Vzpomínám si na ty chvíle, kdy byly moje děti ještě v bříšku a já si v duchu představovala, jací asi budou, jaký budou mít hlas, jaké oči, vlasy, tvářičky…

Tolikrát jsem si v představách říkala, na co by mohli mít talent, v čem by mohli excelovat. A kolik toho by mohli zdědit po mně, co po manželovi. Hlavně ať jsou chytří, ať jsou skromní a empatičtí. A ne tvrdohlaví, ale zato asertivní, ať mají rádi sebe a zvířata, ať jsou ohleduplní a pořádkumilovní…

V dokonalém světě by tací byli. Po mně i manželovi by zdědili jen ty dobré vlastnosti. Nicméně, tohle není svět dokonalý a dokonalí nejsme ani my. A tak jsou tvrdohlaví a umínění, občas panovační a líní. Co nadělám, genetiku neošálím.

Ale dnes je jejich den. Dnes jsou oni středem naší pozornosti ještě o kousíček víc než jindy. A milujeme je tak, jako každý jiný den. I s jejich nedostatkami, ve kterých se tolikrát vidíme jako otisky v písku.
Ne vše, co po nás naše ratolesti zdědily nám dělá jen radost. A dnes v rámci soutěže je budeme malinko “pomlouvat”. :D Proto se vás ptám:

Ale pozor, nemusí to být jen charakterová vlastnost, ale klidně vnější znak, jako třeba velké nohy, řídké vlasy, špatné zuby... (Ano, taky vycházím i ze sebe. 🙂 )

Jak už jsem psala, moji jsou oba panovační a tvrdohlaví a musí mít poslední slovo. Za každou cenu. Co bych dala zato, kdyby tuto část mého genofondu nějak obešli. Ale ne, každý den mi nastavují zrcadlo a mně nezůstává nic, jen se s tím smířit.
A o co dnes soutěžíme? PEPCO do soutěže ke Dni dětí věnovalo tenhle krásný balíček:

Mým největším darem jsou děti a manžel. Bezmezně je miluju. Ale hrozně mi po narození syna něco chybělo. A to byla seberealizace. Mě zaměstnání před a mezi dětmi byla vždy na callcentrech. Byl to takový rozvíjející trend a nikde jinde jsem práci nesehnala s maturitou. Na střední škole v druhem ročníku jsem začala chodit s ex, který mě stáhl na dno. Moje známky a docházka byly příšerně. A i přesto jsem moc chtěla na VŠ. nedostala jsem se ani na jednu ze 7 škol! Bylo to strašně demotivující. Proste na to nemám, nedá se nic dělat.
 Vzdělávala jsem se aspoň doma, hodně jsem četla už od 8 let, v pubertě byl moji vášni Shakespeare a Molière. Každý rok potom jsem seděla u počítače a říkala si, ze to zkusím, ze si podám přihlášku, zkusím ovlivnit svoji budoucnost tak aby byla šťastnější. Ale vždycky převládlo to negativní smyšleni, ze bych na to stejně neměla a žádnou další přihlášku si až do 30 nepodala.

Abych ještě uvedla na pravou míru, trpím psychiatrickym onemocněním HPO, takže veškerý stres snasim minimálně několikanásobně hůř než běžný člověk, ale jsem poměrně dobře zalecena medikaci a terapiemi.

Proste 30 let. Domov, 2 super děti a neskutecne úžasného manžela. A co dal? Životní milník. Co budu po rodicaku dělat, když mám praxi jen jako operátorka a to už nedám. Tak jsem si potají podala přihlášku na VS kombinované studium a ono to vyšlo! Nemohla jsem uvěřit. Čekaly mě 3 roky studia a víte co? Já to milovala. Studium jsem ukončila s průměrem 1,46. Manžel mi byl neskutečnou oporou, na každou zkoušku co jsem se připravovala převzal odpovědnost o domácnost a děti. Bez nej bych to nikdy nedokázala. Včera jsem dostatnicovala. Vlivem stresu se projevila moje horší stránka nemoci, takže stres se na mě podepsal víc než jsem chtěla,  ale dala jsem to! Ne tak hvězdné jak jsem chtěla, ale proste to mám. Jsem Bc. Já a svagrova jsme jediné v rodině. Já sama na sebe jsem neskutecne pyšná. Chci být příkladem pro své děti. Chci si najít lepší uplatnění abysme se měli dobře. Navíc mě od září přijali už na 3 další VŠ na navazující magisterské studium. Takže teď si i mužu vybírat.

Pro někoho to není důležité, ale pro mě tohle strašně moc znamená. Snad to někdo pochopi😊 potřebovala jsem se vypsat ze své radosti. A jestli některá maminka váha, tak rikam ať do toho jde! Strávila jsem tři roky studiem co mě baví a hlavně jsem potkala neskutecne super lidi. Jsem naprostý introvert a tohle byla pro mě výzva.

Teď se strašně těším na prázdniny, kdy se budu maximálně budu věnovat svým detickam. Máme naplanovanych snad tisíc výletu než nám nastanou zase školní povinnosti. 😄 

Zdravím všechny maminky,

dnes ještě shrnu své testování rektální rourky a nosátka. 

Můj malý syn opravdu trpí na koliky. Je to každodenní boj, kdy pláče on a nakonec někdy i já. Že jste na tom obdobně? 

Od samého začátku jsme zkusili Balonix, ale ten nám vůbec nezabíral, spíš byla stolice velmi lepivá. Přidali jsme BioGaiu, která má bohužel delší nástup, což je pro dítě i rodiče opravdu dlouhé trápení. Nakonec přišla soutěž, kdy jsme byli vybráni a mohli jsme zkusit především rektální rourky Windi. 

Jak jsem psala již v mém příspěvku, rourka pomohla ihned. Malý se rozzářil. Jen bych malinko upravila pružnost špičky a prodloužila dutinu. Jinak za nás tedy super věc. Použili jsme hlavně na cesty, protože se po použití katetr vyhodí. Samozřejmě, kdo je šetřivý, myslím, že může klidně propláchnout horkou vodou a využit opakovaně. Upozorňuji na řádné připravení plenky, protože nehody se stávají 😀 Též si nenasazujte rourku na prst, pokud nechcete mít novou barvu laku. Nakonec jsme přidali i Baby Calm a malému se ulevilo opravdu hodně. 

Co se týká nosátka, tak je opravdu moc pěkně řešené na cesty a i hygiena je domyšlená (výměna filtrů). Je to opravdu jen na velké mužské plíce, já osobně nudli nedokážu z dětského nosánku vytáhnout. Starý dobrý vysavač však na cesty nebereme, tudíž aspoň cestovní sada poputuje vždy s námi.