Existují děti, které pijí vodu tak přirozeně, že máte podezření, že v minulém životě byly ryby. A pak jsou tu ty moje. Stojí se sklenicí v ruce a tváří se, jako bych jim právě nabídla žabí sliz. Pitný režim je u nás kreativní disciplína na plný úvazek. Říká se, že člověk vydrží bez vody i několik dní. Ale řekněme si upřímně – na vlastních dětech jsem to zkoušet nechtěla. Jenže jak do nich dostat dostatek vody, když je to každý den malý boj?

Když jsem se stala mámou, netušila jsem, že voda se jednou stane mojí prioritou číslo jedna. Než přišlo první léto s dítětem, které v zápalu hry dokáže ignorovat žízeň celé hodiny. Začala jsem si o tom víc číst – a upřímně mě překvapilo, kolik různých věcí může ovlivnit i jen mírná dehydratace. Dětské tělo funguje trochu jinak než to dospělé – ztrácí tekutiny rychleji a nemá takové zásoby. Pokud nemá dostatek vody, zhoršuje se schopnost regulovat tělesnou teplotu, dítě se hůř soustředí, je unavené a podrážděné, může ho bolet hlava nebo ho trápí zácpa. Dlouhodobý nedostatek tekutin navíc oslabuje imunitu, zvyšuje riziko infekcí močových cest, kožních problémů a celkového nepohodlí.

Proto je důležité nabízet tekutiny pravidelně – nejen když si dítě samo vzpomene, ale jako přirozenou součást denního rytmu. A nejen v horku nebo po pohybu – malé tělo se dehydratuje rychle i během běžného dne. Voda je v podstatě základní prevence – pomáhá ledvinám filtrovat, podporuje činnost trávicího traktu, zvlhčuje sliznice (což je důležité pro obranyschopnost) a brání přehřívání. A když je dítě dobře hydratované, má víc energie, lepší náladu a doma to celkově běží o něco více hladce.

Pití jako kouzelný rituál

Jak už jsem naznačila – u nás bylo pití vždy výzvou. Moje děti jsou jako kaktusy – voda je nijak zvlášť neláká. Mám pocit, že by přežily celý den na třech kapkách čaje. Tak jsem začala hledat něco, co by je zaujalo. Moje holky jsou posedlé Ledovým královstvím a když jsem narazila na hrnečky a lahve od NUK z nové kolekce Frozen, věděla jsem, že to musím zkusit.

Když denně bojujete s pitím a vaše děti milují Elsu, Olafův úsměv a všechno, co připomíná Arendelle, není o čem přemýšlet. Ale upřímně – lahví s pohádkovým motivem je na trhu spousta. Proč jsem zvolila právě ty od NUK? Přesvědčilo mě, že jsou nejen krásné, ale i funkční. Přežijí pád z kočárku, hryzání pítka a hlavně – jsou z bezpečných materiálů, žádný levný plast. My jsme sice zvolili kolekci Frozen, ale pokud pohádkové motivy nejsou vaše káva, NUK nabízí i krásné minimalistické varianty, které byste si klidně sbalili i pro sebe.

🎉 Tam, kde se technologie mění v dobrodružství!

Léto se blíží – a s ním i nejvíce očekávaný tábor roku! V srdci Prahy jsme připravili tři nezapomenutelné týdenní programy, které dětem otevřou dveře do světa budoucnosti. Každý den od 10:00 do 17:00 se děti ponoří do interaktivního učení, moderních technologií a herní zábavy, která formuje jejich dovednosti i osobnost.

🤖 TEMATA 1: SVĚT UMĚLÉ INTELIGENCE

Pro děti 10–15 let, které chtějí nejen konzumovat technologie, ale je i vytvářet.

Umělá inteligence je již realitou – a děti se ji naučí nejen používat, ale i ovládat!

🔍 Pondělí – Co je to AI? Interaktivní úvod do světa inteligentních algoritmů. Vytváříme svého prvního chatbota pomocí ChatGPT.

Pamatuji si, jak babička každé léto vyrážela s proutěným košíkem na naši louku za vesnici – tam, kde byla půda čistá a vzduch svěží. Sbírala květy měsíčku lékařského, pečlivě je ukládala do košíku vystlaného plátnem a doma je rozložila na čisté prostěradlo ve stínu, kde je nechala pomalu usušit. Sušené květy pak uchovávala v papírových sáčcích nebo skleněných dózách na tmavém a suchém místě. Večer z nich vyráběla masti, sušila je na čaj a připravovala směsi, které přidávala do koupelí. Vždy měla po ruce něco, čím dokázala zklidnit štípanec, ošetřit odřeninu nebo pomoci podrážděné pokožce.

Vůně měsíčku se mi vryla do paměti. Když ji dnes ucítím, okamžitě se mi vybaví vzpomínky na babičku – její klid, ruce plné práce a hluboká důvěra v sílu přírody. Měsíček byl květ, se kterým jsem vyrůstala a jehož účinky jsem dobře znala. Když mě trápilo trávení, zalila jsem si šálek měsíčkového čaje, kterým mě babička zásobovala. Na odřeninu jsem použila její měsíčkovou mast a do koupele jsem přisypala hrst sušených květů, když mě trápila podrážděná nebo svědivá pokožka.

Po babiččině odchodu už jsem přípravky sama nevyráběla. Ale důvěra v přírodu a její schopnost léčit ve mně zůstala. A právě proto, když jsem objevila značku Weleda Baby, která staví na síle měsíčku,neváhala jsem ani chvíli.

Zjistila jsem, že si Weleda pěstuje měsíček sama – na vlastních biodynamických polích, bez chemických hnojiv nebo pesticidů, s důrazem na přirozenou vitalitu rostlin. Tento způsob pěstování jde ještě dál než běžné ekologické zemědělství – respektuje rytmy přírody a podporuje zdraví půdy i rostlin. Weleda při zpracování květů používá alkohol, olej nebo solný roztok, aby se zachovalo co nejvíce účinných látek. Výsledkem jsou produkty, které nenarušují přirozený kožní mikrobiom – tedy soubor přirozených mikroorganismů na pokožce, které chrání její obranyschopnost – ale naopak podporují jeho rovnováhu. A právě to je pro citlivou dětskou pokožku zásadní.

Měsíček lékařský je známý svými zklidňujícími, hojivými a regeneračními účinky. Podporuje tvorbu kolagenu, urychluje hojení drobných poranění a pomáhá při ekzémech, opruzeninách, plísních, popáleninách od slunce i alergických reakcích. Díky své všestrannosti si vysloužil důvěru mnoha generací – a já nejsem výjimkou.

Večer, když připravuji dceři koupel, sahám po Měsíčkové kojenecké koupeli. Jemně čistí pokožku bez vysoušení – díky mandlovému oleji zůstává pokožka přirozeně hebká a není nutné ji po koupeli dál mazat. Výtažek z měsíčku navíc podporuje zklidnění a regeneraci.

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

Co mi říkají bolavá záda, nateklé nohy a kruhy pod očima

Tělo není jen schránka. Je to domácnost. A ne, nemyslím tím ten moment, kdy si do něj něco „uklidíš“ a pak to už nikdy nenajdeš. I když... vlastně i tak se to občas chová.

Moje tělo je kredenc

Poctivý, dřevěný, vrzající kredenc. Co nevyřeším, to si do něj odložím. Na později. Až bude víc času. Až přestanu hasit požáry.
Jenže – ono se to neodloží. Jen se to hromadí. Emoce jako staré hrnky bez oušek, myšlenky jako pokličky bez hrnců. A pak v jeden čtvrtek v 10:23… bum. Vyletí to ven. V hlavě, v zádech, v duši.

Když záda nejsou jen záda

Bolí mě záda? Jasně. Ale není to z nošení tašek. Je to tahání viny, výčitek, očekávání.
Nateklé nohy? Možná jen dlouho stojím na místě – nejen fyzicky.
Kruhy pod očima? Nejen z dětí a psů. Ale z toho, že už dlouho nevidím sebe.

Riky je kus psa. Třicet kilo živé váhy plné svalů, radosti a nevyčerpatelné energie. Byl vždycky všude. Buď on sám – nebo aspoň jeho chlupy. Osm let čisté lásky, osm let plných pohybu, smíchu, ale taky trénování trpělivosti, dokazování si, kdo je pán a kdo je tvrdohlavější. (Tip: není to člověk.)

Pro cizího vypadá jako trhač. Pro nás je to nešikovný ňouma, co se přidá ke každé lumpárně, co vyluxuje zbytky pod stolem, s noblesou smete dekorace z konferenčního stolku a večer se k nám přitulí jako plyšový medvěd.

Jenže včera...

Včera vyžral odpadkový koš. Staré pečivo, kdo ví co ještě. A od té chvíle? Leží. Od půlnoci se střídáme ve venčení. Venku pláče. Bolí ho bříško. Smutně kouká, nejí, netahá po bytě deky, netočí se na gauči jako větrník. Jen tiše trpí.

A mně se vkrádá do mysli, kolik toho ti naši čtyřnozí společníci unesou.

Kolik bolesti si odnesou. Kolik nálad z nás přejmou. Kolik slz vysají z našeho ticha. Kolik lásky dávají – úplně, bez podmínek.

Nemůžete se dočkat, až si z porodnice přivezete své malé miminko a jste plní očekávání, jak budou vaše dny probíhat? Nebo už miminko doma nějakou dobu máte a jeho spánek je pro vás malá noční můra a potýkáte se s problémy? Ať je to tak, nebo tak, přečtěte si tipy, které vám s pravidelným spánkem miminka pomohou!

Nejčastější důvody, proč děti špatně usínají

Čtvrtý trimestr – pojem, který začíná být nejen rodiči, ale také lékaři často skloňovaný. Novorozené miminko, které je zvyklé na bezpečí maminčina bříška, se může občas velmi těžce vyrovnávat s tím, že přišlo do neznámého prostředí. To může být také důvodem, proč vaše miminko nemůže snadno usnout.

Mezi dalšími důvody, proč je tak těžké miminko uspat, mohou být jeho základní potřeby. Je dostatečně nakrmené? Nemá mokrou plenku? Má pro spánek vytvořené ideální podmínky? Tyto tipy vám pomohou s nastavením rutiny, která se postará nejen o jeho základní potřeby, ale i o ty, které mohou vyplývat právě ze čtvrtého trimestru.

Rutina před spaním – jak ji nastavit?

Děti každého věku mají rády jasný řád a pravidla. A vaše miminko není výjimkou. Vytvořte si vlastní rutinu, která dítěti pomůže navodit spánek.

Když se narodí miminko, obzvlášť pokud ho dlouho a toužebně očekáváte, přijde obrovská radost. Když se ale narodí o 10 týdnů před termínem a neváží ani 1 kg, tu radost Vám někdo ukradne. Místo ní přijde obrovský strach a nejistota. Nikdo nedokáže říct, co bude. Jestli vůbec přežije. Pokud ano, jestli bude mít trvalé následky. Nezbývá než čekat, modlit se, důvěřovat svému miminku, zdravotníkům. A taky sobě, že to zvládnete.

 Ale začnu od začátku. Byla jsem šťastná, když se konečně na těhotenském testu ukázaly 2 čárky. Radost ale netrvala dlouho. Ještě než jsem se stihla objednat k lékaři na potvrzení těhotenství, začala jsem silně krvácet. Byla jsem si jistá, že to znamená konec. Lékařka na pohotovosti mi potvrdila, že se jedná o probíhající potrat, žádná srdeční akce, která už měla být. Následovala hospitalizace, na další den naplánovaná kyretáž. To přece nemůže být konec, říkala jsem si. Paní doktorce se mně asi zželelo, když viděla, že brečím jak želva.  Nabídla mi injekci na zastavení krvácení, ale myslím, že moc nadějí mi nedávala. Ale stal se zázrak. Krvácet jsem přestala. A ráno při kontrolním ultrazvuku před zákrokem byla vidět srdeční akce! Ještě ale nebylo vyhráno. Měla jsem velký hematom, hrozilo další krvácení. Šance na donošení prý 50:50. Já samozřejmě věřila a doufala, ale současně měla obrovský strach. Týdny postupně ubíhaly. Vše se zdálo být v pořádku.

 „Je tam nález. Budete rodit“,  řekl mi pan doktor na pohotovosti, kam jsme jeli kvůli podezření na únik plodové vody. Pak šlo vše ráz na ráz. Rychlé telefonáty. Zajištění přijetí v ÚPMD Podolí, záchranka na cestě. Injekce s kortikoidy pro dozrání plic miminka, zavedení kanyly, antibiotika pro případ infekce. Cesta sanitou do Prahy. Byla jsem teprve ve 28. týdnu těhotenství a vůbec mi nedocházelo, co se děje.

 Přijímací vyšetření v Podolí. Stále mi úplně nedocházelo, co se děje. Cíl byl ale jasný, udržet se pohromadě co nejdéle. Každý den v břiše byl pro miminko moc důležitý. Celý den jsem ležela, hodně pila, aby se doplňovala plodová voda, která mi postupně odtékala. Kapačky s antibiotiky kvůli zjištěnému zánětu, léky na zastavení kontrakcí, odběry krve, tak to šlo několik dní. Byla jsem vystrašená, ale hodně mě uklidňoval profesionální a laskavý přístup všech zaměstnanců. Všechno vysvětlili, byli empatičtí, citliví, usměvaví… Pak přišel den, kdy nastal obrat. Zánětlivé markery  ukazovaly, že pobyt u mě je pro miminko už nebezpečný, bylo třeba vyvolat porod. Byl první jarní den, lidé se chystali pozorovat zatmění slunce a já dostala první tabletu pro vyvolání porodu. Byla jsem ráda, že mohu rodit vaginálně. Začaly přicházet kontrakce, kontroly na motoru byly v pořádku, vše probíhalo, jak mělo. Až do chvíle, kdy jsem začala cítit divnou bolest. Při vyšetření se zjistilo, že miminko jde ručičkou napřed. U takových to mrňousků je to problém. Takže další obrat. Akutní sekce. Na epidurální anestezii nebyl čas. Všechno muselo jít rychle.  

 Probudila jsem se z narkózy a pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Ale byla jsem stále jako ve snách. Návštěva neonatologa, laktační poradkyně. Nabídka psychologické pomoci, kterou jsem s díky odmítla. Proč? Protože jsme si myslela, že to není potřeba. Ještě mi totiž úplně všechno nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že když se miminko narodí dřív, stráví prostě nějaký čas v inkubátoru a hotovo, jede se dál. Teď už dobře vím, že to tak není.

 „Ondrášek čůrá, kaká a přijímá mléko“, řekla mi mimo jiné sestřička při první návštěvě den po porodu na NEO-RES oddělení. Ale to je přece samozřejmé, ne? Ne, tady ne. Bohužel. První týden jsem k němu do inkubátoru mohla dát jen jednu ruku, v druhé jsem měla zavedenou kanylu, nemohla jsem ji tedy důkladně vydezinfikovat. Infekce by pro maličké miminko mohla mít fatální důsledky.  Nezbývalo než sledovat ty úžasné sestřičky, které jsem podezřívala, že jsou to andělé převlečení do sesterského stejnokroje. Jak s obrovskou něhou a opatrností pečují o ten náš maličký uzlíček. Jak ho přebalují a krmí, protože to jsem také sama ještě nemohla dělat. Jak sledují jeho pokroky. Jak ho s láskou ukládají do heboučkého pelíšku v inkubátoru. Když plakal a já ho nemohla vzít do náruče, tak mě utěšovaly, že pláč je dobré znamení, znamená to, že má energii. Každý alarm přístrojů, které sledují životní funkce miminek, mi zezačátku zastavoval krev v žilách, postupně jsem si ale zvykla. Náš Ondra byl (a stále je) velký bojovník. Dýchal sám, pouze první týden potřeboval kyslíkovou terapii. Byl neskutečné maličký, po porodu vážil 995 g, ale já si tehdy vůbec nepřipouštěla, že by to nezvládl. Ale strach, veliký strach, tu byl stále s námi. Hltala jsem příběhy jiných nedonošených miminek, ale jen ty se šťastným koncem, jinou variantu jsem si odmítala připustit.  Soustředila jsem se na pravidelné odstříkávání mléka, které jsem mu každý den vozila.

Když jsem se poprvé stala součástí rodiny mého manžela, byla jsem plná obav. Mladý pán T., můj nevlastní syn, mě ale přijal hned – mohl mi ukázat své poklady: autíčka všech odstínů, autodráhu, a samozřejmě mě provést svým světem plným fantazie.

Občas se přistihnu, jak stojím na tenké hraně. Hraně, která odděluje chvíle, kdy můžu být pro T. „máma“ – tedy macecha – a kdy už překračuju neviditelnou linii, kterou je lepší neporušit. Tahle hranice se neustále posouvá a já se ji učím vnímat, chápat a respektovat.

Chtít pro dítě, které jste nenosila pod srdcem, to nejlepší, je jednoduché. Znám jeho rytmus, jeho obavy i radosti, ale zároveň respektuju ženu, která ho nosila pod srdcem, která zná jeho tep z dob, kdy byl součástí jejího těla. Ta žena je jeho první domov, jeho bezpečné místo, a já si uvědomuju, že tohle místo nikdy nenahradím.

Tenhle paradox je někdy těžký. Občas si kladu otázky, jestli dělám dost. Jestli jsem dost „teta“, dost „macecha“, nebo jestli jsem jen někde mezi tím, na té hraně, která bolí. Co když udělám krok, který bych neměla? Co když zase nestačím?

Přesto vím jedno: všechno je to o lásce. O trpělivosti, kterou každý den sbírám. O pochopení, že rodina není jen o krvi, ale o vztazích, které společně tvoříme, opravujeme, někdy i rozbíjíme – a pak znovu milujeme.

Je v pořádku mít pochyby. Znamená to, že nám na tom záleží. Že nechceme zůstat stát na místě, ale snažíme se být lepší verzí sebe sama – pro T., pro svoji dceru, pro všechny, kdo jsou pro nás důležití.