Co vám pomáhá vyrovnat se s těma hroznýma věcma, co se dějí? Upřímně mi nic nepomáhá. Dělám co můžu, posílám peníze, dávám věci, ubytovávám, nekoukám na zprávy, hodně pracuju, věnuju se dětem, drobným radostem. Ale leží to na mně jak deka. Dneska jsem narazila na jeden z tisíců ošklivých příběhů, šlo v něm o chlapečka a jeho mámu, je mi úplně zle. Vím, je to běžná reakce, vím, ty pocity jsou přirozený, vím, že se nedají zavřít oči a dělat, že je všechno cajk, ale...
První týden mě to strašně bralo, jenže. Život jde dál, dělám to co ty, nevyhledávám. Možná je to přivírání očí, ale nemůžu se tím nechat zničit. Mě strašně vadí ta zloba v lidech vůči UA běžencům.
Věřím, že Rusko prohraje. Ukrajině pomáhá kdekdo, nejen naše republika. já mám před sebou např. sraz po 20 letech od školy, oslavy kulatých narozenin atd. chodím do práce, věnuji se dceři, zprávy si dávkuji. Je mi hodně smutno, když se ukáže, jak ruští vojáci dokáží být krutí a nemilosrdní.
@lleennttiillkkaa taky to tak mám. Mě to teda semlelo celý prví měsíc pak jsem dělala co ty. Tím že budu ve stresu to budou odnaset bohužel me děti tu nervozitu. Pak jsem si řekla že jsem pomohla tak jak jsem mohla, ale život pro mě jde dál. Je to šílený co se tam děje, ale já mám svůj život nyní takový a jsem ráda za ten klid jim přeji brzo to samé. Klid 💗
Já dělám podobné, nesleduji zprávy, nečtu to na netu, asi je to o povaze. 🤷♀️ Mně je líto, co se děje, nepopírám, že se to děje. Sem tam to na mě padne a říkám si co by kdyby. Ale můj život je teď a tady, mám malou 3,5 letou dceru, vybojovanou, pravděpodobně jediné mé dítě. A stejně jako jsem si řekla, že se nebudu stresovat covidem a hrůzami ve zprávách před spaním, úplně stejně se nehodlám stresovat válkou na Ukrajině. Nemůžu a nechci se tím nechat pohltit. Pro dceru a pro rodinu tady musím být v pohodě. 🤗
Funguju. Mám hrozně ráda scénu z filmu Tmavomodrý svět, kdy učitelka učí české piloty angličtinu. Jeden z nich se chce na to vykašlat, že mu ten jazyk nedává smysl. Ona ho velmi rázně zastaví s tím, že angličtinu ho prostě naučí, a že nemá sabotovat její boj s nepřítelem: I am fighting with enemy by teaching you English...Don´t sabotage my war...
Tak já mám taky vlastní boj s nepřítelem.
Nemohu se na ty zpravy dívat, ani je číst. Vzdy se max ptám manžela, co je nového. Je to zoufale.
Snažím se zabavit péčí o rodinu, prací, časem s dětmi.
Je to strašné..taky na to nějak nedokážu nemyslet. Už jsem dost omezila sledování zpráv, ale když člověk vidí svoje děti, jak si tu spokojeně poskakují, tak prostě musím myslet na to, jak ty dětičky na Ukrajině trpí tím nejhorším možným způsobem.
Vždycky se to ve mně nahromadí a pak stačí málo a brečím jak želva. Dneska mi například stačilo to, když jsem na úvodní stránce Seznamu viděla zakrváceného plyšáčka z toho vlakového nádraží.
Nikdy by mě nenapadlo, že se v Evropě může ještě něco takového dít. Mám pocit, že se mi tím tak nějak zbořil ten “lidský svět” ve který jsem věřila.
Já jsem si paradoxně dovolila být občas smutná, sklesla. Dovolila jsem si, aby se mě to dotýkalo. Tím, že to vytesnim, to nezmizí. Jen se to ve mně uloží. Stejně jako každý jiný stresor a bolest. A tím, že to nepopírám, mi to pomáhá. Člověk si občas ty věci potřebuje odcitit, odzit. A druhý den má třeba zase víc energie na to nemyslet a věnovat se věcem, které má okolo sebe. Teď třeba běží na ct24 strašně silný dokument Michala Kubala. Jdou tam dnes večer rozhovory s válečnými zpravodajci. Je důležitý takový věci umět zpracovat. Zavíráním očí se tomu nepomůže...
První týden jsem furt jen seděla na netu a četla jde co,, sledovala rozhovory, videa...mela jaem z toho stazeny zaludek (nejvic me rozhodilo, jak Putin vyhlasil pohotovost jadernych zbrani...myslim, ze jako zastraseni to fungovalo jako z ucebnice). Pak jsem si rekla, ze musim zit dal normalne, neubijet se pseudostrachem. Zpravy nepoustim, videa nesleduju...staci obcas fotky, co zahlédnu na netu. Jinak v okoli mezi "obyčejnými" lidmi solidarita rapidně upada, prevazuji obycejne strachy o budoucnost, o to, zda budou mista ve skolach, zda kvuli UA bude i nadale bezne dostupna zdravotni pece, jak jsme byli zvykli (uprchlici jsou na tom zdravotne kolikrat hodne bidne, nelecene/nezjistene nemoci, zanedbane zuby atd. - zkusenost lékařů, Žluťák v Brně (onko onemocnění) je jich teď prý plný...a vetsina z nich se opravdu zpatky nevrati, nelžeme si do kapes (zejmena cim dele valka potrva a cim vic znicena Ukrajina bude),takze bude potreba se o ne postarat. Predstavte si to jako 400 tis. novych statnich pojistencu, kteri neplati ZP (nebo minimum), jen cerpaji. Takze obycejni lide resi tohle, nez ze by se bali, ze jim nad hlavou pristane bomba
Ja som sa od toho už odosobnila to co sa deje tam dialo sa to v každej vojne teda nie uplne to iste ale podobne. Teraz v Európe sa to tak prezíva lebo po Juhoslávii je to prvá vojna, väčšina dnešnej mladej generácie vrátane mňa okolo 25-30 a mladší si ani na Juhoslaviu nespominaju. Taktiez vnimam to tak, ze po cele roky bola vojna v Sýrii ale neprezivali sme to tak lebo to bolo niekde ďaleko a nas sa to netykalo takže tak ako Sýriu som neprezivala, tak ani toto. Nehovorím ze mi to nie je ľúto a brala som to tak aj na začiatku ale mam svoj život a život ide ďalej, nemozem a ani si to nechcem dovoliť aby sa ma to dotykalo viac ako treba to by som sa asi zbláznila z toho.
Já samozřejmě žiju svůj každodenní život nejlépe jak dovedu.Nicméně jsem myšlenkami denně s Ukrajinou,mám návaly hrozného vnitřního vzteku, zoufalství a zmaru.Masivně je zbrojíme, tečou tam miliardy, pořád mám však vnitřní pocit, že to je málo,že vlastně děláme prd a že se musí něco stát.Po Buče i dnes po záběrech z toho nadraží mám chuť se jet do Kremlu odpálit snad sama,hrozná bezmoc to je..Zároveň však mám i naději, že Mordor Ukrajina udolá...Sumasumárum- moji raraši mne zaměstnávají a nenudím se,leč tahle situace se mnou hodně cloumá, vytěsňuju jen chvílema.Sláva Ukrajině ! 💛💙🍀
Občas mám pocit, ze kvůli tomu nemůžu ani dejchat :(. Pomohlo mi omezit informace - časově (fakt jsem v tom lezela), pomoc a práce. Ale pořád to tu je jak bubak ve skříni. Úplně se toho zbavit jede. Obzvlášť když máš pak srážku s debilem, který řeší jen ceny benzínu a život pro něj (obzvlášť cizi) nema cenu.
mě pomáhá si sugerovat, že to, že se tím budu trápit, nikomu nepomůže ani nezachrání, spíš naopak... bohužel to přímo ovlivnit nemůžeme, tak je zbytečné tím trpět... máme štěstí že jsme v tuto chvíli kde jsme, situace je křehká ale objektivně jsme na tom dobře, co by za to jiní dali že, oni za to nemůžou že, my to už nějak zvládnem.... tv nemáme tak nesleduju denní zprávy, informuji se na netu i doma o válce mluvíme, ale nesleduji nepřetržitě. a když můžu pomůžu. Bezmoc chápu.
My nepoustime televizi pred synem a celkove se snazime to neresit pred nim, takze tise hledam info a kdyz to nejde, tak brecim... vnitrne citim, ze jsem sevrena, v noci se mi o tom zda, ale vim, ze nemam jak vic pomoct,nez prispivanim atd. Vybreceni me pomaha, ale mam spis problem s tou naladou spolecnosti ale ,,za vse muzou ukacka, se neposerte z te Ukrajiny. ." Z toho je mi hodne spatne, protože se bojim ze i tohle muze dopadnout spatne...
Mně to doteď nějak extra nestresovalo hlavně proto, že na to moc není prostor, ale aktuálně učím ukrajinské děti češtinu a začlo se mě to dotýkat trochu víc. Jeden klučina pořád sedí se skloněnou hlavou, loupe si rty, nebo škrábe ruce, nechce komunikovat, je mi ho líto... Včera mi jedna známá vyprávěla o své sousedce (v souvislosti s těmi mnoha případy znásilňování Rusy), jak Rusové kdysi osvobozovali nás na konci 2.světové, jak ji jednoho dne znásilnilo 18 chlapů, chudáka 17letou holčinu... A od té chvíle to ve mně rezonuje a trápí, co za zvěrstva aktuálně někdo asi zažívá 😥... Takže tě chápu, ale jediná rada je se soustředit na to své teď a tady.
Mám spíš starosti s naší rodinou. Válka je šílená, osudy také, ale musím žít a fungovat.
Nesleduju zpravy, uz vubec ne bulvarni weby typu seznam.cz 😄 jen ct24 obcas a to jen titulky. Obcas na neco narazim, ale spis si to vztahnu ke sve rodine a detem - , pripominam si, ze si mam uzivat zivota (i kdyz dneska jsem po detech jen rvala 😞 ), doufam v to nejlepsi a snazim se negativni myslenky vytesnit. Ale se 3 detma nemam cas se ani zamyslet nad tim co bude druhy den k obedu, takze ta denni realita a pritomnost mi hodne pomaha 😊 Kdyz mam volnou chvili, venuju se svemu konicku, nebrouzdam po netu.
Já jsem z kratkodobýho hlediska optimistka - doufám a věřím, že tahle válka poměrně brzo skončí. Z dlouhodobého hlediska vím, že ani to vitezstvi nepřinese skutecnej klid, ale jenom klid před bouří. Toho se bojím, ale zatím na to nemyslím, jen se těším, až tahle válka skončí. Počty běženců a to, kolik nás to bude stát, neřeším, jsem si jistá, že rozdělit se s nimi a uskromnit se je jediná možná cesta - jediná cesta ven z téhle hrůzy a zpátky k lidskosti.
od začátku se tím nehodlám pohltit, prostě už jsem to tak měla za dob Covidu, stejně tak to mám i za války na Ukrajině, stejně to nijak nezměním, pomohla jsem darováním věcí, ale taky mám dost svých starostí s dcerou diabetičkou...
Že začátku se snažím hledat zlatou střední cestu ve sledování médií. Také mě to ze začátku hodně vzalo. Postupně, že je válka, jaderná hrozba, konkrétní lidské osudy, nenávist některých lidí. Nějak to jde postupně a nemá to konce. Ale asi je to důležitý proces, musíme si to odzit, zvyknout si na život v nejistotě, pocit ohrožení. Protože svět teď takový je.
Dělám to, co ty... nefunguje nic.