KočárkopedieDůvěra v pláč dítěte
Důvěra v pláč dítěte je jedním z prostředků kontaktního rodičovství17. Základním předpokladem je, že děti pláčou proto, aby s námi komunikovaly, ne proto, aby s námi bojovaly o moc a manipulovaly, jak předpokládají tzv. cvičitelé dětí1. Pláč také neslouží k procvičení plic, naopak při pláči se okysličení krve snižuje a roste hladina stresových hormonů (kortizolu), pokud je dítě v určitých situacích (např. při usínání - Estivillova či Ferberova metoda) necháváno vybrečet, k uvolňování kortizolu dochází v takových situacích i poté, kdy to dítě vzdá a jeví se při nich klidně. Dlouhodobý pláč způsobuje chemické reakce v mozku, které se v pozdějším věku a dospělosti mohou projevovat jako různé fyzické, psychické, sociální i emocionální problémy.
Pláč dítěte je prostředek, kterým si zajišťuje podmínky nutné k svému přežití, dobrému prospívání a zdravému emocionálnímu vývoji. Pro vývoj dítěte jsou pocit bezpečí a stability a citlivá a potřebám konkrétního dítěte přizpůsobená péče zásadní, obzvlášť pro děti s problematičtějšími charakterovými vlastnostmi (tzv. náročné děti). Čím rychleji a citlivěji rodiče na pláč reagují, tím více se dítě naučí důvěřovat rodičům a své schopnosti komunikovat, snižuje se intenzita jeho pláče a potřeba plakat, rodiče více poznávají své dítě a lépe rozeznávají i jiné projevy jeho potřeb. Rodičům by měla být poskytnuta podpora a pomoc, měli by měli znát, co jsou normální a přirozené potřeby dětí, jak vypadají zdravé spánkové cykly kojenců a batolat, jak dítěti pomoci pracovat s jeho fyzickými a emocionálními projevy.
Je možné sem zařadit například používání bezplenkové komunikační metody11 (reagování na potřebu dítěte vylučovat), nošení dětí49 v šátku nebo ergonomickém nosítku (uspokojení potřeby fyzického kontaktu dítěte s rodičem během dne), společné spaní29 (uspokojení potřeby fyzického kontaktu dítěte s rodiči i během spánku), kojení70 bez omezování jeho délky a frekvence a nebo krmení umělým mlékem49 dle projevů dítěte, tzv. na požádání, a ne dle časových harmonogramů (což není v rozporu s výrobcem doporučeným denním množstvím UM, to by nemělo být překračováno, je jen v průběhu celého dne rozděleno do většího počtu menších dávek).
Ne vždy dokáží rodiče utišit své plačící dítě, pláč slouží také k uvolnění emocí a napětí, ale nejedná se o metodu nechat vyplakat, rodiče ujišťují dítě o své přítomnosti, poskytují mu svou náruč a jsou mu oporou, nepopírají jeho city a potřeby, rozlišují různé druhy pláče. Je-li dítě uplakané, většinou to není vinou rodičů, je třeba aby rodiče zůstali co nejvíce klidní, na dítě nepřenášeli své úzkosti, obavy a stres, v případě nutnosti předali dítě na pár minut do opatrování někomu jinému, mezitím se zklidnili a poté dál hledali psychické a fyzické příčiny častého pláče, jako je například potravinová alergie6, kojenecká kolika25 nebo reflux2. Některé často plačící děti jsou tzv. náročné děti, tento termín používají manželé Searsovi (pediatr William a zdravotní sestra Martha) v knize Kontaktní rodičovství a více se charakteristikou takovýchto dětí a specifiky péče o ně zabývá doktor Sears v knize The Fussy Baby Book (kniha dosud nevyšla v českém jazyce).
Rizika nechávání vybrečet
Veškeré metody založené na principu nechat vybrečet, např. i Estivillova nebo Ferberova metoda, některé z potřeb dítěte ignorují, jsou úplným opakem citlivé a potřebám dítěte přizpůsobené péče. Autoři metod založených na nechat vybrečet tvrdí, že problémem je pláč jako takový, že se jedná o nevhodný zvyk dítěte. Přesto ale děti, které potřebují při usínání pozornost a pomoc (např. chování, fyzický kontakt29, noční kojení20), spí kvalitně, tyto potřeby jsou individuální, založená na povaze a momentální fázi neurologického vývoje dítěte, nejsou špatné, naopak jejich uspokojování pomáhá dítěti se vyvíjet a dobře prospívat.
U dětí, které se během noci častěji budí, lze nalézt biologické příčiny tohoto chování - vysokou citlivost k podnětům, vlivům prostředí a změnám. Příčinou mohou být i deprese matky, kdy bylo dítě již během těhotenství zatíženo vyššími hladinami hormonu kortizolu a následně po porodu jejími reakcemi, což oboje ovlivnilo jeho způsob reakce na stres.
Nechávání vybrečet má řadu možných rizik:
- problémy s kojením70, omezení laktace, bojkot kojení, předčasné odstavení dítěte21, noční kojení20 pomáhá udržovat dostatečnou tvorbu a tok mléka
- ještě obtížnější usínání během noci i během dne, noční pomočování, narušení spánkových cyklů dítěte i rodičů
- dlouhodobé ovlivnění vztahů (současných i budoucích): ztráta důvěry rodičů ve své schopnosti se o dítě starat (pokud se rodiče naučí nereagovat na pláč dítěte, pravděpodobně přestanou reagovat i na jemnější projevy potřeb dítěte), ztráta důvěry dítěte v rodiče nebo v sebe sama, potlačovaní citů, nedůvěřivost k ostatním lidem
- horší zvládání stresu: v raném dětství se nastavují vzorce chování a mechanismy pracování s emocemi a sociálního chování, nereagování na pláč dítěte může narušit jeho rozvíjející se schopnosti samozklidnění
- snížení inteligence: vysoká hladinu stresu utváří podmínky pro poškozování synapsí, uvolňovaný hormon kortizol ničí nervové buňky, což se může projevit až v následujících letech jako různé poruchy inteligence, učení a chování
- zhoršení zdraví: např. rozvoj syndromu dráždivého tračníku
- poruchy chování: zvyšení závislosti v pozdějším věku, ustrašenost, nízké sebevědomí, deprese, vzdor, agresivita, sklon slepě poslouchat autority (tedy i vůdce party nebo sekty)
Více o důvěře v pláč dítěte na modrykonik.cz
- Článek Láskou nerozmazlíš: https://www.modrykonik.cz/fotoblog/romcovaklark...
Použité zdroje:
- William Sears, Martha Sears - Kontaktní rodičovství
- Jean Liedloff - Koncept kontinua
- https://web.archive.org/web/20190129151849/http://www.slepicarna.cz/
- http://porodniradost.blogspot.cz/2012/12/michaela-mrowetz-odpovedi-na-otazky.html
- http://www.evalabusova.cz/clanky/muze_miminko.php
- http://www.psychologytoday.com/blog/moral-landscapes/201301/let-crying-babes-lie-so-wrong
- http://www.psychologytoday.com/blog/moral-landscapes/201112/dangers-crying-it-out
- http://www.phdinparenting.com/blog/2012/9/18/the-infant-sleep-and-cry-it-out-study-that-provednot...
- http://www.phdinparenting.com/blog/2008/7/5/cry-it-out-cio-10-reasons-why-it-is-not-for-us.html
- http://evolutionaryparenting.com/proving-the-harm-in-early-sleep-training/
- http://www.researchgate.net/profile/Peter_Hill/publication/256665019_Behavioral_Sleep_Interventio...
Externí linky:
Hodnocení a zkušenosti s důvěrou v pláč dítěte
Nechat vyplakat? A proč jako?
Nenechávám vyplakat
Pokaždé si řeknu: "pláče a kdybych plakala já, že je mi smutno a potřebuju pohladit, přitulit..." a muž by mi odpověděl že teď ne, že si z něj dělám otroka (=oblíbená hláška některých lidí jako reakce na to, že nenechávám dítě brečet), tak bych se tvářila přinejmenším divně ;-) Moje srdce mi nenechá nechat tvorečka, co jsem 9 měsíců nosila a pak porodila, plakat.
Žádné miminko nepláče jen tak
Mrzí mně, když občas čtu, jak maminka nechává vyplakat i malinkatého kojence, protože usuzuje, že to dělá z vypočítavosti. Ukazuje to jen a pouze na nedostatečnou informovanost dané maminky. Žádné miminko nepláče jen tak, nebo rodičům naschvál.
Ač máme téměř neplačící miminko už od narození, bylo několik situací, kdy plakal třeba dva, tři dny - bez zjevného důvodu, ať jsem udělala cokoliv nebylo to dobře, spousta lidí by řekla, že tohle je ta situace, kdy bych ho měla nechat plakat až ho to přejde, protože přece nemá důvod a je to jen jeho manipulace. Jenže vždy, když jsme si odplakali pár takových dní, se ukázala zpětně příčina - vyklubal se zoubek, naskočil ekzém, objevila se teplota, apod.
Toto je dokazuje, že každé miminko má k pláči nějaký důvod - i kdyby to byla ,,jen,, potřeba maminky. Dosažené cíle při metodě ,,nechat vyplakat,, nikdy nemůžou převýšit důsledky zanechané na psychice dítěte.
Miminka nemanipulují
Nechat mimino uřvat?!
Ono to potom v reálu samozřejmě až takhle jednoduchý není. Ale! Když slyším někde srdcervoucí řev třebaže cizího miminka, mám nutkání se jít podívat, pohoupat kočárek, poohlídnout se po dudlíčku, něco na něj tiše broukat, aby se utišilo, aby nebylo samo, než se mu vrátí mamka nebo táta...
Jsme bytosti sociální, ať už o sobě tvrdíme, že jsme introverti nebo samotáři, nikdo nemůže být dlouho sám. A miminka neví, co je to dlouho. Zkusme se do nich vžít. Najednou jsou na neznámém místě, všude je tolik věcí a zvuků, které nikdy nevidělo, všude obrovská masa prostoru, chlad...najednou to už není to mamino břicho, který pevně obepíná, chrání, hřeje, tlumí hluk a nepustí k vám nikoho a nic... Najednou je to obrovskej svět. A jak byste se cítili vy, kdybyste se najednou ocitli v takovým místě?
Už před porodem jsem se vyzbrojila literaturou, jak nejlépe miminko utišit (spoléhala jsem na doktora Karpa a udělala jsem rozhodně správně). Metoda pětipatrového dortu fungovala spolehlivě i na naší hysterickou holčičku. Nebyla nedonošená, nikdy nebyla sama u sestřiček (až na dvacet minut, kdy jsem si byla vyřídit předoperační vyšetření), ale neuměla se přisát a hlavně: byla vyvolávána, i když měla ještě na dopečení čas. Nejspíš z toho důvodu do dneška nesnáší spěchání, vytrhávání od různých činností a podobně. Stejně jako načtením Karpa jsem pokračovala i s "učením" spaní - tentokrát jsem vsadila na knihu s názvem Klidné spaní a ukládání. Už ten název mě okouzlil. A nejde o metodu, která zabere hned, do tří zázračných dnů (i když je pravda, že miminkům většinou trvá ty tři dny změny akceptovat)...Hlavně bez řevu, křiku, slz, zvracení a podobných vedlejších účinků metod sázející na kontrolovaný pláč a podobně...
No vážně: co je to za nesmysl? Kontrolovaný pláč? Nechat plakat tolik a tolik minut, pak na dítě zbytečně nemluvit, jen převlíknout případně pozvracenou postel a znovu pokračovat, dokud to nevzdá a neusne vyčerpaný, vystresovaný a s tím, že si může plakát jak chce, protože mu to stejně k ničemu nebude? Nikdo nepřijde, nikdo mu nepomůže, nikdo ho nevysvobodí?
Možná tohle všechno nedává smysl, ale věřte tomu nebo ne: děti jsou moudré. Vědí, co potřebují. Vědí, kdy to potřebují. Někdy trvá, než se všichni dokážou domluvit na časech, kdy je třeba spát (v noci) a kdy si hrát (ve dne). Ale jde to. Nemusí u toho nikdo plakat (no fajn, já u toho řvala kolikrát jak tur, skřípala zuby, ale měla jsem jistotu, že nesedím jak pecka a něco s tím aktivně dělám. Nikdo nemusí sedět a čekat, až to přejde).
Přestože mě to stálo spoustu dlouhých měsíců, kdy jsem uspávala třeba i tři hodiny denně (dvě spaní přes den, jedno uložení večer, jedno ráno po mlíčku), nesnáším uspávání dcery ze všech aspektů mateřství nejvíc, tak pořád miluji tu chvíli, kdy vidím, jak přestává bojovat s poslední fází usínání, kdy se jí zamlží oči, postupně padnou víčka a dlouhý řasy zakryjí oci...chvili, kdy bych ji klidně chovala ještě týden, protože je to prostě chvíle, kdy mi ona dává najevo svoji důvěru ve mne a já ji za to děkuju a miluju ji.
Nemusí plakat zbytečně. Nedělala to ani jako miminko, i když nám chvíli trvalo, než jsme na to přišli. A s druhým se budeme snažit o to samé...
Miminka si nevymýšlí
Od narození spí s námi v posteli, chová se téměř kdykoliv chce. Jen teď už má přes 10kg, takže už ho tak tahat nezvládnu :-) Používáme (teď už výjimečně) ergonosítko, dokud jsem kojila, tak byl půl dne u prsa.
Naše okolí mělo připomínky o rozmazlenosti - to že ho neodmítáme, když ho něco trápí, mi jako rozmazlenost nepřijde. Je to veselý kluk a když potřebuju stát u sporáku, v 90% si mezitím vydrží hrát sám.
Mili plakat nenecháme
Nechat dítě vyplakat mi přijde vůči němu jako neskutečná podpásovka. Dítě je na nás závislé, má jen nás, potřebuje naši péči, lásku a pozornost a ne jen ve chvílích, kdy se nám to hodí nebo máme náladu, ale nonstop.
Nikde není psáno, že stejně silný kontakt bude potřebovat do konce života, přijde chvíle, kdy si zaleze do postele, vezme oblíbeného plyšáka, který je vždycky s ním, do náruče a usne, pak by si mnoho z nás přálo, aby byli na místě toho plyšáka a tomuhle se já i manžel chceme vyhnout...
Pláče jen než dostane mléko.
Já malého už jen díky téhle zkušenosti nenechávám plakat. Navíc, nemodlila jsem se za miminko jen proto, aby mě pak řvalo v postýlce. Jediné, kdy ho nechávám vyřvat, jsou ty chvilky jak se vzbudí a chce mlíčko prostě hned. Už ho mám připravené v termosce u postýlky. Jen abych zkrátila dobu řvaní. Zkoušeli jsme všechno, chovat, zatímco taťka připravoval UM. Nic, řev byl mezi náma v posteli. Jenom mu dám flašku s mlíčkem je klid.
A to jsem někde četla, že mu už v noci mlíko dávat nemáme. Už ho prý nepotřebuje, že stačí čaj. No chtěla bych tímto pozvat autorku toho článku k nám. Aby viděla jak vypadá řev dítěte než dostane svůj pokrm v noci.
Však věčně s náma ve velké posteli usínat nebude. Jednou dojde čas, kdy si řekne já sám. A pak budu plakat já a vzpomínat na to nádherný mazlení a pusinkování před usnutím.
Vždyt ten čas tak strašně rychle letí.A nakonec si řeknem jé at je to malinký mimi zpátky já ho chci pochovat.
Nenechávala jsem vyplakat
Ze začátku plakal hodně, měl velké bolesti bříška a já jako prvomaminka nevěděla, jak mu pomoci. Chovali jsme, uspávali, nespali. Postupně jsem se naučila rozpoznávat druhy jeho pláče - hlady plakal málokdy, spíš řval jak tur ;-) hladovec jeden!
Ale jednou se mi stalo, že jsem mu šla připravit UM a on začal křičet a najednou ticho. Letím a on fialovej, no nepřeji to nikomu, popadla jsem ho za nohu, obrátila hlavou dolů a bouchla do zádíček. Byla to rychlovka, ale v tu chvíli ten okamžik trval věčnost. Díkybohu vše dopadlo dobře, takže jsem ho od té doby brala s sebou i na přípravu mlíčka.
Jinak od malička spinkal u nás v postýlce, když poplakával, stačilo se přitulit, pohladit a vše bylo v pořádku, poté vůbec neměl problémy s přechodem do postýlky, jak se občas píše. Vždy jsem ho položila, pohladila, zazpívala a on usnul. Myslím si, že nechávat děti vykřičet, hlavně ty maličké, je nesmysl. To miminko potřebuje cítit lásku, blízkost, a to, že ho maminka nebo tatínek miluje.... :-)
Nikdy bych nenechala miminko vyplakat
Když mé děti pláčou, mají důvod
Eliška nikdy nepláče "jen tak" (=chce se nosit)
Mnohokrát jsem se přesvědčila, že Eliška, když pláče, vždy pro to má dost dobrý důvod. Kolikrát trvalo zjistit jaký, ale vždy byl. A že plakala často... (koliky) :-|
Jednou jsem si naivně myslela, že touží pouze po mé náruči. Plakala a když jsem ji vzala hned se uklidnila. 8-) Ovšem jakmile jsem ji položila, tak opět řev. Říkám si JÉÉÉ. No, když jsem ji držela o něco dýl, tak zase řev... :-N Představte si, chtěla přebalit (nebylo to dlouho od posledního přebalení, tak mě to hned nenapadlo). :-D Když jsem ji vzala, automaticky předpokládala, že se jdeme přebalit... :-N
