Milé maminky, pokud tuto informaci už máte, je to skvělé! Já o tom bohužel neměla ani páru a docela jsem si zavařila. Proto, i kdyby tento článek pomohl jediné mamince, píšu ho ráda 🙂
Žijeme v prostředí (troufám si tvrdit, že většina z nás určitě), kde je naprosto běžné, že se na novorozeně všichni třesou. V horším případě pořádají nájezdy už do porodnice a chtějí si miminko co nejdříve “poňuchňat”. Minimálně prarodiče to často vnímají jako své svaté právo. Takhle jsem vyrůstala a neviděla jsem v tom větší problém. Co je špatného na tom, že si někdo na chvíli pochová miminko? No kdyby to byla chvilka atd... asi to problém není, zas mě neberte za slovo :P O co tady tedy jde?
Z čeho to vychází a teorie okolo:
Takže, vezmeme to od podlahy. Miminko se po porodu orientuje čichem (dovede ho k mléku..), sluchem - zná hlas své maminky z bříška, často i tatínka a postupně si zvyká i na typické zvuky svého prostředí. Ale moc dobře nevidí.
Co se týká základních potřeb, krásně je zpracoval například pan profesor Zdeněk Matějček . Tento článek souvisí hlavně s potřebou bezpečí. Novorozeně je bezbranné a zcela závislé na pomoci druhého člověka. V prvních dnech života tedy vzniká tzv. bezpečná vazba na blízkého člověka, který se o něj stará, naplňuje jeho potřeby a chrání ho - nejčastěji matku (případně i otce, který o něj také od narození pečuje...). Dítě takto postupně získává jistotu, že je o něj postaráno (neumře hlady nebo ho nesežere tygr), je klidnější a je to právě díky této vazbě na konkrétního člověka, kterého zná. A to slovo “konkrétní” je opravdu zásadní. Problém u novorozence nastává, pokud se dostane do rukou člověku, kterého nezná (jeho vůni, hlas...), necítí se v bezpečí. Nebo jinak řečeno, když opustí náruč, která pro něj znamená bezpečí. Pokud to trvá déle, může se již vytvořená bezpečná vazba i narušit. To způsobí pláč dítěte, kdy svou matku hledá, případně frustraci, když o tuto bezpečnou vazbu přišlo. Novorozeně patří do náručí matky. Je to náročné, ale stojí to za to.
Pro zájemce malá vsuvka z historie:
Ne nadarmo se šestinedělkám říkalo “kútnica”, protože převážně trávila čas v koutě chalupy péčí o sebe a novorozeně. Pozor - o sebe a novorozeně, ne o zbytek rodiny, domácnost… Napadá mě, že klesající úmrtnost a větší izolovanost mladých rodin způsobila, že se od toho upustilo. (Pokud má někdo jinou informaci nebo názor, napište ;) ) Kladou se na ženy stále větší nároky na úkor zdraví a citových vazeb a myslím, že je to strašně špatně. Došlo to tak daleko, že dnešní maminky mají nezřídka pocit, že pár dní po porodu musí vypadat skvěle, mít navařeno, uklizeno a miminko jako ze žurnálu (ty, co mají blicí miminko jako já, si asi užijí nonstop převlékání). Vyčerpání a deprese po porodu se pak řeší prášky..
Měla to být jen zajímavost z historie pro inspiraci, ale raději dovysvětlím :D Vzít si poučení z historie neznamená vše dělat stejně. Rozhodně si nepůjdu koupit chalupu, abych se v jejím koutě mohla s miminem na šest neděl zavřít (navíc určitě to tak nebylo, chodily i ven a přijímaly návštěvy, i když omezeně). Zaujala mě podstata. Že rodička s dítětem byla priorita. Staralo se o ně, hledělo se na jejich potřeby a když chtěli, měli svůj klid. V mém okolí je to bohužel téměř vždy tak, že se rodička přizpůsobuje očekávání a přání okolí na úkor sebe. Kéž by se to zase obrátilo. Aby si novopečená maminka nemusela klid těžko vybojovávat, ale aby ho měla automaticky a míru návštěv a aktivit si už jednoduše řídila sama.
Moje zkušenost:
Narodilo se mi opravdu klidné miminko. Ano, plakalo, ale řekla bych “v rozumné míře”. Mělo pro to důvod (občas teda vypadalo, že pláče jen tak ze sportu, ale těchto situací naštěstí ubývalo), postupně jsme se sžívali a pláče bylo méně. Přes den sice moc nenaspalo, ale v noci mezi kojením už bývalo klidnější a já si mohla konečně občas zdřímnout. Potom přišla důležitá rodinná oslava. Bylo to sice v době šestinedělí, ale mojí mamince na tom moc záleželo, takže jsem naznala, že už to zvládneme a jelo se. Samozřejmě šel nejmenší miláček z ruky do ruky. Přiznám se, že jsem byla i ráda, že si můžu chvíli odpočinout a chová taky někdo jiný. Ale za to, co přišlo potom, ten malý odpočinek nestál.. Miminko oslavu zvládalo z mého pohledu moc dobře. Nechalo se chovat, udiveně zíralo na fousaté strýce a v noci vyčerpáním spalo jako ještě nikdy. A pak to začalo. Pláč ve dne, v noci. Když se na chvíli uklidnilo a já se od něj chtěla vzdálit třeba jen na wc, strašný problém. Usínání bylo nekonečné, stále otvíralo únavou ztěžklá víčka a kontrolovalo, jestli jsem opravdu u něho! Bylo to peklo a já nechápala, co se s mým miminkem stalo. Když jsem vyčerpaná a v zoufalství volala kamarádce dule, byla jsem sprdnuta, že se miminko v šestinedělí přece nepůjčuje! Poradila mi, ať ho hodně nosím a mám u sebe, že se to nakonec zase spraví. Tak jsem nosila, mazlila, povídala děťátku, že ho mám moc ráda, že je u mě, v bezpečí, že se o něj postarám.... Prostě to, co maminky šeptají svým andílkům 🙂 A začalo se to zlepšovat. Do týdne jsem měla své miminko zpátky. (Díky Bohu!!)
Kdy se tedy může miminko “půjčovat”?
Když miminko začne vstupovat do interakce - více se rozhlíží, usmívá se, reaguje.. Je dobré být zpočátku blízko a, když “zavolá”, vzít si ho zpátky k sobě. Postupně takto v bezpečí objevuje svět.
Na závěr bych chtěla říct, že jsem naprostý laik, prvorodička. Možná je někde na toto téma odborný článek, nehledala jsem ho. Mám tuto informaci od zkušených maminek a potvrzenou svojí zkušeností. Cílem článku je předat dál informaci, která mně moc pomohla. Beru jako samozřejmost, že každá maminka a miminko je jiné a fungování si nastaví podle svých potřeb. Doufám, že se Vám četlo hezky, a přeji Vám co nejspokojenější miminka!
Příkladám ještě pár odkazů, kdyby to někomu nestačilo ;D
Vždy se říkalo, že návštěvy až po šestinedělí. Asi to něco má do sebe.