Jak se vyrovnat s jedináčkem po komplikovaném porodu?
Ahoj holky, chci se zeptat, jestli některá z vás nebyla třeba v podobné situaci jako já a jak k tomu nakonec přistoupila.
Mám tříměsíční holčičku. Po porodu měla komplikace, docela dlouho byla na JIP, pak jsme spolu byly ještě v porodnici na normálním pokoji. Naštěstí to vypadá, že bude všechno v pořádku, ale ještě docela dlouho kvůli tomu budeme docházet na různá dovyšetření a taky malá bere léky, které jí časem možná budou vysazovat, ale kdo ví. Taky pořád nevíme příčinu proč k těm komplikacím došlo, ale všechno ukazuje na to, že ke konci porodu už to na ní bylo moc a hůř po něm adaptovala. Po porodu mi jí dali normálně na pokoj a ty věci se staly až druhou noc po porodu s odstupem.
Já jsem vždycky hrozně chtěla dvě (možná tři) děti, ale dvě určitě. A ideálně rychle po sobě, protože jsem chtěla, aby si byly věkově blízko, aby měly podobné potřeby.
To co se stalo s malou se mnou ale samozřejmě zamávalo a představa, že by se s dalším miminkem mohlo přihodit něco podobného je pro mě prostě nesnesitelná. Už nikdy nechci zažít, že po několikahodinovém porodu mi přijde nad ránem doktorka oznámit, že je moje miminko, které bylo na sesterně na JIPce. Hrozně mě to ale mrzí. Já sama jsem byla až do 15ti let jedináček a vždycky jsem chtěla, aby moje děti měly sourozence.
Nezažila jste některá něco podobného? Jak jste se s tím vyrovnaly a co vám pomohlo se rozhodnout?
Já jsem měla bezproblémové těhotenství i porod, jen ke konci jsem asi netlačila tak jak bych měla. Nicméně malej byl na mě hned po porodu na bondingu. Za ty dvě hodiny se teda nikdo na nás nepřišel podívat, ale ani mě nepřišlo nic divně. Když pro nás přišli, řekli že malý hůř dýchá, že ho vemou na kontrolu. Nakonec byl v inkubátoru několik dní, na dvojkombinaci antibiotik, že měl adnátní sepsi. Nakonec vše dobře dopadlo a jeli jsme domů. Asi za 3 dny se mi malej nad ránem začal dusit zvratkama. Museli jsme volat rychlou a to semnou teda extrémně psychicky zamávalo. V hlavě mi jela jediná věc a to, že umře. Nakonec měl astroviry. Nic hrozného. Ale od mala jsme řešili kde co. Navštívili několik oddělení a kdečím. Kožní, orl, rehabilitace, neurogolie, ortopedie, kardiologie atd.. kolem roku byly potíže s chůzí, kde nám mudr řekla, že je podezření na mozkovou dysfunkci. To mě složilo. Nakonec ale vše dopadlo dobře. Jenže já uz jsem vším tak poznamenána, že už takový strachy nikdy zažít nechci
Měla jsem preeklampsii (netušenou) takže jeden den jsem si myslela, že mám víc jak měsíc do porodu a druhý mě vyvolávali, neúspěšně, takže císař. Bylo to pro mě hrozné, psychicky. Vzpamatovávala jsem se z toho asi rok a půl, ale touhu po druhém dítěti jsem měla, až když malému byli asi 3
Tohle je hodně čerstvé, dej tomu čas. A najdi si psychologa, ať si tu situaci zpracuješ a rozhodneš se pro to, co chceš ty, ale bez ovlivňování strachem.
Můžeš zkusit organizaci Úsměv mámy, kamarádka psycholožka tam dobrovolničí. Specializují se tam na různé problémy v mateřství.
Mému kamarádovi se narodil syn 3m před termínem se 750g. Děs. Teď bude mít 3 roky, je relativně v pořádku, má teda dioptrie, horší plíce, měl operace, měl kýlu, a je dost vývojově pozadu - nicméně to dopadlo dobře 🙏 a neví se, proč se narodil dříve a kamarád říkal že už nikdy více!!! A ha? Druhé dítě se jim narodilo před měsícem. V termínu, bez problémů, naprosto vše ok....
Takže to chce asi vše čas 🙏❤️
Nezažila jsem na vlastní kůži, ale jedna z mých nejlepších kamarádek má dítě s postižením. Není to úplně to nejhorší, že by měla ležící dítě s tracheostomií, ale dítko má i motorický i mentální deficit a oni se rozhodli, že to bude jejich jediné dítě. Ona by asi do druhého event šla, ale manžel řekl, že tu hrůžu nejistoty a strachu už zažít nechce. Vzhledem k tomu, že jí je přes čtyřicet, tak myslím, že to opravdu budu jedináček.
Nemyslím si, že by byl správný počet dětí. Je správné mít jedináčka, je stejně správné mít deset dětí, to záleží na každé rodině
Chápu, že tě situace po porodu vykolejila, ale být mámou prostě znamená, že se o to jedno nebo i deset svých dětí prostě do konce života budeš bát. Nejdřív to byl porod, adaptace po porodu, pak neustálé pozorování, jestli se děťátko vyvíjí v pořádku, první nemoci, kdy můžeme jednom hádat, co mu je, protože samo ještě nemluví. Následuje postupné osamostatňování, čas, kdy už spolu zdaleka nejsme 24 hodin denně. Myslím, že v podvědomí všech maminek jsou prostě skryté obavy, co když se něco stane? Může to být nehoda, nešťastná náhoda, výskyt neléčitelné nemoci. Vždy se může něco po.... , ve všech fázích života. S tím je třeba se naučit žít, protože nemáme možnost to ovlivnit. Píšeš, že dcerka bude pravděpodobně bez následků, to je super. Přemýšlet v této chvíli nad tím, kolik nakonec budeš mít dětí, je hrozně brzy. Všechno si to sedne a poznáš, že vzpomínky na porod trochu vyblednou, ale vystřídají je zas jiné obavy a strachy.
Vůbec nebude vadit, když si pořídíte druhé dítě o něco později, vždyť nikdo přece netvrdí, že ho musíte mít hned teď. 🙏
Je brzy na to, aby ses teď rozhodla, jestli si pořídíš další dítě za 2 nebo 4 roky. Já to nechala plynout a rozhodla se až po 3 letech.