Bezplenkujeme i třetí dítě, a tak se už zase setkáváme s otázkami, proč ty děti nutíme sedět na nočníku od miminka. Taky se nás lidi ptají, proč si to tolik komplikujeme, proč ho prostě nenecháme počůrat se? (Starší generace dokonce projevila obavu, jestli mi to dítě poroste, když nebude zalévané! – porodila jsem snad hlávku zelí? 😀) Další komentáře jsou v duchu: „Tak ho netrapte…“ nebo „Vždyť je malej, má právo se počůrat.“

Tak aby bylo jasno:

Beplenkovou komunikační metodu (bezplenkovku) neděláme proto, abysme byli nějaký cool rodiče, nebo abychom ušetřili pleny (to je jen příjemný benefit). Neděláme to pro masírování svýho ega, ani z nějakýho hlubokýho přesvědčení, že tak je to správné a tak to má být!

Děláme to čistě v zájmu dítěte – prostě proto, že to od nás vyžaduje.

Důvody, proč začít bezplenkovat se můžou u rodičů lišit (viz můj předchozí článek), ale jakmile vám dojde, že čůrání dětí mimo plenu je jim přirozené, že je jim takové chování vlastní, nemůžete přestat 😉

Pokud totiž začnete dostatečně včas, dítko ještě nebude naučené čůrat si a kakat do kalhot, a bude dělat všechno proto, aby mohlo vykonat potřebu mimo ně.  U nás to zahrnuje vyplazování špičky jazýčku (signál Chci na kyblík), když to není zaregistrováno, následuje pofňukávání a vrtění se, a pak přijde na řadu pláč. V ten moment to máme tak padesát na padesát, jestli je, nebo není počůraný. Když ho dáme včas (tzn. před tím, než se rozbrečí), máme momentálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že bude suchý a do kyblíku se vyčůrá.

"Syn začal zvracet už v porodnici, ale tam mi řekli, že se přejídá a strčili mu dudlíka... Ve věku 8 dnů byl pro velké zvracení na UTZ a od té doby už dvakrát hospitalizován na pozorování. Kojení jsem vydržela jen měsíc, neustálé zvracení a hlavně vážení před - v průběhu - a po kojení. Vážení, kolik toho vyzvracel, bylo pro mne neúnosné, hlavně psychicky. Běžně doporučované léky nám nepomohly. Zahuštěná mléka ani kašičky také ne. Těšili jsme se na příkrmy, že se to zmírní, ale zatím bohužel. Každý má pro mě rady a porady, ale zvládnout to musíme my sami..." Vypráví své zkušenosti s refluxem jedna z maminek na Modrém koníku.

V dnešním článku přinášíme rozhovor s MUDr. Václavem Kouckým, lékařem z Olivovy dětské léčebny, na téma refluxní choroby jícnu, ale také refluxu u malých miminek a pálení žáhy v těhotenství.

Pane doktore, co to vlastně je refluxní choroba jícnu a jak vzniká?

Na začátku bychom si měli vysvětlit, jaký je rozdíl mezi gastroesofageálním refluxem a refluxní chorobou jícnu. Tyto dva pojmy se často zaměňují, což vede k řadě nepřesností. Pokud si však tento rozdíl uvědomíme, snadno i pochopíme, kdy je třeba léčit a naopak, kdy léčba pacienta jen zbytečně zatěžuje.

Gastroesofageální reflux znamená v překladu návrat žaludečního obsahu do jícnu. To je zcela běžný jev, který se vyskytuje i u zdravých lidí a jako takový nepůsobí žádné obtíže. Zvlášť častý je u malých kojenců, kdy si rodiče často všimnou návratu mléka až do dutiny ústní. S věkem těchto epizod postupně ubývá tak, jak dozrávají přirozené mechanismy bránící refluxu. Jelikož je tento stav zcela přirozený, není nutno ho léčit, naopak zbytečná léčba může dítě spíše obtěžovat.

Naopak refluxní choroba jícnu je označení již pro stav abnormální, který dotyčnému způsobuje zdravotní obtíže. U dospělých a starších dětí to může být známé pálení žáhy, ale i závažnější komplikace jako je zánět jícnu, případně i jizvení jícnu. U kojenců nemá refluxní onemocnění typické příznaky a obtíže se dají objektivizovat podstatně hůře. V prvé řadě je nutné komplexně zhodnotit stav dítěte na základě rozhovoru s rodiči. Hodnotíme četnost a intenzitu refluxních epizod, vazbu na nakrmení a polohu těla. Dále hodnotíme váhové přírůstky a přítomnost varovných příznaků (např. krev nebo žluč ve zvratcích).