Mimi nemusí nikdy přijít - dá se s tím vyrovnat?
Ahoj, o dítě se s přítelem snažíme již šestým rokem. Vyjma jednoho biochemického těhotenství po 2. IVF bez jiných dalších dílčích "úspěchů". IVF jsme vyzkoušeli celkem 3x + předtím 5 IUI. Máme za sebou genetiku, imunologii, já i laparku a psychoterapii - dodnes nevíme, proč se nám nedaří, což je asi to nejhorší, když netušíte proti čemu bojujete. Holky mladší než já, které začaly po mně, mají už 2 děti. Dneska jsem ve stavu, kdy si postupně připouštím, že to opravdu nemusí nikdy vyjít a přesto vždy ke konci cyklu znovu a znovu doufám, že třeba už to konečně vyšlo. Úplně rezignovat se mi zatím nepodařilo, spíž se mi podařily minimalizovat projevy každoměsíčního zklamání, kdy už s každým 1.DC neprořvu celý den.
A trochu naděje:Přišla kamarádka která má prvního syna po ivf,děti přirozeně nikdy v životě mít nemohla a nemůže namá vyvynutý vejcovody od mala,a ted otěhotněla,přirozeně,takže pokud ta malá dušička tady na tom světě má být a právě s vámi(vše už je daný a karty rozdaný)tak se sem dostane a cestičku si najde
A doktoři ted jen kroutí hlavama jak je to možné,já sama k doktorum krom ivf nechodím a nikdy nebudu,protože člověk si dokáže daleko lepe pomozt sám a doktoři maji malokdy pravdu,říkají jen to co četli v knihách.
přesně
Příroda je mocná čarodějka, my jsme se smířili před 5 lety, že budeme jen dva, bez dětí. Chtěli jsme velkou rodinu ale holt gynekologická nemoc vzala co mohla a úspěšnost otěhotnění přirozeně se zastavil na 1% a pomocí IVF 25%. Pustili jsme to z hlavy, užívali si každého dne spolu, koupili pozemek, začali stavět, přenesli myšlenky na něco jiného. I přesta procenta jsme se do IVF pustili, nebot lékař řekl vidím v tuto chvíli naději, na druhý pokus se podařilo narodil se synek, ted mu jsou 4,5 roku, vzali jsme to jako dar a byli jsme vděčni, že nás je o jednoho více. Holt bude jedináček. Po 1 roce lekar rekl, je spravny cas pokusit se o dalsi IVF, sli jsme do toho, i kdyz spatny ober, ale zadarilo, holcicku jsem nosila 8tt, bohuzel ne nasi vinou jsme meli autohavarii a o malou jsme prisli. Ríkali jsme si, hlavně, že jsme my oki, malá to s námi zvládne ze shora. Na další už jsem nemyslela, 2m po potratu jsme oslavili manželovi narozeniny a v tu dobu jsme prolomili 1% uspesnosti prirozeneho poceti, ted nam tu beha 2,5 rocni synek a mame chut se i pres vsechny prognozy pouste do dalsiho. Psychika cloveka je slozita, je to dlouhy kolobeh, kteremu tezko clovek porozumi. U nas se vyplatila prenest myslenky na neco jineho - stavba, spolecny zivot a na deti jsme nemysleli, rika se, ze i tomu pomuze porizeni zvirete - pes apod., je nutne vnitrni sklidneni a smireni se sama se sebou 🙂 ty to zvladnes a uvidis, ze se to podari 🙂
Diskuzi jsem zatím nepřečela celou, ale docela se bavím nad tím, jak některé dětné osoby (hlavně na prvních stránkách diskuze) mají pocit, že s dětmi příjde rozum a mají za úkol šířit své polopravdy a nepravdy dál. 😀 My se s manželem snažíme cca 6 let. Pro zatím jsem nikdy neměla prokazatelně pozitivní test (až na dobu po 2.IVF, kdy při jednom jsem měla slabě pozitivní testy). Zhruba do poloviny letošního roku jsme měli "jen" špatný spermiogram. Nyní se k tomu přidala špatná imunologie (u obou), moje trombofilní mutace, díky kterým přirozeně prostě absolutně neotěhotním, každým dnem čekám závěr z genetiky. Doufám, že alespoň podle toho budem normální. 🙂 Na to, že podle všech v okolí jsem mladá, zdravá a nemám na to tolik myslet poměrně slušné sousto. Samozřejmě vím, že některé páry na tom jsou mnohem hůř, než my. Ale za ty roky jsem se o dost poučila a rozhodně už takovým to udílečům rad nic nevyvracím, nic nevykládám, protože oni mají vždycky spoustu tvrzení pro to a to. Několikrát jsem si prošla stavy, kdy už jsem fakt byla na dně z bezdětnosti. Hlavně v té době vždycky to okolí vycítí a začně poskytovat rady o které člověk nestojí. V práci jsem jednou už nevydržela a všem vynadala, opravdu jsem se neudržela a řvala a od té doby mám klid. Už se nikdo nesnaží mi udělíte rady. Spíš mi závidí. A ví to co? To, že mám několikrát do roka PN, a dle jejich slov se flákám. Tak nevím jestli být doma během stimulace a celého IVF cyklu flákání - zvlášť, když člověk 3x týdně musí na kontrolní ultrazvuk apod., ale buďiž.
Momentálně v srpnu budeme podstupovat naše 3. IVF, které bude naším posledním. Moc nepočítám, že bychom měli něco na zamražení na KET, protože nikdy nám víc než jedno embryjko nezbylo.
Manžela jsem bohužel poznala až ve svých 36 letech, má dvě děti z předchozího manželství. Do té doby, když jsem to nechávala náhodě, jsem nikdy neotěhotněla. Po pár měsících s manželem jsme zašli do nemocnice. Zjistili špatný spermiogram, já FSH přes 10. Ale ovulovala i menstruovala normálně. Tři IUI -u druhého pozitivní test, ale nakonec přišel menses. Pak jsme přešli do CARu. Imunologie, hematologie, genetika, DNA spermií, vše ok, AMH 2,2. Absolvovali jsme tam dvě IVF s dlouhým protokolem. 8 vajíček, pokaždé se drželi tři do čtvrtého dne, ale nikdy se nedostali z moruly do blastocysty. Mezi prvním a druhým IVF naznali, že mám na obou vejcovodech sactosalpinx a když jsem se po laparaskopii probudila, jen mi sdělili, že mi oba vejcovody vzali. S tím se nikdy nesmířím. Pak jsme přešli ještě do jiného CARu, na třetí IVF. Tentokrát krátký protokol, tři vajíčka, dvě zralá, do čtvrtého dne ukázková, pátý den pořád morula, šestý den konec. Všechny IVF jak přes kopírák. Tím se moje šance na to mít dítě definitivně uzavřela. Je to půl roku od posledního IVF, zítra mi bude čtyřicet. A já nevím, jak se s tím naučit žít. Ale budu muset.
@gebymaruska hezky napsané.hodně štěstí,přeji....
@gammaray děkuji.
@gebymaruska nedá mi to nereagovat. Když máš tu mutaci nepomohlo by ředění krve v pred i v těhu?
@smallinka jj anikoagulaci budu mít, ale až po OPU.
@gebymaruska držím palečky, prý spoustu párů už na 4.IVF nemusí 😉
@gebymaruska je lepsi, kdyz zjistili mutace a budou vedet, co s tim delat,ja mam mimo jine taky mthfr mutaci, pomohl mi stepeny femibion s listovkou, pichala jsem zibor do 13. tydne, pak brala anopyrin, pak jednu dobu soucasne pichala clexane a anopyrin, ted jen picham, pac anopyrin se nad 30.tyden brat nesmi.
Pak jeste mi delali hysteroskopii, odstranili polypy a pote jsem otehotnela. Na paty pokus, pak sice potrat a revize, ale sesty pokus prijde za dva tydny na svet..urcite to klapne, kdyz nasli problem. Drzim pesti.
My cekali sedm let.
@karja jsem v tomhle pesimista..sice verim tomu, ze psychika zmuze mnohe, ale neverim tomu, ze se to da vedome nejak ovlivnit. Kdyz si reknu, nebudu na to myslet, a budu studovat (stavet, koupim si psa aj.), tak stejne to v hlave je a podvedomi pracuje..
Takze spise verim na to, zkouset to, nevzdat to, kdo vydrzi, vyhraje..i kdyz je to nekdy strasne tezky a ty propady nadeje a beznadej, to tam proste je..o financni strance nemluve..preji ti hodne stesti.
Ahoj, tady je můj příběh:
za pár dní mi bude 34 let. Od 28 let jsme se začali snažit o miminko. Po roce a půl, kdy to nešlo jsme šli do CAR, kde mi byla provedena diagnostická laparoskopie, sdělena diagnoza endometrioza a dále špatný výsledek zásoby vajíček. Doporučeno IVF do kterého jsme nechtěli hned jít. Zkusili jsme 4x IUI, ale bez úspěchu. Po té jsme na půl roku snažení přerušili z důvodu svatby a pak tomu nechali volný průběh s tím, že jsem začala navštěvovat čínskou medicínu. V roce 2013 mi byla diagnostikována rakovina prsu a po léčbě chemoterapií a ozařování sděleno, že s největší pravděpodobností budu neplodná. Zjištěna mutace BRCA. Loni v srpnu navštíveno jiné CAR než na začátku a po vyšetřeních mi optimistický pan doktor řekl, že ať se nebojím, že miminko mít budu. Po 4 pokusech, kdy nám doktor dle ultrazvuku nařizoval plánovaný styk, tak jsme se rozhodli, že chceme jít do minimálky (dle diagnozy nemůžu mít klasické IVF s vysokou stimulací). Po minimální stimulaci odebrány 2 vajíčka, 1 embrio se vyvíjelo dobře, druhé to vzdalo 5 den. 3denní 8buněčné embrio mi vložili a bojovník se ujal. Vyšel nám 1 pokus 🙂 Nyní čekáme na genetiku a modlíme se ať je mimi zdravé a ať se drží.
Jinak během návštěv v CAR jsem byla 2x u paní co dělá reiki a otevírala mi čakry a strašně mi to pomohlo. Přisuzuji trochu zásluhu i tomu 🙂
Je fajn, že už se tu nehádáte 🙂. Tak taky přidám pár slov:
- když se ségře narodily děti, tak jsem si říkala, že vlastně vlastní nikdy mít nemusím a snažím se si užívat aspoň ty "cizí" (jen se to blbě kombinuje s vyděláváním peněz na IVF 🙂 )
- s tím pořízením psa nevím, nevím, mě přijde, že dítě je prostě pokračování rodu, staráte se rok-dva pořádně, ale pak už začíná být samostatnější a samostatnější, někam míří - kdežto o psa se budete starat pořád a pořád a pořád a pokud bude pak i dítě, bude to o to složitější. Ale zase pokud má někdo k psům vztah, může to i pomoci (znám případy, kdy žena nemohla otěhotnět a do roka od pořízení psa otěhotněla)
- a co se týče diskuse co pomůže a co nepomůže - tak mě spíše "sráží" takové to "7 let jsme se snažili a nakonec to dopadlo", protože tam vidím, že to se teda asi nedočkám - kdežto víc mě nadchlo třeba teď o víkendu, kde jsem potkala půlročního chlapečka ze stejného CAR, kam chodím já. A neřešila jsem, kolikátý pokus to vlastně byl. Prostě chci vidět, že to ostatním šlo a ne že se snažily šílené roky a teprve pak to vyšlo.
- do seznamu, co se bezdětným nedělá - v poslední době mě trošku "dostalo", když jsem byla na jedné akci "jen pro dospěláky" a tam plánovali další na Velikonoce. Moc se mi to líbilo, tak jsem se ptala, že bych chtěla docela jet taky a dozvěděla jsem se, že tam ale pojedou rodiny s dětmi a že to bude víc pro děti v podstatě s podtextem, že by nás to asi nebavilo, když tam budou samé děti a bude se to točit kolem nich a nebude tam "ta pravá zábava pro dospěláky". Přitom teď o tom víkendu jsem byla přímo nadšená, když ta mamina od půlročního chlapečka potřebovala na hodinu zmizet a nechala mi ho hlídat (ač jen spal a vypadalo to, že bude celou hodinu).
Pravdou je, že za poslední rok jsem se od stavu: "Pomoc, děti mít nebudu, na každou těhotnou jsem naštvaná, že jako ona jo a já ne." dostala do stavu: "Jé, hele, dítě a matka mi ho i půjčí, můžu?" a maminky jsou většinou nadšené, že ho chvíli opečovává nějaká ta teta a já si ho prostě užívám.
A společně s IVF uvažuji i o tom, že kdyby se to nepodařilo, tak to chce prostě udržovat vazby na další rodiny s dětmi a "adoptovat" si ty cizí děti + prostě se realizovat jinak tak, aby život měl smysl i bez dětí. Holt ve 30 jsem byla bez dětí i chlapa, teď už je pozdě a šance se snižují, v CAR umí ledacos, ale nikdo neví, zda to dopadne či nikoli. A hlavně - stres to zhoršuje, tak se snažím nenervovat.
Mimochodem - adopci miminka standardním způsobem musíte řešit tak max do 37, protože pak je rok kurs, pak se tak 2 roky čeká a podle toho, co jsem četla, tak mimčo dají matce do 40. Tohle mě docela dostalo - jsem to brala, že když nevyjde vlastní, tak adoptujeme. Teda pak už jsem toho o adopcích ani moc víc nezjišťovala.
@merope k tomu Vašemu srovnání: péče o dítě a psa mi přijde teda dost zcestné. Podle mě je mnohem jednodušší starat se o pejska. Že rok dva se o dítě staráte pořádně 🙂 Myslíte si, že až budou dítěti 3 roky tak si řeknete, jo ono už se o sebe postará samo...vždyť spousta děti ve 2 letech pořádně neumí ani mluvit, aby Vám sdělilo své potřeby (proč brečí) a tak dále. A věřte, že to dítě jich má mnohem více než pes. S přibývajícím věkem naopak Vaše starost o něj roste, aby se děckovi něco nestalo. Naopak psa ve šteněcích létech pořádně vycvičíte, jak říkáte rok dva. ...a pak máte poslušného pejska, který Vám zpříjemňuje chvíle. ....dítěti ve 2 letech začíná období vzdoru, je to osobnost jako Vy pouze v menším provedení.
@ratatooy no ono je to i tím že po porodu přijdeš ze dne na den o svůj standardní komfort na který si zvyklá a pro to dítě se instinktivně rozkrájíš ale ono pořád brečí a brečí. ...začátky byly opravdu náročné. V 6 ti nedělí se muže vyvinout psychóza. Bohužel moje sestřenice to měla. Chtěla skočit z okna, měsíc byla v léčebně a teď už dochází jen ambulantně. Ale jak miminka povyrostou je to lepši ten jejich smích je velká odměna a stojí za všechno. Jen že na tohle vás nikdo nepřipraví. Každý se s tím musí poprat. I když toto už asi není moc k tématu 😝 Ta beznaděj při snažení je taky hrozná, my se teda snažili jenom 2 roky a také mi lezly na nervy ty žvásty a teď mi jako matce vadí když mi někdo nevěřící že mateřství je chvílemi navěšák.
Ti lidé co vám rádi ohledně otěhotnění vám pak budou radit jak ty děti vychovávat. ....takže si to tak neberte osobně oni chtějí jen být nejchytřejší 😉 hodit bobek na ně..... 😎
@martiina_k no spíš je to myšleno asi tak,dle mně aspoň teda,že když ty děti člověk nemá tak nechápe jak ho muže vytoit uplná maličkost,když jsem na děti čekala dlouho,nechápala jsem jak muže kamaradka byt nervní z toho že malou nemuže oblect,že nechce jíst,utíká ji atd,a ted?bych je někdy zabila 😀