Nevím, jestli chci dítě
Ahoj děvčata, chtěla bych od Vás slyšet názor na moje smíšené pocity. Je mi čerstvých 36 let, jsem vdaná za úžasného muže, ale poslední dobou hodně přemýšlím nad dítětem. Nikdy jsem neměla pocit, že dítě nechci, že bych je neměla ráda, ale ani je nijak nevyhledávám. Nekoukám se do kočárků a když jdu na kafe s kamarádkou co děti má, tak radši bez nich. Můj vztah je neutrální, ale děti svých sourozenců vždycky moc ráda vidím a jsou skvělý. No a já sama nevím jestli dítě jo a nebo ne. Na jednu stánku mi život bez dětí připadá super, ale na druhu stránku si to bez nich neumím představit. Vůbec nevím jestli zvládnu být matka ( nemyslím se o dítě postarat), jestli ho budu mít ráda a dnešní děti jsou tak jiné než jaký jsme byli my. Bojím se, že když budu dítě mít, že budu litovat a když ho mít nebudu tak taky. A můj manžel? No tak ten je na tom úplně stejně jako já. Vím, že když budu chtít tak do toho půjde, ale že by nějak moc chtěl miminko tak to se říct nedá. Kolem mě už mají děti snad úplně všichni a když ne tak se aspoň snaží a to jsou i mladší než my s manželem. Mám z toho takový divný pocit, aby jsme něco neprošvihli a nelitovali. Finančně zajištěný jsme a vlastně nám nic nechybí. Mám na vás otázku, je tu mezi vámi někdo, kdo to měl stejně a jestli svého rozhodnutí později nelitoval? Myslíte, že to je normální? Já se totiž v poslední době zabývám otázkou jestli jsem normální, když nevím co chci :(
Proto anononym, děkuji K
Tohle je těžkáé životní dilema. Já jsme děti nesnášela, dokázala jsme vystoupit kuli dětem z MHD, ve vlaku přejít do jiného vagonu, někdy se jich i štítila - slintaj, ve patlaj, jsou moc hlučný, uječený, ubrečený a tak, prostě totální antimatka. Pak jsme si jednou řekli, že máme velký dům a nejsem nejmladší (sice jen 27 - ale nechtla jsem řešit v 35 CAR a tak) a nechali tomu volný průběh a světe div se, zadařilo se hned, dodnes nechápu. Aktuálně máme roční holčičku, kterou miluju, ale nejsem ta matka světice, která na dítě nikdy nezvýší hlas, neustále se nad ním rozplývá a tak. Za nic bych ji nevyměnila,a le prostě dokážu vidět i horší strányk věci. Těhotenství jsme nesnášela, sice se těšila,a le bylo frurt zle, takže nechápu řeči typu, že těhotenstív je nejkrásnější období života ženy - pěknej vopruz to byl. Z porodu jsem měla neměla žádnej extra pozitivní zážitek, dokonce jsem řekla, že jí nechci vidět, když jí vytáhli - no nemohli ze mě. šestinedělí jsem nesnášela, odpočítala každej den a modlila se ať nehrábne - sice nehráblo, ale kdybych v jejíc 5-ti měsících nešla na částečný úvazek do práce, tak by to byla jistá věc. Jsme člověk, který potřebuje kolem sebe dospělý lidi, normálně komunikovat, žít si i trochu po svém a ne bejt pořád doma s minem a vše mu podřizovat. Ale jinak jsme celkem normální, naše dítě si troufám říct není nijnak zanenbaný (citově ani materiláně) jen maminka je matka nematka a kouká na svět i nemaminkovatejma očima. Druhé dítě je u nás stále otevřená otázka, nejsem schopna říct, zda jsem ochotna tohle vše zažít znova. Tak asi tak
Nechci být zlá ale tvůj věk je docela hraniční. Ono vám to dítě může trvat než se zadaří. Teď po dítěti třeba netoužíš, ale za 2 roky třeba budeš a co když si třeba neplodná nebo manžel? Pak už bude možná pozdě. ...
@velie ja ti nemuzu uplne odpovedet, protoze jsem si zivot bez deti nedokazala nikdy predstavit, ale i kdyz bych to vzala tou nejhorsi sobeckosti, tak kdo se o tebe postara az budes stara?
Jak si sebe predstavujes za 20 let?
Taky jsem nebyla ultra milovnik deti, ze bych nahlizela do kocarku a spis jsem se malych deti bala, nebo jsem nevedela jak s nimi zachazet :D ale kdyz jsem si sebe predstavila za nekolik let, vzdycky v te predstave byla velka rodina.
Opravdu deti nechces nebo je to spis jen strach ze vam totalne zmeni zvyklosti a tak obecne - jestli to vsechno dobre dopadne a zvladnes to?
Treba dojdes k tomu ze je opravdu nechces - a proc ne, budes mit kolem sebe deti sourozencu a planeta bude mit o nejakou tu hladovou dusi mene 🙂
Anebo dojdes k tomu ze jsou za tim spis obavy - pak bych tomu nechala volny prubeh a bez dalsiho premysleni bych do deti sla.
Dlouho jsem přemýšlela jestli mám tuto diskuzi založit a jsem ráda, že jsem to udělala. Děkuji 🙂
No, já byla v podobné situaci - já o dětech přemýšlela, ale chlap si pořád nebyl jistý, antikoncepci jsem sice nebrala, ale neřešili jsme, že pořád nic. Když jsme to řešit začli a než jsme oběhali všechny různé vyšetření a formy pomoci a skončili v CAR, tak je mi 40 a je dost možné, že se k dítěti ani nedohrabeme.
Takže - pokud si nejsi jistá, že fakt ne, být na tvém místě, to aspoň zkusím. A až budeš mít jednou opožděnou menzes a začneš si uvědomovat, že by to mohlo být těhotenství, uvidíš, zda tě to děsí nebo fakt dítě chceš. Jinak pozor - IVF hradí pojišťovny jen do 39 a to když budeš aspoň tvrdit, že už se rok snažíte a nic - a to, co platí pojišťovna, je tak na rok a půl. Takže když za rok-dva zjistíte, že byste chtěli a za další, že se nedaří, může se stát, že už budete samoplátci (ne, že by to nešlo, ale ...).
@velie No, pořád jsem se na dítě necítila a nehrnula se do toho. Ale říkala jsem si, už je mi 28, jsme finančně zajištění, jednou ho budu chtít, ale nechci být "starší" matka, chudák muž čeká dlouho, děděčkové a babičky ještě žijou, chtěla bych aby se toho dožili, apod. ALE pořád jsem cítila, že nejsem připravená a dítě nechci. Jenže moje vlastní rozumové argumenty mě udolaly. Příčilo se mi dělat to plánovaně. Nikdy jsme nebrala antikokcepci, dávali jsme si pozor. Měla jsem divný pocit z toho, že bychom si řekli TEĎ a začali to dělat. Hlavně se mi nechtělo měnit můj způsob života. Pak v zimě na dovolené u moře jsem se prostě rozhodla, že o tom rozhodnu sama a muže překvapím. Při sexu, když už se blížil vyvrcholení, tak jsem ho prostě nepustila. Málem mu vypadly oči a trošku jsme bojovali. 😀 Řekl mi, že jsem cvok, že přece ještě nechci a nedávno jsem mu řekla, že ještě minimálně dva roky nic nebude, ale měl z toho ohromnou radost. Popovídali jsme si pak, přiznala jsem mu, že to bylo hlavně z rozumu a nechci to hrotit. Prostě tomu dáme volný průběh. Po skoro 5 měsících se zadařilo. Sexu bylo málo, chovali jsme se jako obvykle, jen jsem si přestali dávat pozor. Přiznávám se, že jsem sledovala, kdy mám ovulaci a v té době s ním nechtěla spát, vždy mě popadla taková divná nálada a neměla jsem chuť. Stejně se zadařilo (navíc ve chvíli, kdy jsme se domluvili, že si opět musíme pár měsíců dávat pozor, kvůli mým státnicím v únoru). Ze začátku pro mě byly 2 čárky šok. Ale měla jsem radost. Pak po 1. utz v 9tt jsem se pomalu začala těšit, a po 1.screeningu v 13tt už jsem se začala šíleně těšit. Změnilo se u mě dost věcí, přičítám to těm hormonům. 🙂
@velie já myslím, že kdybych taky měla čekat na to, až přijde ten správný čas a já si to miminko budu fakt moc přát, prostě mi začnou tikat biologické hodiny, tak bych ho asi nikdy neměla ... a teď jsem fakt šťastná, že mě manžel k tomu "donutil" 🙂
@kamino ty mi mluvíš z duše 🙂, já taky strašně říkala, že mimčo půjde hned do pokojíčku, že nebudu dělat to a ono a nakonec je všechno jinak. Mamka se obávala, že budu hrozně přísná matka, že jak mi bude pořád plakat, tak ho snad zabiju a jakmile jsem otěhotněla, tak se už vůbec nebála, protože viděla, že mě to úplně změnilo. Taky jsem vždycky tvrdila, že postižené dítě bych si nikdy nenechala, pak jak jsem šla na screening, tak jsem den předtím brečela mamce na rameni, že se bojím, že to mimčo nebude zdravé a že si nedokážu představit, že bych šla na potrat, že jsem sice vždycky říkala, že bych ho dala pryč, ale teď nevím co bych dělala. No prostě maximální obrat. A taky musím říct, že malý mě naučil velké trpělivosti, díky němu je ze mě lepší člověk ...
@velie Jedním z rozumových argumentů byla taky moje plodnost. Myslela jsem si, že asi jsem neplodná a bude to pro mě problém, také jsem zjistila, že mnoho lidí zoufale touží po dítěti a dlouho se jim nedaří. Tak prostě rozum rozhodl, že musíme začít, ať máme nějakou časovou rezervu.
@elisset S tím postiženým dítětem jsem to měla úplně stejně. Před otěhotněním jsem si říkala, že potrat nebude problém, že hned po šestinedělí jdu zpět do práce na 0,5 úvazek, apod. Před screeningem jsem si uvědomila, že bych na potrat nedokázala jít, už ho mám ráda. Teď si uvědomuji, že si ho chci užít a do práce se nehrnu. Zatím jsem ve fázi, že do práce se vrátím na 0,5 úvazek po mateřské (cca 5 měsíců po porodu).
@whiteswan je to tak, člověku se úplně změní priority a najednou všechno vidí jinak. Neříkám, že to není občas náročné a myslím, že každá maminka si někdy posteskne, že by vrátila ten život bez dětí, ale stojí to za to. Není nic krásnějšího než když vidíš, že je tvé dítě šťastné a zároveň není nic děsivějšího, než ten hrozný strach o něj. Ale o tom to je a tak to má být 🙂.
@eanie ja od jiste doby na profily a statusy moc nedam😃😃 nevim,jestli intenzita lasky se meri na pocet alb se srdicky a vylevy typu Ja te tak miluju broucku nas a podobne😃 . Matersky plural do toho a je vymalovano . Myslim,ze na to jsou jina meritka,ktera na profilech nenajdes,spis osobnim kontaktem. Kazdy to ma v sobe nastavene jinak a neverim tomu,ze deti pocate z rozumu jsou chudaci. Mozna nejaka vyjimka je, nepopiram,ale to se muze stat i u ditete vytouzeneho...
@elisset Souhlas. Některé pocity ještě neznám. Ale už teď vím, že všechno může být úplně jinak než si představuji a jsou věci, které neovlivním nebo je matka příroda zařídí proti mé vůli. Na spoustu věcí mám svůj názor či plán (např. kojení, látkování, apod.), ale zároveň počítám s tím, že to třeba bude nakonec úplně jinak. 🙂
já to měla podobně - k cizím dětem žádný vztah, děti mě nikdy nebavily, neuměla jsem si s nimi hrát, bavit se s nimi... Otěhotněla jsem cíleně, ale ne proto, že bych po dětech začala strašně toužit a šišlat na mimina v okolí, ale prostě jsem věděla, že děti jednou mít budu, měla jsem partnera, o kterém jsem byla přesvědčená, že bude bezva táta, bylo mi skoro 30, kamarádky měly děti - tak na co čekat. Svoje děti miluji a chci pro ně to nejlepší, o tom žádná. ALE žádný zázrak se nekonal - stále mě nebaví si s nimi hrát, nemůžu se dočkat, až vyrostou a můj život se aspoň přiblíží starým kolejím a v půl roce syna jsem se s obrovským nadšením vystřídala s mužem na RD a vrátila se aspoň na zkrácený úvazek do práce. O tom, že by mě mateřství naplňovalo rozhodně nemůže být řeč. A upřímně, myslím, že nebýt toho pocitu, že děti mají přece všichni a ti, co ne, toho pak zákonitě litují - kdybych se řídila čistě svými pocity, tak bych asi děti neměla. Objektivně bych asi byla spokojenější - jako jsem byla spokojenější se svým životem před dětmi, ale asi bych se nikdy nepřenesla přes to "co kdyby" a "neudělala jsem chybu?"
@eanie taky si nemyslím, že to tak je, nelze soudit jen z profilu na fcb nebo zde na MK. Mám takový případ i v okolí, dítě bylo chtěné a pokoušeli se dlouho, nakonec se to díky umělému oplodnění povedlo a maminka už v těhotenství kouřila .. to mi hlava třeba nebere. A dál bych mohla pokračovat. A když už jsme u těch profilů, tak člověk prezentuje samozřejmě jen to co chce a ne jednou se mi potvrdilo, že to co vždycky vypadalo ideálně, tak bylo ve skutečnosti úplně jinak .. Jednalo se hlavně o vztahy a manželství a já jsem u všech těch případů tvrdila, že to není normální jak je všechno "srdíčkové" a jak ty svoje "lásečky milujou" a bla bla, že tohle prezentování vztahu vždycky smrdí a ano, taky jsem se pokaždé trefila 🙂.
a mimochodem, když jsem se rozhodovala, jestli se takhle brzy vrátím do práce, tak všechno ve mně křičelo ANO, ANO, ANO!!!, ale stejně jsem se rozmýšlela, jestli mě to třeba potom někdy nebude mrzet. Protože děti jsou přece to nejkrásnější, být s nimi je to nejúžasnější na světě, na tohle období jsou ty nejkrásnější vzpomínky... (v reálu jsem byla vynervovaná, věčně naštvaná, utahaná a nemohla se dočkat návratu muže z práce a toho, až ti dva usnou).
Čímž chci říct, že často děláme rozhodnutí více s ohledem na pocity a názory okolí než na ty svoje. A myslím, že je hodně žen, které, kdyby tohle neřešily, by děti vůbec neměly.
@elisset Mám ze svého okolí hodně drsný příběh. Gay a lesbička, chtěli dítě, tak se domluvili a udělali si ho. Zadařilo se. Ona kouřila pořád stejně, dokonce jsem ji na akci viděla opilou (nevěděla jsem, že je těhotná, má snad 100kg). Porodila už v 7. měsíci. Když jsme byli na akci, tak ten gay vyprávěl, že když se dozvěděl, že už rodí, tak se hrozně těšil. Ptali jsme se ho jestli měl strach, přece jen to byl porod na začátku 7. měsíce a malé mělo těsně nad 1 kg (přesně už si nepamatuji). Řekl nám, že se vůbec nebál. No šok. Naštěstí to dopadlo dobře a dítě je relativně v pořádku. A to dítě bylo chtěné a plánované! Každý žije se svým panterem a dítě mají na střídačku. Lesbička tvrdí, že předčasný porod nebyl způsobený kouřením a její chování bylo v pořádku (kamarádka se tak trochu neudržela a vpálila ji to). 😕
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@shine2015 ziadna zena sa neprizna nahlas ze lutuje ze ma deti (a dobre robi)
@kamino ja vidim, ze deti aj rodicia su stastnejsi v tych rodinach kde sa po nich vyslovene tuzilo a islo sa na to planovane/cielene. Podla profilov ci uz na MK alebo na FB ma pocit, ze ta laska je intenzivnejsia a koncentrovanejsia. Aspon z mojho pohladu. Nechcem tym povedat, ze tito rodicia deti viac miluju, alebo su lepsimi rodicmi. Ale vnimam ten rozdiel v rodinach ktore po detoch tuzili a ktore k nim "len prisli".