Manželka vzdává IVF. Jak to řešit?
Ahoj,
několik let se snažíme s manželkou o dítě. Máme za sebou 3 inseminace, 1 IVF a další 2 KET. Pořád negativní, ale nezjistili nám ani žádný problém. Manželka to chce vzdát, ale já ne. Nechci umřít bez dětí. Často se kvůli tomu hádáme. Nebránil bych se adopci, ale ona v žádném případě. Už jsme z toho oba velmi špatní, hádáme se. Ona se už smířila, že dítě mít nebudeme, ale já ne. Máte někdo podobnou situaci a co s tím? Díky.
Kolik vám je? Možná by pomohlo chvilku neřešit. Těch příběhů je plný internet.
Možná jen potřebuje nějaký čas nic neřešit a pro takový stav potřebuje opravdu věřit, že se dá plnohodnotně žít i bez dětí. A potřebuje si to sama v sobě srovnat, smířit se s tím, přijmout i takovou variantu. To přijetí různých životních alternativ z člověka sejme tlak a stres, že něco, co se zatím nedaří, musí prostě být.
Kolegyně z práce s snažili 6 let, nakonec se povedlo přes IVF dvojčata a když to teď už celé pustili a děti přestali řešit, tak otěhotněla přirozeně.
Je to blbý, ale znám pár, kdy se snažili o dítě. Neustáli to, rozešli se a pak s novými partnery děti mají. Snad to nebude váš případ..
Chci i říct, že mám pro ni pochopení. Po zkušenostech s jedním IVF bych do dalšího nešla v žádném případě a nevím, jestli bych zvládla adopci.
Rok se nám nedařilo otěhotnět, gynekolog nás poslal do CARu. Já jsem asi nikdy nebyla úplně zastánce IVF, ale šla jsem jsem tam s neutrálním postojem, že chci vědět, jaký máme problém a jaké jsou možnosti řešení a pak se rozhodneme, jestli danou cestou chceme jít.
Nesedla mi tam hodně komunikace s personálem. Vejcovody mám průchozí, genetika, hormonální profil dopadly dobře, manžel má spermiogram v pořádku. Mám akorát na svůj věk trochu nižší AMH. To mě neskutečně rozhodilo, brečela jsem z toho tři dny vkuse.
Takže po pár interakcích s daným CARem jsem razantně přehodnotila svůj postoj. Nebudu nikdy podstupovat žádnou metodu asistované reprodukce a ani nic nebudu řešit v nějakém CARu. Po té návštěvě toho CARu mi vadí i věc jako je plánování sexu.
Manželovi jsem to řekla na rovinu, že tohle nikdy nepodstoupím, že je pro mě důležité, mít dítě, ale zároveň je pro mě důležité i to jak naše dítě vznikne. Chci, aby vzniklo z milování mezi námi dvěma, ne že do mě někdo zavede jeho spermie, nebo mi bude odebráno moje vajíčko, někde v laboratoři do něj bude vpravena spermie, které předtím nějakou látkou "upálí" ocásek. Následně bude embryo pár dnů růst v misce, pak bude do mě vpraveno. Tuhle představu psychicky nedávám.
Také jsem řekla manželovi, že se s ním klidně rozvedu, aby mohl mít děti s někým jiným, s kým mu to půjde, když nám to spolu nejde. Na to mi řekl, že jsem blbá, že náš vztah přece nestojí na tom, jestli máme, nebo nemáme děti.
Jsem manželovi nesmírně vděčná za tento přístup. Tvoji partnerku chápu.
Adopce pro mě není to pravé a obdivuji páry, kteří to do toho jdou. Dát bezpodmínečnou lásku cizímu dítěti je obdivuhodné. Znám takový pár, co mají dvě adoptované děti. Kdybych to nevěděla, tak to vůbec nepoznám, moc krásně je přijali, ale u toho musí být shoda v páru, že do toho chtějí jít oba dobrovolně.
Ono to taky není úplně bez rizika pro tu ženu, takže bych možná měla pochopení i z tohoto pohledu, prostě každý to má jinak.😔
@jebe Tohle je hodně složité téma, jsme to my ženy které si ničíme tělo všemi těmi hormony, přibíráme a hormony reagují strašně i na psychiku. Alespoň u mě to tak je, chtělo se mi pořád brečet, strašně jsem se potila. Mám za sebou jedno IVF pouze s clostilbegytem, kde se nepovedl ET. Pak druhé už klasické s injekemi, kde se nepovedl KET, jelikož se vše mrazilo. Transfer byl před vánoci, potřebovala jsem čas, odpočinout si od hormonů a dát se psychicky dohromady. Máme ještě 3 mrazáčky, vyberuje, ale je to na mě. Manžel mě nenutí, jenom se ptá a podporuje. Nehádáme se kvůli tomu, nám jde tedy o sourozence pro dceru, která se povedla přirozeně. Nicméně vím, že tyto mrazáčky vyberu a kdyby se žádný nechytil, do další cyklu už nejdu.
Dcerka bude sama. Po miminku ještě hodně toužím, ale tenhle proces je tak náročný i finančně a prostě jak to bude,tak to bude. Jsem ráda, že manžel mě opravdu nenutí. Zkus se na to podívat jejima očima, třeba prostě potřebuje čas.
@jebe chápu, že je to psychicky náročné. Na druhou stranu,jestli mluvime ted o ketech,kdy se oplodnene vajicko "jen" zavede a "jen" se čeká,jestli se to chytne nebo ne,tak tam se nemusí pichat žádné injekce,uzivat žádné hormony,to je ještě "dobré". I když vim,jaka je to psychicka zátěž. Máte opravdu všechna vyšetření za sebou? Imunita a další?? A žádný problém se tedy nenašel? Chce to čas a štěstíčko.
@jebe ahoj, cely ten proces na reprodukčních klinikach je pro ženu náročný na psychiku. Vůbec to prostředí spis nepodporuje mi přijde. Nám se naštěstí povedlo přirozené početí, i když moje diagnóza hovořila jinak. Zaměřili jsme se s muzem zkrátka na něco jiného. A teda muj muž na mě vůbec nevyvíjel tlak a přistoupil k tomu tak, ze kdyztak vlastní dítě mít nebude a budeme třeba cestovat. On si ujasnil a ujitil mě, že jsem žena jeho života, ať s dítětem nebo bez. To mi hodně pomohlo, se uklidnit a postupně jsem taky začala hledat v životě jiný směr... a pak se to povedlo 😀
To si Ty musíš taky ujasnit... jestli zit s ni anebo je dítě přednější a hledat životní partnerku znova.
Možná si potřebuje jen oddechnout a zjistit, že život muze byt i o něčem jiném. Fajn je tak nějaká forma terapie, klidně pro oba.
Doporučuju si přečíst knihu Plodnost.
A pak taky... adopce je celkem velký krok. Můžete být dlouhodobí pestouni nebo jen ti na přechodnou dobu. O pěstounské péči, jejím systému je prima dokumentární seriál na ČT - Plné hnízdo. Nemusíte se dívat hned, ale i to je jedna z cest.
Já jsem psychicky nezvládla pouhé dva neúspěšné IVF pokusy. Jsem toho názoru, že každej má právo prostě říct, že tohle řešení nezvládá.
@jebe víte já vaší ženě rozumím ono je to pro ženu možná o trochu víc emotivní a flustrujici než pro muže. Sami máme za sebou 3 inseminace a 3 ivf kdy nevyšlo ani jedno. Proces ivf hodně prověří vztah jak je pevny. Taky u nás hrozně pracovali emoce. Hádkami a tlačením na pilu nic neuspisite spíš naopak. Zkuste se na to podívat očima ženy a zkuste ji být větší oporou a podpořit ji.
Já o adopci tenkrát taky nechtěla ani slyšet, přišlo mi to jako mé selhání a nějak jsem se nedokázala srovnat s variantou že bychom mohli mít dítko třeba od drogově závislých. Sama za sebe doporučuji dejte si od celého kolotoče ivf oddych. My jsme si takto řekli a dost, začli se oba věnovat jiným věcem a společným zájmům a pak se poštěstilo přirozenou cestou sice až na potřetí se šťastným koncem ale podařilo a nyní nám doma úřaduje malé batole. Přeji hodně sil a štěstí 🍀
@jebe ještě doplním že u nás taky pomohla má bezlepková dieta a od začátku těhotenství užívání anopyrinu protože rozšířená genetika (běžně ji centra nedělají, napadlo ji udělat až nového gynekologa po všech našich nezdarech s IVF a po potratech) odhalila u mě geneticky podmíněnou celiakii a u partnera poruchu srážlivosti krve. Oba tyto testy se běžně prý u párů nedělají.
Asi to bude nepopulární názor, ale pokud by zde psala žena, že manžel nechce děti, ale ona ano a neumí si představit život bez dětí, dostala by zde převážně rady, ať se rozvede a hledá štěstí s někým kompatibilnějším. Upřímně mi vaše situace příjde vlastně stejná.
Je potřeba si s manželkou ujasnit jestli potřebuje pouze pauzu a určit jak dlouhou, nebo jestli už prostě se nebude chtít snažit, na ivf nepůjde a děti už případně nechce.
Vaše potřeby jsou stejně důležité jako její. A budete možná muset volit mezi životem s manželkou, která už se nechce snažit mít děti - čili smířit se s tím že děti mít z velké pravděpodobnosti nebudete.. A nebo se rozejít a časem být s někým, kdo děti chce a bude pro to něco dělat.
Samozřejmě může se zadařit, až to vzdáte s ivf, ale nemůžete se na to spoléhat.
Je to nesmírně těžká situace. Je to vlastně stejné, jako když žena touží po dítěti, ale je s partnerem, který děti nechce. Musí volit mezi partnerem vs jiným partnerem a dítětem. Akorát je to tu obráceně, žena už děti nechce, resp. vzdala ivf a snahy o dítě a muž děti chce a neumí si představit život bez nich.
Myslím že ač to bude nesmírně těžké, tak časem dospějete prostě k tomu, že vaše frustrace z nenaplněné touhy po dětech se obrátí vůči vaší manželce, která vám to již zcela znemožnila a bere vám veškeré naděje.
Osobně si myslím, že manželka má právo na své rozhodnutí už nechtít pokračovat v ivf i s rizikem že budete bezdětní. Ovšem musí počítat s možnými následky. Jelikož i vy máte právo na naplnění svých potřeb a tužeb po rodinném životě..
Kdyby jste to neměl tak jasné dané, byla by tu možnost, že bude šťastný bezdětný pár. Ale jelikož je to pro vás tolik důležité, nemyslím si že se lze toho vzdát pro zachování manželství a být i přesto šťastný.
A ano ivf atp je nesmírně náročné na psychiku. Přijde mi že jste až moc nadějí vsadili na inseminaci, přitom u ní jsou šance na početí celkem nízké 1:10. Pak jste měli " pouze" 2 kety. Někdy stačí se jen kousnout a vydržet extra míli a ono to výjde. Jenomže to musí chtít, příp. být toho schopní oba dva. Manželka to vzdala, má na to právo, asi už dál psychicky nemůže. Nikdo ji za to nemůže samozřejmě soudit, má na to plné právo už je prostě vyždímaná. Dostala vás tak ale bohužel do situace, kdy už netáhnete za jeden provaz a vy se můžete cítit zahnaný do kouta, zrazený, nechala vás ve štychu. Rozdala karty aniž by se s vámi domluvila, vlastně se vás na nic už neptá. Rozhodla, už nechce pokračovat. Nezávidím vám to. Každopádně ji nepřinutíte.
Záleží jak s rozdanými kartami zahrajete vy sám.
Jen bych doplnila do diskuze, že i kdyby manželka pokračovala dál v IVF, tak to stejně není záruka, že budete mít miminko.
@reeeza Za me srovnavas dve uplne jine situace. 'Muz nechce deti' neni ani zdaleka to stejne, jako 'zena uz nechce podstupovat dalsi umele oplodneni'.
Kdyby to sem ale psala zena, poradily bychom ji uplne to stejne, jako radime tady. Musi se rozhodnout, jestli je pro ni dulezitejsi jeji manzel, nebo potencialni dite.
Pokud je vyloučen zdravotní problém - jasná neplodnost na jedné či druhé straně, co to na chvílii prostě přestat řešit, vypnout...dost často v tomto hraje roli psychika. A žena otěhotní zrovna v případě, když se "smíří" s tím, že nejspíš bude bezdětná a už pomalu podepisuje adopční papíry. Příroda je fakt mocná, nechápu, ale je to tak. Jinak ženu chápu, celý ten proces musí být hodně náročný na psychiku, to žena absolvuje všechny ty odběry, hormonální léčbu, transfery, testy...a nic z toho. Prostě na ženě se to psychicky mnohem více podepíše. Možná tvoje žena má vlastně dobrý přístup...nechat to na chvilku "koňovi", neřešit, zaměřit se na jinu oblast života, na kariéru, stěhování, cestování plnění si snů...a to dítě pokud má přijít, tak přijde.
@levandule_k konečně rozumná reakce.. moc za ni děkuji a zároveň přeji hodně štěstí v tom přirozeném koloběhu života 😉✊️..
@levandule_k souhlasím. Ale já bych se rozhodně líp srovnala s tím že jsme bezdětní a nemáme rodinu pokud bych věděla že jsme bojovali a dali do toho vše - včetně ivf, než kdybych věděla, že jsme to vzdali poměrně na začátku cesty a ani se nepokoušeli jít štěstí naproti. ( teď mluvím o případu kdy pár nemá etický problém s ivf, to už je na úplně jinou diskuzi a to bych už vůbec nedala 🤷♀️).
na druhou stranu IVF je zasah do tela jako prase. Pokud se na to ta zena necejti, tak je taky potreba to respektovat.
@odula to je fakt. Tam je třeba to s ní prostě prodiskutovat, jaké přesně jsou důvody proč už v tom nechce pokračovat. Tady to nevymyslíme...
Ale taky mi příjde že 2x nezdařený ket a 3x inseminace není úplně nějak extrémní neúspěch. Ty šance u inseminace jsou 1:10 na otěhotnění, pak 50% na donošení. Nás třeba od inseminace klinika rovnou odrazovala. U ketu nám říkali cca 3-4 embrya na jedno donošené dítě. Nevím jestli jim třeba klinika ( jak je jejich zvykem) nemalovala vše moc na růžovou, proto to pak paní mohla vzdát, jestli čekala úspěch rychleji...
Nevím, je to extrémně těžké takovou situaci řešit. Třeba budou mít štěstí a otěhotnět i bez ivf...a nebo stačilo ujít jednu extra míli a zadařilo by se no...
Jde spíš o nějakou partnerskou domluvu, komunikaci atp a to se tam zřejmě moc nedaří..
Někdy pomůže nemyslet na to a jde to přirozeně i u páru,kterým řekli,že nikdy nebudou mít děti přirozeně,takže zkuste na ni netlačit,žádnou ochranu a nechte tomu volný průběh,naplánovala bych víkend jenom vy dva a můžete zkusit Františkovy Lázně,vím lehko se mi to mluví,ale teď bych manželce dala pauzu a někam ji vzala ,ať přijde na jiný myšlenky
Já mám s ivf zkušenost jen profesionální, ale za sebe můžu říct, že bych raději zůstala bezdětná než si tím prošla a naprostou souzním s @levandule_k že je pro mě důležité, že dcera je dítě naší lásky, nikoliv pipetování a kultivování. A vyvíjet na mě muž nátlak v situaci, kdy gró toho nekomfortu, intervencí a jiných nic moc věcí vyžírám já, tak bych se asi taky hodně hádala. Blbé je, že ve vaší situaci těžko hledat kompromis, protože ivf nemůžete dělat tak trochu. A tvoje touha mít dítě za každou cenu je úplně stejně relevantni a důležitá jako její odmítnutí ivf.
Btw tvrdit že děti ze zkumavky nejsou dětmi lásky je za mě hodně přes čáru 🤷♀️ Nevím kde jste tenhle postoj převzaly, jestli od faráře nebo se jedná o předsudky...Ale naopak tyhle dítka bývají tak strašně vymodlený, procházíte si s nimi celičký proces de facto od vajíčka a od spermie, myslíte na ně 24/7 v prvních dnech, když vzniká blastocysta, brečíte štěstím když vám ji pak vkládají při transferu do dělohy atp atp...Pardon ale za mě slyšet že to nejsou děti lásky je strašná omezenost a absolutně přes čáru.
Inseminace jsou spíše "na vyzkoušení" CAR, sem-tam se někomu povede otěhotnět, ale pravděpodobnost není zase tak veliká. A první IVF je spíše na vyzkoušení, jak tělo reaguje na hormony - ne nadarmo pojišťovna hradí 4 cykly.