Nemůžete se dočkat, až si z porodnice přivezete své malé miminko a jste plní očekávání, jak budou vaše dny probíhat? Nebo už miminko doma nějakou dobu máte a jeho spánek je pro vás malá noční můra a potýkáte se s problémy? Ať je to tak, nebo tak, přečtěte si tipy, které vám s pravidelným spánkem miminka pomohou!

Nejčastější důvody, proč děti špatně usínají

Čtvrtý trimestr – pojem, který začíná být nejen rodiči, ale také lékaři často skloňovaný. Novorozené miminko, které je zvyklé na bezpečí maminčina bříška, se může občas velmi těžce vyrovnávat s tím, že přišlo do neznámého prostředí. To může být také důvodem, proč vaše miminko nemůže snadno usnout.

Mezi dalšími důvody, proč je tak těžké miminko uspat, mohou být jeho základní potřeby. Je dostatečně nakrmené? Nemá mokrou plenku? Má pro spánek vytvořené ideální podmínky? Tyto tipy vám pomohou s nastavením rutiny, která se postará nejen o jeho základní potřeby, ale i o ty, které mohou vyplývat právě ze čtvrtého trimestru.

Rutina před spaním – jak ji nastavit?

Děti každého věku mají rády jasný řád a pravidla. A vaše miminko není výjimkou. Vytvořte si vlastní rutinu, která dítěti pomůže navodit spánek.

Když se narodí miminko, obzvlášť pokud ho dlouho a toužebně očekáváte, přijde obrovská radost. Když se ale narodí o 10 týdnů před termínem a neváží ani 1 kg, tu radost Vám někdo ukradne. Místo ní přijde obrovský strach a nejistota. Nikdo nedokáže říct, co bude. Jestli vůbec přežije. Pokud ano, jestli bude mít trvalé následky. Nezbývá než čekat, modlit se, důvěřovat svému miminku, zdravotníkům. A taky sobě, že to zvládnete.

 Ale začnu od začátku. Byla jsem šťastná, když se konečně na těhotenském testu ukázaly 2 čárky. Radost ale netrvala dlouho. Ještě než jsem se stihla objednat k lékaři na potvrzení těhotenství, začala jsem silně krvácet. Byla jsem si jistá, že to znamená konec. Lékařka na pohotovosti mi potvrdila, že se jedná o probíhající potrat, žádná srdeční akce, která už měla být. Následovala hospitalizace, na další den naplánovaná kyretáž. To přece nemůže být konec, říkala jsem si. Paní doktorce se mně asi zželelo, když viděla, že brečím jak želva.  Nabídla mi injekci na zastavení krvácení, ale myslím, že moc nadějí mi nedávala. Ale stal se zázrak. Krvácet jsem přestala. A ráno při kontrolním ultrazvuku před zákrokem byla vidět srdeční akce! Ještě ale nebylo vyhráno. Měla jsem velký hematom, hrozilo další krvácení. Šance na donošení prý 50:50. Já samozřejmě věřila a doufala, ale současně měla obrovský strach. Týdny postupně ubíhaly. Vše se zdálo být v pořádku.

 „Je tam nález. Budete rodit“,  řekl mi pan doktor na pohotovosti, kam jsme jeli kvůli podezření na únik plodové vody. Pak šlo vše ráz na ráz. Rychlé telefonáty. Zajištění přijetí v ÚPMD Podolí, záchranka na cestě. Injekce s kortikoidy pro dozrání plic miminka, zavedení kanyly, antibiotika pro případ infekce. Cesta sanitou do Prahy. Byla jsem teprve ve 28. týdnu těhotenství a vůbec mi nedocházelo, co se děje.

 Přijímací vyšetření v Podolí. Stále mi úplně nedocházelo, co se děje. Cíl byl ale jasný, udržet se pohromadě co nejdéle. Každý den v břiše byl pro miminko moc důležitý. Celý den jsem ležela, hodně pila, aby se doplňovala plodová voda, která mi postupně odtékala. Kapačky s antibiotiky kvůli zjištěnému zánětu, léky na zastavení kontrakcí, odběry krve, tak to šlo několik dní. Byla jsem vystrašená, ale hodně mě uklidňoval profesionální a laskavý přístup všech zaměstnanců. Všechno vysvětlili, byli empatičtí, citliví, usměvaví… Pak přišel den, kdy nastal obrat. Zánětlivé markery  ukazovaly, že pobyt u mě je pro miminko už nebezpečný, bylo třeba vyvolat porod. Byl první jarní den, lidé se chystali pozorovat zatmění slunce a já dostala první tabletu pro vyvolání porodu. Byla jsem ráda, že mohu rodit vaginálně. Začaly přicházet kontrakce, kontroly na motoru byly v pořádku, vše probíhalo, jak mělo. Až do chvíle, kdy jsem začala cítit divnou bolest. Při vyšetření se zjistilo, že miminko jde ručičkou napřed. U takových to mrňousků je to problém. Takže další obrat. Akutní sekce. Na epidurální anestezii nebyl čas. Všechno muselo jít rychle.  

 Probudila jsem se z narkózy a pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Ale byla jsem stále jako ve snách. Návštěva neonatologa, laktační poradkyně. Nabídka psychologické pomoci, kterou jsem s díky odmítla. Proč? Protože jsme si myslela, že to není potřeba. Ještě mi totiž úplně všechno nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že když se miminko narodí dřív, stráví prostě nějaký čas v inkubátoru a hotovo, jede se dál. Teď už dobře vím, že to tak není.

 „Ondrášek čůrá, kaká a přijímá mléko“, řekla mi mimo jiné sestřička při první návštěvě den po porodu na NEO-RES oddělení. Ale to je přece samozřejmé, ne? Ne, tady ne. Bohužel. První týden jsem k němu do inkubátoru mohla dát jen jednu ruku, v druhé jsem měla zavedenou kanylu, nemohla jsem ji tedy důkladně vydezinfikovat. Infekce by pro maličké miminko mohla mít fatální důsledky.  Nezbývalo než sledovat ty úžasné sestřičky, které jsem podezřívala, že jsou to andělé převlečení do sesterského stejnokroje. Jak s obrovskou něhou a opatrností pečují o ten náš maličký uzlíček. Jak ho přebalují a krmí, protože to jsem také sama ještě nemohla dělat. Jak sledují jeho pokroky. Jak ho s láskou ukládají do heboučkého pelíšku v inkubátoru. Když plakal a já ho nemohla vzít do náruče, tak mě utěšovaly, že pláč je dobré znamení, znamená to, že má energii. Každý alarm přístrojů, které sledují životní funkce miminek, mi zezačátku zastavoval krev v žilách, postupně jsem si ale zvykla. Náš Ondra byl (a stále je) velký bojovník. Dýchal sám, pouze první týden potřeboval kyslíkovou terapii. Byl neskutečné maličký, po porodu vážil 995 g, ale já si tehdy vůbec nepřipouštěla, že by to nezvládl. Ale strach, veliký strach, tu byl stále s námi. Hltala jsem příběhy jiných nedonošených miminek, ale jen ty se šťastným koncem, jinou variantu jsem si odmítala připustit.  Soustředila jsem se na pravidelné odstříkávání mléka, které jsem mu každý den vozila.

Když jsem se poprvé stala součástí rodiny mého manžela, byla jsem plná obav. Mladý pán T., můj nevlastní syn, mě ale přijal hned – mohl mi ukázat své poklady: autíčka všech odstínů, autodráhu, a samozřejmě mě provést svým světem plným fantazie.

Občas se přistihnu, jak stojím na tenké hraně. Hraně, která odděluje chvíle, kdy můžu být pro T. „máma“ – tedy macecha – a kdy už překračuju neviditelnou linii, kterou je lepší neporušit. Tahle hranice se neustále posouvá a já se ji učím vnímat, chápat a respektovat.

Chtít pro dítě, které jste nenosila pod srdcem, to nejlepší, je jednoduché. Znám jeho rytmus, jeho obavy i radosti, ale zároveň respektuju ženu, která ho nosila pod srdcem, která zná jeho tep z dob, kdy byl součástí jejího těla. Ta žena je jeho první domov, jeho bezpečné místo, a já si uvědomuju, že tohle místo nikdy nenahradím.

Tenhle paradox je někdy těžký. Občas si kladu otázky, jestli dělám dost. Jestli jsem dost „teta“, dost „macecha“, nebo jestli jsem jen někde mezi tím, na té hraně, která bolí. Co když udělám krok, který bych neměla? Co když zase nestačím?

Přesto vím jedno: všechno je to o lásce. O trpělivosti, kterou každý den sbírám. O pochopení, že rodina není jen o krvi, ale o vztazích, které společně tvoříme, opravujeme, někdy i rozbíjíme – a pak znovu milujeme.

Je v pořádku mít pochyby. Znamená to, že nám na tom záleží. Že nechceme zůstat stát na místě, ale snažíme se být lepší verzí sebe sama – pro T., pro svoji dceru, pro všechny, kdo jsou pro nás důležití.

- aneb rušení rodinných, generačních vzorců s kafem v ruce a dítětem v náručí (i když za chvíli bude dítě nosit v náručí mě). 

Dětšké jizvy v dospělém těle

Trauma z dětství nevypadá vždycky jako dramatická scéna z filmu. Někdy je to tichý šepot, co tě ničí víc než křik. Věty jako:

„Neřvi, nic se ti nestalo."

„Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád."

„Musíš se snažit víc, ostatní to zvládají."

aneb ticho, ponožky a čaj s příchutí rebelie 

Už pár dní (dobře, týdnů) se cítím jako na horské dráze. Jeden den zářím: směju se, zpívám, tančím, rozdávám úsměvy a pochopení. Druhý den brečím, protože náš seniorský pes spinká jako miminko, manžel hlasitěji chrápne, králík mi okouše ramínko od podprsenky... nebo se mi prostě jen chce brečet.

Ne, nejsou to hormony. Už to trvá celý měsíc – bez ohledu na fázi cyklu.
Je to únava. Čistá, hluboká, chronická. Drží se mě jako žvýkačka v pramenu vlasů.

Nové projekty v práci. Pracovní víkendy. Výstavy.
Dcera s opakovaným zánětem močového měchýře.
Pes sežral čokoládu.
Spím hůř než Wi-Fi v lese.
Přecházím z roční vibrace 9 na 1.
Šéf bručí, protože ho bolí kyčel. Já bručím, protože mě bolí koleno.
A tak nějak... prostě všechno.

Máma na baterky

Dneska ráno jsem si řekla, že pojedu v úsporném režimu. Hlava už nedokázala korigovat tělo ani myšlenky.
Restartováno. Prosím nerušit. Program se aktualizuje.

Než jsem se stala mámou, slyšela jsem spoustu věcí:
„Budeš unavená, ale šťastná.“
„Mateřství je ta největší láska.“
„Dokud spí dítě, spi taky.“
(Odpoví mi někdo, jestli to platí i u puberťáků? Protože to by teď znamenalo, že mám legálně právo na 14hodinový spánek.)
„Už nikdy nebudeš sama na záchodě.“
(To poslední je mimochodem naprostá pravda. Bez ohledu na věk. Pokud se mě manžel neptá, jestli jsem neviděla kečup – na záchodě opravdu nebude, mluví na mě dcera nebo u mě sedí pes jako sfinga, aby mě během potřeby nesnědl nějaký predátor.)

Ale o spoustě jiných věcí mi nikdo nikdy nic neřekl. A tak jsem je musela objevit sama.
Mezi plínkami, probdělými nocemi, mokrými pusinkami a svačinami, které občas „omylem“ skončí v mém žaludku.

1. Dalo mi nadlidské smysly

Slyším otevření obalu bonbonu na tři kilometry.
Tuto schopnost má i moje dcera, pes, králík…
Můj pan božský má tuto schopnost výhradně, pokud jde o maso. A jeho pivo.

Poznám, že je něco špatně, i když dítě tvrdí: „Je to dobrý,“a v očích má ticho.
Cítím podezřelé ticho dřív, než vůbec nastane.
Jsem mateřský sonar.

2. Dalo mi silné paže

Byl to úplně normální den. Ráno chaos, opět nestíhám dorazit do práce včas, pes ucpal dveře a já se snažím do kabelky dostat polovinu domácnosti.

Při balení věcí jsem si všimla jednoho krásného, svěže zabaleného rohlíku se sýrem. Pěkně udělaný. Dokonce posypaný. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Ty jo, jaká já jsem úžasná, že dělám takové svačiny! Takový rohlík si fakt zasloužím.“

A tak jsem si ho vzala.

A snědla.

Bez výčitek.
Tedy – než jsem přišla domů.

„Mami, pes mi ráno snědl svačinu. Ani se netvářil provinile.“
„Co?“
„Rohlík se sýrem.“

Nezačalo to najednou. Byl to soubor událostí, které se na sebe vršily jako těžké vrstvy bahna, až už jsem nedokázala dýchat. Ten nejbolestivější okamžik přišel, když se otec mé dcery rozhodl odejít z tohoto světa. Sám.

My už jsme spolu dávno netvořili pár – měl svůj nový život, jinou rodinu. Ale spojovalo nás to nejhlubší: naše dítě. A místo, které si pro svůj odchod zvolil, bylo malé zákoutí v lesíku, kde jsme spolu jako mladí randili. Možná tím chtěl něco říct. Možná si jen přál být na místě, kde jednou byl šťastný. Každopádně zanechal prázdno, které nejde zaplnit v srdci naší dcery. Otázky bez odpovědí. Ticho, které nejde utišit. A bolest, kterou se učíme nést – každá jinak, ale vedle sebe.

Krátce poté odešla i moje babička. Moje sluníčko. Rytířka s duší plnou tepla. Odešla po dlouhém a statečném boji s nemocí – v lednu. A já vím, že odešla s klidem. Ale ten klid nechala ve mně rozbouřený. Už mi nikdy nezazpívá na narozeniny. A přesto ji cítím každý den. Její teplé ruce, medvědí objetí, její smích, který dodnes slyším ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuju.

Po jejím odchodu jsem přestala docházet jako dobrovolník do domova důchodců. Nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Že jsem opustila i ty ostatní. Ale moje adoptivní babička by to pochopila. Ona vždycky chápala. Její úsměv mě hřeje dodnes.

A pak přišel den. Den nula.

Dítě bylo ve škole. Pes spal. Polévka bublala.