Když jsem přestala jezdit na dovolené s rodiči a začala cestovat na vlastní pěst, chtěla jsem toho vidět co nejvíc. Města, památky, kostely, muzea. Hory, plesa, jezera. Vodopády. Skály. Co nejdál, co nejvýš. Když jsem se pak vrátila domů, většinou jsem zjistila, že ty nejsilnější zážitky jsem si nepřivezla z nejvyšších vrcholů ani nejpamátnějších míst, ale že to vlastně byly často úplně obyčejné věci. Pak se narodily děti a ty NEJ zážitky se najednou odehrávaly ráno při snídani v posteli, na hřišti v zahradě u apartmánu nebo v lese za naší chalupou.

Přesně takové zážitky letos převažují i v našem Prázdninovém plánu. Jíst borůvky rovnou z keříčku, opékat buřty, spát pod stanem nebo v týpí, koukat na hvězdy, jet na šlapadle a chodit bosky. Udělat si piknik, bloudit v lese a zažít bouřku. Skákat gumu, jít do skanzenu a jet na prázdniny k babičce.

A přesně takových zážitků se bude týkat velká letní zážitková soutěž, kterou jsem pro vás připravila ve spolupráci se značkou Lässig. Nezáleží na tom, jestli se na dovolenou chystáte do Chorvatska, do Karibiku, nebo na Mácháč či do Beskyd. Jsem si jista, že inspirativní nápady na hry, aktivity a zážitky si přivezete odkudkoli. Podělte se o ně, inspirujte, odškrtávejte své Prázdninové plány – a vyhrajte 🙂

Co můžete vyhrát?

1. cenou je dětský cestovní kufřík na kolečkách Lässig z kolekce Wildlife s roztomilou surikatou. Získá ho vylosovaná výherkyně.

2. cenou je malý dětský batůžek Lässig z kolekce About friends v univerzální šedé barvě. Získá ho autorka příspěvku, který mě nejvíc pobaví, dojme či inspiruje. Pokud se nedokážu rozhodnou, budu ze svých favoritů losovat. Každopádně, originalita se vyplácí!

Školní rok definitivně skončil, a s ním i naše plánovací soutěž s Läsigem. Jsem moc ráda za každý plán, který jste mi do soutěže poslaly, a hlavně za obrovskou dávku inspirace, kterou jsem v nich našla. Přesně proto jsem tu soutěž vymyslela 😀

Hlavně mám ale radost, že jste si tvorbu plánů užily. Do soutěže jste jich poslaly 21

(včetně plánu malé Nikolky, který počítám!), a na všech je pěkný kus práce. Díky moc!

A kdo vyhrál?

1. cenu, tedy organizér do auta s motivem příšerky Boba, jsem losovala ze všech soutěžních příspěvků. Plánů bylo 21, generátor náhodných čísel vyplivnul číslo 20, což je předposlední vložený plán. A ten vložila @petrasik. Gratuluji k novému kamarádovi pro vaše klidné, pohodové prázdniny!

2. cenu, zmrzlinkový klobouček proti sluníčku, jsem slíbila poslat za plán, který mě nejvíc zaujme, inspiruje nebo se bude nejvíc líbit vám. Přiznávám, nebyl to dobrý nápad, parádně jsem si tím zavařila😀 Nejvíc mě za srdce chytily plány, které tvořily hlavně děti, ale zas jsem nechtěla být nefér k maminkám, jejichž děti ještě kreslit neumí. Tak jsem se nadchla pro plány, které myslí i na druhé a obsahují i pomoc či dělání radosti druhým. Ale i takových bylo víc. Originální, hodně kreativní zpracování by si také zasloužilo pořádně odměnit. No, nebudu to natahovat, snad se na mě nebudete zlobit, že i napodruhé rozhodla náhoda. Chtěla jsem výhru vyhlásit ještě letos 😀

Miluju prázdniny! I když je to už pěkných pár let, kdy jsem dostala své poslední vysvědčení, a skoro šest let, kdy jsem na dovolené pořád, stejně pořád v červnu cítím to natěšené očekávání a nesnáším červenající jeřabiny, připomínající blížící se září. Prázdniny, to je moje! Dobrodružství a večery natažené dlouho do noci, výlety a bloudění, koupání, nicnedělání a sluníčko ve tváři, borůvky mířící do fialové pusy rovnou z keříku a spousta, velká, ale opravdu velká spousta zmrzliny... A taky miluju plánování 🙂

Než se mi narodily děti, plánovala jsem si každou dovolenou snad půl roku dopředu. Pečlivé rešerše všeho, co se dá v dané oblasti vidět, historie a zajímavosti, sestavený itinerář, plán, co koupit jako suvenýr... S mým mužem jsem musela dost zpomalit – jak v programu, protože nerad chodí, tak v plánování: dovolená byla jistá až tak tři dny předem, poslední večer před odjezdem jsme zamlouvali ubytování na první dva dny a zbytek byl těžká improvizace. A s dětmi už jsem ani netušila, jestli nestrávíme den na hřišti u apartmánu 🙂

Když děti dorostly do věku, kdy se z nich stali parťáci, zapojila jsem je do plánování – a ono to začalo fungovat! Neplánuju výlety na konkrétní dny, to se s nimi nedá. Naše akce bývají silně závislé na počasí a ranní náladě. Ale plánujeme zážitky, které si z prázdnin chceme odnést. Co chceme zažít, co budeme dělat, co se potřebujeme naučit. Co chceme jíst, kam chceme jet. Všechno pečlivě sepíšeme a pak během prázdnin odškrtáváme. Klidně si některé zážitky dopřejeme dvakrát, třikrát nebo i hodněkrát, něco dopíšeme, něco vyškrtneme nebo jen tak vynecháme. Cílem není plnit nějaký plán. Cílem je prožít co nejbáječnější léto. A na podzim nelitovat, že jsme něco důležitého nestihli.

Chcete do toho jít letos s námi? Můžeme se společně inspirovat, bavit a motivovat. A já vás za to navíc odměním, protože jsem do soutěže dostala dvě báječné ceny, které o prázdninách určitě využijete!

O co budeme hrát?

1. cena: Organizér do auta Wrap-to-Go z kolekce Little Monsters Bouncing Bob, roztomilý kapsář se spoustou kapes a kapsiček na vše, co budou děti během cesty autem potřebovat.

Krásné pondělní ráno.

Všem moc děkuji za účast v soutěži. Potěšilo mě, že jste si i v neděli našli čas na soutěžení. A ještě víc mě potěšilo, v kolika rodinách se tolik čte! A že i vy a vaše maminky, které čtení nebaví, si většinou dokážete najít čas pro sebe a pro své koníčky. Musíme přece myslet i na sebe 🙂

A kdo vyhrál? Generátor náhodných čísel z vašich 175 komentářů vybral ten

s číslem 145.

Počítala jsem to několikrát odpředu i odzadu a pokaždé došla ke stejnému komentáři:

Gratuluji tedy @vevero13 k výhře. Všem ostatním ještě jednou děkuji za účast, přeji vám krásný týden a hodně štěstí  v dalších soutěžích. Dnes to bude u Marušky @maanule, o oblíbený recept své maminky se s vámi podělí Marcela @mummy88.

Jasminka je moje třetí miminko a i u ní preferuji látkové plenky. Moc se mi líbí vědomí, že má zadeček ne jako, ale doslova v bavlnce. Vždycky, když ji balím do čisté, suché plenky, vyprané v ekologickém pracím prostředku, mám dobrý pocit, že pro ni dělám to nejlepší. Ale co si budeme povídat, jsou situace, kdy jsou jednorázové plenky k nezaplacení. Do šátku, na dlouhý výlet, na víkendovou návštěvu… Se třemi dětmi mám u sebe vždy zavazadlo jako do pralesa, tak oceňuji malou, skladnou plenku, kterou po použití vyhodím. Ale svou oblíbenou značku jsem hledala dlouho – a vlastně pořád úplně nenašla. Takže tohle testování přišlo jako na zavolanou.

Plenky Muumi baby

Plenky jsou vyrobené z certifikované celulozy, bělené pouze kyslíkem. Značka se při výrobě velmi zaměřuje na ekologii a na co nejmenší dopady na životní prostředí. Výroba nezpůsobuje žádné emise (teplo vzniklé při ní se využívá na vytápění výrobní haly), obaly jsou recyklovatelné nebo hořlavé. Od roku 2009 se navíc snaží o zvýšení biologické odbouratelnosti plenek, jinými slovy, aby co největší část plenky mohla být kompostována.

To všechno na mě dělá velký dojem. Taky se mi líbí příběh, který za značkou stojí – rodinnou firmu založil tatínek, jehož synkovi látkové plenky nedělaly dobře. Nebo ten pohádkový šminkový design. A co je pro mě úplně nejdůležitější – jsou bez alergenů, parfémů a jiných škodlivin a jsou testovány i pro miminka s citlivou pokožkou.

Po rozbalení balíku jsem uvítala smysluplné umístění plenek přehybem nahoru. U spousty značek jsou plenky umístěny okrajem nahoru, takže je dost obtížné vyjmout pouze jednu plenku.

Další věc, která mě zaujala, je skládání na třetiny. Díky tomu na plence nezůstává ostrý sklad mezi nožičkami jako u jiných značek a plenka se snáze rozkládá a vkládá pod zadeček.

První produkt značky Lässig, který pro vás recenzuji, je moje vlastní přebalovací taška, kterou mám už víc než tři roky. Když jsem ji u stánku na Výročním trhu v našem městečku ve Švýcarsku, kde jsme žili, zahlédla, měla jsem přebalovací tašky už dvě a tahle se mi zdála pěkně drahá. Prošla jsem se po trhu dvakrát tam a zpátky... A vrátila se pro ni. Zasloužila jsem si ji přece za Davídka. Kdybych tehdy tušila, kolik kolouškových věcí pak ještě budu "potřebovat", možná bych se po trhu raději prošla potřetí. Ale spíš asi ne🙂

Moc se mi líbí materiál, ze kterého je taška ušita. Působí jako tkaná látka s výraznou strukturou, příjemná na dotek. Je to Cyklepet – 100% polyester, vyrobený z recyklovaných nápojových petlahví. Kromě toho, že je to ekologický, pěkný a příjemný materiál, je také velmi odolný a praktický. Dostala jsem otázku, jak se taška čistí – nevím, i když ji často pokládám na trávu nebo na zem v lese, nikdy se mi neušpinila.

Taška má bohaté příslušenství: Přebalovací podložka a taštička na drobnosti (já tam nosím třeba olejíček po přebalování a desinfekci na ruce), termoobal na láhev, dlouhý popruh pro nošení tašky přes rameno a karabiny pro zavěšení na kočárek. Termoobal jsem dlouho považovala za potřebný jen pro maminky, které nosí termosku s horkou vodou pro přípravu umělého mléka, až loni v létě mi došlo, že ho mohu použít i  na svou láhev s vodou, aby mi nezteplala. Dlouhý popruh přes rameno nenosím, někam jsem ho založila, proto jsem tady použila oficiální fotku Lässig, kde je vyfocené vše.

Taška je opravdu velká. Vlastně by se dalo říct obrovská, protože kromě vnitřního prostoru má ještě čtyři velké vnější kapsy, do kterých se hravě vejde malý bochník chleba nebo lahev mléka. Já do ní skládám i hromadu knih z knihovny nebo náhradní oblečení na víkend u babičky. Občas se jen obávám o její nosnost, ale nikdy mě nezradila 🙂.

Já jsem prostě kapsičková! Když se mi líbí nějaká kabelka, vždycky ji hned musím otevřít a podívat se dovnitř, jestli má dost kapsiček – na mobil, na klíče, na papírové kapesníky, na diář a propisku... Takže každého, kdo to má podobně, mohu uklidnit – tahle taška má určitě dost kapes a kapsiček pro každého: na jedné straně vnitřního prostoru je velká kapsa na suchý zip a nad ní ještě kapsa na zip s nepromokavým vnitřním povrchem, tzv. mokrá kapsa – dokonalá na mokrou plenu na utírání rukou, mokré spoďárky po nehodě nebo plavky po koupání. Na patentky se ještě připevňuje díl se dvěma kapsami na přesnídávky. Já přesnídávky moc často nenosím, tak do těchhle kapsiček dávám mobil a kapesníky.

Na druhé straně vnitřního prostoru jsou potom další dvě kapsy, na plenky a na vlhčené ubrousky.

Lässig je německá rodinná firma, kterou před více než deseti lety, v roce 2007, založili manželé Lässigovi. Od té doby posbírali množství ocenění, jejich produkty se prodávají po celém světě a v Německu patří k nejvýznamnějším značkám na trhu potřeb pro rodiče a děti. K tomu, aby se z jejich značky, při vyslovení jejíhož jména se nám Čechům jazyk zkroutí do ruličky, stala moje srdcovka, ale vedlo něco jiného. Co?

1. Top kvalita. Kolikrát v životě jsem si jen koupila kabelku, batůžek nebo cokoli jiného, co se po dvou letech rozpadlo… Tenhle koloběh se mi nelíbí. Je neekonomický, neekologický, ale hlavně mě nutí rozloučit se se svými věcmi v době, kdy si je opravdu zamiluji.  Věci s kolouškem, které máme, jsou po dvou a víc letech jako nové – a to je nešetříme!
2. Inovativní design. Lässigu nestačí dělat věci kvalitní. Nestačí ani, aby byly krásné. Ani propracovaná funkčnost se spoustou vychytávek by nestačila. Musí se to všechno spojit dohromady. A zjevně se jim to daří, protože několik jejich produktů dostalo ocenění za design Red dot a firma pak Top Innovator nebo Best brand award.
3. Týmový duch. U žádného jiného výrobce jsem ještě neviděla takový zájem o názor zákazníků. Lässig dokonce založil internetovou komunitu, kde ostatním ukazuje vyvíjené produkty a ptá se na jejich názory na použité materiály, funkčnost či vzhled. Také tam odtajňují připravované novinky. Jsem členkou a budu se starat, aby vám nic neuniklo!
4. Ohleduplnost k životnímu prostředí a udržitelnost. Jop. Kdo v posledních letech nemá udržitelnou kolekci, ať už je realita jakákoli, že ano. Ale Lässigovým to věřím. Vyrábějí z recyklovaných materiálů. Své produkty pečlivě testují, a to nejen těsně po výrobě, ale i po půl roce, aby měli jistotu, že se z použitých materiálů neuvolňují žádné škodliviny. Nestačí jim splnit limity dané německými normami. Nesmí se uvolňovat ŽÁDNÉ škodliviny. Osobně navštěvují továrny, kde se jejich zboží vyrábí, a dohlíží na výrobu i na to, že zaměstnanci pracují za férových podmínek.
5. Dobročinnost. Svůj úspěch sdílejí i s těmi, kdo měli v životě míň štěstí. Charita, dobročinnost, na to já slyším. Před Vánoci zabalili na podporu akce „Vánoce v krabici od bot“ hradbu z krabic, za kterou by se schoval celý tým spolupracovníků. Commit and Act, mezinárodní organizace, která podporuje traumatizované dívky a ženy v nejchudších zemích světa. Dále podpořili či podporují výsadbu stromů, budování studní, výstavbu a provoz dětských hospiců či terapii plaváním pro revmatické děti. Podporují postižené sportovce a snaží se postižené motivovat ke sportu, v rámci projektu Switch Kids posílají děti na čtyřdenní pobyty do rodin z jiných kultur, pomáhají iniciativě chránící žraloky nebo koloušky a útulek pro zachráněná zvířata, financují fotbalovou školu. Jasně, většina těch projektů míří na Německo. No a co? Na mě dělá dojem, že v tom byznysu neztratili srdce a dělají dobré věci. Na dobré věci u nás v České republice ráda přispívám ze svých peněz.
6. Srdeční záležitost. Tenhle bod nedovedu úplně přesně vysvětlit. Možná je to tím kolouškem ve znaku. Možná drobnými detaily – jemnou paspulkou kolem podsádky, citátem pro lepší den vedle cedulky. Možná kombinací všeho, o čem píšu v tomhle článku. Ale je snadné se do výrobků téhle značky totálně zamilovat. Tak pozor na peněženku!

Upřímně, jsem samozřejmě ráda, že práce ambasadorky na Modrém koníku je placená. Z působení ostatních ambasadorek je mi jasné, že je to docela náročná práce a občas budu muset pracovat i na úkor rodiny. Ale ta částka by nikdy nestačila k tomu, abych své jméno a tváře svých dětí spojila se značkou, které bych nevěřila. Součástí týmu značky Lässig se ale stávám s hrdostí a nadšením.

Krásný den všem!

Mám velkou radost, že se vám mohu představit jako nová ambasadorka Modrého koníka. A hlavně mám radost, že vám mohu představit německou značku Lässig s mým milým kolouškem ve znaku. Právě tuto značku zde budu jako ambasadorka zastupovat.

Jmenuji se Zuzana, je mi 38 let a jsem máma tří malých čertíků – pětileté Terezky, tříapůlletého Davídka a půlroční Jasminky. A hlavně manželka báječného chlapa, Ondřeje, bez nějž by nic z toho nebylo. Taky jsem redaktorka, editorka a korektorka, vystudovaná učitelka, milovnice koček, želviček a čokolády, vášnivá čtenářka, malířka a snaživá švadlenka (věčná začátečnice), skautka (odtud také pochází má přezdívka), která se ráda prochází po městě a ještě raději po lese. A miluju dobré jídlo! No, a taky krásné, kvalitní, promyšlené a užitečné věci, což ze mě už před několika lety udělalo fanynku značky Lässig.

Lässig v němčině znamená ležérní či nedbalý, hlavně je to ale příjmení Claudie a Stefana, kteří tuhle rodinnou firmu založili. Moc se mi líbí jejich filozofie a přístup k podnikání. Nestačí jim vyrábět designově vydařené a kvalitní věci, kladou důraz i na ekologii a udržitelnost. Vyrábějí z recyklovaných materiálů, pečlivě je testují, zda neuvolňují škodliviny, zakládají si na svém týmu zaměstnanců a část zisku navíc dávají na charitativní účely. 

V Německu a ve Švýcarsku je tahle značka hodně oblíbená, u nás ji ale skoro nikdo nezná. Jsem moc ráda, že mám takovouhle příležitost, pomoci to změnit. Připravuji pro vás zajímavosti o značce, recenze produktů, soutěže a spoustu dalšího.

Pokud chcete mít vše z první ruky a dozvědět se mnohem více, než kolik se vejde do mého blogu, zvu vás do nově vzniklé skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu. Budu moc ráda, když se přijdete pochlubit svými „koloušky“ a podělit o zkušenosti, nebo jen nakouknout a hledat inspiraci.

Můj bráška o víkendech vstává za rozbřesku, aby si užil volné dny. Vyspat se přece může v týdnu... Vždycky jsem nad tím kroutila hlavou, to já si naopak ráda přispím. Ale když čtu o tom, že mateřská a rodičovská je všechno, jen ne dovolená, dochází mi, že jsem mu podobnější, než jsem myslela. Tak o tom na výzvu @gradan napíšu víc.

Na dovolené s cestovkou jsem byla jednou. Nechali jsme se dovézt do resortu, odtamtud pak každý den vyjížděli na výlety po okolí. V bazénu jsme se vykoupali dvakrát (brzy ráno před odjezdem na výlet) a na pláž se šli projít poslední den před odjezdem. To byla má poslední dovolená s rodiči.

Pak jsem začala jezdit s kamarády s batohem do hor. Všechny věci na třítýdenní dovolenou v batohu na zádech, vážil skoro polovinu mojí váhy. První dva až tři dny jsme se jenom škrábali do kopce. Večer mě bolavá záda nenechala usnout a nad ránem jsem se často budila zimou. Celé dny jsem šlapala v promáčených botách a vodu jsme si odměřovali po douškách, protože k další studni bylo daleko. Jedli jsme brkaši z pytlíku se špekem nebo rýži s cibulí. K obědu byl chleba posypaný kořením, a když se nám kvůli špatnému počasí cesta o pár dnů natáhla, jen jsme z chleba oloupali plíseň a jedli ho také. Na hřebenech nebylo z čeho rozdělat oheň a soukromí při konání potřeby zajistil leda větší kámen. Myli jsme se jen občas, v ledovém potoce nebo v horském plese — mimochodem, nikdy jsem už nezažila takový pocit svobody a čistoty, jako když jsem si na skále po takové koupeli rozčesávala vlasy. Do spacáku jsem každý večer lezla absolutně vyčerpaná, ale plná zážitků a svobodná jako víla. 

Zažili jsme hodně věcí, které by si člověk nenaplánoval - úraz v rumunských horách daleko od civilizace, útok divokých psů, nebezpečné bouřky jen kousek pod horským hřebenem.Hlad, zimu, vyčerpání. Ponorku, hádky kvůli hloupostem, chvíle, kdy jsme se chovali jako blázni. Ale sílu z těchhle dovolených čerpám dodnes a nikdy nezapomenu. Zážitky nemusí být jenom pozitivní, hlavní je, aby byly silné, nezapomenutelné, dechberoucí.

A taková je rodičovská. Ráno si v klidu uvařím kafe a pak ho v klidu večer studené vyliju do dřezu. Spím pár hodin denně a občas se ani nestihnu najíst. Pořád někoho a něco nosím, a i když moje záda zoufale prosí o masáž, nemám hlídání, takže mají smůlu. Občas jsem tak unavená, že se mi pletou slova, a když mám chuť na salát, požádám manžela, aby mi podal jogurt...

Ale ráno mě místo budíku budí teplé tělíčko, které mi vleze pod peřinu. Místo tlačenice v ranním metru peču vafle, místo ranní porady skládám puzzle a místo nemožných řešení pro klienta hledám nejhezčí cestu kolem potoka k hřišti. Pak si sednu na lavičku a čtu si nebo lezu po stromech a stavím iglů. Nečtu výkazy, výroční zprávy, briefy a katalogy požadavků, ale encyklopedie a vzrušující knížky s nádhernými ilustracemi. Místo PR zpráv píšu pohádky o princeznách, co se jmenují jako mé dcery. Každý den se naučím něco nového a prožiju něco vzrušujícího.

Marodíme. V posledních dnech si rýmičku a kašlík vystřídaly všechny děti, k tomu patří i nějaké to blinkání, bolavá ouška a spousta pláče. A já jsem si znovu uvědomila, jak kouzelnou, magickou moc má moje, maminčina náruč. 

Naše děti mají báječného tátu, kterého zbožňují. A on zbožňuje je a moc si užívají společně strávený čas. Vaří spolu, koukají se na blbosti v "krabici", perou se, řádí a vymýšlejí lumpárny a někdy mi připadá, že mají vlastní tajnou řeč. Ale jakmile je něco trápí, může je tatínek chovat, houpat, tišit a pusinkovat do aleluja, zpívat jim a uklidňovat, nezmůže nic. Já naopak nemusím nic, stačí mi vzít je do náruče a pevně přivinout. A pak jen pozorovat, jak se pomalu uklidňují, až je dobře.

Tohle je moje superschopnost. Až o sobě zase někdy budete pochybovat, že vlastně nic pořádného neumíte nebo jste ničeho nedosáhly, vzpomeňte si, že ji máte taky. Dobře, asi vám za ni nikdo nebude platit desetitíce, to zase ne - ale cenu má mnohem větší.

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod 😀 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.