tak jsem si šla lehnout (naivně jsem si myslela, že třeba i usnu). Do boxu přišla Medička a zeptala se, jestli chci klistýr. Blbý dotaz, chtěla bych i kudlu do zad, kdyby mi to ulevilo od bolestí, ale epidurál jsem, dle plánu, striktně odmítala. Vysmátá medička si přinesla udělátka na klistýr a sedla si k mému lůžku a čekala. Zavládlo ticho a najednou se zeptala: „A pan nechce odejít?“ Úpřimně, možná to někomu připadá zvrácené, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by měl Dítětvůrce odejít. Prožili jsme spolu toho už tolik, víme o sobě vše, byly už i horší situace a pořád stál u mě, tak proč ne teď? Celou dobu jsem mu svírala dlaň… Co přišlo pak, opisovat nebudu, ale jestli mi ještě někdy někdo bude tvrdit, že klistýr ulevuje od porodních bolestí, dostane ode mě do držky. 😀 Někdy potom mi protrhly i zbytek plodových obalů, ať to nabere obrátky.
Dalších 20 minut jsem strávila na míči ve sprše. Kroutila jsem se tam, funěla, to už byly bolesti nesnesitelné. Po těch 20 minutách přifrčela slečna Asistentka a napojila mě na monitor. Byla jsem už vyčerpaná, ospalá a nešťastná, že pořád NIC. To už bylo něco před 11 dopoledne. Na mojí ohromnou radost monitor trval jen pár minut (od posledního monitoru chodila slečna Medička pravidelně na kontrolu jen s malým dopplerem). Za chvíli ale přišla slečna Asistentka s novou mašinkou a s větou, že mi dají lepší monitor a přímo k miminku, mi zavedla sondičku. Vůbec jsem netušila proč, ale byla jsem ráda, že o nás tak hezky pečují. Bolesti se stupňovaly a já se už nevládala ani postavit z lůžka, chtělo se mi spát, bolest byla neúnosná, nemohla jsem už ani prodýchavat kontrakce, při každé další jsem už jen funěla do kyslíkové masky a snažila se neomdlít. Stupňoval se i tlak na konečník, ale ani by mě nenapadlo začít tlačit. Když mě slečna Asistentka viděla, nabízela mi epidurál, ale já, paličák, jsem jí poslala i s epidurálem… pro další čaj.  Čas se vlekl, kontrakce nabíraly na intenzitě a frekvence byla asi tak 30 sekund. Místo prodýchávání  jsem poslouchala pípání monitoru a pokaždé jsem se modlila, ať už je Káťa venku, protože asi umřu. Bylo něco kolem 12, když slečna Asistentka kontrolovala nález a netvářila se nadšeně. Tady se mé vzpomínky už rozostřují. Mám zato, že jsem snad i ztrácela vědomí. Když slečna A. odcházela, opět se mě zeptala, jestli nechci ten epidurál. A já nechtěla, chtěla jsem být statečná a sama to dotáhnout do zdárného konce. Když odešla, zády k Dítětvůrci jsem si dýchala ten svůj kyslík a snažila se přemýšlet, najednou jsem se ale rozbrečela a s tím, že jsem padavka a úplně neschopná matka už teď jsem poslala Dítětvůrce pro někoho, kdo mi ten epidurál píchne. D. mě ujišťoval, že to, že chci ulevit od těch bolestí, neznamená, že jsem slaboch, že pro něj jsem ta nejsilnější osoba a nejlepší ženská. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než přišly s papíry, co jsem měla podepsat. D. mi četl, co v nich bylo, ale nevnímala jsem, už jsem nemohla. Ani nevím, jak jsem se podepsala. Fyzicky jsem už byla se silami u konce. Od momentu, kdy jsem to podepsala, do chvíle, kdy přišla na box anestezioložka, mám okno. Pamatuji si tlumené zvuky a v nich najednou nový hlas, který na někoho mluvil a oslovoval ho „paní magistro“. Po chvilce mi došlo, že tak oslovuje mě a dává mi instrukce, co mám dělat. Neměla jsem sílu se bránit, sílu se napínat, hýbat… Zakulatila jsem záda a ani nevím, kdy mi to píchla. Nepamatuji si bolest, tlak, nic. Bolesti byly, ale rozhodně ne v zádech.
Epidurál začal účinkovat snad okamžitě. Dodnes mi Dítětvůrce povídá o tom, jak jsem se najednou změnila z Belly v 3. díle Twiligtu na Bellu v prvním. 😀 Najednou jsem pochodovala po boxu, houpala se v podřepu u postele a bylo mi krásně. Tlak jsem cítila, ku podivu i bolest v pánvi v místě, kde jsem jí měla před sedmi lety zlomenou, ale proti tomu, co jsem prožívala poslední 4 hodiny,  to nebylo nic.  Pohupovala jsem se ze strany na stranu a bylo mi KONEČNE fajn. Tlaky ale pomalu sílily  a já už měla problém to nutkání na tlačení udržet. Když se mě u jedné kontrakce Medička zeptala, jak se cítím, ze mě najednou vyletělo: „Že se pos*ru!!!“ Když si na to vzpomenu, stydím se, ale v ten moment to bylo nejvýstižnější. A co ona na to? „Už?“ Odběhla a přiběhla i se slečnou Asistentkou, která zkontrolovala nález, ale nebyla nadšená. Odešla a za chvíli se vrátila i s celým týmem v bílých pláštěch. Nechápala jsem, co tam jako chtějí. Měla jsem se otočit na levý bok, a když ucítím tlak, říct a že mě vyšetří. Kontrakce jakoby najednou zeslábly a tlak zmizel. Hodně nepříjemná paní R. na mě zahučela něco jako „Vy jako nemáte kontrakce, nebo co?!“ Tak jsem jí řekla, že prostě jsem tlak necítila a následovala kontrakce se vším všudy, paní R. se pošťourala, kde musela a najednou na mě vybafla slova, které si budu pamatovat do konce života: „Porod nepostupuje, miminku se tam nedaří, ukončíme to chirurgicky.“ V ten moment jsem byla snad zelená. Najednou je ve vzpomínkách vše mlhavé. To, že půjdu pod nůž mi bylo v ten moment jedno, jediné, co jsem se sama sebe ptala, bylo: „Jak nedaří?“ „Je v pořádku?“ „Bude v pořádku?“ Bála jsem se jako nikdy. Bála jsem se, že o svého andílka přijdu. Nechápala jsem, proč do té doby nikdo nic neřekl. Celou dobu jsem poslouchala monitor a slyšela jsem, že u každé kontrakce pípá pomaleji, ale ani mě nenapadlo, že to tak být nemá. Nikdy jsem se nezajímala o to, co kontrakce s miminkem dělají, a myslela jsem si, že je normální, že tím tlakem jí bije srdíčko pomaleji. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ztrácí srdeční ozvy, a že ten nóbl monitor mám proto, že je něco špatně. Byla jsem naštvaná, vystrašená…
Paní anestezioložka mě ubezpečovala, že udělá vše, abych nemusela být pod narkózou. Obvázali mi nohy, posadili mě do křesla, píchli mi něco, po čem jsem se rozklepala jak před infarktem a vezli mě na sál. Nevím, jak jsem se dostala na stůl. Pamatuji si jen tu hodnou paní anestezioložku a Dítětvůrce, jak u mě stáli a hladili mě. Paní anestezioložka si řekla o 20 minut, pak už prý měl ten epidurál zabrat. Přišli po necelých patnácti a šlo se na věc. Cítila jsem teplou desinfekci, doteky, řezání ne, až najednou… Bolest jak kráva. Rvala jsem držáky na ruce, bořila do nich nehty, stonala bolestí… Těch necelých 15 minut asi nestačilo. Pak přišel příšerný tlak a paní R. najednou řekla: „A je tam, já to říkala.“ Cítila jsem, jak berušku ze mě vytáhli, ale neslyšela jsem pláč. „Jak to, že nepláče? Co tam bylo? Co jako říkala?“ Když jí odnášeli ze sálu, viděla jsem modrou miniaturní nožku v ruce slečny, co utíkala někam pryč. Bála jsem se. Ten pocit nezapomenu. Myslela jsem na to nejhorší, když jsem najednou uslyšela pláč.

… 12. února 2015 v 13,15 se akutním císařským řezem narodila naše vytoužená dcerka Katka, 12. února 2015 v 13,15 se splnil můj největší sen… 

Bylo mi 32 a čekala jsem své 3dítě. Předchozí těhotenství a porody naprosto bez problémů. 

Hned v začátku posledního těhotenství mě lékaři upozorňovali,že mám vcestnou placentu totalis(nejhorší varianta). Pořád bylo vše ok a já do 20tt chodila do práce. Pak na těhotenském screeningu mi sdělila paní doktorka,že se placenta nehla ani o kousek a měla bych ihned na neschopenku,což sem také udělala.

Můj obvodní gynekolog mi řekl,ať se šetřím a zakázal nám sex.Jenže co znamená se šetřit......Doma jsem fungovala vcelku normálně,jen jsem netahala nic těžkého a polehávala. Občas mě jen pobolívalo v podbříšku a sem tam tvrdlo břicho. Všechny kontroly ok.Pak přišel 31tt a já z ničeho jic večer začala dost krvácet(podotýkám bez absolutní bolesti nebo nějakých příznaků).Okamžitě jsme vyrazili do nemocnice,kde si mě samozřejmě nechali. Udělali veškerá vyšetření,monitor,uzv a nasadili léčbu k zastavení krvacení. Nařídili absolutní klid na lůžku a vyprazdňování na podložní míse. Po třech dnech v nemocnici krvácení přešlo a já mohla na záchod a do rychlé vlažné sprchy. První co bylo na vizitě jsem žadonila,kdy půjdu domů,že už přece nekrvácím a nic mě nebolí. Na uzv a na monitoru byl maličký úplně v pořádku. Pan primař rozhodl,že v žádném případě domů nepůjdu a musím zůstat alespoň do 34tt. Byl to pro mě šok,odpor k nemocnici doma manžela a dvě dcery. Představa tří týdnů na tvrdé nemocniční posteli ,v největších letních vedrech, s příšernou stravou upoutaná na lůžko byla pro mě natolik deprimující,že jsem to tam víceméně probrečela steskem po dětech  a rodině ( i když za mnou každý den jezdili). Jejich odchody byly vždy stresující. Na pokoji se mi střídaly maminky,které vždy odcházely po pár dnech domů a já pořád zůstávala. Při každé vizitě jsem opakovala,že chci domů. Vždy mi bylo sděleno ,ať vydržím a jsem trpělivá,že praevia není sranda a že umí zlobit opakovaně a další krvácení by mohlo být fatální.pořád jsem to zlehčovala,že přece bydlím 8km od nemocnice,že by jsme přece stihli dojet. Pak nastal den D a mě ve 34tt pustili( přesně 33+5). Byla jsem šťastná jak malé dítě,že můžu domů za rodinou. Doma jsem opravdu jenom ležela a chodila jen do sprchy a na WC. Za 6 dni pobytu doma (34+4) jsem doma mírně zašpinila. Byla jsem vystresovaná,tak jsme zase vyrazili do nemocnice-opět hospitalizace,zase pláč,že přece nekrvácím jen jsem jednorázově zašpinila. Byla sobota. Opět jsem musela ležet a nesměla chodit ani na jídlo. Ve středu jsem řekla paní doktorce na vizitě,že bych mohla i domů,řekla,že uděla ještě uzv a ve čtvrtek půjdu domů. Uzv ok mimi v pořádku odhad váhy 2600g. Z uvz mě přivezli a já ležela a těšila se na manžela,jak přijede na návštěvu a budeme se těšit na zítřek,jak pojedu domů.Pak to přišlo hodinu po uzv jsem z ničeho nic začala MASIVNĚ krvácet. Ihned byla v posteli obrovská kaluž krve a pak to šlo už rychle. Přišel pan primař a řekl,že není na co čekat,že jedeme na sál a těhotenství ukončíme ihned bylo 15hod. Bandáž nohou,infuze,velmi rychlé oholení a zacévkování. V okamžiku,když me vezli na sál se objevil na chodbě manžel,který přišel na návštěvu, jestli chce na sál,ať jde s náma,byl hodně překvapený,co se stalo,když mám přece jít zítra domů. Ten strach,který sem zažívala nejde ani slovy popsat. Děkovala jsem pánu Bohu,že jsem v nemocnici a ne doma,protože ani těch pár km by jsme přijet nestihli a mohlo by umřít buď mimi nebo já hodně vykrvácet. Po spinální anestezii se nám v 15.50hod.narodil Matýsek 2370g  a 45 cm. Byl v pořádku,jen musel do inkubátoru,byl malinký. V inkubátoru 5dní,pak v postýlce a nyní jsem 10den po cisarskem řezu a čekáme,kdy nám maličkého propustí.Zatím se mu nechce papat,jinak je naprosto v pořádku.Narodil se o měsíc ďřív,tak má na to právo.

Trochu jsme se rozepsala,ale přišlo mi ro důležité popsat,proto až se budete v nemocnici ptát,,  KDY PŮJDU DOMŮ". Poslechněte lékaře,vědí,co dělají,nemyslí to s Váma špatně.  další krvácení může být fatální-na ty slova v životě nezapomenu.....Naštěstí vše dobře dopadlo.držím palce všem vcestným placentám,maminkám a miminkům,aby jejich příchod na svět nebyl tak dramatický.