"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V prvním těhotenství mě velice zaujala možnost sepsání porodního plánu - v porodnici, kde jsem rodila, je podporovali a vítali, takže jeho sepsání bylo jasnou volbou. Během porodu se ho opravdu drželi, chválili mě za jeho sepsání a také rozumnou formu, kterou byl napsán. I z tohoto důvodu jsem se o něj s vámi podělila a mnoho z vás mi děkovalo, že jste ho využily.

Jelikož jsem svého prvorozeného rodila v KP poloze, byl porodní plán vypracován hlavně pro tuto situaci. Tentokrát to vypadá na hodné miminko, které se otočilo hlavou dolů - takže bylo potřeba porodní plán lehce přepracovat a doplnit ještě pár detailů, které jsem za dobu od prvního porodu pochytila. Mnoho z vás mi opět psalo, že byste se rády koukly, jak můj porodní plán vypadá, proto ho opět dávám k dispozici ve formě článku. PP je v kompletním znění, v jakém budu odevzdávat v porodnici, odstranila jsem pouze hlavičku s citlivými údaji.

Abych byla upřímná, tak ještě stále nemám vybráno, kam se pojede rodit, nicméně pevně doufám, že plán bude respektován a celý porod opět proběhne v klidném a přátelském duchu. Nejsem člověk, který by se s někým chtěl dohadovat, nicméně přesně vím, co chci, a pokud bude porod bezproblémový, chci, aby to bylo podle mých představ. V případě jakýchkoliv problémů jdou samozřejmě všechna má přání stranou a dobro miminka je naším hlavním cílem.

Znění porodního plánu - duben 2017:

Porodní plán

Konečné jméno pro miminko bychom rádi rozhodli až po porodu.

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Již jsem psala dva články, co vařím synovi. Syn jí už vše, co my nebo mu

(někdy i k mé nelibosti) dáváme vše ochutnat.

Synovi jsou 2 roky a řekla bych, že za den sní méně než by asi měl, ale stačí mu to a za poslední měsíce mu narostl i pupíček 🙂.

Naše skóre na dvou letech cca 89cm a 11,5kg. > Myslím, že je tak akorát 😉

Takže milé maminky, co zoufáte,

že Vám dítě nejí > nezoufejte

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.

Je to paradox, ale pokud nejste modelka, tak Vás profesionální focení dost možná čeká právě v nejtlustším období Vašeho života. Připadáte si jak velryba, máte oteklé ploutve, strie jsou Vaše nejlepší kámošky a proplouvání před fotoaparátem Vám dává dost zabrat. Nicméně přesto, že víte o jak náročnou plavbu se bude jednat, neodradí Vás od ní ani mořská nemoc, ani pár dobře rostlých Plejtváků.

A jak se na něj nejlépe připravit?

1) odpočívejte a hodně spěte – dost možná nadlidský úkol, pokud to přesto nejde, berte to alespoň jako trénink do budoucna, až se mládě narodí, nebudete spát skoro vůbec

2) nervozitu si nechte až k porodu – pokud jste si vybrali profesionálního fotografa, nemáte se čeho bát – správné svícení, make-up a v neposlední řadě i retuš dokážou doslova divy, nicméně zase nemějte přehnaná očekávání, z vorvaně delfín nebude ani za stovku sardinek

3) starejte se o svoje šupiny – tedy pokožku samozřejmě, dopomoci k ideální pleti Vám může peeling, nebo odstranění přebytečných chloupků, naopak zakouřené prostředí, či přehnané slunění Vám ani fotkám neprospěje, zkrátka pokud nechcete vypadat jak ryba na grilu, na solárko zapomeňte. Pokud se chystáte navštívit kosmetičku, udělejte to s dostatečným předstihem, aby se pleť měla čas zregenerovat.

4) vyberte vhodné oblečení – vezměte si sebou to, v čem se cítíte jako ryba ve vodě, především takové, které zvýrazní vaše dočasné křivky. Čím víc hadříků, tím líp! Fotograf Vám následně pomůže s výběrem, nicméně je potřeba, aby vůbec měl z čeho vybírat. Různé barvy, různé styly a originální doplňky. Vyvarujte se však věcí s nápisy, značkami, nebo šílenými vzory. Na focení přijďte v něčem volném, nic totiž nepokazí těhotenské focení víc než otlaky od ponožek, prádla, těhotenských pásů, hodinek či prstýnků…