Není to Bůh, kterého známe z Bible, není to postava, která existuje v nebi a ke které se modlí třeba některé z Vás. Přesto existuje a je silný.
Ale cesta k nalezení něčeho tak výjimečného je většinou trnitá a má to svůj důvod.

Život není vždy fér, vlastně není skoro nikdy spravedlivý. I když děláme všechno správně, srazí nás k zemi a my musíme pracně šplhat zpět nahoru.

I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem se ptala sama sebe  "Proč zrovna mě?"
jsem nedostala žádnou odpověď.
Žádná totiž není.
Měla jsem se spíš ptát: "Proč teď? Jaký to má důvod?"
Dnes po tolika letech už vím PROČ.

Někdy musí přijít něco, co Vás donutí spadnout až na úplné dno, všechno ztratit, abyste mohli zase najít něco nového, něco, co je lepší a co má větší hodnotu.
Co Vám nakonec dá mnohem víc, než jste měli předtím.
Každá z nás máme takový okamžik ve svém životě, může to být malý okamžik nebo velký okamžik.
Vlastně nezáleží na tom, jak ho vnímá okolí, ale jak ho vnímáme my, protože to, co je pro nás velké a příliš, ostatní můžou cítit jako bezcenné.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla dost sil napsat tento článek. Vím, že nejsem jediná, kdo prožil nebo prožívá v životě nějaká úskalí, kterým musí čelit.
Upřímně, ani se necítím hodna lítosti, protože když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo s čím bojuje, přijde mi, že já si vlastně nemohu na nic stěžovat.
Ale před pěti lety touto dobou jsem měla pocit, že nepřežiji ani den, že tohle opravdu nezvládnu.

Stála jsem proti něčemu, co jsem si neuměla nikdy ani představit, že se mi stane.
Některé z Vás už to možná vědí, někdy jsem to třeba lehce nastínila nebo naznačila, ale zatím jsem ještě neměla odvahu a sílu to vyslovit nahlas.
Ale dnes mám, protože jsem našla svého Boha.

Před pěti lety jsem touto dobou na den přesně, v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a zůstala sama.
Sama se svými čtyřmi dcerami, uprostřed ničeho. Stála jsem proti obrovskému balvanu, který se na mě valil a já nemohla utéct.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale některé jsou tak hluboké, že to trvá déle, než bychom si mysleli.

A takovou dírou pro mě byl odchod mého bývalého manžela.
Odchod to byl nečekaný, nepřipravila jsem se na něj emocionálně, fyzicky ani materiálně. Ze dne na den jsem najednou stála a zírala do prázdna.

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

3. V Čině začala kulturní revoluce.

4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

"Víte v čem perete svoje prádlo a prádlo svých nejbližších? A jaký vliv mohou mít  prací prostředky na vaše zdraví? Chcete znát tipy na to, jak prát zdravě, ekonomicky a ekologicky? A jak to máme MY 3 v TOM?..."

Mívali jsme doma spoustu pracích prostředků zvlášť na bílé prádlo, barevné prádlo, černé prádlo, pleteniny, jemné prádlo, sportovní materiály, dětské prádlo a k tomu ještě aviváž. Určitě existují i další alternativy, které se k nám nedostali.

Zkuste si spočítat, kolik pracích přípravků je ve vaší domácnosti? Možná jste na tom lépe, ale možná vás to překvapí stejně jako nás. Opravdu je jich tolik potřeba?

Četli jste si někdy na etiketách složení jednotlivých přípravků? A víte kolik zbytečné chemie obsahují? A víte, že v oblečení zůstávají zbytky pracích prášků a aviváží, které se pak při jeho nošení dostávají pokožkou přímo do těla a s nimi i ta spousta chemie, se kterou se tělo musí vypořádat?

Běžně obsahují prací prostředky toxické látky, jako např. amoniak, který způsobuje poškození jater a ledvin, bělidla, která mohou poškodit kůži, plíce, oči a látky vyrobené z ropy, o nichž je známo, že mohou způsobit rakovinu, neplodnost, vrozené vady u dětí, poškozují plíce, mozek, nervy. Bohužel i přípravky tzv. "eko" nejsou zcela netoxické.

Nejenže nás chemické látky zatěžují na přímo, také se dostávají při praní do odpadních vod a z nich dále do vod povrchových, kde nadělají další škody.

Přestože si jako těhotná ultrazvuků užijete poměrně dost, i tak Vám bude pořád připadat, že je jich málo. Z toho důvodu mnohé maminky navštíví i atrakci schovanou pod názvem 3D/4D. A o co vlastně jde?

Jde o ultrazvukové zobrazení, které se provádí od 24 do 28tt. Na 3D vidíte plastický obraz vašeho dítěte statický, ve 4D tvoří přidanou dimenzi čas, můžete tak třeba sledovat, jak se vaše dítě kope do hlavy, nebo ukazuje neslušný gesta.

Já jsem tohle „vyšetření“ podstoupila už dvakrát. Poprvé s dcerou Vilmou v pražském Gennetu a nyní s druhou dcerou v Hořovicích. Pokusím se tedy o malé srovnání. Jak již asi tušíte, v Praze si za tenhle cirkus pěkně připlatíte, když máte na to, bydlet tam, tak máte i na dražší ultrazvuk, to je přece logický, že jo. V Gennetu Vás tahle sranda vyjde na 1190, v Hořovicích 800. Když dělá dítě trable a zrovinka si hraje na schovávanou, neplatíte plnou částku. Kolik to bylo v Práglu si už nevybavuju, ale v Hořovicích platíte polovic. 

Ve velkoměstě se setkáte s profesionálním přístupem a moderní ordinací, na maloměstě zase s trhlým doktorem, který neustále vtipkuje, nicméně je to sympaťák, takže don´t worry. Poprvé tak třeba uslyšíte výrazy jako křivochcanda, nebo přirovnání pohlaví k zrnku kávy. Chvílemi jsem si připadala jako v seriálu Ally Mc Beal, dokonce tu mají i společný toalety a fakt, že se ordinace nachází v domě rybářského svazu to celý jen podtrhuje. Naštěstí nikdo ze zúčastněných netrpěl Touretteovým syndromem, i když já sama jsem k tomu po setkání s místní zdravotní sestřičkou neměla daleko. Chyběl už jenom Barry White.

V obou ordinacích vyfasujete DVD se záznamem z ultrazvuku. Na tom pražském najdete dvě dlouhá videa + dostanete jednu vytištěnou fotografii. Na tom hořovickém pak naleznete mnoho fotografií a pár kratičkých videí + obdržíte jednu fotografii barvenou a několik černobílých.

Když to vezmu kolem a kolem, je v postatě jedno kam na to vyšetření zajdete, každopádně v druhém zmíněném zařízení zažijete mnohem víc srandy. Za jediný nedostatek tam považuji nepříjemnou sestru, která Vás hned i příchodu podrobí zcela nesmyslnému výslechu a jejíž pracovní doba končí přesně v 16:00 A krom toho si taky myslím, že Babiš už má peněz dost...Takže hurá do Hořovic!

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

"Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak."

Milujeme kaše! Ať už k snídani, na sváču nebo jako dezert. Kaše se dá připravit na tisíc způsobů na sladko i na slano. Existuje spoustu různých obilnin a přísad, které vykouzlí z tak obyčejného jídla, jako je kaše, pokaždé něco jedinečného.

Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak.

Příprava nemusí být ani o moc časově naročnější než výroba kaše instantní, pokud si obilniny, které tvoří základ kaše, uvaříte dopředu a uchováte je v lednici, kde vydrží 2-3 dny.  Pak si pro ně jen sáhnete a za chvíli je kaše na světě.

V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.

Samozřejmě, že dokážu zachovat klid a nadhled.

Tedy až na pár výjimek, které ovšem jen potvrzují pravidlo.

Jen tak namátkově: Přeci by po mně nikdo nechtěl, abych ve vyhrocených situacích, jako je rozpáraný pes nebo dítě s prokouslým rtem skrz naskrz, s blahosklonným úsměvem rozdávala lístky jasmínového čaje a přála všem zúčastněným uvolněnou meditaci?! To zkrátka nejde! Jsou situace, kdy člověk může trochu vyšilovat. Tak.

Stejně tak jsou situace, kdy můžete vyšilovat víc než trochu. Jako třeba když už počtvrté jedete se svou ratolestí sešívat jakousi část obličeje.

Vážně mě mrzí, že jsem na ten Elišův úraz nereagovala s noblesou a klidem. Měla jsem v plánu říkat jen věty typu: „Což se dá dělat? Navrhuji, abychom teď všichni asertivně vyjádřili své názory a emoce nad šálkem Ječmene.“ Pro příště si píšu nápovědu do telefonu: Koupit Ječmen. A pak to určitě zvládnu elegantně.  Na děti a jejich vedlejší účinky ale člověk není připraven nikdy. Je to jako ruská ruleta. Sem tam vystřelí, ale to je v pohodě, to přežijete. A pak, když to absolutně nečekáte, vás dorazí. Jenomže teď, teď ten úraz vážně přišel nevhod.

Je sobotní odpoledne. Exkluzivní sobotní odpoledne, protože si děti vzala babička. Něco visí ve vzduchu. Předzvěst něčeho vzrušujícího. Jeden by si myslel, že to bude sex. Vlastně by si to mysleli i dva. Problém je v tom, co si myslí zbytek rodiny toho času přebývající u babičky.

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.