ahojky holky, potřebovala bych nějakou radu jak se začít tešit na mimi a nebo jestli je to na začátku normální že z toho nejsem na větvi
S manželem jsme si řekli že tomu necháme volný průběh a když se zadaří budeme rádi, na mimi jsem se docela těšila, pár měsíců se nedařilo, začala jsem z toho být trošičku nervozní ale začátkem prosince se povedlo a já zjistila, že jsem těhu. Tehdy začalo moje netěšení. Test jsem obrečela, manža se moc těší ale já zatím spís naopak. Říkám si jak to všechno zvládnu, jestli nejsem ještě moc mladá (a to je mi 27), jestli jsme ještě neměli počkat, apd.
Chtěla jsem vědět jestli jste to některá taky zažila a kdy se to zlomilo. Taky z toho mám výčitky kvůli tomu prďolovi aby se necítíl nechtěnej.
Tak jsem si vylila srdíčko. Když tady všechny holčiny píšou jak moc se těší tak si trošku připadám divně.
Díky
@monicccca Jsem si jista, ze se to po porodu zlomi. Az uvidis toho maleho tvorecka, postupne v Tobe vyroste obrovska laska. Je mozne, ze to nekolik dni potrva a budes potrebovat podporu od sveho okoli. Je skvele, ze mas dobrou rodinu a to malicke miminko je vysledkem lasky k Tvemu muzi! Co psychologicka nebo psychiatricka lecba? Myslim, ze by ses v rukou spravneho odbornika mohla zacit citit lepe.
Tvoje miminko je veliky bojovnik, ktery se ocividne hrozne moc chce narodit a byt tady na tom svete s Tebou!
@monicccca možná by bylo dobré vyhledat pomoc psychologa. Já se na obě své děti těšila a když se narodily, chytla mě poporodní depka, litovala jsem toho, že jsme si je pořídili, protože se dostaví stavy totálního vyčerpání, byla sem na tom fakt blbě. Chci tím říct, že můžeš začít děťátko dokonce i nenávidět. Moje známá se léčí na psychiatrii, protože se totálně položila z péče o dvojčata. Já jsem jenom hystericky brečela, ale milovala jsem je od prvního okamžiku, jen ta psychika se úplně zhroutila, takže po porodu to opravdu lepší být nemusí, Držím palce.
@monicccca Ahoj, moc držím palce, abys to všechno zvládla a radovala se z miminka. Ale možná se zkus zamyslet i nad radou @knobloska ohledně psychologa. Naše mimi taky bylo plánované a ano, první dny zejména ještě v porodnici byly ve znamení okouzlení tím nádherným tvorečkem, ale pak když začal brečet a brečet, nespat a nespat a já nevěděla, co dělat, tak jsem taky byla pomalu na sesypání. A to jsem miminko měla vysněné a těšila se na ně. Když máš takovéhle pochybnosti, mohlo by to pro tebe výt těžké. Určitě se svěř taky rodině a manželovi a požádej je, aby ti co nejvíc pomáhali a podpořili tě a třeba tě nechali chvíli odpočinout a postarali se o miminko, aby sis k němu snáz našla cestu. Hodně štěstí 🙂
@monicccca 🙂 ...ahoj 🙂 , já myslím tak jako ostatní maminky, že zlom přijde...on ten novorozený drobeček dokáže vzbudit neskutečné pocity 😵 a hormony samozřejmě také.třeba to nebude hned po porodu, ale přijde to.
s tím psychologem bych to určitě probrala.člověku někdy pomůže ''jen'' to, že může s někým otevřeně mluvit 😉.
držím vám moc palce ať porod proběhne rychlostí blesku a s miminkem se brzy krásně sžijete 😵
@monicccca urcite bych se obratila na odbornou pomoc jak pise @knobloska . Ja jsem po porodu citila podobne jako ona, vycitala si , ze necitim lasku a ze bych byla radsi kdyby mala nebyla. Mozna i tim byla tak narocne vecne plakajici a nespici miminko a to byl zacarovany kruh. Nemam ani podporu partnera (od ktereho asi na konec budu muset v ramci zachovanizdraveho rozumu🙂odejit...), takze pro mne bylo prvnich 8 mesicu des a hruza. Cele dny sama zavrena v byte(mala rvala v kocare i v aute...). Ted ji mam nejradsi na svete a udelala bych pro ni opravdu cokoli. Mela jsem take problemy s jidlem i kdyz jineho razu. Nikdy jsme nebyla tak silene hubena a nikdy nebrala zadna antideprsiva. Ale myslim, ze k tomu je sklon a ze ten hormonalni vykyv po porodu je pro tebe nebezpecny. Manzel tve problemy asi zna, ne? Muzes s nim o tom otevrene mluvit? Bylo by potreba, aby ti byl maximalni oporou, aby s tebou sel i ktomu psychologovi, aby vedel na co se pripravit. Aby ti nic nevycital(poporodni deprese je normalni vec i u jinak v tomhle smeru "zdravych" mamin...), abys mela i fyzicky pomoc nekoho...to vycerpani vse jeste zhorsuje. Muze se stat, ze naopak v tobe miminko vyvola lasku na prvni pohled a bude vse dobre. Ale myslim, ze bys mela byt pripravena. Resit i to jidlo (ver , ze moc dobre vim o cem mluvi).To malicke za nic nemuze,zaslouzi si vasi lasku a urcite driv nebo pozdeji nastane doba, kdy budes vedet co to znamena ho milovat a budes rada, ze zes snazila a vse prekonala. Nevim, jestli to pisu pochopitelne , ale citim to tak. Drzim hodne palce a klidne napis do IP.
@romcovaklarka
@brisalek já jsem v pohodě, já jsem to myslela spíš na monicccu, aby nespoléhala na to, že to bude po porodu lepší. Já jsem neměla pravou depresi, jen takové rozčarování z únavy, kojení nám taky moc nešlo, no znáte to. Ale nedostala jsem se do stavu, kdy bych nevěděla kudy kam. U mě bych řekla normálka stav maminek, kterým děti vůbec nespí - a to ani jedna holka 🙂 - a taky je pořád sama doma. U první bych řekla to bylo horší, teď to trvalo tak první týden po propuštění z porodnice.
Ta naše známá, jak se léčí na psychiatrii udělala dobře, že tam šla, protože říkala, že by zabila buď sebe anebo je. To už je vážný a opravdu to vyžaduje léčbu.
Ahoj, nečetla jsem, co píšou ostatní holky, ale já to měla podobně. Mě v podstatě nařídili doktoři otěhotnět, pokud vůbec někdy chci mít děti, že je nejvyšší čas, že třeba za půl roku to už ani nepůjde. Já sama jsem pořád měla pocit, že "mám čas" a nejsem připravená, do toho jsme s přítelem byli spolu "jen" rok, on taky nechtěl, prostě krize, hádka, málem se nám rozpadnul vztah. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak nakonec přítel se radoval, on si to v hlavě srovnal dřív než já, já jsem brečela a nevěděla, co vlastně cítit. Dlouho jsem dávala hlavně jemu okázale najevo, že to mám "na háku". Kdy se to zlomilo, ani nevím, prostě jsem si tak nějak zvykala na tu situaci, všechno bylo v pořádku, mimčo tak nějak vědělo, že to musí zvládnout a nesmí zlobit 😀 Nakonec jsem se do toho nějak dostala.. Ale na prvosemestrální screening jsem šla naprosto klidná s tím, že pokud něco nebude v pořádku, je to osud a půjdu na potrat. Na UZ v 20tt jsem si říkala, že teď už by mě to štvalo, kdyby se něco stalo, protože bych stejně musela porodit... Mezitím jsem se dověděla pohlaví, zachvátila mě nákupní horečka pro mimčo, prostě krůček po krůčku. Myslím, že ani teď pár dnů před porodem nejsem kdovíjaká "šílená" matka, se kterou hormony cloumají, beru to tak normálně, na mimi se těším, ale realisticky, rozumně...Kamarádka to měla podobně u obou dětí, prostě "antimatka" typu "co s tím miminem jako budu dělat?" (a to byly obě plánované) a teď je skvělá úžasná máma, svoje děti miluje a udělala by pro ně cokoli. Ale podle jejich slov se nedá čekat, že každá máma začne svoje dítě milovat hned na porodním sále, prý ji to trvalo nějakou dobu, než se sžili, než přišla ta pravá mateřská láska... Takže nestresovat, neboj, příroda je mocná čarodějka, ona ty správné hormony včas probudí! Hodně štěstí a pohodové těhotenství!
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Zjisti víc o svém těhotenství: Těhotenství týden po týdnu. Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Modrý koník ti poradí v každém trimestru.
Zjisti víc o prvním trimestru.
Zjisti víc o druhém trimestru.
Zjisti víc o třetím trimestru.
Jak se zjišťuje pohlaví dítěte?.
Důležitá jsou různá vyšetření v těhotenství.
Určitě tě nemine 3D ultrazvuk.
Nebo také screening v 1. trimestru.
Někdy se může objevit i streptokok v těhotenství.
Závažná pak je preeklampsie.
Dobrý večer, měla bych taky dotaz ohledně netěšení se na dítě. 1,5 jsem trpěla mentální anorexií, měla jsem 40 kg a nemenstruovala, pak, po nějaké době léčení, braní antidepresiv a pobytu na klinice, se mi podařilo přibrat 5 kg, cyklus jsem zpátky nedostala, jen jsem 2 dny lehce "špinila", možná, že se něco takového v mém těle dělo... 🙂 .. Měsíc potom jsem žádný náznak menstruace neměla a udělala si těhotenský test, nevím proč, ale něco mi řikalo, že si ho udělat mám... Test mi vyšel třikrát pozitivní a mně se zhroutil svět, dítě jsem nechtěla...I když mám manžela, oba dva jsem po dětech netoužili... Chtěla jsem jít samozřejmě na interupci, protože jsem rozhodně nebyla ve stavu, abych dítě měla a donosila, přestala jsem zase jíst a začaly deprese znovu... Nakonec, po dlouhé debatě s mámou a sestrou, jsem na přerušení nešla... Nyní jsem ve 36.týdnu, za měsíc bych měla rodit, ale na dítě se stále netěšim, nemám vůbec radost, spíš naopak...Jsem z toho dost špatná, jestli jsem se rozhodla správně... Během těhotenství jsem absolvovala i odběr plodové vody, protože byla zjištěna genetická vada, ta se ale nepotvrdila...Vše vyšlo v pořádku... Nevím, mám strach z toho, co bude..Je mi 28 let, což neni málo, ale prosím o názor, zda-li si myslíte, že se "TO ZLOMÍ" po porodu...???Děkuji....