Dítku už se kvapem blíží třetí narozeniny a rodičovská se chýlí ke konci, co dál?

Původně jsem myslela, že odpověď na tuhle otázku bude mnohem jednodušší, ale protože druhé miminko si k nám cestu nenašlo, bylo najednou potřeba začít všechno řešit. Nebo takhle, ze začátku jsem ani netušila, že bude třeba něco ŘEŠIT, prostě Dítě do školky a já do práce, co je na tom?

Dostat od září do školky Dítě narozené v říjnu se ale velmi záhy ukázalo jako velice napínavá disciplína. Po návštěvě tří různých školek, ze kterých jsem odcházela s velmi rozpačitými pocity, jsem se prostě zařekla, že takhle ne, pokud nám nevyjde naše vybraná ověřená školka, tak holt Dítě bude doma a já s ní, díky bohu finančně bychom to utáhli. Prostě Dítě odmítám vrazit kamkoliv, kde zrovna přijímají; věřím, že valná většina rodičů to má úplně stejně. Ale ona do školky chce a dětskou společnost už opravdu potřebuje, takže jsme se dali na modlení - a...

... školka nakonec přece jen vyšla! Hurá, tak to můžu do práce! No jo, můžu? Kdo nám bude hlídat Dítě, až chytne školkový moribundus, když prarodiče jsou pracující a manžel dělá od nevidím do nevidím? Kdo ji bude vodit do školky a vyzvedávat, když chlap je dva dny v týdnu mimo město? Nemluvě o adaptaci ze začátku...

Takže hurá na hledání nové práce, která bude líp vyhovovat našim potřebám. Tohle bylo fakt labůžo. Aha, vy máte malé dítě, hmm... Ok, vím sama, jaký je ve školství problém s případnou (ne)zastupitelností, takže zkouším hledat na menší úvazek a neučitelskou pozici. Nakonec se úplně náhodou podařilo a mám místo, kam budu v září nastupovat fakt moc ráda, až tomu sama nemůžu občas věřit, že to takhle všechno úžasně klaplo.

Happy end, konec příběhu, mám od září kam upíchnout Dítě i sebe.

Zdravím všechny ženy, rozhodla jsem se touto cestou podělit se něčím, co už mne delší dobu trápí a nevím jak z toho ven. S přítelem jsme se poznali v roce 2016, téměř hned jsme spolu začali bydlet, mezitím přibližně rok 2017 jsme začali řešit větší bydlení a hypotéku. Mezitím jsem v dubnu 2018 otěhotněla, v listopadu se nám narodily 2 krásné zdravé holky. Rovnou z porodnice jsme tedy jeli do nového domečku. Zdálo se být vše ideální. Po porodu holek ale nějak náš vztah začal dostávat zabrat a přetrvává to do teď. Byl to rok 2019, kdy jsem šla po dlouhé době s jedním mým kamarádem cvičit, a pak že si zajdeme na drink ať taky po dlouhé době pokecáme. Partner ho zná, moje sestra ho zná, řekla jsem mu s kým jsem, kde jsem a kdy se vrátím. Obratem na tuto smsku jsem dostala odpověd ,,To myslíš vážně?,, Absolutně jsem nechápala jeho reakci a napsala jsem mu na to něco ve smyslu ,,Ano, proč bych to nemohla myslet vážně?,, Druhá jeho reakce na tuto mojí odpověď byla, ,,Jdu zavolat vašim a jdu to s nimi řešit,,..  No, co na to říct. Opravdu jim zavolal a 10 min na to okolo 22:00 mi napsal můj táta ať okamžitě jedu domů když si to F. nepřeje, jestli jsem vůbec máma, že mám doma 2 děti apod, že jim je ze mě špatně, apod...Třešnička na dortu byla když můj táta ještě dodal po smsce že pokud neudělám rychle zpátečku, tak ztratím partnera, je jako rodiče a SVÉ DĚTI. Přitom jsem byla nekdě sama bez něj snad poprvé od té doby co jsme se s mým partnerem poznali. Takže ne že bych vymetala bary co víkend.  Každopádně jsem na tyto smsky zareagovala svými upřímnými pocity, a řekla tátovi že si s F. už tolik nerozumíme jako dřív, tahám ho ven já aby se něco dělo, v posteli nám to také nefunguje. A to dlouhodobě. Dobrý to bylo max ten 1.rok společného žití. Každopádně na tuto situace nakonec můj táta zareagoval tak že si myslí že bychom si měli zajít do nějaké vztahové poradny, jelikož máme evidetně podle toho co se děje a co píšu problém. Já jsem s tím tam jít souhlasila, protože mi na vztahu záleží a priorita jsou naše dvě děti, kterým nechci brát pevné zázemí pod nohami. V poradně jsme byli jednou v březnu 2020, z toho sezení jsme se dozvěděli že evidetne každý z nás má v životě jiné představy a cíle a že jsme oba dost rozdílní. Poté jsme to chtěli resp.já jsem tam chtěla jít znovu a to teď v roce 2021 jelikož náš vztah je nejhorší z celou to dobu co jsme spolu, sex 1-2 do měsíce max. Nikdy sám nepřijde, neobejme mě, nepřitulí se.Žijeme vedle sebe a tak abychom podávali nejlepší výkony pro své dvě dcery. Partnerský život jako takový nemá absolutně jiskru. Neustále je negativní, uzavřený do sebe, veselý jen když si dá pár piv a panáka. Já jsem člověk zase co je rád mezi lidmi, baví se, užívá si život nějakým normálním způsobem. Když jsme třeba pořizovali ten dům, na rezervační poplatek nám na něj dala naše rodina. Bez ní bychom tu nebydleli. Když si ted bude otevírat v červnu hospodu, na rozjezd mu dala zase moje rodina. A to nejsou malé částky. Myslím, a troufám si říct, že nad 1.000.000,-.. Měla jsem nějakou slabší chvíli nedavno a napsala mu, že mám pocit že pořád jen čeká na peníze od ostatních, od našich atd... Já chápu že chce abychom se měli dobře, ale prostě mi to začalo vadit a tak jsem mu to napsala. Na tuhle sms jsem obratem znovu dostala odpověď, že to jde řešit s našima aby si ověřil co z toho je pravda...Po té mi psal táta, cco to má znamenat, že s F. byli domluveni že mu na hospodu půjčí a že se chovám jak kráva. Tak jsem se na to vykaškala a ok. Ikdyž jsem to takto vůbec nemyslela, mávla jsem nad tím rukou a řekla že s hospodou nechci mít už tedy nic společného. Neustále doma rezonuje z něj jen negativní energie, nic mi ten člověk z partnerského vztahu nedává, říkala jsem mu několikrát že mi chybí obejmutí, přitulení apod, vždy si to vyslechl ale nikdy to nezměnil. Pak jsem za nim přišla že bychom to v té posteli mohli oživit, na to se mi dostalo odpovědi, že nepůjde nikdy za hranici své komfortní zóny a to upozorňuji že jsem po něm nechtěla nic šíleného. Jen si to zpestřit hračkami například...Na to jsem dostala další odpověď-a to ti jako nestačím já? to nikdy dělat nebudu. Nedávno jsem přišla s tím že bychom tedy měli asi do nějaké vztahové poradny zase, jelikož tohle asi nedopadne dobře a on mi na to řekl že nebude někam chodit aby mu někdo radil co má ve vztahu dělat a nedělat. V tu chvíli už se mi utvrdily moje myšlenky v tom že s tímto chlapem nechci zůstat po celý život, jelikož já v tom vztahu jednoduše nejsem šťastná. Ano, máme krásné bydlení, děti, ale radši budu šťastná sama v menším bytě než takto ve 28 ztrácet s někým čas, kdo evidentně žije v nějaké své bublině a nehodlá jí opustit. Nejhorší na tom všem samozřejmě jsou ty děti, to že jako otec je dobrý, postará se, pohlídá. Ale to je tak vše. Jinak partnerský život jako takový je pro mě utrpení a o tom tento článek měl být. Nevím vůbec jak se mám zachovat? Co dál zkoušet ? Trpím, chybí mi láska, objetí. Na sex si člověk může kdykoliv někoho najít, ale takhle to přece jen nechci. Budu ráda a vděčná pokud to někdo dočtete až sem. Toto je ve zkratce moje momentální situace a nevím vůbec jak jí mám řešit. Nejhorší ještě na tom celém je to, že naše rodina mi pořád říká jak se nesmíme rozejít, že doma nechtějí už nikdy vidět jiného chlapa než je F, že by to byl strašný průser apod...Jsem ale přesvědčená o tom, kdyby nebyly holky, tak už spolu dávno nejsme a to jsem mu i řekla. A že kdyby s ním jeden z členů naší rodiny žil, tak změní názor. Takže vlastně i tento tlak ze strany našich je pro mě frustrující. Z těch pocitů by se dala napsat kniha, ale takto aspoň ve zkratce, jsem ráda že jsem se mohla někdo vypovídat.

Budu ráda za vaše reakce a názory. 

A.