"Mám syna, kterému budou dva roky a nyní jsme byli u dětské doktorky. Bylo to o nervy. Syn se pozvracel, jak se bál. Byl ubrečený až hrůza. Taky máte takové zážitky?" Svěřuje se jedna z maminek na fóru, ve kterém se diskutuje o dětském strachu. Jak dítě zbavit strachu nejen z doktorů?

Strach je naprosto přirozenou a nedílnou součástí vývoje dítěte. Strach vlastně patří k našim každodenním životům. Asi není nikdo, kdo by se vůbec ničeho nebál. A není to ani zdravé. Některé strachy jsou ale zbytečné a pak jsou na řadě rodiče, aby své dítě utěšili, povzbudili ho a byli mu nablízku. Aby se naučilo svůj strach překonávat a nevyvinula se z něj zbytečná fobie.

Co je to strach?

Strach je takový stav, při kterém se člověk, v tomto případě dítě, ocitne v situaci, kdy ho něco ohrožuje. Přičemž může jít o zdánlivé i skutečně nebezpečí. U malých dětí je určitý stupeň strachu v pořádku. Neměl by mu ale bránit v běžném životě. Obvykle se děti bojí v neznámém prostředí nebo nečekané situaci.

Jestliže strach vzniknul po nějakém opravdu nepříjemném zážitku (pokousání psa, nehoda, apod.) a dítě není schopno se přes něj delší dobu přenést, je na místě zvážit návštěvu psychologa nebo psychiatra. Stejně tak, pokud se na něm projevují symptomy chorobné úzkosti. V tomto případě už ani dítě neví, čeho se bojí. Objevují se záchvaty (pocity dušení, nevolnost, pocení, závratě) a mohou vyústit až v neurotické poruchy (nechutenství, zvracení, záchvaty vzteku, pomočování, apod.). Zde se už bez lékařské pomoci určitě neobejdete.

"Syn (čerstvě 3 roky) posledních pár měsíců špatně usíná. Musíme u něj buď já nebo manžel vždycky zůstat, dokud neusne, protože se prý bojí. Jsou to různé věci - začalo to krokodýly/pavouky/hady pod postelí, teď se zas bojí bubáka ve skříni nebo za závěsem. Doma jsem ho nikdy ničím nestrašili, takže je mi jasné, že za to můžou starší bratranci a babička s dědou, u kterých se hodně dívá na televizi a děda je navíc takový ten typ, že chce mít z vnoučka pořádného chlapa. A vím, že má na svůj věk až moc velkou představivost. Ale syn před spaním skoro obden brečí nebo se budí a volá nás. No a co je horší - zvykl si chodit spát k nám do postele. Snažíme se mu vysvětlovat, že strašidla nejsou, necháváme mu i rozsvícenou lampičku, ale přijde mi, že je to horší a horší a už si nevím rady."

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

A je to tady. Vaše maličké děťátko už není to miminko, které jste si přinesli z porodnice, ale vlastně už živé a akční batole připravené na další krok ve svém životě. Je jím právě školka a s ní souvisí řada změn. Vašemu dítěti začíná nová etapa života, kdy již nebude trávit většinu času s maminkou. Jak dítěti vstup do školky co nejvíce usnadnit a co dělat, když dítě ve školce pláče?

Pláč, pláč a zase pláč

Nejedna maminka to zažila. Pláč večer, pláč ráno, pláč cestou a pláč ve školce. Dítě nechce do školky a vy v sobě máte spoustu výčitek a pocit, jak když své dítě vedete někam do mučírny. Bojíte se, zda dítěti spíše neubližujete a zda z toho nemůže mít nějaké zdravotní komplikace do budoucna.

Útěchou vám může být, že v tom nejste sami. Pro většinu dětí není nástup do školky jednoduchý a ruku na srdce, ani pro rodiče. Jak si posteskla i maminka ratatooy:

„Chodíme od minulého týdne do školky čerstvě - ve třech letech, ale hrozně bojujeme, je vidět, že malý je nešťastný. Řve večer, ráno, kdykoliv se začne mluvit o školce, a to nemluvím o tom, když je tam. Prořve celou dobu, než přijdu. Tak mě napadá, jestli na něj není brzo nebo se to srovná. Zároveň se blíží narození sourozence tak těch stresových faktorů je na něj víc.“ Jak to celé ustát a jak poznat, že je dítě na školku připravené?

V první řadě si uvědomte, že když se něco takového děje, neznamená to, že jste špatní rodiče, kteří dobře nevychovali své dítě nebo je vaše dítě špatné, rozmazlené, mamánek, atd. Jen možná nebylo na školku ještě tak docela připravené nebo bylo v tu dobu kolem něj až příliš mnoho zásadních změn. Ale nebojte se, zvládnete to vy i vaše děti.

Židle. Kus nábytku, který má doma každý. V kuchyni, obýváku nebo předsíni. Věděli jste ale, že si díky ní můžete neuvěřitelně efektivně vytvarovat tělo? Zvládnete to mezi uložením vašeho miminka do postýlky nebo při krmení u větších dětí, které si s jídlem spíše hrají, než ho jedí. Jste připravené? Takže židli k ruce, jdeme na to!

Cvičení na hotelové pokoji i ve vašem obýváku

Základem úspěchu je pravidelnost. Při běhání se vymlouváte na počasí, před odchodem do fitka na to, že nemáte hlídání a podobně. Na židli můžete cvičit v kteroukoli denní dobu a v každém počasí. Dokonce i tehdy, když si vaše miminko hraje na dece vedle vás. Chce to jen pevnou vůli, ale garantuji vám, že jakmile uvidíte první výsledky, budete na židli pořád. Nejen sedět, ale ladit nové tělo.

A to nejlepší na závěr: všechny tyto cviky zvládnete i na dovolené na hotelovém pokoji. Což oceníte zejména, pokud máte stravování all inclusive.

Bezpečnostní pokyny

• Cviky provádějte pomalu, abyste zapojily co nejvíce svalových skupin. To je velmi důležité. Zatímco při zvedání činek trápíte jen jeden určitý sval, při tomto cvičení jich procvičíte mnohem více.
• Dbejte na správné provedení cviku a pravidelné dýchání. Zadržováním dechu se ke svalům nedostane kyslík a celé cvičení by bylo na nic.
• Jak jsem psala výše: cvičte v kteroukoli volnou chvilku, ale ideální jsou tři kola po deseti opakování.
• Při samotném cvičení dávejte pozor, aby vám židle neujela nebo se nepřevrátila. Sami vidíte, že přehnaná čistota a vymydlená podlaha nejsou vždy k užitku, takže klid. Pokud by přece jenom židle nespolupracovala, klidně ji opřete o zeď.

Ahoj, maminky,

máme obrovskou radost, že vám můžeme představit další mladou aktivní maminku, která bude na koníku působit jako Ambasadorka Baby Dove. Ireno, vítej!

Irčin blog najdete pod nickem vanea a doporučujeme mu hned dát lajk, protože se na něm dozvíte množství informací z jejího každoddenného života s malým synkem. Je stejně jako výjimečná, tak i reálná, protože se na nic nehraje, má své radosti i starosti. Je přesně jako značka Baby Dove - reálná, lidská a nepodléhá módním diktátům.

V její skupině - Baby Dove - pro skutečné Mámy najdete i vy své místo pro výměnů zkušeností, rad a odpočinku. Irena si pro vás připravila množství soutěží o produkty i srdíčka a hodně informací o značce, která se postupně dostává na náš trh. Irči, měj se na koníku jako Ambasadorka hezky a nech se ti daří.

Máte se s ní prostě na co těšit.

Petra

Zdravím všechny uživatelky a uživatele modrého koníka!

jmenuji se Irena, je mi  čerstvých 28 let a s malým Adámkem (8m) se objevujeme na koníkovi už nějaký ten pátek. Před několika týdny jsem se dozvěděla, že má přihláška na Ambasadorku pro značku Baby Dove prošla prvním kolem konkurzu. Představte si mé nadšení a šok, když i po druhém kole vše vyšlo!🙂

A jak to vlastně začalo? K ambasadorství jsem se dostala malinko oklikou, vždycky jsem si ráda četla články a sledovala ostatní holky na koníkovi, které přinášely užitečné informace o konkrétních výrobcích, občas nějaké ty soutěže a hlavně pozitivní náladu a pocit, že se stále něco děje. Nicméně odvahu odeslat přihlášku jsem neměla, a po porodu synka mi trvalo nějaký ten pátek, než jsem se uvedla "do provozu" a opět jsem objevila hřeben, řasenku, slušné oblečení a chuť věnovat se i něčemu dalšímu.

Když se tak stalo a už jsme se s miminkem jakš-takš vzpamatovali (nebo jsem si spíš zvykla, že spánek je přežitek moderní doby), ukázalo se, že bych přeci jen mohla zvládat i něco víc, než jen péči o domácnost a malé miminko. Rozhodla jsem se, a poslala přihlášku pro Baby Dove. Jejich kosmetiku máme doma moc rádi, ačkoliv jsme rozhodně nevyzkoušeli všechno. A to mi dává skvělou příležitost seznámit s produkty jak sebe a malého Adámka, tak i vás. Celý koncept a myšlenka této značky je mi velmi sympatická a myslím si, že to tak může být pro spousty z vás🙂 Baby Dove totiž představuje nejen skvělou škálu výrobků pro ty nejmenší (a že jsem se jako prvorodička dlooouho plácala v haldě kosmetiky, kterou bych mohla používat a která by opravdu fungovala, aniž by "smrděla" až k sousedům), ale ukazuje také velmi hezký a jemný přístup k mateřství.

Ráda bych spolupráci s Baby Dove pojala jako cestu, kterou bych mohla maminkám a budoucím maminkám ukázat, že není nutno dělat vše dokonale, ale hlavně s láskou a s pozitivním přístupem. Je totiž jedno, jestli máte doma roztahané hračky, kytky na oknech neviděly vodu od vašeho porodu a nevyžehlené prádlo se kupí na hromádce. Dove tento individuální a reálný způsob přístupu k mateřství  velmi dobře propaguje a myslím si, že je to potřeba! Občas totiž zapomínáme, že není naším úkolem se z toho všeho zbláznit a každý večer vyčerpaně a odevzdaně padnout v polokómatu do postele.

A na co se můžete těšit se mnou?

Co je horší než nemocný muž? No přece nevyspalé dítě. Znáte to asi všichni. Takové dítě poznáte spolehlivě. Je podrážděné, kňourá a je protivné. Ráno jich v autobuse potkáte mraky. Pokud chcete mít doma premianta třídy a veselé dítě, přečtěte si tipy, jak mu připravit sladké sny, které se později mohou proměnit ve skutečnost.

Důsledky poruch spánku u dětí

Spánek je nepostradatelný pro každodenní regeneraci mozku a schopnosti řídit organizmus. Podle výzkumů se poruchy spánku u dětí  objevují až u 30 % vyšetřených a jejich výskyt stoupá. Důsledkem poruchy spánku u dětí jsou změny chování, hyperaktivita, poruchy nálad, zhoršené paměti, poruchy schopnosti soustředění, snížená schopnost rozhodování se, plánování a řešení. Unavené děti jsou podrážděné, neklidné, impulzivní, někdy plačtivé, lítostivé, emočně labilní, úzkostné a zhoršuje se jim školní prospěch. Pozor na záměnu s ADHD, které má velmi podobné projevy. U dětí, které mají špatný prospěch, byl výskyt poruch spánku šestkrát vyšší.

Nespavost

Nespavost, neboli insomnie, se vyskytuje u 20–40 % dětské populace a představuje nejčastější spánkovou poruchu. S věkem tyto čísla klesají, aby pak v období dospívání opět šplhala vzhůru. Častým následkem nespavosti je hyperaktivita, která pomáhá překonat ospalost. Hyperaktivní děti se hůře soustředí, jsou impulzivní, náladové, podrážděné a často úzkostné. Nedostatek spánku má vliv na schopnosti abstraktního myšlení, paměti, rozhodování a řešení problémů, ovlivňuje verbální projevy a kreativitu, což může mít za důsledek špatné školní výsledky.

Spánková apnoe

"Jsem v šestém týdnu těhotenství, doma dvouletou dcerku a mám pocit, že vnitřně umírám. Ráno se mi nechce vstát z postele, jen si přeji, aby byl večer a šla jsem spát. Vlastně bych nejraději jen spala, nic mne nebaví, nevycházím z domu. Manžel má své práce nad hlavu, o mém problému ví, ale nesedne si se mnou a neřeší to, vlastně si vůbec nepovídáme, jelikož chodí unavený domů kolem deváté a ráno zase nanovo. Bydlíme na malém městě, kde vyloženě dobrou kamarádku nemám. Nikomu, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě vyslechl. Moc si přeji, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, ale už nevím, jak dál…"

Strach z neznámého

Poznáváte se?  Podobnou situaci neřeší jenom Kristýna, ale spousta z nás. Jen se to mnohdy stydí přiznat. Bojí se reakce okolí a nevyzná se ve vlastních pocitech. Těhotenské a předporodní deprese nejsou nic nenormálního. Pocit, že byste se měla vznášet na obláčku štěstí z toho, že devět měsíců budete maminka, nemusí nutně vyvolat jen pozitivní emoce. Dobrá zpráva je, že tento stav obvykle trvá první trimestr, tedy tři měsíce. Hlava se zkrátka vyrovnává s novou situací a rolí. Řeší strach z průběhu těhotenství, porodu i následné péče o nového člena domácnosti.  

"Normálně si myslím, že jsem psychicky dost odolná, ale těhotenství mě srazilo na kolena. Od začátku samé komplikace. Nejhorší pro mě byl první trimetr. Psychicky jsem byla na dně, brečela jsem, ať to dítě ze mě někdo vyndá, že už to dal nevydržím. Dohromady jsem se dala až ve třetím trimestru. To mi konečně přestalo být zle, začala jsem vybírat kočárek, výbavičku a podobně. Na porod jsem se těšila jako na vysvobození. A i když nebyl jednoduchý, byla jsem děsně ráda, že to mám za sebou," píše Marcela v diskuzním fóru.

Proč vzniká?

Těhotenské deprese nejčastěji přepadají mladé nebo nepřipravené maminky a ty, které otěhotněly neplánovaně. Jsou postaveny před hotovou a nečekanou věc a mají v podstatě jen dvě možnosti. Dítě donosit nebo jít na interrupci. Z čehož ta druhá se v budoucnu nemusí jevit jako správná. Dále to jsou ženy, které mají slabé rodinné a sociální zázemí. Žijí na ubytovně, v bytě s další pěti lidmi nebo jsou na tom špatně po finanční stránce. A v neposlední řadě je tu i hledisko volby partnera. Je to ten pravý, s kým chci mít dítě? Na všechny tyto otázky je nutné si odpovědět s odstupem a zcela racionálně.  

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Nevěřím tomu, že je naše generace a generace našich dětí ,,tak špatná"..Dost se učíme napodobováním..

Dnes říkám Ki ..cestou do školy - včera ráno sis vzala s dědou prášek na alergii? Ne, děda zapomněl, ale říkala jsem ve škole tetě K., že si mám vzít půlku, aby na mě koukla, že si fakt beru půlku (ta musela mít radost...a čučet jako péro z divanu)...Ale teta byla hodná a dohlídla na mě....

Před x měsíci, možná rokem a něco jsem jí říkala, i puč, že má Ki u sebe prášek na alergii - hmyz, že kdyby jí něco zoblo ve škole, na vycházce, má si vzít. Ale aby to řekla učitelce. I měly puč ve školce tabletky, když byly na zahradě, kdyby něco..

Má to tak naučené, letos ji morduje alergie na pyl....

Ale co tím chci říct? Bála jsem se nástupu do školy...jednoho z mnoha krůčků..k dospělosti...Pak člověk, jak to během týdnů, měsíců pozoroval, to mravenčí hemžení kolem sebe...Loni..na šatně seděla na zemi holčička - prvňáček a brečela...Prošli kolem ní dva dospělí, třetí se sklonil, podal kapesník a zjišťoval, co se děje...Měla jednu bačkorku někde zakopnutou, dohledali jsme za topením, i pan školník se zapojil...Další den brečela spolužačka Ki, přicházely jsme, ale už k ní běžel tatínek chlapečka, šel s ní až do třídy - něco buď neměla, nebo nepochopila...holčička patří mezi outsidery...

Loni bulela i Ki, vysadily se jí dvířka u skříňky, pomohl jí spolužák. Ten, kterého před měsíce utěšovala ona, pže chtěl za maminkou....