Elisabetta narozena 9/8/2008 v 7.50 hodin,. 3,30 kg  19. Srpen 2008 - 21:33 |   Elisa

Ahoj holky,
tak jsem si konecne nasla chvilku, abych popsala muj porod  , 8/8 v patek jsem fungovala uplne normalne cely den, divala jsem se jeste na olimpijske hry , dala jsem si pekne kuratko s bramborem, ale uz u vecere mi zacali kontrakce,ale treba po 15 minutach potom po 5 hodne nepravidelne.l No tak jsem si dala teplou sprchu a bylo mi o neco lip. sli jsme si i s pritelem lehnout, ale uz jsem neusnula, kontrakce zacali i zesilovat, ale porad tak nejak po 10 minutach, pritel mi rika, ze jedem do porodnice, ale ja jsem mu rekla, ze jeste pockame, az budou po 5 minutach ve finale to bylo kolem 00.30 v noci, jsme se rozhodli , ze vyrazime, v porodnici se mnou sikovny doktor sepsal porodopis ( dala jsem jim taky muj porodni plan, ale ve finale jsem ulplne zapomela na nejaky epidural), monitor, ale kontrakce dosahovalo 40 tak jsem si rikala,jake to asi je mit anebo byt u cisla 100, no za par hodin uz jsem vedela. Celou dobu jsem byla spritelem na hekarne, byla tam velka vana, sprcha , postel a balony na skakani, ktere mi trochu pomohly pri kontrakcich, ktere porad silily, davala jsem si teplou sprchu a pritom skakala na balone, potom mi dali klystyr a prasek na uvolneni porodnich cest, pri ceste na monitor, uz jsem skoro nemohla chodit tak tak jsem to rozdychavala, ale to jsem nevedela, ze nejhorsi me teprve ceka. Kolem 7.30 rano uz jsem nemohla kontrakce byli po 1 minute a ja z toho jak jsem vse rozdychvala (uspesne), pomahal mi hodne pritel, ktery byl porad u me. No ve finale jsme se nejak dostali na porodni sal, prekvapilo me, ze tam byla jen jedna porodni asistentka a zadne svetlo, myslela jsem, ze kolem me bude vice lidi, dala jsem nohy na operkky, nohy a ruce jsem ve finale vubec necitila, protoze jsem je mela odkyslicene tim prodychavanim, no myslela jsem, ze uz to nezvladnu, v tu chvili se mi chtelo strasne tlacit, ale asistentka rikala, jeste neeee, tak bezela pro doktora , ktery pribehl asi za 1 sekundu a pak uz jen nadech nosem zadrzet a tlacit asi na 5 zatlaceni byla Elisabetta na svete, krasna holcicka to nejlepsi a nejkrasnejsi, co jsem mela u sebe 9 mesicu, jsem si behem par minut mohla pochovat a dat k prsu, byl to nadherny pocit , ale nejvic komu dekuju je muj pritel , ktery byl uplne perfektni, kdyz jsem mu drtila a kousala do ruky , dekuju  Ti moc , tak to je vse, doufam, ze jsem Vam nejak nevystrasila, ta bolest jak rikaji vsichni stoji za to.Mej te se hezky

Chtela bych se s Vami podelit o zazitek z porodu ve Vsetinske porodnici. Termin jsem mela stanoveny na 29.3.2010 ten den jsem rano normalne vstala , hrala jsem si se svou skoro 2 letou dcerou a kolem obeda jsme sly nakoupit...zpatky z obchodu mi zacalo byt tochu divne , tak jsem si rikala, ze jsem to asi prehnala s tezkou taskou...vratili jsme se domu a trochu jsem odpocivala, odpoledne prijela kamaradka , tak jsme si dali kaficko a rikaly si kdy konecne tak porodim...bylo pul 6 a ja jsem zacala mit meensi kontrakce...pritel zrovna prijel z prace tak jsem ho poreferovala... udelali jsem veceri , mezitim jsem si dala horkou sprchu...a kontrakce zesilovali...zacala jsem si psat minuty bylo to myslim po 20, 15 ,10 minutach pak dlouho pauza...tak jsem rozhodla, ze pojedem do porodky bylo pul 9 vecer , ze uz jsou to ty prave stahy., ..malou jsme dal rodicum ( i pro ni to byla premiera) a jeli jsme do porodnice. Na prijmu v porodce se me ptali copak me trapi-tak jsem to brala s humorem  a ukazala na bricho, moc jsem ttiz nevypadala, ze budu rodit. Bylo 21.00 hodin , PA mi natocila monitor a kontrakce pomalu zesilovali...mela jsem ze 100- 50, pak me poslali k vysetreni k panu dokorovi.. ten me prohlidl a konstatoval, ze se miminko se narodi dnes anebo zitra🙂, a ze to bude rychle...tak jsem mu teda podekovala🙂. PA mi udelala klystyr a pichla injekci proti bolesti a nahnala me do sprchy at skacu na balonu a nahrivam si zada a podbrisek teplou vodu...to bylo 22.00 hodinu jsem skakala na balone a kontrakce jsem pres tepllou vodu skoro necitila doporucuju opravdu tuto ulevovou metodu u me zabirala....ale sem tam jsem kontrakci musela prodychat do bricha...zabiralo to..v 22.30 jsem vylezla ze sprchy , natocili mi kontrakce byli o neco silnejsi...rozhodlo se, ze mi pichnou vodu, tak se i stalo necitila, jsem nic jen jak ze me vytekla voda je to nebolestivy zakrok... vratila jsem se zpatky na pokoj a asi za 5 minut to zacalo , kontrakce prichazeli pravidelne po 5 a 2 minutach a to uz mi zacalo byt tezko....snazila jsem se rozdychat jak jsem mohla zatim porad do bricha....asi po 20 minutach jsem volala PA , protoze mi zacalo byt na zvraceni a chtela jsem tlacit....bylo mi receno at rozdychavam jako pejsem melce, pri kontrakci...tak jsem to i delala dalo se to rozdychat, ale o minutu pozdeji dalsi kontrakce...pritel me dovedl na sal, lehla jsem si stezi na porodni luzku a otocili me na levy bok s nohou nahore, jeeste jsem nemohla tlacit...a me se tak chtelo, myslim, ze pritel dychal za me strasne me podrzel...myslela jsem, ze to fakt nerozdycham , prestala jsem citit ruce z dychani upne odkrvene to jsem mela i u prvniho porodu ...pak prisla dalsi asistenka a to se uz schylovalo k porodu...ve finale nestacili ani zavolat doktora, protoze jsem napoprve zatlacila a hlavicku s pulkou telicka byli venku pak jsem zatlacila strasne silne do zadecku a maly Matteo byl na svete ( uplnee modroucky-tim jak jsem tlacila videlaj sem ho jak ze me vylezl a pak strasnaaaaa ulevaa🙂 maly se narodil 31.3.2010 ve 00.01 hodin vazil 3,80 kg (macek) a meril to az po 3 dnech 52 cm.Po porodu prisel pan doktor jeste jsem porodila placentu...teda spis ze me sama vylezla a pan doktor me zasil, protoze jako druhorodicku me nenastrihavali...3 stehy zevnitr a 3zvenku trochu t stipkalo, ale oproti bolesti predtim to byla prkotina. 2 hodiny jsem stravila na porodnim luzku, do 30 minut mi pristavili Mattea k prsu, ale moc se mu nechtelo...pak me odvezli na pokoj sestinedeli. Maly je nadherny a krasny , proste je to super mit zase takoveho maleho bobecka. tedko uz jsme doma a uzivame si velikonocni vikend. Je pravda, ze druhy porod je kratsi, ale o to intenzivnejsi...ale stoji to za to , je to zazitek na ktery nikdy nezapomenu. Vsem preju porod bez komplikaci a zdrave deti. Mnozte se🙂))

Jako přípravu ke svému porodu jsem zvolila i homeopatika, proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o "návod, jak homeopatika v těhotenství užívat". Užívání homeopatik mi doporučila přímo lékařka, která byla u mého porodu ,a návod k užívání zpracovala PA. Můj porod byl opravdu velice fajn, ale užívala jsem více přípravků, proto nemohu s jistotou tvrdit, že mi pomohly právě homeopatika, ale pevně věřím tomu, že i ta sehrála svoji roli.

Homeopatie v těhotenství jako příprava k porodu

Homeopatika: Actea racemosa 9 CH + Arnica montana 15 CH + Caulophyllum 15 CH

Dávkování: od 36. týdne těhotenství (tzn. 36 + 0) - 10 granulí od každého homeopatika rozpustit v 0,5 litru vody  (do plastové lahve) a popíjet přes den

Účinky: působí proti klasickému strachu z porodu, pomáhá koordinovat děložní stahy (rozlišuje poslíčky od kontrakcí - buď utiší nebo zvýší intenzitu), pomáhá působit na poddajnost děložního hrdla a připravuje dělohu k porodu

Homeopatie u porodu

Dnes jsme se s Nikčou a Elis vydali do kina na pohádku Tři bratři. A určitě ji vřele doporučuji, jak pro tříleté tak i pro dospělé 🙂.

Ta pohádka/ty pohádky je/jsou nádherná/nádherné.

Měla jsem na ni špatnou recenzi. Ale nenechala jsem se odradit a řekla si, že to s Nikolkou zkusíme. A rozhodně to stálo za to.

Holky tleskaly po každé ze tří pohádek. Zakrývaly si oči, když tam byl zlý vlk nebo čarodějnice. Zvedaly ruce, když je pan Svěrák vyzval. Moc jsem se bavila, když jsem je pozorovala, jak tomu bezprostředně věří. Užívám si to období, kdy mají rády pohádky a doufám, že jim to dlouho vydrží.

Pokud si náhodou nebudete jisti, zda by zpívaná pohádka vaše děti bavila, tak si to nejdříve zkuste na starších verzích p. Svěráka a Uhlíře na youtube:

Červená karkulka -  
https://www.youtube.com/watch?v=ZA5wJzkzXUg
O šípkové Růžence -  
https://www.youtube.com/watch?v=y8w82q_bGhA
O dvanácti měsíčkách -  
https://www.youtube.com/watch?v=LJ-JhzQM_cM

A nebo jen mrkněte na trailer a prostě vyrazte do kina 🙂

https://www.youtube.com/watch?v=LjwDapt2o6A

Do venerologické ordinace, nebo na kožní, chcete-li, vešel mladý muž. Se zrakem sklopeným k zemi se šoural k doktorce sedící u stolu a bylo nad slunce jasné, že má problém. Intimní problém. Takový ten problém, co není snadné se s ním někomu svěřit.

Mladý muž vypadal, že by se s tímto zdráhal svěřit nejspíše i ve zpovědnici zaručující hříšníkovi absolutní zpovědní tajemství. A což teprve tady u doktorky, kde i stěny měly uši a kde se málokdy něco utajilo.
Stanul mezi dveřmi, učinil pár nesmělých krůčků vpřed, ale hned se zase pomalu počínal sunout zpět ve snaze z ordinace nenápadně zmizet. Pak však zřejmě pochopil, že není vyhnutí, a učinil zase něco krůčků kupředu, aby se poté zarazil a rudý až za ušima počal opět pomýšlet na útěk.
Ale už nebylo vyhnutí. Doktorka zvedla oči od lejster na stole, pohlédla na něho a vyzvala jej, aby předstoupil. A nezbylo mu tudíž nic jiného, než tak učinit.
„Posaďte se a povězte mi, co vás trápí,“ pravila málem konejšivým hlasem k návštěvníkovi a ukázala na židli. „Jenom se nestyďte, já vás neukousnu.“
Její vlídný hlas ale nepomohl. Muž spočinul na židli se sklopeným zrakem, schoulen připomínal hromádku neštěstí a zjevně v duchu horečnatě přemítal, co říci. Jak začít. Učinit tento první krok mu činilo značné, přímo nepřekonatelné obtíže.
„S čím bych vám mohla pomoci? Co vás sem přivádí?“ přerušila panující hrobové ticho, jež se mu zdálo být doslova nekonečným, lékařka. „Bolí vás něco?“
Zavrtěl zamítavě hlavou a ještě více se schoulil ve snaze stát se menším a ještě menším a nejlépe neviditelným. A zase se rozhostilo ticho, v němž by bylo slyšet i špendlík na zem spadnout. Ale ani žádný špendlík se neměl k tomu, aby spadl a přerušil toto hrobové mlčení.
„Tak co vás k nám přivádí?“ Ještě pořád se snažila působit vlídným dojmem, vida, jak je ten člověk proti ní zmatený. Ovšem přece jenom už v ní počínala narůstat i netrpělivost. Protože v čekárně bylo dnes jako obvykle tolik lidí a on se tu ne a ne vymáčknout. Zdálo se, že se spontánní reakce z pacientovy strany nedočká. A je tedy nad slunce jasné, že z jejího hlasu více a více vyprchával vlídný tón.
Lékařka nenápadně naznačila zdravotní sestře, aby se z ordinace na chvíli vzdálila. Třeba ten stydlín překoná svou plachost, bude-li tu s ní sám, mezi čtyřma očima.
Sestra se vytratila a mladík poněkud pookřál. Jenže opravdu jen nepatrně. Protože namísto vyjevení důvodu, proč je tady, dokázal jen zašpitat, že se hrozně stydí. Nic víc.
„Ale prosím vás! Proč byste se styděl? Víte, kolik lidí s podobnými problémy už tu bylo? To je můj každodenní chleba.“
„S tímhle… tu… asi… Víte, já…“
„Máte tam nějakou vyrážku, co? Nebo snad výtok?“ Doufala, že aspoň kývnout na souhlas jí dokáže.
Jenže on nekývl. Naopak. Plaše zavrtěl hlavou, že ani to, ani to.
A jí došla trpělivost. „Podívejte se, takhle se nikam nedostaneme. Víte co? Postavte se a sundejte si kalhoty, ať se vám na něj podívám.“
Chtěl zaprotestovat, ale před jejím nesmlouvavým pohledem nakonec kapituloval. Kalhoty se zvolna sesunuly k zemi.
Pohlédla na jeho choulostivé partie skrze silná skla brýlí, ale na první pohled neuzřela nic neobvyklého. Počala si je tedy prohlížet zblízka, zevrubně, rukou v gumové rukavici si pomohla, aby ani jediné místečko neuniklo jejímu ostřížímu zraku. Jenže… nikde nic podezřelého. Ani sebemenší náznak jakékoliv pohlavní choroby.
A on tam stál jak zmoklá slepice a byl minutu od minuty červenější a červenější, studem rudý pomalu jako sovětská vlajka.
Skončila své zkoumání a pohlédla vzhůru do jeho vyděšené tváře. „Nevidím žádný problém. Máte ho zdravý jako řípa. Proč jste sem vlastně přišel? Ven s tím!“
Muž se roztřásl a div se neskácel v mdlobách na zem. Pak ale přece jenom sebral zjevně poslední zbytky sebedůvěry a pravda byla rázem na světě.
„Víte, paní doktorko… já… já totiž… já…“ Zašátral rukou v tašce položené vedle sebe na zemi a vytáhl to, co aktovka až doposud ukrývala ve svých útrobách.
Najednou tu stál se staženými kalhotami a kyticí růží v ruce. „Já jsem… totiž…“ Teď anebo už nikdy! Teď už to musel říci.
„Já jsem vás přišel požádat o ruku vaší dcery.“

(Autor: Vikor Pondělík)

               Nikča strejdu nezapře 🙂

Byli jsme teď 14 dní na dovolené v Řecku. A byla to paráda. Sluníčko, klidné moře, jednou vlny (což ocenil Luky, ale hlavně Nika - můj brácha). Nika žije už dva roky v Řecku a tak, když se rozhodujeme kam na dovolenou, je volba jasná. Musíme za bráchou. Vůbec toho nelituji.

Řecko je můj druhý domov. Několik let jsem tam pracovala jako delegátka a jezdilla jsem tam už jako malá s babičkou a dědou (jajakou a papusem).

No a tak jsem tam byli znovu. Nikolka potřetí, já po třicáté, Luky asi po desáté. Ale co jsme dělali všichni poprvé? Jezdili jsme za Nikou a Niku jsme kromě práce nenašli nikde jinde než na kitu. A kiteování jsme podlehli i my. 

Je to prostě adrenalin, zábava a skvělá podívaná, která baví malé i velké. Nikolka se na svého strejdu vydržela koukat skoro celý den a když už ji to náhodou nebavilo, tak sbírala mušle, těch bylo v Lamii plno (to se o Velice, našem letovisku, říct nedá).

Banda, která kiteuje je super. Na nic si nehrajou, jsou pohodový, celý den sportují a večer posedí u tsipoura a dobrého meze a shrnou si ty nejlepší triky, které se jim ten den povedly. Cítili jsme se s nimi moc příjemně. Luky už spekuluje s myšlenkou, že si kite také pořídí. Jenže jemu se v Čechách spíš vyplatí ten zimní, protože jsou draci rozdílní na léto i na zimu. No posuďte sami, není to nádhera???

Co nejlépe zabaví tříleté prďoli? Máme tu druhý díl (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/06/s-cim-vsim-si-trileti-radi-hraji-i-cast.html) - maminku Milču a její dva raubíře 🙂

S čím si doma nejvíc hrajete? Mamince přijde, že si její milované děti hrají zásádně s věcmi, do kterých jim nic není. Vím, že Matouš denně skládá vlakové koleje, ale Vojta jednu konkrétní věc vyhraněnou snad ani nemá. Střídá stavebnice s auty, zkrátka mozaika, od narozenin je oblíbená kuličková kaskáda. Dostal ho karneval a často si hrál na Bořka stavitele, teď je hasičem a hasí vysavačem, který používám pro odsávání Matějova nosu pořád musím od někud prchat, že tam hoří...

  S čím si venku nejvíc hrajete? Klacky, zahradní kolečko, lopaty, cokoli je hasičské auto a hasíme i venku

  Na čem vaše dítě venku jezdí? s odrážedlem není moc kamarád, koloběžka ho baví - pár metrů, nejraději běhá...maminka mu radí, že kdo uteče, vyhraje...(maminka moc kouká na filmy...)

  Čím se nejvíce zabavíte? Je až s podivem, jak děti baví knížky...to je super, taky předvádění - divadýlka, maňásci, hrozně rád na ně mluví, nejraději, kdyby maminka měla pořád nějakého na ruce a on si s ním mohl povídat, všechno mu vykládat a radit poslouchá maňáska pak víc než maminku...!!! Nejlepší je blbnutí a večer rajtování v posteli a bunkry a čelovka...a tak různě....
  Používáte ještě ve třech letech Bepanthen - na co? Je dobrý na rychlejší, lepčejší hojení drobných poranění, tak se tomu snažíme věřit a z toho důvodu ho stále používáme . Teď v létě holé lokty a kolena a je zkrátka větší spotřeba

  A pokud by vás napadlo ještě něco dalšího, tak sem s tím. Jó...být tak mladší a mít ještě hodně fantazie Snad jen, že jsem si s přihlášením do školky uvědomila, že jsem se ve výchově zasekla, zvykla si na rituál (nebo v rámci rychlého vyřízení) - oblékání, svlékání, obouvání, smrkání, otírání zadku...a že by mi to sloužení mohlo zůstat, tak si to musím odvyknout a víc zapojit Vojtu. A taky jsem spozorovala, jak si Vojta po sobě uklízí hračky...bohužel ne doma! Čím to asi je?

S mateřstvím se stáváme výživové specialistky, zdravotní specialistky, pedagogické pracovnice, psychologické poradkyně a v neposlední řadě často i spánkové expertky. Jaké tajné uspávací tipy se šíří maminkovským světem? 

V celosvětovém žebříčku vede jednoznačně jako nejúčinnější uspávadlo kojení. 🙂 Po něm určitě houpání. (na fitloptě, na rukách... kreativitě se tady meze nekladou.) Jedna americká spánková expertka tvrdí: "Jestli vaše děťátko neusnulo při houpání, houpete zřejmě příliš krátce." 🙂 Ale je i pár dalších tipů, které stojí za vyzkoušení. 🙂 

Bílé šumy 

Možná se vám už stalo, že jste se báli, aby vysavač neprobudil vaše dítě. A ono se probudilo, ale až když jste ho vypli. Mnoho dětí zase nejlépe usíná u mixéru. Bílé šumy jsou překvapivě účinné. Zabírají na ty nejmenší děti, nejlépe od narození do 6 měsíců. Připomínají jim totiž dobře známý zvuk z maminčina bříška kde poslouchaly tlumené zvuky našich každodenních činností.  Bílé šumy jsou neustále se opakující monotónní zvuk. Patří sem: zvuk ventilátoru, pračky, mikrovlnky, fénu, mixéru nebo i déšť. Stačí si vybrat co vaše miminko uklidňuje nejlépe. Tip na jistotu je prý vysavač a ventilátor. Nemusíte kvůli tomu ale běhat celou noc s vysavačem po bytě. Pokud miminko netrápí hlad, žízeň, chlad, teplo nebo nějaká bolest, měl by jej šum uspat do deseti minut. Inspiraci najdete na internetu. Ty nejoblíbenější zvuky můžete pouštět i odsud www.uspavac.cz. nebo jednoduše z YOUTUBE. 

Magický dotek

I tak by se dalo nazvat toto pohlazení. Porodní asistentka v Anglii mi hned po porodu zašeptala. "A když bude unavené a nebude chtít usnout, zkuste jej prstem pohladit směrem od čela ke špičce nosu. Na některé miminka to vážně zázračně funguje. 🙂 

Kdo četl můj předchozí článek, ví, že naše cesta za přirozeným porodem nebyla z těch nejjednodušších, ale jednou jsem si zvolila cestu a teď už jen zbývalo se po ní vydat. Temín jsme měli sice vypočítaný na 13. srpna, ale počítali jsme s vyvolávaným porodem kvůli velikosti miminka (pravděpodobně by to bylo kolem 7. srpna). V pátek 1. srpna jsem se tedy vydala na poslední poradnu ke svému gynekologovi, který po prohlídce zkonstatoval, že se porodní cesty začínají pěkně připravovat (CS7) a pokud by mi náhodou odtekla plodová voda (což je u porodu KP poněkud riskantní), nemám jezdit do své vybrané porodnice (vzdálené přes 100 km), ale radši do té nejbližší, což by znamenalo jasného císaře. Od doktora jsem odcházela velice potěšená, protože připravené porodní cesty = méně hrozné vyvolávání🙂. Ten den mě ještě čekal monitor v místní porodnici, který ukázal poměrně hezké kopečky při poslíčkách (PA se mě ještě poměrně vyjeveně ptala, kdyže to mám termín) a já byla o to spokojenější, protože se mi zdálo, že se prostě porod blíží. S manželem jsme počítali s tím, že tento víkend bude náš poslední bezdětný - v sobotu bylo nádherně, tak jsme celé odpoledne strávili na koupališti, kde mi bylo v poslední době nejlépe. V neděli jsme začali dodělávat poslední resty v domácnosti - pověšení vypraných záclon, úklid sklepa a já jsem ještě domalovávala obrázky na zdi v pokojíčku (asi 3 hodinové nekonečné lezení na židli a dolů). Nakonec jsme večer završili tím, že jsme se rozhodli připravit postýlku (přestože jsme to měli v plánu udělat až po příjezdu z porodnice), chvíli jsme se pokochali a šli jsme si lehnout s tím, že si zahrajeme Scrabble a půjdeme spát. Prcek se v bříšku nezvykle šil a najednou při mém třetím tahu ... praskla voda ("Co to je? A do prdele, jedeme..."). Šok, nedobalená taška, nenabitý ani jeden mobil, natož pak foťák. Začala jsem lítat po bytě (vypadalo to u nás jak v mokré čtvrti - no nechápu, jak někdo může nepoznat odtok vody) a dobalovat to nejnutnější. Nebyla jsem kupodivu vůbec vystreslá a intuice mi říkala, že všechno je v pořádku, takže jsme se přeci jen vydali na cestu do té vzdálené porodnice.

V autě jsem si pořádně nahlas pustila Čechomor a celou cestu jsme si s manželem prozpěvovali. Slabé kontrakce se začaly objevovat asi až po hodině od prasknutí vody a chodily po cca 6 minutových intervalech, nijak to nebolelo a já začínala být nad věcí - pořád jsem si v duchu opakovala, že maximálně za 48 hodin budeme mít Eliáška u sebe. Do porodnice jsme přijeli kolem 23:30. Porodní asistentky se mnou nejprve sepsaly všechny možné papíry, připojily mě na monitor a přišla mě vyšetřit mladá sympatická doktorka. S radostí zkonstatovala, že se vše krásně rozbíhá a já jsem otevřená na 3 prsty a hned mě pošle na sál. Potom si pročetla můj porodní plán (k přečtení na mém blogu) a úsměv jí trochu ztuhl - přála jsem si zkusit rodit bez nástřihu a ve vertikální poloze. Doktorka byla hodná, ale bylo na ní vidět, že jí moc nepotěšilo rodit KP, natož netradičně. Rozhovor byl víceméně ukončen se slovy, že moje přání asi splnit nepůjdou, protože přece existují doporučené postupy, které se musí vždy dodržet. Ještě jsme rychle vyrazily na UTZ, aby se zkontrolovala aktuální poloha miminka - stále řitní postavení KP, velice vhodná poloha pro přirozený porod.

Manžel musel jít nejprve zaplatit poplatek a pak už ho pustili za mnou na porodní sál. Byla asi 1 hodina v noci - nejprve mě čekal klystýr, trochu jsem se ho bála, ale nebylo to nic hrozného. Hrozné bylo udržet to v sobě🙂 Ale i to jsem nakonec s vypětím sil dokázala. Pak se mi čas hodně slíval - monitory, slabé kontrakce, sem tam vnitřní vyšetření a spánek. Od porodní asistentky jsem vyzvěděla, že další směna přijde v 7 hodin ráno a mě tak napadlo, že by bylo fajn vydržet s porodem na jiného doktora (v duchu jsem si moc a moc přála, aby sloužila ta "moje" lékařka). Každé vyšetření ukazovalo, že porodní nález zůstává beze změny a já se začala radovat, že se mi přání asi splní. V 7 hodin ráno se otevřely dveře a v nich stála "moje vysněná lékařka" - sice ten den vůbec neměla službu na porodních sálech, ale rozhodla se, že když mě na tuto porodnici navnadila, tak mně taky pomůže s porodem. Neumíte si ani představit, jakou radost jsme s manželem měli. Představila nám ještě staršího lékaře, který s ní bude na mém porodu pracovat - když odešel, hned jsem se jí ptala, jak se kolega tváří na můj PP. Usmála se a řekla, že to je ten nejlepší lékař, jakého jsem si mohla pro svá přání přát, nemá prý problém zkusit rodit bez nástřihu a v poloze, jakou si sama zvolím. Hurá.

Následovalo další vnitřní vyšetření, které ukázalo opět stejný výsledek. Po vyšetření jsem konečně mohla do vany - vybrala jsem si sál s obrovskou vířivou vanou, PA mi doporučila co nejteplejší vodu a já se začala nahřívat. PA byla úžasná, přesně ten typ, co bych si vybrala, kdybych měla tu možnost - zabývala se homeopatiky a přírodním tlumením bolestí, takže mi neustále vymýšlela nějaké vonné směsi, potírala mi břísko olejem, nahřívala polštářkem z třešňových pecek, no prostě nádhera. Občas si přišla miminko poslechnout a po 2 hodinách jsem musela ven z vody kvůli dalšímu vyšetření. Modlila jsem se, aby se už konečně ukázal nějaký posun - doktor mě vyšetřil a hend podle jeho spokojeného výrazu bylo vidět, že se to konečně pohnulo - výsledek prý překvapil i jeho, otevřená na minimálně šest prstů. Znovu jsem se naložila do vany a tak to probíhalo nějakou dobu - vana, monitory, záchod, potírání břicha a kontrakce pomalu nabývaly na intenzitě, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. A tak to šlo až do 13. hodiny, kdy lékař zkonstatoval, že je branka zašlá, ale je vidět ještě nějaký lem (dodnes vlastně nevím, co to je). Po další třičtvrtě hodině byl pryč i ten lem, jen se muselo čekat, až malý sestoupí zadečkem pořádně dolů - když cestu proráží tvrdá hlavička, je to prý o dost rychlejší, ale to jsem věděla a počítala s tím. Kontrakce už začaly být šílené, přicházely zhruba po 3 - 4 minutách a každá kontrakce začínala šíleným nutkáním tlačit. PA mi doporučila přesunout se k balónu, opřít se o něj prsy a být v takovém jakoby kleku na 4 - že to prý miminku pomůže sestoupit dolů. Opřela jsem se tedy o balon a čekala na kontrakci. Když přišla, málem jsem z toho balonu spadla - ta bolest byla neskutečná, naštěstí byly přede mnou žebřiny, pořádně jsem se jich chytla a při každé kontrakci je drtila rukama a hlavně se držela, jinak bych musela spadnout. Bolest už začala být neskutečná, přiznám se, že jsem překvapila sama sebe, myslela jsem si, že bolest zvládnu lépe, ale v kontrakci jsem nebyla ani schopná dýchat, natož myslet. Křičela jsem a v duchu si fakt přála, ať to brzy skončí, protože jsem věděla, že to už dlouho nevydržím. Navíc jsem měla už opravdu šílené nutkání tlačit, doktor mi tlačení ještě zakázal, ale tělo už si nechtělo nechat říct. Pomalu jsme se začali přesouvat na porodní lůžko, doktor se mě zeptal, v jaké poloze si teda nakonec přeju rodit. Nakonec jsem se dohodli, že zkusíme v sedě na porodním lůžku (s nohami opřenými o ty zvedáky), mám prý vydržet ještě 3 kontrakce a jdeme na to. Doktorka mně pro jistotu píchla injekci, kdyby byl přece jen potřeba nástřih. Při další kontrakci už jsem to nevydržela a musela jsem tlačit - až později jsem se od manžela dozvěděla, že zatímco jsem tlačila, PA mi miminko zasouvala zase zpátky🙂 Po téhle kontrakci už doktor řekl, že jdeme na to a já najednou byla v šoku, jak rychle to uteklo🙂

Je to zajímavé, ale od téhle chvíle už kontrakce nebolely ani maličko. Na první zatlačení vykoukl zadeček s nožičkami, na druhé vyjelo celé tělíčko (v tuhle chvíli jsem dostala injekci oxytocinu pro posílení kontrakce kvůli porodu hlavičky) a na třetí zatlačení byla venku hlavička. A najednou se ozvalo takové tiché zakňournutí (ne pláč) a já měla Eliáška na prsou. Čekala jsem slzy štěstí, ale neobjevily se - objevil se jen pocit obrovské úlevy a pýchy na to, že jsme to dokázali. Bez nástřihu a jediného poranění, bez jediné komplikace a v rekordním čase - za 3 minuty byl Eliášek na světě. Manžel pořád opakoval, jak je prcek nádherný a já mu zatím pořád neviděla do obličeje, protože ho měl zabořený mezi mými prsy🙂. Pak už jsem jen jednou zatlačila a objevila se celá placenta. 

Stali se z nás rodiče🙂 Všichni odešli a nám začaly 2 hodinky nefalšovaného bondingu - Eliášek byl na mém nahém těle, a společně jsme byli přikrytí dekami. Na tuhle chvíli asi v životě nezapomenu - manžel si po chvilce lehl k nám a bylo nám strašně krásně. Po chvilce si prcek začal olizovat ručičky a neochvějně se dostal k prsu, kde se hned přisál - ani jednou nezabrečel, bylo vidět, že je mu taky dobře.

Už od května nám maminky i tatínkové posílají své zážitky s Manducou. Soutěží o kupóny do e-shopu Mamaja.cz. Pokud byste se chtěli také zapojit, podrobnosti najdete zde http://www.manduca.cz/soutez/

A tady jsou některé z Příběhů s Manducou:

To bylo, když jsem s Manducou byla na poradě

Sedím na poradě s ředitelem a dítko klidně spinká v kočárku, abych alespoň chvíli měla volné ruce a mohla vyřídit nejdůležitější. Pod kočárkem vozím Manducu, protože nebude dlouho trvat a dostane se zase na řadu. Chodím s prckem do práce, a tak se hodí každou chvilku. Mrňous má výhled a já můžu chvilku něco dělat.

Porada končí a ředitel se dlouze zakouká pod kočárek s budícím se dítkem a pokládá mi poslední otázku před oficiálním rozchodem: "Manduca? Co to je?"

Chlubím se nosítkem a dostává se mi na agitační přednášku výborné a nečekané odpovědi..... ;) "Manduca totiž v latině znamená jíst nebo žrát (manducare), tak mě zajímalo, co to tam vlastně máte."

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás 

prim. MUDr. Petra Kolka z Gynekologicko – porodního oddělení v Porodnici Praha 4 – Krč, Thomayerova nemocnice.

Pane primáři, jakou péči zde těhotným ženám poskytujete?

Poskytujeme standardní předporodní a porodní péči těhotným od 30tého týdne těhotenství a jsme tak zařazeni do intermediálních center perinatologické péče.

Vaše oddělení nese titul Baby friendly hospital, což je titul, který garantuje přátelské prostředí matce a dítěti. Jaká byla cesta k jeho získání a co vše musíte splňovat?

Titul Baby friendly hospital jsme získali před deseti lety jako první porodnice v ČR.

Když jsem byla asi v 6. měsíci těhotenství, náhodou jsem narazila na nějaký rozhovor s MUDr. Elekovou. Do té doby jsem o očkování nikdy moc nepřemýšlela a sama mám kromě chřipky asi všechna očkování, co se kde objevila. Ale s ohledem na očekávané miminko a ten pocit odpovědnosti, že to budu já, kdo za něj bude rozhodovat, jsem se pustila do čtení... A byla jsem v šoku! Jak to, že se o tom všem tak málo mluví, jak to, že jsem před tím nic takového nikdy neslyšela...? Každopádně už pediatra jsem hledala podle toho, jeslti nám nebude dělat problémy v případě, že se rozhodneme neočkovat. Tou dobou jsem byla hodně na vážkách. Naše pediatrička toleruje neočkování do 6 měsíců věku, pak chce podepsat papír, že přes všechna rizika a její upozornění odmítáte očkovat. Jak se ten zlomový termín blížil, byla jsem čím dál nervóznější. Hrozně jsem se bála špatného rozhodnutí, ale tak nějak jsem prostě cítila, že očkovat nechci (ten pocit u mě stále trvá a rozhodla jsem se mu prozatím věřit). Snažila jsem se toho co nejvíce pročíst a zjistit a začala jsem si pro sebe psát poznámky, abych případně byla schopná vést s pediatrem na toto téma diskusi. Nakonec to dopadlo tak, že jsem napsala svůj "odmítací papír", kde jsem popsala, proč jsme se rozhodli zatím neočkovat, a ten má malý založen v kartě. 

Bohužel čas je můj nepřítel a těch materiálů je tolik... Každopádně jsem se rozhodla, že se o ten svůj "referát" podělím. Třeba to někomu ušetří čas a pomůže se trochu zorientovat. Vzhledem k rozsahu už jsem se rozhodla to všechno rozdělit na několik dílčích článků, zdroje a další odkazy uvádím zvlášť. Pořád je to jen rozpracovaná verze, ale i tak už je tam pár užitečných informací. Článek budu postupně upgradovat, jak mi čas dovolí.

A abych předešla různým komentářům a dotazům... Nejsem lékař, ale pouhý laik, co se snaží do téhle problematiky proniknout a porozumět jí. Tenhle článek jsem psala původně pro sebe, ale pak mi přišlo škoda si ho syslit. Takže ho tak prosím berte. Každopádně uvedené informace ráda opravím, pokud se ozve nějaký odborník s tím, že je něco špatně. 

P.S. Text (viz níže) kopíruju z Wordu a koukám, že se to nějak rozsypalo, odrážky zlobí... Ale nebudu se zabývat grafickou stránkou, tak jí prosím omluvte.

Imunitní systém

-       Hlavním úkolem imunitního systému je obrana organismu proti virům, bakteriím, parazitům a plísním či pozměněným buňkám vlastního těla (nádorové buňky).

Moje těhotenství bylo jedním slovem nádherné, strašně moc jsem si užívala ten pocit, že v sobě nosím malého človíčka a paradoxně byl ten pocit nejsilnější v době, kdy jsme o miminku věděli jen my dva s manželem🙂 Bylo mi prostě krásně, všechny problémy se mi naštěstí vyhýbaly a intuitivně jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Okolo 30. týdne jsem si však začala podle pohybů uvědomovat, že miminko má pořád nahoře hlavičku - říkala jsem si však, že je na otočení ještě spousta času. Na posledním velkém UTZ ve 32. tt mi doktor moje podezření potvrdil a začal mi vyprávět o tom, jak se nemám bát, že mi miminko vyndají císařským řezem, pokud se náhodou neotočí (místa má prý mraky a je velká šance, že se otočí). Už tehdy jsem však tušila, že se žádný veletoč konat nebude a začala si zjišťovat co nejvíce informací o porodu KP. V té době jsem si ještě naivně myslela, že nebude problém najít porodnici, která rodí takto uložená miminka normálním, přirozeným způsobem.

Po prostudování všech možných i nemožných materiálů jsem byla rozhodnutá pro přirozený porod, nebo alespoň pro to jej zkusit. A v tu chvíli začalo to správné drama - vybrat porodnici. Naše jičínská porodnice bere všechny KP bez výjimky na císaře, tak jsem začala zjišťovat informace o okolních dostupných porodnicích. Přes stránky Aperio jsem vyčetla, že spontánní porod KP umožňují v Jablonci nad Nisou, tak jsme s manželem vyjeli na obhlídku porodnice, kde jsme se však k našemu velkému překvapení dověděli, že to tak bylo dříve, ale dnes už to nedělají. V tu chvíli jsem začínala propadat zoufalství - ve všech knihách a učebnicích jsem se dočítala, že porod KP je normální fyziologický jev a není potřeba se ho bát, nechápala jsem tedy, proč všude ženou maminku na císaře.

Tak jsem začala zkoušet všechno možné, aby se prcek otočil - cvičila jsem všechny krkolomné cviky, které se mi jen podařilo najít, pouštěla jsem Eliáškovi hudbu, svítila mu baterkou a ukazovala mu cestu, s budoucím tatínkem jsme malému domlouvali, ať se otočí, nic nepomáhalo. Jedna známá tady z koníka mi pak ještě doporučila vyzkoušet moxování a "dohodila" mi jednu lékařku z Orlickoústecké nemocnice, která se zabývá otáčením miminek KP právě moxováním ,a to se ukázalo jako zásadní zlom v celém našem "případu" 🙂 Domluvili jsme si schůzku a vydali se naučit moxování - to sice vůbec nezabralo, ale musím uznat, že jsme si při tom užili s manželem spoustu legrace. Když už jsme byli u paní doktorky, provedla nás pořádně porodnicí a vysvětlila nám, jak to u nich funguje. A světe div se, jejich porodnice se přiklání při splnění několika podmínek raději k přirozenému vaginálnímu porodu. Ten den jsme tam strávili spoustu času a po vysvětlení všech možností a eventualit jsme se dohodli, že přijedu za 14 dní na ultrazvukové vyšetření a pokud bude vše tak, jak má být, budu u nich moct rodit normálně. Mně se tak strašně ulevilo...

Od té chvíle jsem opravdu začala počítat s tím, že budu rodit KP a vykašlala jsem se na všechno možné přemlouvání k otočení. Nejhorší však bylo, jak mě od toho každý odrazoval (nejvíce lidé, kteří o tom věděli kulové) a když jsem chodila na monitory do jičínské porodnice, vždycky se mnou hned chtěli domlouvat císaře - jaké zděšení u nich však nastalo, když jsem je seznámila s tím, že budu rodit normálně - sestry na mě hned začaly mít spoustu řečí a začít mě strašit těmi nejhoršími scénáři. Naštěstí jsem to ustála a po konzultaci s jednou PA, která pracuje v Německu, kde se KP rodí běžně, jsem se dokonce začala dostávat i do psychické pohody. Přestala jsem se bát (v rámci možností) a začala se na porod těšit. Rozhodla jsem se, že udělám všechno proto, aby měl Eliášek cestu ven co nejjednodušší a začala se na porod připravovat - masáž hráze, cvičení s aniballem, homeopatika, lněné semínko, čaj z maliníku, plavání,... Čím dál víc jsem věřila tomu, že to společně dokážeme a to dokoce i bez nástřihu a co nejpřirozenějším způsobem bez urychlování, léků, atd.

Na konci 37. týdne jsem pak absolvovala UTZ vyšetření s podrobným přeměřením miminka, kde se mělo rozhodnout, zda splňuji podmínky pro svůj vysněný porod. Ukázalo se, že miminko mělo dle odhadů již 2890 gramů, čímž se rozhodlo, že můžeme rodit normálně. S lékařkou jsme ještě prokonzultovaly můj porodní plán, vyjasnily si pár situací a domluvily kontrolu za 14 dní, kde miminko znovu přeměříme a pravděpodobně se domluvíme na vyvolání porodu, aby se zvládl ohlídat váhový limit. Paní doktorka mě úžasně povzbudila a říkala, že pokud se dodrží podmínky, není porod KP o nic "nebezpečnější" než porod hlavičkou dolů. Nemám se pý ničeho bát, kdyby se zjistilo u porodu, že není cokoliv v pořádku, udělá se akutní císař a miminku se nic nestane. Opravdu mi dodala hrozně sil...

Podmínky pro přirozený porod KP:

Dnes jsem tu na MK narazila na "porodní plán" (lépe porodní přání) a tak mě napadlo přidat ta svoje porodní (a hlavně poporodní) přání 🙂 Třeba někomu poslouží jako inspirace.

Porodní přání při normálním - fyziologickém průběhu porodu

Jméno rodičky (jméno manžela, telefonní číslo)

adresa

Gynekolog: MUDr.

Dětský lékař: MUDr.

Porodní plán

Jakmile jsem zjistila, že něco takového existuje, bylo mi jasné, že si ho určitě napíšu také. Podle mě je hrozně důležité zamyslet se dopředu nad eventualitami, které mohou u porodu nastat a promyslet si, jak vlastně chci, aby můj porod vypadal. Mnohokrát jsem četla a slyšela od mnoha budoucích maminek, že je porodní plán zbytečnost - "lékaři přece vědí, jak mají dělat svou práci", ale s tím si dovolím nesouhlasit. Ano, lékaři to samozřejmě vědí, ale porod se přece netýká jenom jich - alespoň já porod chápu jako intimní a osobní rodinnou událost, která by měla probíhat (alespoň v mezích) podle přání rodičky, samozřejmě pokud je všechno v pořádku.

Hrozně důležité ale je, jak se k porodním plánům staví porodnice, kde chce maminka rodit. Když jsem byla na prohlídce jičínské porodnice, tak nám lékařka, která nás provázela porodnicí říkala, že některé maminky si hrozně vymýšlí a jednou tam měli dokonce rodičku, která měla porodní plán(ach ta drzost🙂 ) - po chvilce dodala, že tam měla samé kraviny, takže se na celý plán v podstatě vyprdli. Hned mi bylo jasné, že tady teda rodit nebudu.

Kvůli tomu, že byl malý KP, dalo mi hodně práce najít porodnici, kde by mě nechali rodit normálně, ale zadařilo se a bylo rozhodnuto, že Eliáška přivedu na svět v porodnici v Ústí nad Orlicí. Tam se k porodním plánům stavějí velmi přívětivě - dokonce mají každý týden stanovené hodiny pro konzultace porodních plánů. Svůj porodní plán jsem konzultovala s úžasnou lékařkou Mudr. Bederkovou, která se ukázalo jako velice chápavá a přístupná mým přáním. Nicméně mi vysvětlila, že celé respektování PP stejně nejvíc záleží na tom, koho konkrétně budu mít u porodu - jednalo se především o otázku epiziotomie a volby porodní polohy, s ostatními body prý nebude mít problém nikdo.

Pro ukázku sem dávám celý text našeho porodního plánu (odstranila jsem pouze hlavičku s RČ a osobními údaji). Když jsem si porodní plán tvořila, bylo pro mě velmi přínosné podívat se na porodní plány ostatních, tak tedy plním svůj dluh a dávám k dispozici pro další těhulky🙂

Porodní plán

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás

MUDr. Annu Mydlilovou z Národního laktačního centra a Laktační ligy při Thomayerově nemocnici v Praze.

Paní doktorko, co je hlavním posláním NARLAC a LL a o co usiluje?

Především chceme upozornit na význam kojení pro zdraví dítěte a maminky, na výhody ekonomické a ekologické pro celou společnost.

Snažíme se už 20 let o podporu kojení na všech úrovních péče a podporu kojících maminek.

Všichni by si měli uvědomit, že podpora  kojení je otázkou veřejného zdraví a proto podpoře kojení a výživě kojenců a malých dětí by se měla věnovat pozornost  i od vládních institucí. Výlučné kojení do 6 měsíců věku a včasné a bezpečné zavádění příkrmu okolo 6 měsíce spolu s pokračováním v kojení až do 2 let věku, má krátko- i dlouhodobé preventivní účinky před nemocemi. Kojení a krmení  vlastním mateřským mlékem nebo mlékem z banky MM  snižuje morbiditu (nemocnost)  a mortalitu (úmrtí)  zejména  u nedonošených a nemocných dětí, kde tento způsob výživy je prioritou.

Život je jako houpací KŮŇ, jednou jsi vepředu, podruhé vzadu.... Ale střed je vždy nejbezpečnější.

Nějaký den už pracuji v restauraci, jedné nejmenované švédské společnosti s nábytkem. Každý den se setkávám s mnoha lidmi, vesměs je vraždím pohledem na konci své směny... Nejčastěji se tam setkávám s rodinami všech národností, etnik, zvyků. Poznávám i pár maminek z této stránky... Právě ony mě dnes při krájení 30 kg papriky přivedly na myšlenku, co vše mi modrý kůň dal, vzal, co vůbec pro mě znamená?

První aktivita zde byla 14. 11. 2011 samozřejmě album 🙂 Dnes se můj fotoblog líbí 36 uživatelkám. Pro někoho málo, pro mě nesmírně krásná věc (tímto všem těmto uživatelkám upřímně od srdce děkuji a vážím si toho)... Po celou tuto dobu jsem se talo matkou (nesmírně pyšnou a šťastnou). Mnohé jsem se naučila právě od ostatních uživatelek. Po narození dcery jsem byla sice šťastná, Markétku miluji nadevše, ale nebylo to pořád ono. Ale díky Vám jsem se mnoho naučila, dostala jsem nakopnuto. A ráda si počtu moudra i dnes... I když jsem se ze začátku čertila (čertila nebo byla unavená z 3 hodinového spánku denně po celý jeden rok, to už je teď jedno 😉 ). Další velký krok byl opuštění biologického otce Markétky. Toto bych nechtěla nějak rozmazávat, je to pro mne dost citlivé téma 😉 Ale měla jsem tu velkou podporu. Za to další velké dík. Postavit se na nohy a malinko se vzpamatovat jsem získala také díky mnohým z vás. No a poslední velká událost bylo nalezení nového, pravého (?) partnera. Když je třeba, rády všechny pomůžete. 

Negativní bych tady viděla přetvářku. Přetvářku ve velkém... Matka si hraje na biomatku, matku, která svým dětem dává pouze zdravé jídlo... V půl 9 naklusá do oné nejmenované restaurace a nacpe své roztomilé dětičky hranolkami (kdybyste viděli jak vypadá hrnec večer po zavíračce ☹  ) .... Nechci vytvářet hádky, ani nic podobného, takže debaty o jídle si nechte prosím do IP... Tím se dostávám k další věci... Rýpání, vlezlé vnucování názoru, protože jen ten můj je nejlepší? Ale kdéže... nejlepší je názor toho.... vlastní názor. A jestli ho chceme nebo nechceme pozměnit je každého vlastní věc, stejně jako je každého věc... názor... na cokoli. Jednu dobu se to tu přemnožilo, proto jsem zde ani moc nechodila. A co mi ještě MK vzal? Názor že matka by měla být čestná, spravedlivá, vnímavá a ochotná pomoci, aby mohla být svým dětem příkladem... Nechci nikoho urazit, ale... některé matky se chovají se chovají jako prasátka (taková ta velká), které v ruce drží, nebo veze v kočárku rozmazlené dítě. S chováním já jsem bůh, všichni se mi kloňte... Podrazí cestou starému pánovi hůl, protože jí sakra neuhnul a nepomůže... Je to smutné, ale toto je každodenní realita...

Abych vás neunudila, dostávám se k závěru. V listopadu to budou 3 roky... co je na světě má dcera a já zde chodím. Necháváme zde každým písmenem kus svého JA (ať už opravdovým nebo lživým). Je součást mého života, moje motivace a zároveň učebnice. Někdy jsem si zde pobrečela dojetím, ranila mě nějaká reakce (dnes na tyto reakce již nijak nereaguji a jdu dál), ale také zasmála radostí, že je někomu lépe, legraci... Ať si to připustíme nebo ne, má to tu něco dosebe a je nám zde dobře, jinak bychom se nevraceli 😉 

No a ještě pár slov na konec... Snažilkám bych chtěla popřát, aby se co nejdříve dočkali miminka, je to nejkrásnější okamžik na světě. A maminkám, zdraví, celé rodiny. A hlavně... 🙂