Slíbila jsem holkám ze skupinky Kočárky, že jim popíšu vlastní zkušenost s tímto polákem🙂. Budu hodnotit pouze kočárek s korbou, protože sporťák začneme využívat přelom jaro-léto zřejmě. 

Kdo kočárek nezná, tak přidávám ještě takovou charakteristiku:

• kombinovaný kočárek pro děti 0-36 měsíců
• moderní sportovní kočárek dodávaný včetně hluboké korby pro novorozence
• součástí dodávky je podvozek, sportovní nástavba, hluboká korba, nánožník na sportovní i hlubokou nástavbu, pláštěnka, moskytiéra, taška na madlo s přebalovací podložkou, držák nápojů a košík
• podvozek disponuje anti-shockovým systémem, který absorbuje náraz do překážky a pomáhá, aby se zabránilo mikrootřesům, které mohou ohrožovat díťě v prvních měsících po narození
• lehká hliníková konstrukce podvozku
• otočná přední kola s možností aretace
• všechna kola jsou gelová (odlehčená obdoba nafukovacích kol bez možnosti defektu) s ložiskovým uložením
• podvozek nabízí komfortní odpružení kočárku s nastavitelnou tuhostí pérování
• rukojeť kočárku je výškově nastavitelná pomocí kloubového mechanismu
• košík kočárku je velmi praktický, disponuje velkým prostorem s nosností 5kg
• měkce polstrovaná rukojeť kočárku z eko kůže
• na podvozek kočárku lze díky systému "klik - klak" pohodlně a rychle nacvaknout korbu nebo sportovní nástavbu bez nutnosti použití adaptérů

 Hned na úvod, je to můj první kočárek, který mám, jiné jsem si pouze odzkoušela, ale nakonec jsem volila tuto variantu tohoto kočárku, protože má opravdu velikou korbičku a hlavně se mi líbil vzhledově, nádherné barvy🙂

Zakoupila jsem za 13 999kč i v kombinaci se sporťákem (samotně nelze zakoupit) + adaptér na autosedačku za 699kč, mám Maxi cosi. Autosedačka, která byla nabízená k němu jsem z bezpečnostních důvodů nechtěla, jde o to že cena se pohybuje kolem 2tis....a údajně nejsou ani moc testovány, takže asi tak. Na první fotce je reálná fotka mého kočárku (telefon mi tu zelenou zkresluje), proto jsem přidala ještě foto z internetu.

Takže vezmu to od spodních dílů:

Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega🙂. Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to 🙂. Oběhala jsem to pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát🙂. Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že to tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.

Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.

U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párekem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou 😀

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!

Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.

Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.

Zdravím, dámy,

dnes otevíráme tak trochu jiný konkurz. Hledáme totiž Ambasadorku pro Mylan lékárničku. Je to lékárnička, která vždy obsahuje ten správný lék. Ten, který vám pomůže od bolesti hlavy nebo nevolnosti, a tím vám umožní jít do práce nebo s dětmi do parku.

Dnes je Mylan jednou z předních farmaceutických firem v segmentu generických a speciálních léčiv, která poskytuje produkty ve zhruba 145 zemích a oblastech.

Ve společnosti Mylan jsou odhodláni stanovovat nové standardy v oblasti zdravotní péče. Věděli jste, že přibližně 50 % lidí, kteří žijí s HIV/AIDS v rozvojovém světě, je léčeno produkty společnosti Mylan?

Ambasadorkou pro Mylan

... je maminka, která je komunikativní, otevřená, přátelská, důsledná a optimistická. Sdílí hodnoty, které jsou pro společnost Mylan důležité: inovativní přístup, zodpovědnost, spolehlivost, orientace na pacienta a týmová práce.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Na portál Modrý Koník jsem se zaregistrovala v září roku 2013, tudíž jsem zde přes tři roky. Zažila jsem zde tedy několik změn. Některé byly prospěšné, některé naopak. Nevěřím, že se tímhle článkem všechny změny vrátí do normálu, ale když čtu příspěvky od druhých maminek, jak si stěžují, řekla jsem si, že kdyby se pod tento článek podepsalo více uživatelek, možná by se podstatnější změny vrátily 🙂

Ať nezačnu od toho negativního, začnu u pozitivních změn:

•  možná oprava příspěvku
• smajlíci (ze začátku jsem si nemohla zvyknout, ale nakonec se dají)
• lepší font v článcích
• „lajkování“ komentářů
• vkládání fotografií do komentářů
• možnost skupinek (jak tajných, tak normálních)
• zobrazení emotikony (smajlíka) v albech, příspěvcích a článcích
• uložit článek jako rozepsaný
• zobrazení, kolikrát byl článek přečten
• možnost darování srdíček
• možnost zrušení upozornění na příspěvěk
• možnost zrušení zobrazování příspěvků od vybrané uživatelky

A teď ty negativní změny:

• při najetí na obrázek uživatelky, např. v komentáři, se nezobrazí základní informace
  
• zrušená funkce počet „lajků“ u fotoblogu
  
• zrušený seznam přátel
  
• zrušení příspěvků jen pro přátele
  
• zrušení  přesouvání fotografií mezi alby
  
• změna fontu 
  
• změna tabulky o těhotenství  (kdysi byla informace o těhotenství hned nahoře, dnes musíte najet až do půli profilu uživatelky, abyste zjistili danou iformaci)
• zrušené řazení uživatel podle počtu „lajků“ u fotoblogu v Seznamu maminek
  
• zrušené uvedení partnera na profilu
  
• vkládání nálepek do komentářů (naprosto zbytečné, dle mého)
• zmizela funkce Vybrali jsme

Dále mě už změny nenapadají, takže pokud některou z vás napadne jak pozitivní, tak negativní změna, určitě ji napište do komentářů a já ji poté popřípadě dopíšu do článku.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.

Od mého prvního porodu uběhlo už skoro 6 týdnů (letí to hrozně rychle) a já se konečně dostala k tomu sepsat, jak to celé probíhalo.

Po rizikovém těhotenství, které jsem z větší poloviny proležela, po 4 pobytech v nemocnici a prognóze doktorů, že nedonosím ani do 32.týdne, jsem celý poslední měsíc těhotenství na každé kontrole slyšela, jak je vespodu všechno krásně nachystané, jak jsem na centimetr otevřená a jak budu brzo rodit....malá byla koncem pánevním a já chtěla rodit přirozeně, takže o to více jsem byla lékaři hlídaná.

Nemohla jsem se dočkat, až už bude malá u nás, i proto, že ten poslední měsíc jsem měla dost silné poslíčky, pořád jsem nevěděla, jestli už rodím nebo ne, jestli mi uniká plodovka nebo ne, všechno mě bolelo, byl to jeden dlouhý, nekonečný měsíc. Lékaři mi udělali dva Hamiltony, aby to uspíšili...nepomohlo. Vzhledem k tomu, že při porodu koncem pánevním se nesmí moc přenášet kvůli váze miminka, jsem 40+2 nastoupila na vyvolání porodu. Nervózní, nevyspaná. Doktorka mi ráno na poradně sice nabízela, že ještě 2 dny můžeme počkat, jestli se malá neumoudří a nebude se chtít narodit samovolně, že u KP je to lepší varianta, ale já se bála, aby jí nenarostla váha tak, že bude neporoditelná normálně (císaře jsem se bála jako čert kříže), že jsem ji řekla, aby se to už vyvolalo. 

Takže v pondělí 14.11.2016 jsem ráno nastoupila na indukci porodu. V 10 mě přijali na pokoj, manžela poslali domů s tím, že mu dám vědět, jak se začne něco dít. O půl 12 mi zavedli první tabletku, ve 12 už jsem začala něco cítit, ale říkala jsem si, že takhle rychlé to snad být nemůže, když někdo na porod čeká i 2 dny. No, bylo to ono...ve 12 už jsem měla soustavné bolesti v kříži i v podbříšku najednou, bylo to velmi "rozkošné". V bolestech jsem se dobelhala na sesternu, že mě to opravdu hodně bolí, do toho jsem jim tam začala i zvracet. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm a zatím se nic nechystá, ani kontrakce se moc nekreslily, ale vzhledem k tomu konci pánevnímu a k mému intenzivnímu zvracení mě poslali na porodní sály. 14.02 jsem napsala manželovi, aby přijel, načež jsem se za doprovodu sestřičky odbelhala o patro výše (výtahem) na porodní sály. Tam si mě převzala porodní asistenka Kamila Bulawová, která ve Fakultní nemocnici Ostrava dělá prohlídky sálů, takže jsem ji odtamtud znala. Také jsme spolu osobně konzultovaly můj porodní plán a ona věděla, že já jsem tam, co jde rodit přirozeně ten konec pánevní. Takže jsem byla moc ráda, když jsem na svůj porod vychytala právě ji. Když mě viděla, jaké mám bolesti, nabídla mi epidural, ten jsem odmítla (během těhotenství jsem absolvovala operaci ve spinální anestezii a měla jsem po ní silný postpunkční syndrom, takže jsem se dalšího píchání do páteře bála). Domluvily jsem se, že mi místo toho píchne takovou olejovou injekci do zadku proti bolesti. Nabídla mi i klystýr, ale ten jsem také odmítla, že je zbytečný. odvedla mě na porodní sály a napojila na monitor (mohla jsem si vybrat, v jaké poloze mě budou natáčet, takže první monitor jsem seděla v křesle). PA mi pomáhala prodýchávat už dost silné kontrakce, které přicházely snad co minutu a půl. Díky její technice se mi je dařilo zvládat. Horší bylo, že jsem měla bolesti i mimo kontrakce, takže jsem se injekce nemohla dočkat. 

Než mi ji píchla, objevil se na sále manžel. Od mé smsky do jeho příchodu uběhlo asi 28 minut, autem to máme asi 25, takže si umíte představit, jakou rychlostí zřejmě jel 😀 po zavedení injekce se mi do 20 minut ulevilo aspoň mimo kontrakce. Většinu 1. doby porodní jsem strávila na míči ve sprše. Mám tuhle dobu takovou zamlženou. Když jsem neměla kontrakci, okamžitě jsem na míči usínala, protože jsem byla hrozně unavená. Současně si ale všechno, co se dělo, pamatuju. Vím, že mi u sprchy seděl manžel, hlídal mě, abych nespadla z míče, neotravoval mě s nějakým mluvením, nosil mi vodu a další věci, co jsem potřebovala. Kontrakce přicházely pořád po té asi minutě a půl, ale dařilo se mi je vždycky rozdýchávat. PA nás nechávala o samotě, jen mě chodila občas kontrolovat nebo mi oznámit, že se bude natáčet monitor. 

Kontrakce jsem měla celou dobu tak po minutě a půl až do půl 6, pak se natáčel monitor, následně jsem si musela vlézt na lůžko a PA zjistila, že jsem asi na 6 cm otevřená. Řekla, že zatím je čas na porod a ať se klidně vrátím do sprchy, jeslti chci. Jen se za PA zavřely dveře, rupla mi voda a sprcha už se nekonala (bohužel 🙂). V poslední fázi před porodem se kontrakce výrazně zintenzivnily a co se do té doby dalo rozdýchat, tak teď už se rozdýchat nedalo. Zkoušela jsem i dýchat nějaký plyn na snížení bolestí, ale vůbec nezabíral. Mezitím se u mě vystřídaly PA, přišla jedna taková mlaďounká, velice sympatická, která tam s námi zvládla celý porod. Před půl 7 se mi na sále najednou shromáždila hrozná spousta lidí, snad 8 jich tam bylo (později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu porodu KP, vedl ho jeden zkušený doktor a asistovala mu mladá doktorka, která se na mě učila, měla jsem ji i na poradně a byla strašně fajn). V této fázi porodu už se můj porodní plán nedal moc dodržovat, jelikož jsem neměla sílu na tlačení, tak mi píchli oxytocin, aby se malá dostala rychle ven. 

"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.