20. týden těhotenství

V tomto období těhotenství se vývoj plodu zrychluje a již můžete zaznamenat i pohyby dítěte. Některé orgány plodu jsou již vyvinuty a některé se teprve dovyvíjejí. Dokonce již vaše dítě vnímá i okolní svět.

Délka plodu (od hlavy k zadečku): 16 cm

Hmotnost: 340 g

Co je již u plodu vyvinuto

Tělo plodu je pokryto jemným ochlupením. Roste rychleji a již můžete pociťovat jeho pohyby. Končetiny jsou zcela vyvinuté. Vaše dítě už dobře slyší a vnímá vnější zvuky, na které už reaguje. Projevují se už první pohyby očí i když jsou stále zavřené. Objevují se první zoubky.

Můj příběh musím začít vyprávět z dob mé dospělosti,tehdy v mích 17nácti letech po spoustě vyšetřeních mi bylo řečeno ,že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti,ale přesto jsem ještě byla poslána ke specialistovy,který bohužel diagnozu potvrdil s tím že jsem jedna z milionů,která má nemoc už nevím název,ale jedná se o to ,že místo aby se mi v těle bunky vyvíjeli tak oni zanikali,takže jsem byla jako v přechodu ,ale s menstruací.Pro mě již životním cílem byla rodina s dětmi to byl konec světa.Můj přítel a nynější manžel to se mnou vydržel a snažili jsme se najít nějaké řešení,i když v době před 20ti léty to nebylo zrovna lehké,ale nedali jsme se zastrašit a přemluvili jsme doktory k umělému oplodnění,po doporučení jsme navštívili Olomoc kde jsme nebyli spokojeni,pak bylo na řadě Brno tehdy u dr.Ventruby,také bez snahy ,nakonec jsme přešli k dr.Veselím a tam po třech letech neustálích laparoskopických vyšetřeních a hormonálních injekcích jsme dosáhli výsledků a já měla vajíčka k oplodnění,byl to malí zázrak,i když odběr vajíček v té době bez narkozy nebylo nic moc vydržela jsem vše a světe div se já byla těhotná,ale má radost trvala 2dny ,těhotenství bylo biochemické.Takže jsme byli opět na bodě mrazu,další ivf jsem vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu nemohla podstoupit,tak následoval další krok a to adopce,bylo to pro nás jediné řešení jak nezůstat sami.Po všem tom papírování a testování ačala doba čekání a já jsem se snažila dát se do kupy po zdravotní stránce.Musím podotknout,že potkat těhotnou ženu bylo peklo a matku s dítětem ještě horší.pracovala jsem jako prodavačka,takže mé úsměvy a dobré jednání mě stálo spoustu sil,taky jsem v té době pochopila,proč jsou některé ženy schopny ukrást cizí dítě když nemůžou mít vlastní,ta touha po dítěti zaslepí všechen rozum a je zapotřebý velká síla vůle to neudělat a opravdu to pochopí jen ten kdo tím prochází.Ještě musím dodat že v době čekání na mimčo jsme byli konečně doporučeni na genetické vyšetření,kde k naši smůle zjistili,že manžel má genetickou vadu a jím počaté děti nebudou nikdy života schopné.Netušila jsem kolik toho ještě snesu a jedinou mou útěchou bylo čekání na adopci a to čekání dlouhých 6let kdy konečně zazvonil ten vytoužený telefon 15.11.1999 a paní mi zdělila že mají pro nás 6ti měsíčního chlapečka a máme se dojít na něj na druhý den podívat,nepřišli jsme se jen podívat ,ale hned jsme śi ho vezli domů,aby si to náhodou někdo nerozmyslel.Pak nastaly ty nejkrásnější roky ,malí byl sice hodně nemocen hlavně míval vysoké teploty,které ho málem stály život ,ale zachránili jsme ho díky tomu,že byla celá rodina doma,když dostal z vysokých teplot fibrilní křeče a zapadl mu jazyk.Jak malí rostl a rostl tak mě to nedalo a přesvědčila jsem manžela,že by jsme mohli zkusit ještě ivf v té době už s drovanými embriemi ,protože můj zdravotní stav mi nedovoloval velký zásah do těla a i těhotenství by bylo hodně rizikové,ale musela jsem to udělat ,prostě to ještě zkusit.Našli jsme si soukromou kliniku v Brně Repromedu kde nebyl problém tohle podstoupit jen ta cena byla šílená 85tisíc,tak jsme šetřili a pak se do toho dali,poprve,podruhé bohužel bez úspěchu.Na čtvrtý pokus který stál 160tisíc jsme už neměli finance,tak jsme přestoupili na Obilnák tam byli provedeny další dva transféry embrii,kde posladní byl úspěšný,ale já jsem o tom nevěděla nebo to bylo mimoděložní dozvěděla jsem se to až  v nemocnici kde jsem byla záchrankou odvezena v důsledku velkých bolestí a výsledkem bylo prasklé mimoděložní s krvácením do břicha,byla jsem zachraněna v posledních minutách ,dostala jsem nadáno jak jsem se mohla pouštět do ivf s mím zdravotním stavem a zákaz jakéhokoliv dalšího snažení.Tím jsem si myslela že vše skončilo....omyl nastal čas kdy jsem začala silně krvácet a musela jsem podstoupit další zákroky ,nic nepomáhalo tak se rozhodlo že mi vezmou dělohu ,jenže se vyskytla potíž s krví a operace by byla nebezpečná takže nic.Pak podalším zákroku světe div se krvácení ustalo a já byla dokonce bez menstruace a pak nastal další zázrak úplně nepochopitelný a já otěhotněla přirozenou cestou,ale nemělo to dlouhé trvání opět to bylo mimoděložní a v začátcích takže se to nakonec vstřebalo samo,po dalších třech měsících jsem byla zase přirozeně těhotná a tentokrát jsem to potratila......ted čekám co dalšího mě ještě potká ,jak si se mnou ta příroda zahrává.

V minulém roce v září jsme si podali druhou žádost o adopci chtěli bychom holčičku..................................

12/09 - návštěva Gestu - Dr. doporučuje manželovi na únor kontrolu u dr. kvůli spermiu (přitom ho máme báječné), a na únor připravuje žádost o souhlas OZP ke 2.IVF. Domluva, že se po velikonocích ozvu. 

20.4.2010 - pohovor na 2. IVF. Žádost od pojišťovny je schválená, podepíšeme souhlas a jdeme na to! Tentokrát bude krátký protokol, jak dorazí MS objednejte se na prohlídku. Manžel si na kontrolu nedošel, ale nic se neřeší.. 

22.4. dorazila MS

24.4. prohlídka u dr. první injekce Gonalu F 225 j., další dny 187.j. prohlídka pod UZV i přes silnou ms.. 

27.4. prohlídka u dr - 2 folíky jsou vidět. Zároveň musím zajít ke své obvodní dr., která mi udělá rozbor moči, krve, prohlídne (+ EKG, to mám ale ze října a ještě je platné) - tzv. předooperační vyšetření.

30.4. další injekce Gonal, stále 187 j. + první injekce Cetrotide a to až do 5.5. Folíci se rozmnožují a zvětšují a já začínám být nafouklá jako když mám větry a špatně se mi sedí se zapnutými kalhoty a nemohu se ohýbat.. 

V předchozím mém příspěvku jsem psala o své dcerce a budu v tom pokračovat dále. Za pár dní jí bude 21 měsíců a zrovínka prochází obdobím, kterému říkáme MOJE. Projde si tím prý každé dítě, tak se snažíme, abychom se z toho nezbláznili všichni. Jednou totiž lze přežít vztekání a ječení „moje, moje, moje“. Podruhé už máte lehký tik v oku a potřetí si říkáte: „Panebože co to je?!“ Zde nastupuje rodičovská výchova, kdy se snažíte svému dítku vysvětlit, že je to sice jeho, ale že jsme moc hodní a rozhodně tu onu věc půjčíme a že se nemusíme bát, že nám ta ona věc bude vrácena. No, jestli si někdo myslí, že to funguje, tak zatím ne.

A jak vypadá takové období u nás v reálu?! Asi takto. Jdeme s Nikolkou na návštěvu o patro výš k pani co má o něco málo mladší holčičku. Říkám si, to je prima, Niki si pohraje, já si popovídám a bude klid. Kdepak žádný klid, s maminkou holčičky si nestačíme říct ani slovo, protože probíhá boj o hračky a pokud píši boj, tak to ještě není tak strašné, protože později nastává válka.

Niki je rozhodnuta, že si půjčí od holčičky kočárek a holčička je také rozhodnuta, že zrovínka teď si s kočárkem chce hrát ona. Každá drží kočárek z jedné strany, tahají se o něj a přitom křičí. Niki křičí: „Ne, ne, pust, moje, moje“, holčička začíná plakat. To Niki povzbudí a rve za kočárek větší silou. Vyrve ho holčičce z ručiček
a vítězoslavně s ním utíká směr předsíň. Holčička propukne v obrovský pláč. Je to strašlivé divadlo a bohužel jako matka/matky, nemůžeme jen přihlížet. Tak opět jdeme a vysvětlujeme, jak to není hezké se o hračky prát, že si je půjčíme a vrátíme. Dítka u toho většinou brečí, nebo dělají, že se jich to netýká. Dobrá, boj ustal, Niki vyhrála. Jenže po chvilce ji kočárek přestane bavit a ejhle holčička, u které jsme na návštěvě, si hraje s něčím zajímavějším. Opět nastává boj. Tady zasahuji já a snažím se Niki vysvětlit, že si teď tuto hračku půjčit nemůže, protože si s ní hraje někdo jiný. Odpovědí mi je: „Moje, moje, pučit, pučit“ a obrovský pláč. A tak to jde stále dokola. Jelikož jsme statečné matky, tak to většinou cca hodinku vydržíme, ale pak usoudíme, že boj přecházející ve válku dvou batolat musíme ukončit a opět s řevem odcházíme domů. Proč s řevem?! Protože ani jedna nechce, aby ta druhá odešla, nebo jít domů. Pak se v tom vyznejte.

Díky období MOJE, Niki měla už na hlavě i bouli. Byly u nás na návštěvě dvojčátka, stejně stará (holčičky). Nikolka měla opravdu velký problém, jak uhlídat všechny své hračky před dvěma narušitelkami. Lítala od jedné k druhé jak uragán a snažila se jim sebrat vše, co si chtěly půjčit. Holčičky se samozřejmě nedaly a o hračky sváděly svůj boj. V okamžiku, kdy Niki tahala hračky od obou holčiček, nemohla vyhrát, něco povolilo, Niki uklouzla a bouchla se o stůl. Boule nebyla nijak zvlášť veliká, jen ta na její dušičce. Opět to byla návštěva provázená pláčem s výdrží hodinu.

Ne všechny návštěvy jsou takové, občas mají batolata v období MOJE i dobrou náladu a o hračky se neperou, půjčí si je, ale stále na nich vidíte, jak ostřížím zrakem sledují, zda je vše jak má být.

Další článek o tom jak zabavit batole najdete na: http://vancurova.blog.idnes.cz/ a v pondělí vyjde další o tom, jak jsem byla s tou mou treperendou v nemocnici, otřesný zážitek ☹ Tak jukněte.

Ve středu 7 dubna, jsem byla u doktora na kontrole. Nález byl furt stejný už asi 3 týdny, otevřená na prst, na monitoru rovná čára. Nevím jestli mě při vyšetření doktor víc prohrábl, nic mě nebolelo. Odpoledne jsem si nakoupila, dojela domů a doma mi začala odcházet zátka. Ale to jsem si říkala, že je fajn, ale že můžu rodit taky třeba až za týden. Do toho začaly slabší MS bolesti, ale tak nepravidelně, třeba co půl hodiny, pak co čtvrt, pak hodina nic...Manžel chtěl jít na kolo, tak jsem ho dokonce i pustila. Přijel v osm. No a to já už řešila jestli se něco děje nebo to jsou jen poslové. Takže jsem začala stopovat a kontra přicházely asi po 6 minutách. Ale takové že se daly v poho vydýchat. Udělala jsem si a snědla asi o půl deváté ještě párky, ať mám sílu, kdyby to byl fakt porod . Ale už jsem pomalu manželovi říkala, ať se chystá, že pro jistotu pojedeme. Chtěl ještě dokoukat hokej a myslel si že plaším Pak jsem šla na záchod na velkou a tam mi asi ve 20:45 praskla voda. Bylo to takové silné bouchnutí v břichu a okamžitě se mi udělalo hrozně zle. Přišla kontra silná jak blázen, já nevěděla jeslti budu zvracet, srát nebo omdlím...manžel hned přiběhl, ale chudák nevěděl jak mi pomoct. Já jen věděla, že musím urychleně ze záchodu pryč a musíme jet. Jenže jsem se potřebovala utřít, furt se mi chtělo...do toho ty kontra...no ale asi okolo deváté jsem se zvedla a oblíkla. Ve čtrvt na deset jsme sedli do auta a jeli 20 km do porodnice. A autě teda mazec. kontra ani né co 2 minuty, já prodýchávala,ale u toho jen říkala, že umřu, že to nemůžu dát....a že jestli nebudu otevřená, tak chci epidurál!
V nemocnici jsem měla problém už dojít do porodnice, naštestí manžela napadlo vzít vozík a rychle mě tam odvést (nebýt vozíku rodím asi na chodbě)...Příjem v porodnici 21:46.V porodnici jsem šla okamžitě na vyšetřovnu, otevřená na 8 a rychle na sál. Tam za mnou po chvilce přišel manžel. Žádné papírování, nic takového se nekonalo, asistentky rychle scháněly doktora. Prodýchala jsem si tam asi 2 kontrakce, pak už se mi chtělo tlačit! mezitím to tam rychle přichystali. A porodní asistentka tam nechala zvoneček, že jde ještě pryč, když tak ˇať zvoním. Sotva odešla, kontra jak blázen, já cítila že musím tlačit...tak jsem dýchala jak o život a řvala na manžela ať okamžitě zvoní. naštestí přiběhla rychle, a už jsem si mohla přitlačit. při další jsem už měla nohy nahoře a mohla tlačit. To se malá asi dostala k hrázi. Pak mi doktor řekl, že když pořádně zatlačím, bude na 1 kontra venku! Takže na dva nádechy, v jedné kontrakci se v 21:54 narodila Barunka. 2900 g a 48 cm.
Jo a ještě teda než jsem začala tlačit, jsem doktorovi řekla, že jsem používala takový balónek a že nechci nástřih, pokud nebude fakt nutný, že věřím, že to zvládnu. Tvářil se lehce skepticky, ale prý OK.
No a teda nástřih nebyl, ani žádné porodní poranění. Takže absolutně bez šití, vevnitř i venku a porod trval asi 2 hodiny! Dětská doktorka ani nestihla k porodu přijít. Manžel pak teda říkal, že mu přišlo šílené, jak mi ty dvě asistenky tlačily na břicho, že prý stály naproti sobě, nějak se vzepřely vzájemně rukama a že to byla síla...a sranda je, že já to vůbec nevím Já se soustředila na svůj výkon a nehleděla co dělají ostatní
No a teda ten balónek byl samo EPI-NO, jen oni to neznají...
Pak teda ještě když jsem jí vytlačila (u toho jak lezla ven jsem si teda zařvala, jsem měla pocit, že mě to roztrhne), tak se mě ptali jeslti jí chci na břicho, no a já nechtěla. Teď si to trochu vyčítám, ale já v té chvíli se hrozně bála, že jí neudržím, byla jsem nějak mimo...no ale tak mezitím jsem porodila placentu, zkontrolovali mě a pak už byl u mě manžel s malou a ty dvě hodiny na sále potom, jsme si všichni tři krásně užili
Všem bych přála tak rychlý a krásný porod! Bolelo to moc, ale ty největší bolesti jsem měla jen hodinu, takže líp mto už snad ani nemůže jít

Den před Silvestrem jsme s velkou radostí zjistili, že bude mít Adélka brášku nebo sestřičku .. Maminka viděla stín na těhu testu, tatínek neviděl nic ... 1.1. už i tatínek viděl, že to není jenom duch, ale že nás pravděpodobně bude víc ...

20.1. (6+6)těhotenství potvrzeno - mimi má 8 mm ...

4.2. (8+2)další UTZ a poté následovaly čtyři UTZ pokaždé po týdnu, protože jsem měla hematom...  Naštěstí se sám vstřebal s pomocí pilulek ... Mudr strašil i nemocnicí, ale raději jsem se poctivě šetřila ...

19.3. (14+4)UTZ + NT screening - bohužel vyšel hraniční, takže jsem šupajdila hned do genetické poradny .. Tam si vzali také trošku krve, která nebyla taky úplně O.K.. Čekali jsme na odběry v 16. týdnu a ty se pak kompletně porovnávaly - konečný verdikt - vhodný odběr plodové vody !!!

29.3. (17+0) AMNIOCENTÉZA - odběr nic moc ... Všichni říkali, že by to přirovnali k odběru krve .. To já teda ne !!! Na krev bych chodila denně, na AMC ne ..

16.4. ((19+4)Výsledky AMC.. Právě jsem se chystala do gentické poradny a v tom paní doktorka volala ... Sdělila mi výsledky a já zbytek telefonu probrečela .. Výsledky jsou v pořádku !!!!!! Čekáme ZDRAVÉHO CHLAPEČKA !!!!!!

Rozhodla jsem se, že se podělím o své pocity z mateřství. Nejprve jsem netušila, co mě čeká, malovala jsem si život s miminkem, následně pak s batoletem a také jsem snila o tom, co bude, až se z mého dítka stane dospělák. Mohu jen potvrdit, že heslo "Člověk míní a život mění" je pravdivé. O tom co bude mé dítko dělat, až bude dospělákem jsem už snít přestala, zatím můj život plně zaměstnává 20ti měsíční dcerka Nikolka, která dává zabrat nejen mě, ale i manželovi, babičkám, dědečkům
a dalším členům rodiny.

Nedávno manžel konstatoval, že naše krásná, milá dcera bohužel přestala chodit
a začala lítat. Ano doslova lítat, nemůžeme jí uhlídat, chození se pro ni nejspíš stalo obyčejnou nudnou záležitostí, a že by brala alespoň trochu ohled na své chudáky staré rodiče, to ani náhodou. Důkazem toho je naše návštěva ZOO. Byla by to určitě super návštěva, kdyby jen to naše dítko chvilku postálo, či posedělo a také se podívalo občas na nějaké to zvířátko. Kdepak zajímaly jí jen dětské atrakce
a schody. Takže jsem mohla Nikolku vzít na procházku po schodech u nás v baráku a pak následně na dětské hřiště a vyšlo by nás to levněji. Nicméně, děkovala jsem bohu, že jsem nešla do ZOO s malou sama a vzaly jsme i manžela/tatínka.
V opačném případě by mi určitě buď někdo odjel s kočárkem a věcmi, nebo odešel
s Nikolkou jako se ztraceným dítětem ke vchodu do ZOO. Největším náporem na nervy bylo asi to, když jsme se snažili postoupit směrem kupředu a odtáhnout Niki od nějaké atrakce, vypadalo to, že jí rozhodně krademe, tak moc křičela a kopala. Byli jsme nakonec všichni tak unavení, jako po nějakém maratonu.

Tak tedy můj sen o klidném dítěti, které krásně papá, hraje si, zajímá se o knížky, tak ten se velice rychle rozplynul. Každý den začíná stejně. Sotva ráno malá otevře oči, už mele, doslova mele. Konečně jsem pochopila manžela, proč mi občas říká, abych už pořád nemlela pantem, že ho bolí hlava. Asi to neřekl takhle doslova, možná nějak podobně, ale přesně tato věta vystihuje mé časté rozpoložení z Nikolky. A jak to asi tak vypadá, když ta naše malá ráno otevře očka?! Nějak takhle: Otevře jedno oko
a vynadá nějakou svou hatmatilkou své oblíbené plyšové hračce, po té otevře druhé oko a začne povykovat. "Maminko", "Maminko", "Kde je?". V tento okamžik nastupuji já, po čtyřech se vyplazím z ložnice a s polo otevřenýma očima jdu do dětského pokojíku. Malá na mě hraje spánek. Tak vyčkávám nad postýlkou, co se bude dít. Niki se po chvilce prudce otočí a řekne "kuk" a má ten nejhezčí úsměv na světě.
A pak už jen mele a mele, co mám dělat já, co má dělat Opi, tak se kupodivu jmenuje její oblíbený plyšák žirafa, což někdy strašně moc mate naše známé, a taky určuje tatínkovi, že rozhodně do práce chodit nemá. A to slovy: "tatínku, do pláce, neceš". Zvláštní na to všem je, že když pak tatínek nakonec do práce odchází, mává mu tak úporně, že to vypadá jako by nechtěla, aby se vrátil. Opak je pravdou.

Abych přežila den s tímto malým čertem, pardon s batoletem, musím hodně plánovat a vymýšlet aktivity, jinak by mě i sebe Niki ukousala nudou, to asi v tom lepším případě. Mám obrovské štěstí, že mám skvělé kamarádky, které mají dítka ve stejném věku a nebojí se nás pozvat na návštěvu, nebo přijet za námi. Do nedávna totiž ještě Nikolka všem těmto dítkům ubližovala, asi z lásky nevím 🙂 Vypadalo to asi takto: „Nikolko, přijde na návštěvu Kubík“, malá na to: „Guba, bum, bum“. Tak se snažím trpělivě vysvětlit: „Ale Nikolko, Kubíček je přece moc hodný, máme ho rádi“. Niki na mě chvilku kouká, opakuje slovíčko rádi a pak dodá: „Gubík, bum, bum“
a běží si připravit něco, čím by chudáka Kubíka mohla majznout. Ach jo prostě se s tím nedá nic dělat a jen trpělivě vysvětlovat dál. Naštěstí toto bum, bum období, kdy dítka od nás odcházely plačící, již přešlo. Máme ale jiné období a to moje, moje. Řekla bych, že taky není o co stát. O tomto období zkusím napsat v dalším svém příspěvku o Niki na  http://vancurova.blog.idnes.cz/

ahojte som tu nova a chcela by som sa poradit ci nema niektora z vas skusenost a nevedela by mi poradit...manzelove spermie ked sa dostanu do jeho ejakulatu po par minutach odumieraju...takze ja nemozem otehotniet prirod.cestov...bola som na umelom oplod.kde to klaplo ale radost netrvala dlho v 9-tom tyzdni sa plod prestal vyvyjat bola to pricina genetika....terez som bola 16.4 druhy krat na zakroku 26.4 mi lekar oznamil ze som tehotn alepo oznameni ze som zacala den predtym krvacat lekarovi nebolo vsetko jasne po case sa mu ale vyjasnilo mala som nizky progesteron...nevravim ze zlihal doktor ale mam takeho tusaka keby som preventivne uzivala progesteron tak by sa to nemuselo mozno stat....mate niektora podobny problem som uplne nadne...moc vam dakujem