• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jak zahnat chmury a smutek, když zase nevyšlo těhu?

26. září 2013 
Holky, co vám pomáhá v té fázi měsíce, kdy zjistíte, že jste zase opět minulých 14 dní doufaly plné naděje - opět marně? Co vám pomáhá? Jak tu depku a ten děsný smutek nejlíp a nejrychleji zahnat? Máte nějaké osvědčené recepty? Nějaký by se mi právě teď hodil...
25. říj 2012 v 11:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie Netuším, u prvního se zadařilo na poprvé, teď je v plánu druhé a když tady čtu (a je to čím dál častěji), že se někomu nedaří, tak je mi z toho hrozně a pořád si říkám, proboha, ať to nepotká i nás! Toto je mi fakt moc líto, ta nespravedlnost, když někdo nechce a zadaří se a někde chce a nedaří se. :unamused:
Možná by pomohlo se zaměřit na nějakou práci, studium, na předvánoční nákupy, možná píšu bláboly, netuším, ale píšu co bych třeba dělala já, nemyslet na to a myslet pozitivně. Jinak ale moc přeji, ať už podobných beznadějných 14 dní nezažíváš, prostě ať se co nejdřív zadaří! :slight_smile:
25. říj 2012 ve 12:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Díky... ono se to řekne, je fakt, že práce mám dost, zájmů taky, ale těm myšlenkám se nevyhneš. Je to pár dní v měsíci, kdy mám pocit, že mě ten smutek, že se to zas nepovedlo úplně dostane. jasně, funguju normálně, ale každou volnou chvilku o tom musím přemýšlet...kolem přibývají těhotné a děti a my nic, i když bychom si to tak přáli... a kamarádi, kteří si to ani moc nepřejou, tak jsou v tom ... snažím se zaměstnávat mozek, co to jde něčím jiným, ale asi je to i hormonama, že ten smutek je tak silný :frowning2:
25. říj 2012 ve 12:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@misaskul promiň, ale tak to opravdu nefunguje, na to prostě nemyslet. U toho pak myslíš na to, jak na to nemáš myslet.. a tak stále dokola :sunglasses:
@mendie mně se na to nemyslet nepovedlo ani jeden měsíc. A jak říkáš, rojilo se čím dál víc těhotnejch, v ulicích bylo vidět stále více kočárků, to prostě nejde.
Pomohlo mi pak až chodit do caru, kdy jsem věděla, že se konečně něco začíná dít, upínala jsem se vždy k další kontrole nebo výsledkům, cokoli. Nebyla jsem už z toho tolik ve stresu, že se zase nepovede, byla jsem vnitřně taková uklidněná, věřila jsem, že dr. snad ví, co dělají.
I jsem se pak už vnitřně smiřovala s tím, že když to prostě nepůjde, tak ale budu vědět důvod, budu vědět, že jsme pro to udělali všechno a byla bych ochotná si vzít nějaké dítko z domova.
Moc jsem neporadila, jen moje zkušenost. :slight_smile:
25. říj 2012 ve 12:19  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@jarkalada Zřejmě se vám zadařilo, alespoň doufám. Já už jsem taky podstoupila první vyšetření v Genetu, zatím nenašli nic, co by mělo být problém... Jenže mně to zas tak nepomáhá, pořád jsem se ještě nedokázala smířit s tím, že přirozeně to zřejmě nepůjde. Že bude potřeba jít na to "uměle" a to jsem ještě neskousla...jenže čekat už nedokážu, když vidím, jak to každý měsíc vypadá... v jedné fázi jsem šťastná a plná naděje a pak mě to srazí na kolena :frowning2:
25. říj 2012 ve 12:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie jj, ty 2 jsou výsledek :slight_smile:
Tak s tím jsem neměla problém, s myšlenkou ivf. Po tolika letech mi to bylo úplně jedno, hlavně aby už bylo mimi, jedno jak :grinning:
Spíš to u nás "brzdil" mm-právě tak jak říkáš-nemohl překousnout to, že by to nešlo samo. Mám v paměti ty jeho řeči, ..když to tak příroda chce...A že nebude dělat pokusnýho králika... / :angry: / Musel si to nějak v hlavě srovnat sám a já jsem neskutečně ráda, že dostal rozum, protože bez pomoci by to u nás jinak nešlo.
Ale ivf nebolí, tak se neboj :wink:
25. říj 2012 ve 12:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada Omlouvám se, asi jsem sem vůbec neměla psát, jen mě zaujalo téma diskuze a pak už mi to nedalo! Je fakt, že ty zkušenosti co máte vy já nemám, takže radím blbě. :-/ Ale napsala jsem jen to co mě napadlo, že by mohlo pomoci. Přeji hodně štěstí! @mendie
25. říj 2012 ve 12:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jarkalada Asi máš pravdu, já vím...rozhodně je mi milejší myšlenka, že budu mít brzo miminko, i když třeba uměle, než vůbec...Tak uvidíme, asi nejdřív zkusíme inseminaci - doktorka to řekla dobře - prý můžeme jít ráno k doktoru, večer se ještě zasnažit sami a pak prý můžeme klidně tvrdit, že je to "naše" a ne "jejich", že to stejně nikdo nepozná :slight_smile:
Tak snad to sakra už konečně vyjde...
25. říj 2012 ve 12:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@misaskul Hele,to je v pohodě... ono se to těžko vysvětluje, ten pocit, co tě přepadne v tu chvíli. To nepochopí nikdo, že když půjdu popít s kámoškama, na francouzštinu nebo na box, tak mě to prostě nepřejde :slight_smile: všichni, kdo to nezažili mi radí stejně jako ty... ale nemyslet na to, to prostě nejde. Asi jediný, na co je potřeba se upínat, je naděje...Ale i to je těžký, protože představa každého dalšího měsíce je smutná a nepříjemná...Snad to nikdy nepoznáš :slight_smile:
25. říj 2012 ve 12:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie Chápu, tak snad Vám to vyjde brzy! Můžu se zeptat co to je ta inseminace? To není umělé oplodnění? Vždycky tu čtu o různých možnostech, KET, IVF a vůbec se neorientuji. Zajímá mě to jen ze zvědavosti.
25. říj 2012 ve 13:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
@misaskul já to nemyslela na tebe zle, jen že takhle radí opravdu každý, komu to vyšlo tak do půl roku od snažení, co mám zjištěno :sunglasses: tak jsem to chtěla trochu vyvrátit
@mendie no ono to snad nejde poznat i tak :slight_smile:
25. říj 2012 v 15:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@misaskul Inseminace jen jen vpravení manželových spermií tam, kde mají konat svou práci :slight_smile: tedy aby se neunavily cestou k vajíčku a byla větší možnost, že si ho prostě najdou. Není to mimotělní oplodnění.
25. říj 2012 v 15:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie Ahoj, já ti bohužel moc neporadím, ale naprosto vím, jak se cítíš. Jsme na tom podobně. Taky jsem si už prošla několika cykly plnými očekávání, už jsem si na to možná vcelku "zvykla", ale stejně vždycky ty první chvíle, kdy člověk zjistí, že je pořád "jalový", jsou hrozné. Jsem podrážděná, protivná, nešťastná ...

Dítěti se nebráníme něco málo přes rok. "Chyba" je patrně asi v nás obou. Manžel má špatný spermiogram. Já (soudě podle bazálních teplot, a podivného cyklu) asi prakticky vůbec neovoluju a navíc mi špatně funguje štítná žláza. Teď budeme oba brát nějakou hormonální léčbu, ale nevím, jestli to někam povede. Zatím to neřešíme s žádnými "reprodukčními" specialisty, já jen se svým gynekologem a manžel se sexuologem. Můj gynekolog se už ale zmiňoval, že nějaká forma "asistovaného" oplodnění možná bude potřeba. Ale já se toho bojím. A taky se stydím to zas začít řešit s dalšími specialisty, a nechce se mi píchat si nějaké injekce s hormonama, nechce se mi být odkázána na tento způsob otěhotnění .... No, ale asi si holt nemůžu vybírat.

Nikdy jsem po dětech nějak extra silně netoužila, šlo to relativně "mimo mě". Ale ten pocit, ty obavy a pochybnosti, že ten stav třeba nikdy nenastane, že ty děti třeba taky vůbec nikdy nebudou ... to je hrozné. Nechce se mi to moc řešit s rodinou ani s kamarády, přijde mi to příliš intimní, tak to držím v sobě, a pravidelně trpím... Držím všem palce.
25. říj 2012 ve 21:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@eemilka Já mám taky vždycky pocit, že už bych mohla být zvyklá, ale opak je pravdou. Nelepší se to. Navíc, manžel má spermiogram relativně dobrý, já žádné zatím zaznamenané problémy nemám, takže nevím, kde je problém. Momentálně se to snažíme zjistit.
Já bych se tomu všemu "umělému" taky ráda vyhnula, ale rozhodně budu mít raději děti z IVF než se takhle trápit ještě roky :frowning2: Už takhle mám špatné svědomí, že jsem podrážděná, smutná, protivná, ono to nepůsobí dobře na nikoho, ani na manžela, který ví, ani na ty ostatní, kteří neví, proč jsem taková. Takže taky moc držím palce.
25. říj 2012 ve 22:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
@eemilka jen poznámka mimo téma-pokud máš problém se št.žlázou a chceš otěhotnět-už teď to řeš s endokrinologem. Je potřeba to mít upravené mnohem dřív, než by se vám to nakonec povedlo.. A i na otěhotnění má št.žl. vliv. Ale to asi víš, když o tom víš, že ti nefunguje správně
25. říj 2012 ve 22:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie Jasně, to s tebou souhlasím, že než se roky trápit, tak to radši zkusit to IVF. Já jen na sobě vnímám, že jsem ještě nevyčerpala možnosti, jak se "dát do pořádku". Možnost řešit to přes "reprodukční inženýry" vnímám až jako zadní vrátka. Ale buďme rádi za to. Když si představím, že žiju padesát let zpátky, kdy nebyl ani zlomek možností, co máme dnes, a jen se trápím a trápím a trápím, bez jakýchkoliv vyhlídek na zlepšeni .. no, tak to si pak řeknu, že si vlastně nemám na co stěžovat. My tu naději a ty možnosti přece máme.

Vůči manželovi mám taky špatné svědomí. Když "to" na mě přijde, sypu to na něj. Ale snažím se tomu už bránit. On se sice pořád tváří, že je nad věcí, a že všechno zvládneme (i tenhle jeho "optimistický" postoj mne paradoxně dokáže v některých fázích měsíce iritovat, když mám sama hlubokou depku, tak mu to prostě nevěřím ..). Ale vím, že i jeho to trápí - hlavně proto, že vidí, jak jsem z toho já nešťastná, a že on s tím nic nemůže dělat. No a taky nechci, aby to vedlo k tomu, že se mu těma věčnýma steskama jednou zprotivím :frowning2: Přece jen jsem s ním proto, že miluju jeho, jeho jsem si vybrala, jeho jsem si vzala, on se mě roky snaží dělat šťastnou. A i když bychom ty děti nikdy neměli (i když doufám, že to snad ne), tak to přece není důvod, abychom zanevřeli jeden na druhého. Jak vidno, teoreticky to zvládám dobře, ale stejně se zas za čtrnáct dní nejspíš budu chovat jak potrefená husa :slight_smile:
25. říj 2012 ve 22:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada Ano, endokrinolog mě má pod kontrolou už dlouho, ale díky za upozornění. Je to samozřejmě komplikace, některé měsíce máme dokonce "zákaz", abych náhodou neotěhotněla v době, kdy by to mohlo být riskantní pro budoucího potomka. Tím se to samozřejmě bohužel všechno o to víc komplikuje.
25. říj 2012 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@eemilka Přesně tak, teorie, jak se mám chovat a jak působit na okolí a jak si to nebrat až tak moc k srdci mám taky zmálké, ale v praxi je to těžší. A každý měsíc čím dál těžší. Snad to zase brzo přejde a příště už se to podaří. Tak moc bych si to přála!!! :frowning2:
26. říj 2012 v 15:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie Neboj, to zvládneme. Zrovna jsem se zamyslela nad statistikou. A přijde mi, že pravděpodobnost, že nikdy nebudu mít dítě, je mnohem mnohem mnohem nižší než pravděpodobnost toho, že se to jednou podaří. Důležité je podle mě zůstat relativně v pohodě po většinu měsíce. To že pak (když se zjistí, že zas nic ...) má člověk pár dní depku, je úplně přirozené, a možná se proti tomu ani nedá nic dělat, jen to prostě přetrpět. Když tak nad tím přemýšlím, tak by asi bylo úplně nelogické, nepřirozené a nelidské, aby žena klidně a pokojně snášela to, že se ji zatím nedaří mít vlastní dítě. Když by nám to všem tady bylo jedno, tak dříve či později vymřem. No ne?
26. říj 2012 v 19:22  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@mendie vim presne jak se citis, a otazku jak zahnat smutek a chmury po dalsim "nepovedenem" mesici si kladu uz po trinacte. MS dorazila dnes, po dvou tydnech dalsiho z rady marnych doufani. Obavam se, ze @eemilka ma pravdu - depka na zacatku kazdeho cyklu je neco, ceho se pravdepodobne nikdy nezbavime...tedy to doby nez se (pokud se) konecne zadari. Ani mne se nedari vypnout a proste na to nemyslet, neuplyne jeden jediny den, kdy bych netouzila po tom, konecne nosit pod srdcem vlastni dite. Nepripoustim si (i kdyz v hloubi duse se toho desim), ze by se to jednou nepovedlo. Deti jsem chtela odjakziva a zivot bez nich si nedokazu predstavit. Ale to cekani je nekonecne... Stejne jako ty sve nalady nikomu nevysvetluju, slzy vetsinou ukryvam doma do polstare...casto i pred vlastnim manzelem. Ale dusit v sobe tu bolest do nekonecna proste nejde. Mam pocit, ze by mi za chvili puklo srdce... Takze dnesni smutek zahanim jeho sdilenim s vami, ktere vite jak moc to boli. Snad tim vzajemnym naslouchanim muzeme zahanet chmury spolecne...
2. lis 2012 v 08:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@charlotte2810 Hlavu vzhůru, dočkáme se! Vyraž si třebas někam s manželem, nebo s kamarádkou, udělej si prostě hezký víkend. Snaž se skutečnost, že zatím nemáš děti, vidět aspoň trošičku v dobrém světle - třeba proto, že si zatím můžeš dělat, co chceš a nejsi uvázaná k miminku. Pár dní přebolí, a pak zas můžete zkoušet. A jednou to vyjde :slight_smile:
2. lis 2012 v 17:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mendie ahoj, co mám já vyzkoušené na všechny deprese, tak je to fyzická práce a když myslím fyzická, tak opravdu fyzická, tak že se člověk unaví a spí jako kotě. A nejlepší je fyzická únava spojená s pomocí pro někoho, kdo vám za to opravdu stojí. Prostě někdy se to miminko nedaří opravdu jen proto, že to máme prostě v hlavě a tak je někdy lepší tomu dát nějaký čas na pokusy, ale skončit včas, jinak tomu věčnému čekání podlehneme a pohltí nás to a když se soustředíme na něco jiného, tak to zrovna vyjde. Já jsem si řekla, že dám ještě jeden pokus a pokud to nevyjde, tak se zaměřím na jiné věci, jako je pomoc dětem, které to potřebují. A možná bude náš život plný děti, i když to nebudou naše opravdové.
12. led 2013 v 19:35  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky, minulý týden v pátek jsem samovolně potratila v 5tt. :frowning2:
Zítra jdu na kontrolu a už se cítím o dost líp, díky mému čtyřletému synovi, který je mi velkou oporou.
Chci se zeptat jestli můžu začít sportovat a jestli se můžem hned zase snažit o mimčo, jaké s tím máte zkušenosti?
Děkuji za každou radu :wink:
17. led 2013 v 10:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mitenka33 Ach jo, to je mi líto. Ještě, že už jednoho prcka máš. Na všechno, co Tě zajímá, se zeptej zítra svého lékaře, ten určitě bude nejlíp vědět, jak Ti poradit. Kamarádka potratila ke konci druhého měsíce (první "úspěšný" pokus po třech letech snažení) a měla pak od doktora nařízenou pauzu. Přesto nedlouho poté otěhotněla (i když se chránili), a narodil se jí z toho zdravý klučina :slight_smile: Cesty osudu jsou někdy spletité, ale určitě jednou bude dobře! :slight_smile:
17. led 2013 ve 20:11  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahoj holky rada by se taky hodila, máme 6 letého sviště a za sebou dvě dlouhá snažení a dva potraty, na dnešek vychází termín druhého termínu porodu takovou depku jako včera jsem ještě neměla :frowning2:
často myslím na to že syn má 6 druhátko by mělo čtyři a sušili by jsme plenky pro další sluníčko ale jak to všechno přejít????? :frowning2: :frowning2: a přežít
20. bře 2013 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já jsem to nakonec vyřešila vcelku originálně. V prosinci jsem si řekla, že když už to teda pořád nevychází s tím těhotenstvím, tak si aspoň najdu lepší, líp placenou práci. Domluvila jsem se šéfem, že na konci ledna odejdu. No a pak buch, v lednu jsem zjistila, že jsem v očekávání. Dost mě to překvapilo - ale zároveň i potěšilo, to se ví ...:slight_smile:. Následně jsem musela v práci odvolat výpověď (aniž bych hned oznámila proč) a tvářit se jako že nic. Prostě vtipná situace. Tak dlouho si potomek dává na čas, a na konec se vyjeví v tu obrazně nejméně vhodnou chvíli :slight_smile: Holky, vydržte, ono to půjde!
26. bře 2013 ve 20:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@eemilka A jak se na to pak tvářili v práci? My se o mimčo snažíme už 10 měsíců (MS dorazila dnes). O změně práce jsem uvažovala už předtím, ale pak jsem si řekla, že dostanu práci jen na dobu určitou, otěhotním a jsem v háji. Takže jsem v práci zůstala, ač bych odešla okamžitě, kdyby to šlo, a těhotenství zatím nikde :frowning2: Pořád si říkám, že by změna práce třeba taky pomohla, že bych nebyla tak vystresovaná, ale zatím jsem nenašla odvahu na změnu. Že bych ale zůstala bez práce nepřipadá v úvahu, jelikož máme hypotéku a rozestavěný dům. A rada "nemyslet na to" ... kdo nezažil vážně nepochopí, při milování vždycky prolítne hlavou "tak co ... že by konečně ..."
5. zář 2013 ve 14:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@danka4 Tak to s Tebou plně souhlasím!!! O změně práce také přemýšlím,ale v dnešní době to není tak jednoduché. Takže se snažím najít si nějakého nového koníčka, který mě zabaví a nebudu na to tolik myslet. Ráda jsem chodila na Hot jógu,ale to si zase říkám, že kdyby se náhodou zadařilo, tak cvičení v horku není zrovna nejlepší na počátku těhotenství... No je to prostě někdy složité :frowning2:
6. zář 2013 v 07:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já si dycky říkám, že su v pohodě, moc na to nemyslím a pak zas "ryjem držkou vo zem".. :frowning2: Ségra nám oznámila, že budem teta a strejda, příští týden s nima máme jet na dovo a já mám hrůzu z toho účastnit se 7 dní v týdnu jejich štěstí.. Jasně, že je to paráda, ale nedokážu se radovat tak jak bych měla :cry: Rodině jsme teda neřekli, co "máme za problém", ale asi už všichni tuší :cry:
6. zář 2013 v 07:47  •  čeká miminko, termín má v prosinci 2017 (40. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@eemilka Jo jo, to tak bývá. Příjde to když to člověk nejmíň čeká, mě to všichni říkali a měli pravdu! My jsme se po 4 letech snažení rozhodli pro IVF, byla jsem na první konzultaci a čekala na MS kvůli odběrům a MS nedorazila! Byl to opravdu zázrak :slight_smile: Bohužel to nevyšlo, byla jsem minulý týden na revizi, zamklý potrat v 9.tt. Příští měsíc mi bude 36, přesto neztrácím naději a těším se, že brzy najdu // :slight_smile:
6. zář 2013 v 07:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@danka4 Ono to člověka hrozně paralyzuje: nebudu přece konat ani plánovat to a to, protože za půl roku budu možná těhotná. Nakonec furt jenom čekáš a k ničemu se nerozhoupeš. Já jsem tak loni málem odpískala dovolenou v Maroku (manžel s kamarádem naplánoval, že tam budeme dva týdny vandrovat), furt jsem si říkala, nekupuj letenky (řešilo se to půl roku předem), otěhotníš a co potom. Pak mě kluci ukecali, do Maroka jsme odjeli, parádně jsem si to užila a teď čekám i toho potomka a jsem ráda, že jsem se ještě někam stihla podívat. Holt všechno má svůj čas, a určitě to tady čeká nás všechny.
6. zář 2013 v 19:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek