• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

4. prosince 2016 
Ahojky holky,
bohuzel od 7.8. jsem take maminkou andilku :cry: Cekali jsme dvojcatka - chlapecky, tehotenstvi bylo bezproblemove, ale v 22+3 mi z niceho nic odtekla od jednoho koblizka plodova voda. Pricina neznama. Zadny zanet jsem v tele nemela... Dr. byl docela prekvapeny, ze se to stalo u horniho miminka, ze u dvojcatek to byva vetsinou u dolniho...
Broucky jsme cekali z 1.IVF. Byli jsme tak stastni. Vzdycky jsme se bali vsech vysetreni, ale kdyz bylo vse v poradku, zacinali jsme se uklidnovat a BUM. Jak budeme moct, pustime se do dalsiho boje, ale... Desne se bojim dalsiho neuspechu.
Jak pise @jennnyg, v Boha jsem nikdy neverila a po tomhle uz vubec neverim.

@kessinkaa: Mohu taky poprosit o pristup? Děkuju moc.
16. srp 2011 v 08:46  • Odpověz  • To se mi líbí
@rampepurda11 Ahojky,je mi to líto :frowning2: ,život je krutej,když už si to vybojujem,přijde rána!!Přístup už máš,pojď za náma
16. srp 2011 v 08:53  • Odpověz  • To se mi líbí
to je nejhoršííí kdyz nekdo pride osvoje miminko mne je 19 a sem si vzdycky mislela ze nikdy nemuze bejt tak zle ale nedokazu se stym srovnat :frowning2: , (Tvoje miminko je už s těma našima na obláčku a je mu dobře :pensive:
1. zář 2011 ve 22:56  • Odpověz  • To se mi líbí
Dobrý den,
jmenuji se Klára Borůvková a dokončuji studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mimo to se již 10 let věnuji také profesi duly a provázení maminek obdobím těhotenství, porodu a raného mateřství. Ne vždy je toto provázení jen radostnou událostí, někdy se rodiče potýkají s velkými obtížemi či překážkami, někdy dokonce se ztrátou miminka. Ve své diplomové práci se nyní zabývám právě tématem psychosociální intervence u žen s perinatální ztrátou, respektive u žen, jimž zemřelo jejich miminko ve druhé či třetí třetině těhotenství či u porodu. Odbornou garanci a vedení diplomové práce zajišťuje PhDr. Simona Hoskovcová, PhD. Cílem mojí práce je zmapovat proces, který bezprostředně po takovéto události následuje, a najít strategie chování, přístupy, okolnosti, nástroje, zkrátka cokoli, co ženám pomáhá touto zkušeností projít a začlenit ji do své osobní historie. Takové poznatky by mohly odborníkům, kteří se s takovými ženami potkávají, pomoci vhodně a adekvátně tento proces i ženu samotnou podpořit. Přála bych si, aby jedním z výsledků této práce byla také jakási příručka pro zdravotníky, která by jim mohla pomoci lépe porozumět prožívání ženy, která právě prochází takovou extrémní zkušeností, a také nabídnout zdravotníkům vhodné strategie či nástroje, které by mohli efektivně použít, aby ženě usnadnili tímto zážitkem projít.
Pokud byste mi chtěla některá pomoci a podělit se se mnou o svůj příběh, můžete mne kontaktovat na mailu klara.boruvkova@gmail.com nebo mobilním čísle 603 814 396. Mohu za Vámi samozřejmě přijet do místa Vašeho bydliště, ale nejdostupnější je pro mne region Praha nebo východní Čechy. Spolupráce probíhá formou rozhovoru (v délce přibližně 2 hodiny), který je nahráván na diktafon a následně přepsán do písemné podoby. Tyto písemné výstupy jsou posléze předmětem kvalitativního výzkumu a jako příloha pak také součástí diplomové práce. Identifikační údaje jsou změněny tak, aby respondentky mohly zůstat v anonymitě.
Pokud se ke spolupráci rozhodnete, pak děkuji za Vaši osobní odvahu a vstřícnost, pokud ne, přeji Vám na Vaší cestě mnoho štěstí.

Bc. Klára Borůvková
2. zář 2011 v 00:17  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj holky,taky bych se chtěla podělit s vámi o můj zážitek,který je bohužel hodně čerstvý. Ve 22 tt.,zrovna bylo úterý, mi můj gynekolog řekl,že čekám holčičku. Na druhý den jsem jela na genetiku,kde už jsem byla objednána měsíc,tam vše vypadalo v pořádku,dokud nezačala měřit nožičky,zjistila že má jednu nožku ohodně menší než tu druhou,mamka se ještě ptala,že kdyby se narodila,jestli tam bude velký rozdíl v délce končetin,třeba 10 cm a doktorka řekla že minimálně,tak mě hned na druhý den poslala k dalšímu odborníkovi přes genetiku at to bud vyvrátí a nebo potvrdí.Celou noc jsem se modlila at je vše v pořádku,že není možné aby jedna nožka byla menší.Bohužel druhý doktor to jen potvrdil,ptaly jsme se jak se to stalo. Řekl že neví,že si myslí že jak rostla tak jí nožku stlačila stěna dělohy a ona zůstala kratší,že pokud se narodí je to neoperativní a že to samé by mi řekl ortoped. Že ted záleží na nás jestli si ji necháme a nebo půjdu na potrat. Bylo to nejtěžší rozohodování v mém životě.Neměla totiž v lýtku bércovou kost,nevytvořila se ji,stehení kost byla o dost menší než na zdravé nožce. Rozhodli jsme se tedy že půjdem na ukončení těhotenství.V neděli jsem nastoupila do nemocnice a v pondělí hned ráno už mi zavedli tabletky na vyvolání kontrakcí. S mým přítelem jsme byli rozhodnuti že ji vidět nechceme,ale porodní asistentka nám pěkně vysvětlila že z dlouholeté zkušenosti nám doporučuje se s ní rozloučit,tak jsme se tedy rozhodli že se s ní rozloučíme. Ve 22:00 mi praskla voda a už potom šlo vše rychle,byla jsem oblbnutá práškama,ale malou si pamatuju,byla nádherná,držela jsem ji v náruči i přítel,dali jsem ji pusinku na čelíčko a pohladili po tvářičce a asistentka si ji už vzala,pak nám jen potvrdila že nožka je opravdu hodně špatná,vím že jsme se rozhodli správně,představa že by byla na vozíčku celý život je strašná,v délce nožiček by byl obrovský rozdíl.Jsou to teprve 2 dny od zákroku takže ta bolest je strašná ale myslím na naše další miminko a v lepší zítřky. Doktor nám řekl že o miminko se máme pokoušet až tak za 3 měsíce.Chtěla jsem se s vámi podělit taky o zážitek....Je mi teprve 22,tak doufám že příště bude vše v pořádku,ikdyž strachu se už asi nezbavím. :frowning2:
20. říj 2011 v 09:36  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj holky,taky bych se chtěla podělit s vámi o můj zážitek,který je bohužel hodně čerstvý. Ve 22 tt.,zrovna bylo úterý, mi můj gynekolog řekl,že čekám holčičku. Na druhý den jsem jela na genetiku,kde už jsem byla objednána měsíc,tam vše vypadalo v pořádku,dokud nezačala měřit nožičky,zjistila že má jednu nožku ohodně menší než tu druhou,mamka se ještě ptala,že kdyby se narodila,jestli tam bude velký rozdíl v délce končetin,třeba 10 cm a doktorka řekla že minimálně,tak mě hned na druhý den poslala k dalšímu odborníkovi přes genetiku at to bud vyvrátí a nebo potvrdí.Celou noc jsem se modlila at je vše v pořádku,že není možné aby jedna nožka byla menší.Bohužel druhý doktor to jen potvrdil,ptaly jsme se jak se to stalo. Řekl že neví,že si myslí že jak rostla tak jí nožku stlačila stěna dělohy a ona zůstala kratší,že pokud se narodí je to neoperativní a že to samé by mi řekl ortoped. Že ted záleží na nás jestli si ji necháme a nebo půjdu na potrat. Bylo to nejtěžší rozohodování v mém životě.Neměla totiž v lýtku bércovou kost,nevytvořila se ji,stehení kost byla o dost menší než na zdravé nožce. Rozhodli jsme se tedy že půjdem na ukončení těhotenství.V neděli jsem nastoupila do nemocnice a v pondělí hned ráno už mi zavedli tabletky na vyvolání kontrakcí. S mým přítelem jsme byli rozhodnuti že ji vidět nechceme,ale porodní asistentka nám pěkně vysvětlila že z dlouholeté zkušenosti nám doporučuje se s ní rozloučit,tak jsme se tedy rozhodli že se s ní rozloučíme. Ve 22:00 mi praskla voda a už potom šlo vše rychle,byla jsem oblbnutá práškama,ale malou si pamatuju,byla nádherná,držela jsem ji v náruči i přítel,dali jsem ji pusinku na čelíčko a pohladili po tvářičce a asistentka si ji už vzala,pak nám jen potvrdila že nožka je opravdu hodně špatná,vím že jsme se rozhodli správně,představa že by byla na vozíčku celý život je strašná,v délce nožiček by byl obrovský rozdíl.Jsou to teprve 2 dny od zákroku takže ta bolest je strašná ale myslím na naše další miminko a v lepší zítřky. Doktor nám řekl že o miminko se máme pokoušet až tak za 3 měsíce.Chtěla jsem se s vámi podělit taky o zážitek....Je mi teprve 22,tak doufám že příště bude vše v pořádku,ikdyž strachu se už asi nezbavím.
20. říj 2011 v 09:38  • Odpověz  • To se mi líbí
@kvetinkaaaa
je mi to moc líto :cry: , je moc dojemné jak jsi se s holčičkou rozloučila, koukám, že se najdou
PA s takovým lidským přístupem. Já jsem taky přišla o holčičku díky VVV a někdy si představuji
jak by asi vypadala. Přeju ať se dušička brzo zahojí, tvoje holčička bude dávat pozor na
sourozence.
20. říj 2011 ve 13:19  • Odpověz  • To se mi líbí
Emis,moc děkuju,moje mamka říkala,že je ted s jejími rodiči,vlastně s babičkou a dědou tam nahoře a že oni se o ní postarají. Musíme myslet na to že bude líp a čas vše zahojí,že taková je příroda. Moc ti děkuju.
20. říj 2011 ve 13:54  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj, dělám sociologický výzkum do školy na téma interrupce, jeho součástí je dotazník. Každý má na interrupce odlišný názor a já se snažím zjistit názory lidí na tuhle problematiku. Čím více lidí dotazník vyplní, tím bude objektivnější proto bych Vás chtěla poprosit jestli byste jej mohli vyplnit. Adresa je http://18211.vyplnto.cz/. Děkují Vám, jestli si uděláte chvilku čas na jeho vyplnění
19. lis 2011 v 18:27  • Odpověz  • To se mi líbí
Dobrý den, už týden se snažím na těchto stránkách najít sílu a návod jak žít dál. Tak jsem se rozhodla, že i já napíšu svůj příběh. Potratila jsem před týdnem 22+3 t. a mám pocit, že tu bolest nezvládnu. Otěhotnět se mi nedařilo 3 roky, tedy jednou ano mimoděložně :( Nakonec jsem otěhotněla na 1.pokus IVF a strašně dlouho jsem si bála připustit, že i my se dočkáme. Až po 21. týdnu jsem začala plánovat,kupovat a těšit se. Chyba. Přišlo to jako rána z čistého nebe, těhotenství probíhalo bez komplikací, vše bylo vzorové, nic nenasvědčovalo této tragerii. V ten osudný den dopoledne jsem byla fit, nic mě nebolelo. Až odpoledne sem tam bolest v podbříšku, žádné krvácení, tvrdnutí břicha. Večer to začalo být intenzivnější a tak jsem jela. Prý potracím a nedá se s tím už nic dělat. Seděla jsem tam jak otupěná a věděla, že příjde nejhorší noc mého života. Nevěděla jsem ,jak si sednout, abych necítila pohyby malého.Manžel byl zrovna na jednu noc na Moravě, takže sama na vše, vlastně ani bych nechtěla, aby byl u toho. Nebudu dál popisovat co se dělo. Když to bylo za mnou, nechtěla jsem malého vidět, neměla jsem sílu, to bych fakt nedala. Zatím myslím, že jsem udělala dobře, celej život bych to měla před sebou. Myslela jsem, že po tomto zážitku se už nikdy nechci o nic pokoušet, bohužel cítím silnou potřebu být znovu těhotná za každou cenu. Jak jednou okusíš ten slastný pocit, neodoláš. Říkám si, raději jsem neměla nikdy v životě otěhonět, bolelo by to , ale s tímto se to nedá srovnat. Nevím, jak se ze ztrátou vyrovnat, týden už jsem pomalu nic nepozřela, koukám otupěle do zdi, bojím se kontaktu s lidmi a nebýt manžela a rodiny, nejraději bych tu už nebyla. Příjde mi, že budu žít jenom za trest. Ale můj andílek je pořád se mnou, máme spolu dohodu. Když budu silná a ať už zkusíme adopci, nebo vlastní dítě, jeho dušička se k nám vrátí. Já ho nikdy nemohu ztratit, je pořád s námi a sice nám to bude trvat déle než se setkáme, ale setkáme se to vím jistě. Závěrem chci říct, jak musí být naši muži silní. Vždyť pro ně je to stejná ráda jako pro nás, ale každý konejší jen nás. Mužům se vštěpuje jak silní musí být, že nám musí být teď oporou, ale kdo je oporou pro ně? Manžel tvrdí, že jemu je lépe, když vidí, že mě je lépe. Ja spíš myslím, že to funguje jak misky vah, když bych se trochu ode dna odrážela, on klesá. Omlouvám se za tak rozsáhlý příspěvek, ale vy mě pochopíte.
1. pro 2011 v 08:44  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@janes14 je mi to moc líto.Bolest nikdy nepřejde,ale otupí :pensive: Andílek bude vždy s Tebou,tak jako jsou Ti naši s náma(dvojčátka),zítra to bude po porodu-potratu 2 roky a 8 měsíců,opět budu zapalovat 2 svíčky,stejně jako každý měsíc :frowning2: S manželem si musíte být oporou vzájemně,souhlasím,že pro ně je to stejně těžké.Několikrát jsme si spolu poplakali,protože i on ze sebe tu bolest potřeboval dostat,nyní už nepláčeme,ale často o našich andílcích hovoříme,bereme je jako součást našeho života,byla to obrovská kapitola,kterou nejde jen tak zavřít.
My měli štěstí,otěhotněla jsem ihned po šestinedělí(dle lékařů jsem přirozeně nemohla-neměla otěhotnět),ale zadařilo se,takže věřím,že nad našim Eliáškem naši andílci drží ochranou ruku.hodně
Přeji hodně štěstí a síly i Vám.
1. pro 2011 v 08:57  •  1 dítě - snaží se  • Odpověz  • To se mi líbí
@katy.m děkuji za podporu, moc mi to pomahá. Je od tebe hezké, že i nyní, kdy už to vše máš za sebou a raduješ se z chlapečka, pomáháš dál těm, kteří jsou na začátku té těžké cesty a jitříš si tím staré rány. Nevím proč toto postihuje podle mě ty nejhodnější ženy. Já se chodila modlit od začátku těhotenství a každý večer děkovala bohu za další den v požehnaném stavu. Aniž bych musela, zůstala jsem doma od začátku těhotenství a vůbec jsem s manželem nespala, manžel vytíral, myl okna atd. Dnes jiš na boha nevěřím, kdyby existoval, nikdy by to nedovolil. Také kdybych měla více síly, rozešla bych se s manželem, aby měl možnost mít děti a být šťastněn. On mě ale neskutečně miluje a to mě drží nad vodou. Každý den si říkám, že už začnu fungovat a každý den se jen ubíjím myšlenkami co kdyby, proč zrovna já atd. Vím teoreticky jak se mám chovat, co si mám myslet, ale prakticky mi to nejde. Přeji všem i sobě mnoho síly a Tobě mnoho krásných zážitků s Eliáškem.
1. pro 2011 v 15:56  • Odpověz  • To se mi líbí
@janes14 je mi to moc líto. Hrozný! Těžko se píšou slova útěchy i nám co jsme tenhle příběh reálně prožily,protože prostě žádná útěcha není a nefunguje. Jen zkušenost,že čas vše otupí! !! :frowning2:
1. pro 2011 v 16:41  •  3 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj všichni, o miminko jsme se s manželem snažili rok. Byli jsme strašně šťastní, když se nám to podařilo a nemohli jsme se dočkat začátku našeho společného života. Půl roku po svatbě se manžel kvůli práci odstěhoval do svého rodného města a vídali jsme se pouze o víkendech. Předělávali jsme domeček, manžel po večerech po návratech z práce, společně spolu pak celé víkendy. Těhotenství jsem měla bezproblémové, téměř žádné nevolnosti, brala jsem vitamíny, odpočívala, vyhýbala se potravinám a nápojům, které jsou v těhotenství nevhodné, nebyla jsem nemocná, fyzickou práci jsem přizpůsobovala stavu. Začátkem ledna jsem šla do poradny, vše bylo v pořádku, doktor mi vytiskl první fotku-čekali jsme chlapečka, následující den mě čekal velký ultrazvuk ve 20. týdnu v nemocnici. Měl to být můj poslední den ve městě, kde jsem žila, odpoledne jsem se s poslední krabicí stěhovala za manželem. A pak to přišlo. Naprosto nečekaně, šokově. V nemocnici mi řekli, že miminko má vrozenou srdeční vadu a poslali mě do Motola, kde měl být nález potvrzen. Byl krásný sluneční den, měla jsem v plánu jít po ultrazvuku projít naposledy město, rozloučit se s ním, měla jsem v plánu jít se poprvé podívat na nějaké miminkovské hadříky...ani nevím, jak se miodpoledne povedlo dojet za manželem 100km, aniž bych se vybourala. V Motole nám nález potvrdili a nám zhasla poslední naděje. Jednalo se o kombinovanou srdeční vadu, kterou nebylo možno operativně spravit, pouze se pokusit několikami operacemi vadu upravit na slučitelnou se životem, ale s nejistou dlouhodobou prognózou, s velkým rizikem, že miminko může zemřit kdykoliv mezi operacemi a také nemusí ani splnit kritéria pro to, aby jakákoliv z těch operací mohla být vůbec provedena. I pokud by vše dopadlo na jedničku, dítě by se nemuselo dožít více než 15 let a bylo celoživotně omezené, např. i při chůzi do kopce nebo schodů. Doktoři nám svůj názor neřekli, i když jsme o něj žádali. Popsali nám vadu, její rizika a prognózu, s tím, že konečné rozhodnutí je na nás. Rozhodli jsme se pro ukončení těhotenství a to je jediná věc z toho všeho, u které nepláču. Nepláču proto, že bych měla pochyby, zda jsme se rozhodli správně. Vím, že bychom se utrápili bolestí z toho, že naše miminko může kdykoliv zemřít a hodně nám pomohla slova sestry v Motole, která nám řekla: řekněte si vy dva spolu, zda si umíte představit být takovými rodiči, jaké by takto postižené miminko potřebovalo. V nemocnici jsem strávila celkem týden, celých 5 hrozných dní trvalo, že došlo k potratu-porodu. Nyní jsem necelých 14 dní v našem domečku, který je ještě plný krabic, které nejsem schopna ani vybalit. Ač jsem si to zakázala, říkám si proč? Miminko jsme plánovali, opatrně se těšili, po překonání prvních 3 měsíců jsme začali věřit, že bude vše v pořádku. V našich rodinách srdeční vady nejsou. Čekají nás oba genetické testy, cca do 3 měsíců dojdou výsledky z plodové vody, kt. mi v nemocnici odebrali + výsledky pitvy. Sedím v našem domečku, snažím se nějak fungovat, manžel se z práce vrací večer, nemám tu téměř žádné známé natož přátele. Práci, kt. jsem měla sehnanou s nástupem od ledna, jsem kvůli těhotenství odřekla. Pořád si říkám, že to chce čas, že až se dám trochu dohromady, najdu si jinou práci a že se nám další těhotenství určitě podaří a zdravého miminka se dočkáme. Když to na mě přijde, pláču. Ten večer po ultrazvuku byl prvním dnem, kdy jsem ucítila pohyby. Pořád mám ten pocit v hlavě a když se teď pohladím po bříšku, kde nic není, nedá se to ani popsat. Mám oporu v manželovi, který se chová skvěle a i já se mu snažím být oporou, protože v tom nejsem sama, i jeho to moc bolí. Přeju nám všem, které jsme si tím musely projít a právě procházíme, aby se na nás štěstí brzy usmálo.
25. led 2012 v 16:31  • Odpověz  • To se mi líbí
@nanyk je mi velmi luto, co sa vam stalo a co prezivate... poznam ten pocit nekonecnej bolesti a bezmocnosti. Tiez sme stratili synceka koncom oktobra, v 18tom tt mu uz nebilo srdiecko. Chcela by som Ti povedat, ze cas pomoze, ale nevylieci. Kus z teba odide s tvojim syncekom. Verim vsak, ze sa vam podari opat otehotniet a donosit zdrave babatko.
Cakanie na vysledky je tiez nekonecne. My sme sa pricinu dozvedeli sotva dva tyzdne dozadu a opat to zabolelo. Zelam Ti skore zotavenie hlavne na dusi a vieru v svoje vlastne telo, ze na ten dalsi krat to zvladne dokonale. Drz sa.
25. led 2012 ve 20:53  • Odpověz  • To se mi líbí
@nanyk
@akwee ahoj holky,vim,co prozivate,zazila jsem to sama loni na jare...
Pokud se chcete podelit o Vase strasti,najit podporu v techto tezkych chvilich,pozadejte kessinku o vstup do uzavrene skupiny,nas maminek andilku - MAMINKY ANDILKU.Uvidite,ze v tom nejste sami a vypovidat se velmi casto pomuze,hlavne tem,kteri vedi a zazili totez.
25. led 2012 ve 21:09  • Odpověz  • To se mi líbí
Felicitto, chodíš sem ještě někdy? Jak jsi se rozhodla? Dočkala jsi se vlastního děťátka? Přečetla jsem si všechny tvoje diskuze a to co se ti přihodilo je tak strašné, nemohla jsem kvůli tomu ani spát, brečela jsem. Nevím, jak tohle všechno může jeden člověk unést.Rina
4. čer 2012 v 10:09  • Odpověz  • To se mi líbí
@rina74 Ahoj Rino,
jsi moc hodná,děkuji Ti..Ne mimi nemáme,ale už jsem se s tím vyrovnala,je mi teť 38 let a jednou prostě konec být musí,další pokusy by zničili mě i mé manželství...Koupili jsme domek a mám krásného velkého psa a tak je teť on taková moje mimi náhrada,vím že se to nedá srovnat,ale těší mě že se mám o koho starat..Nikdy nezapomenu na toto forum kdysi mi to mnoho pomohlo,stejně jako neustále myslím na mé tři andílky..Syn by měl teť 17let, Anne-Marie 15 a Jasmine 1,5 roku....Stále je nosím v srdci stejně jako Vás všechny tady,prožívám s Vámi bolest znovu a znovu,jen občas mám sílu se ozvat!!!
Přeji jen to nej,nej,nej
23. čer 2012 v 18:50  • Odpověz  • To se mi líbí
@felicitta jsem moc ráda, že jsi se ozvala, často na tebe myslím, jak se vám daří. I tobě přeji jen to nej a ať se ti už daří všechno, co si přeješ. Jsi moc statečná.
24. čer 2012 v 09:07  • Odpověz  • To se mi líbí
@felicitta Ahoj, taky na tebe často myslím a přemýšlím, jak žiješ. Doufám, že se máš dobře a že jsi spokojená.
29. čer 2012 v 17:33  • Odpověz  • To se mi líbí
@felicitta Ahoj, jsem moc ráda,že jsi se rozhodla a poprala se s tím :slight_smile: přeju ti krásný a spokojený život a věř mi,že na tebe taky nikdy nezapomenu :slight_smile:
16. črc 2012 v 08:48  • Odpověz  • To se mi líbí
ahojte....chcela by som sa opýtať ako dlho treba cakat kým opať možem otehotniet...precítala som si vela smutných príbehov kt sú tu....tiež mám velmi smutnú skusenosť....pred meisacom som prisla o dietatko v 23 týždni....vsetko bolo v poriadku do velkého 3 D sona, kde nám zistili závažnu vadu srdiečka...následne kopec vysetrení...odber plod. vody, krv, kardiocentrum a nakoniecc aj tak prislo k tomu najhorsiemu....musela som porodit svoju dcerku s tým ze viem ze neprežije....najstrasnejsí zážitok v mojom živote....viem ze to mozno bude zniet neuveritelne ale som pripravená mat dalsie dietatko a neviem ako dlho mám cakat....lekarí vravia že nemusím dlho, že záleží to len odo mna a mojej psychiky....vsetky testy , vsetko dopadlo dobre....tak sama neviem ako dlho čakat...
26. črc 2012 ve 12:10  •  1 dítě  • Odpověz  • To se mi líbí
@moka27 My to nechali od šestinedělí náhodě a otěhotněla jsem za tři měsíce od potratu. Oba chlapečci mají skoro stejný datum narození.
26. črc 2012 ve 12:14  • Odpověz  • To se mi líbí
@veruska007 dakujem pekne....v kt. týždni si o chlapceka prisla :frowning2: a este prosím kedy si dostala prvu MS? prepac ze som taká zvedavá len nemam nikoho s takou skúsenostou....dakujem :slight_smile:
26. črc 2012 ve 14:17  •  1 dítě  • Odpověz  • To se mi líbí
@moka27 V 19. tt, spontánní potrat, praskla mi náhle plodová voda (možná v důsledku obrovského stresu, 1,5letý synek dostal těžké febrilní křeče, nevěděli jsme, zda bude v pořádku). Na MS jsem čekala dost dlouho, asi 7 týdnů. Pak jsme tomu nechali volný průběh, já v sobě měla zmatek, ale manžel se chtěl snažit hned... otěhotněla jsem za tři měsíce od potratu. Další těhotenství bylo rizikové, zjistili mi ještě nějakou genetickou vadu, takže jsem si píchala injekce... ale mám zdravého chlapečka.
27. črc 2012 v 07:03  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahojky holky, mohla bych také požádat o přístup do skupiny Maminky andílků? Je mi 31 let a 21.7. 2012 jsem v 23+4 porodila naše dvojčátka chlapečky. Nepokoušeli se je ani zachraňovat. Jsem toho plná a i když mám podporu manžela, tak bych si o tom chtěla povyprávět i s někým, kdo si tím prošel. O miminko jsme usilovali 5 let a pak přišla tahle rána. Jsem zoufalá a bojím se, že už se nám to podařit nemůže.
27. črc 2012 v 11:01  • Odpověz  • To se mi líbí
@veruska007 dakujem.....dufam ze aj nám sa to čím skor podarí....chcela by som to skusit koncom augusta....pevne verím ze uz druhé dietatko bude v poriadku.....ale moc dakujem :slight_smile:
27. črc 2012 v 11:26  •  1 dítě  • Odpověz  • To se mi líbí
@moka27 Neboj, znám plno maminek, kterým se brzo podařilo zdravé miminko. Budu držet palce. Nám se to opravdu dřív než za 3 měsíce nepovedlo, i když jsem sledovala plodné a neplodné dny :wink:. Ale následné těhotenství mi moc pomohlo. Někteří lékaři říkají, že je lépe čekat půl roku, rok... to bych asi nedala.
27. črc 2012 ve 12:42  • Odpověz  • To se mi líbí
@sarri22 Pozadej Kessinku o pristup do uzavrene skupiny "maminky andilku",kam jsme presunuly tuto nasi diskusi.Budeme Te tam ocekavat...
28. črc 2012 v 15:25  • Odpověz  • To se mi líbí
@sarri22 -je mi to strasne moc lito :pensive: jak pise kami77 pozadej o pristup..
29. črc 2012 v 09:59  • Odpověz  • To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek