"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

V dětském domově jsem zažila nepříjemné věci. Nevěděla jsem, jestli si mám hrát s dětmi a neuměla jsem si hrát sama. Tety na mě byly hnusné, vypadaly odporně - jako čarodejnice, kterým visí nechutné sliny z úst. Nepomohly mi, když jsem něco potřebovala. Byla jsem sama zavřená v pokoji a brečela jsem tam. Strkaly mi hlavu do pračky a já jsem se jí bála. Nebylo to tam dobré a příjemné – cítila jsem se ohrožená. Přemýšlela jsem, že bych si přála rodinu.

Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami.

Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná.

V dětském domově mi vadilo, že mi nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Bylo mi smutno, neuměla jsem si poradit sama se sebou, cítila jsem se sama.

V rodině mi někdo může pomoci, když si s něčím nevím rady. Mohu si hrát, dovádět, zpívat, v rodině mohu hledat důvěru, lásku, něhu, klid, dobrosrdečnost a radost. Když jsem smutná, tak to mohu někomu říci.

Proto si myslím, že všechny děti by měly mít svou vlastní rodinu.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Proto tě, Belene, prosím o pomoc, abys mi naznačil, kterým směrem se mám vydat. Opustit nemocného otce a utéct Quintem do Říma nebo splnit otcovo přání a provdat se za Brona, který  sice není nejmladší, ale není zlý a dobře by se o mě postaral? 

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

Je pár žen,  které mi velmi jasně daly najevo, že mě nepovažují za právoplatného člena společnosti. Bývalá spolužačka mě na školním srazu přímo nazvala chudinkou, protože žít takový zbytečný život bez dětí by nezvládla a musela by skočit pod vlak. Nevím, co doporučila spolužačce Erice, která je nejen bezdětná, ale navíc svobodná úspěšná manažerka se znalostí 4 jazyků, ale Erika odešla velmi brzo a již nikdy na sraz nepřišla.

Na Facebooku pak Erice pod fotografii z exotické dovolené připsala: "Je mi Tě líto, když v tomhle vidíš smysl života." To, že Erice před několika lety zemřel přítel a ona už nedokázala nikoho jiného milovat, bojovnice za hledání smyslu života neví.

Většina žen v mém okolí mě přijala, a pokud má nějaké pochybnosti o smyslu mého žití, nechává si je pro sebe. Věřím tomu, že každý tu má své místo. I teta bez dětí. Moje kamarádky to pochopily a ochotně mi své ratolesti svěřují na hlídání. Maminky si odpočinou, teta ukojí pečovatelské choutky.

Smekám před ženami, které zvládnou chodit do práce a při tom se starat o děti. Svým kolegyním, matkám, se snažím vycházet vstříc a pomoci, když je to třeba. Mrzí mě, že Martina zapomněla, kolikrát jsem za ní vzala práci, když musela honem pro malého do školky.

Protože, jak řekla Margaret Thatcher: "Žena, která nepomůže ženě jiné, přijde do pekla." A ano, může si ji taky trochu pomluvit. Ale pokud možno tak, aby to ta dotyčná neslyšela. Protože žena, která pomlouvá, aniž by zavřela dveře, bude v pekle hned vedle té neochotné🙂

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

V prvním těhotenství mě velice zaujala možnost sepsání porodního plánu - v porodnici, kde jsem rodila, je podporovali a vítali, takže jeho sepsání bylo jasnou volbou. Během porodu se ho opravdu drželi, chválili mě za jeho sepsání a také rozumnou formu, kterou byl napsán. I z tohoto důvodu jsem se o něj s vámi podělila a mnoho z vás mi děkovalo, že jste ho využily.

Jelikož jsem svého prvorozeného rodila v KP poloze, byl porodní plán vypracován hlavně pro tuto situaci. Tentokrát to vypadá na hodné miminko, které se otočilo hlavou dolů - takže bylo potřeba porodní plán lehce přepracovat a doplnit ještě pár detailů, které jsem za dobu od prvního porodu pochytila. Mnoho z vás mi opět psalo, že byste se rády koukly, jak můj porodní plán vypadá, proto ho opět dávám k dispozici ve formě článku. PP je v kompletním znění, v jakém budu odevzdávat v porodnici, odstranila jsem pouze hlavičku s citlivými údaji.

Abych byla upřímná, tak ještě stále nemám vybráno, kam se pojede rodit, nicméně pevně doufám, že plán bude respektován a celý porod opět proběhne v klidném a přátelském duchu. Nejsem člověk, který by se s někým chtěl dohadovat, nicméně přesně vím, co chci, a pokud bude porod bezproblémový, chci, aby to bylo podle mých představ. V případě jakýchkoliv problémů jdou samozřejmě všechna má přání stranou a dobro miminka je naším hlavním cílem.

Znění porodního plánu - duben 2017:

Porodní plán

Konečné jméno pro miminko bychom rádi rozhodli až po porodu.

Velmi stojím o co možná nejpřirozenější způsob vedení porodu bez urychlování celého procesu. Přeji si přítomnost mého manžela ve všech fázích porodu (i v případě porodu vyvolávaného) a zachování co nejintimnější atmosféry (tlumené osvětlení, poslech hudby). Nepřeji si přítomnost studentů medicíny.

1. doba porodní:

• přeji si být informována o veškerých zásazích a případném nutném podání léků, nepřeji si žádný zásah bez mého vědomí a souhlasu
• nepřeji si preventivní zavedení kanyly
• preferuji možnost volného pohybu, využívání relaxačních pomůcek (především možnost pobytu ve vodě – ideálně ve vaně) a nefarmakologických metod tišení bolestí
• při monitoringu miminka bych uvítala, kdybych nemusela ležet (možnost pohybu či vertikální poloha)
• ráda bych přijímala tekutiny a potraviny (hroznový cukr, čokoláda)

2. doba porodní

• episiotomie – na porod jsem se pečlivě připravovala (masáž hráze, cvičení s aniballem, homeopatika), proto prosím, aby hráz nebyla nastřižena preventivně, ale až pouze v nevyhnutelném případě (mám za sebou již porod miminka v KP poloze, který se obešel bez nástřihu a poranění)
• prosím o možnost výběru polohy (či jejich případné střídání) – pravděpodobně budu chtít rodit v některé z vertikálních poloh (dřep, na porodní stoličce, klek na čtyřech)
• neurychlovat porod placenty

V případě komplikací během porodu:

• pokud bude nutné provést císařský řez, uvítala bych, aby proběhl ve spinální anestezii (pokud by to bylo jenom trochu možné, přála bych si, aby se mnou manžel mohl zůstat až do vybavení miminka), prosím o bonding (alespoň na chvíli) a co nejčasnější přiložení miminka k prsu
• v případě císařského řezu prosím o to, aby mohl kompletní bonding zastat manžel a byl s miminkem do doby, než si ho budu moci převzít já

Po porodu:

• prosím o bezprostřední položení nahého miminka na tělo matky (skin to skin) – bez omývání (stačí pouze otřít), s nestřihnutým pupečníkem
• pohlaví miminka je pro nás překvapením, byli bychom vděční, kdybychom se mohli sami podívat, kdo se nám vlastně narodil 😊
• pupečník prosím přestřihnout až po jeho úplném dotepání
• vyšetření novorozence provést na těle matky, měření a vážení miminka prosím odsunout na pozdější dobu
• vitamín K ,prosím, nepodávat injekčně, ale ve formě kapek

Na oddělení šestinedělí:

• přechod miminka společně s matkou, nepřeji si oddělení ani na krátkou dobu
• plný rooming-in
• prosím o umístění na nadstandardní pokoj, kde s námi bude po celou dobu moci pobývat otec miminka
• pokud budou nutná nějaká vyšetření mimo pokoj, přeji si být jim přítomna (popř. otec)
• nepřeji si dokrmování miminka
• pupeční pahýl nechat samovolně odpadnout

Porodní plán chápeme jako seznam přání, která bychom chtěli realizovat, pokud ovšem bude v zájmu miminka potřeba udělat cokoliv jinak, jsme samozřejmě ochotni přistoupit na změny. V opačném případě prosím o dodržení našich přání a citlivý přístup během celého porodu, i doby po něm.

Předem děkujeme za respektování našich přání a vstřícný přístup.

Vzpomínka na to, jak to vypadalo ve skutečnosti poprvé:

https://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/article/jak-se-eliasek-narodil-prirozeny-porod-w3llmo/

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

JÁ: Tak to je fajn, alespoň sis dal polívku.

PU: Nene, on si přidal kaši.

K: Mňam kašia!

JÁ: Zrádce!

Obdobná situace byla při prvním spánku po obědě. Situace doma totiž už pár dní vypadá tak, že když má jít po obědě spát, tak ječí. Když přestane ječet, tak chce čůrat, bobík, čůrat, napít, pohádku, čůrat, přesně v tomto pořadí. A pak už na to nemám nervy, protože hodina pryč, dítě bdělé a já na prášky. Takže prostě nespí.

JÁ: Doma teda nespí, tak snad nebude ostatní děti rušit.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Kryštůfku, spinkal jsi?

K: Jooooooo!

JÁ: Opravdu?

PU: Spinkal krásně, usnul mezi prvníma.

JÁ: ?????????

Protože máme dítě nakvartýrovaný v posteli, tak i přes polední spánek doma dostává plínku. Když jsem nedávno dorazila do školky bylo mi řečeno, že už spinká bez plínek a jak je mooooc šikovnej. A tak jsem teda byla pyšná, jak je MOOOOOOOC šikovnej. Byl to pátek a tak se hned v sobotu naskytla možnost to vyzkoušet. Varování muže nedbaje natáhla jsem pyžamo bez plíny. Pro jistotu (ale neboj zlato, nic se nestane, ve školce říkali, že tak spinká už normálně a že je MOOOOOOOC ŠIKOVNEJ), jsem přes postel natáhla 2 (slovy dvě) nepromokavý prostěradla. A jak si obvykle o poledním spánku užívám ten klid, tak tentokrát jsem teda byla na nervy a pořád jsem myslela na to, jestli to do tý postele pustí nebo ne. Pustil, jak se ukázalo asi za 2 hodinky. A ani ho to nevzbudilo. Je totiž MOOOOOOOOOOOOOOC ŠIKOVNEJ!

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Naštěstí než jsme si objednaly, uvolnil se maličký stůl. Fotit byla skutečně věda, nemohly jsme se ani odsunout na židli.

Jinak jídlo je přímo božské- alespoň to, co jsme si daly my. Chleba s avokádem, sušenými rajčaty, na rukole s krémovým sýrem, je nebe v puse. Přísahám že jsem lepší nejedla- od té doby si ho dělám doma 😀

Chleba je čerstvý a nadýchaný. My si k tomu přiobjednaly ještě sladkou tečku a to banánový chleba s arašídovým máslem, banány a javorovým sirupem- zase se opakuji, lahoda.

A kafe mají zatím nejlepší, co jsem měla. Vlastně právě tady jsem asi poprvé v životě vypila svoje capuccino úplně bez cukru (děkuji Romi) a od té doby v tom pokračuji. Ale kafe jako tam, jsem zatím ještě jinde neobjevila.

K obsluze nemám žádné připomínky, byli moc milí. Ceny jsou trochu vyšší, ale myslím, že kvalitě odpovídají.

Uděluji tedy 4 hvězdy z 5 a to právě kvůli stísněnému prostoru.

The Farm *****

Tady ten podnik na Letné jsem objevila úplnou náhodou, když jsem si jela pro pas na ambasádu. Úplně se mi vybavuje, jak sedím v autě, koukám z okénka a najednou mě pleskl přes oči velký nápis, obrovská prosklenná výloha a hromada lidí. Vzala jsem okamžitě telefon, začala googlit- a našla 🙂

Rezervace se přijímají, což jsme bohužel nevěděly. Prostě jsme v deset dorazily a opařeně zůstaly stát u pultu. Bylo narváno- kompletně. Naštěstí byla přítomna moc milá paní (možná p. majitelka?), která celkem korigovala přívaly návštěvníků. My jsme dorazily za 5 dvanáct, akorát se uvolnilo místo a my si mohly v klidu sednout.

Interiér stojí za to vidět. Cítila jsem se skvěle, pastva pro oči. U pokladny mají dokonce velký barel s vodou, kde si ji můžete zdarma načepovat. Super!

Jinak Menu mají skutečně bohaté, vajíčka na milion způsobů, sladkou snídani... Troufám si říct, že si vybere každý.

Já si objednala omeletu se sýrem, Romča vajíčka benedikt. Ale vrcholem byly francouzské toasty- jestli jste je nikdy neměly nebo jste naopak jejich milovníkem, TADY si je rozhodně dejte!!! My je jenom chtěly ochutnat. Když je donesli, neskončily jsme s jezením, dokud nebyl talíř prázdný. Přísahám, že lepší jsem ještě nejedla.

Omeleta byla skvělá, nevysušená, měkká, k tomu salátek z polníčku- přesně, jak to mám ráda.

Kafe nám přinesli v roztomilých hrníčcích. Velké plus mají za nabídku Mimosi, která se v době brunche hodně podává třeba v Americe (nebo alespoň ve filmech 😀 ).

Obsluha je tady moc milá, prostor velký. Popravdě se nedivím, že bývá plno. Takže pokud půjdete zkusit, určitě si udělejte rezervaci.

Ceny taky vyšší- nicméně stojí to tam za to!

The Farm má u mě plný počet, nenašla jsem žádnou chybu. Ještě i záchody vypadají skvěle 🙂

Kavárna Místo ***

Sem jsme se vydaly úplně neplánovaně ze dne na den. Dokonce jsme původně chtěly do "Můj šálek kávy", což spadá pod jednu značku. Romča ale nadhodila, že tam už byla a na focení tedy nic moc, tak jsme zkusily zajet do Dejvic (jinak jak kdyby kamenem dohodil od The Farm).

Tentokrát jsme s rezervací nepochodily, tak jsme se rozhodly přijet rovnou na 9, kdy otevírají. Kavárna je nová, celá dřevěná a velká. Takže interiér nádherný, kombinace s pohledovým betonem funguje dokonale 🙂

Místo jsme si našly u okna, kvůli světlu. Normálně by ho asi bylo hodně, venku ale od rána pršelo, takže stejně nic moc.

Objednaly jsme si každá anglickou snídani, tradičně kafe a sladkou tečku v podobě pohankových lívanců.

Jako obvykle, než jsme vše stihly vyfotit, jídlo bylo studené 😀 Nicméně výborné- k anglické snídani nemám ani jednu výtku. Na talíři bylo vše, co mělo a skutečně nám chutnalo.

Bohužel, co mi už nejelo, bylo kafe. Nevím, zda to bylo přímo kávou nebo mlékem, nicméně mělo  nakyslou chuť- a to já fakt nerada.

Další mínus bych dala za lívance. Přinesli nám na talíři dvě obrovské placky polité smetanou a na vrchu byl kompot (myslím, že čerstvým ovocem by udělali úplně jiný dojem). Lívance byly hutné, taková buchta. Což já si pod pojmem lívanec představím lehkou, nadýchanou placičku (možná to bylo tou pohankovou moukou? Nevím...)

Obsluha byla i tady moc milá, dokonce se usmívali a krásně zdravili hned po otevíračce, což je velké plus.

Ceny jsou průměrné, určitě levnější než předcházející restaurace.

V průběhu hodiny byla kavárna úplně plná. Tak asi budeme chodit na otevíračky 🙂

Dávám 3 hvězdy z 5 a to kvůli lívancům (nabídku snídaně mají skutečně malou, tak by na nich asi mohli víc zapracovat) a špatné kávě.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“

Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.

Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!

Co by kdyby?

Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.

Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.

Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání -  „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.

Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.

První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.

Jak moc jiná by dnes byla?

Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.

 „Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“

„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"

„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“

 „Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“

A já si představuju, že by nás neměla.  My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.

Dokážete si to představit Vy?

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Již jsem psala dva články, co vařím synovi. Syn jí už vše, co my nebo mu

(někdy i k mé nelibosti) dáváme vše ochutnat.

Synovi jsou 2 roky a řekla bych, že za den sní méně než by asi měl, ale stačí mu to a za poslední měsíce mu narostl i pupíček 🙂.

Naše skóre na dvou letech cca 89cm a 11,5kg. > Myslím, že je tak akorát 😉

Takže milé maminky, co zoufáte,

že Vám dítě nejí > nezoufejte

- nejste samy a přejde je to - věřte, že nestrádají.

Už jsou natolik chytré, že si vezmou, co potřebují. 

Pravda syn se včera dobýval do spíže a říkal mňam, ale když jsem mu dala večeři tak to nechtěl > takže asi takový hlad nebyl > jen měl chutě na svého oblíbeného lipánka.

Vy také občas jdete bez hladu a sníte i půlku ledničky?

(řečnický obrat - né že bych to praktikovala 🙂 )

Syn moc nesnídá - i když, co je s ním doma manžel, tak se to zlepšilo.

Dnes za celé dopoledne snědl 1 jogurt, ale dohnal to obědem a hlavně na rodinné oslavě dvěma buchtami > doma zase jen jogurt.

Nejsem odborník na zdravou výživu a ani ji nepraktikuji.

Jíme s rozumem a občas hřešíme my a tedy i syn.

Synovi chutnají párky (komu také ne?) - kupujeme jednou začas kvalitní v řeznictví.

Syn také už ochutna fastfood - snědl nuggety a chutnaly mu tak, že tatínkovi nedal ani ochutnat a raději si poseldní nuggetu nacpal celou do pusy 🙂

Čokoládu a sladké obecně velmi omezujeme (hlavně tedy tu čokoládu) , sladké má však moc rád - ale i v něm je vybíravý.

Inspirace na jídelníček pro Vás i Vaše dítě.

SNÍDANĚ a SVAČINY:

1. Pečivo s lučinou/šunkou/sýrem a zelenina

2. Ovesná kaše

3. Bábovka

4. Ovoce (hlavně banány a jablka)

5. Přesnídávka (ty už nás poslendí dobou moc nefrčí)

6. Jogurt/lipánek (hodně jsem si oblíbily jogurty od Matyldy)

OBĚD:

1. Pečené kuře s rýží

2. Vepřová směs se zeleninou a s těstovinou

3. Sekaná s bramborovou kaší

4. Hovězí guláš s těstovinami (velmi oblíbené)

5. Pečené maso (výběr ze dvou až tří mas) se špenátem a bramborovým knedlíkem

6. Kuře na paprice s knedlíkem

VEČEŘE: (dáváme i to, co bylo k obědu)

1. Hrášková polévka

2. Těstoviny se sýrem (velmi oblíbené a ve ariantě suché těstoviny 🙂 )

3. Zapečené těstoviny se zeleninou

4. Pečivo s máslem a šunkou a zelenina

5. Přírodní plátek a brambory v troubě, salát

6. Vývar s nudlemi (hodně nudlí)

Nám se zdá, že máme jídla pořád dokola - nějak mi dochází inspirace a co Vám?

Co kdyby každý napsal jeden tip na jejich oblíbené jídlo, co u nich frčí ? 

Syn miluje, maso  - řízek (ten naštěstí není tak často).

Má rád knedlík s omáčkou, ale co bezpečně sní vždy, jsou těstoviny,

které mu stačí i samotné.

U nás tedy těstoviny vedou na plné čáře 🙂

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

pukrle barbora

více článků nejen o vývoji řeči od logopedky na mateřské najdete zde

#materstvi   #blogujeme  #mk_blog_academy # vývoj řeči

Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

z nejhezčích vesnic na Vysočině, pár kilometrů od Kamenice. Koncem léta tam pořádají festiválek Vlásenické tvoření spojené se sochařským sympoziem. Sochy již vysochané lze vidět v nádherném arboretu nad vesnicí.

Jste-li zdatnější cyklisté, dojedete až do městečka Žirovnice, kde stojí krásný zámek se stálými expozicemi (prohlédnout si můžete vzácné gotické fresky) a sezonními zahrádkářskými výstavami. V zámeckém špýcharu děti potěší výstava o historii venkova a keramický betlém vytvořený žáky a učiteli ZUŠ z Humpolce. V blízkém pivovaru si zase můžete prohlédnout expozici knoflíkářství, perleti (Žirovnice byla proslavenou knoflíkářskou velmocí🙂), šicích strojů a pivovarnictví. Jen pivo se tu nevaří...Na to si můžete skočit do restaurace Artaban na náměstí. A nakonec se určitě projděte

v podhradí k zámeckému rybníku.

Při odpočinkovém dni vyražte na kamenický zámek s expozicí hraček nebo do pohádkového království skřítka Fábuly, kde na děti čeká dobrodružná cesta pohádkovou říší, dílničky a loupežnická hospůdka. A pokud chce rodičovská peněženka zakrvácet, pak doporučuji vyrazit do Kamenice v době od 12. do 16. července, kdy na zámku probíhá festival Hračkobraní - festival hraček z přírodních materiálů, dětských divadel i zajímavých rukodělných dílniček. Kávičku si dejte v zámecké kavárně a dopřejte si i výborný zákusek. Pak se jen tak projděte uličkami a obdivujte staré i modernější domy a domečky. Nad městem najdete starý židovský hřbitov a kousek od hřbitova překrásný lom, kde se můžete i vykoupat. Jste-li milovníci hřbitovů, tak zavítejte i na hřbitov městský, který stráží starobylá kaple. Kolem města je spletenec cest vhodných pro procházky i zmíněné cyklovýlety. Koupání nabízí i rybník Kalich či místní koupaliště. V Jindřichově Hradci a Pelhřimově jsou kryté bazény.

Ani milovníci vlaků nepřijdou zkrátka. Na výlet vyražte místní úzkokolejkou do Jindřichova Hradce, kde na vás čeká také spousta zážitků. Jen samotná procházka městem a podzámčím je báječná! Zámek asi celý za jeden den nestihnete prohlédnout, ale alespoň budete mít důvod se sem vrátit. Milujete-li nostalgii, vyjeďte si parním vláčkem. Dojet můžete až do Bystřice na hranicích s Rakouskem. Jen počítejte, že budete trochu od sazí🙂

Jindřichohradecké nádraží je trochu zklamání. Nenajdete tu žádnou občerstvovnu a celé je takové  neútulné. Nicméně Hradec nabízí množství malebných restaurací a kavárniček a echt nádražáckou atmosféru nasajete v Kamenici v hospodě U nádraží.  Ale nakouknout byste měli i do kamenického hotelu Berger, kde najdete historické fotografie města. Na dobrý hambáč zaskočte do fastfoodu Marty. Tuto návštěvu si nenechávejte na víkend, protože Marty o víkendu relaxuje a nevaří.

Další výlet můžete naplánovat do městečka Počátky. Zejména obdivovatelé Postřižin budou plesat. Na náměstí stojí kašna, kterou objížděla paní správcová a najdete tu, teď již chátrající, filmové kadeřnictví. Kousek za městem stojí Letohrádek Svatý Vojtěch

s krásnou zahradou a expozicí o slavné Popelce. (A jsou tam fotky Trávníčka zamlada🙂)

Máte-li čas, navštivte i Pelhřimov - město rekordů. Muzeum rekordů a Muzeum strašidel vám zaberou většinu dne, duchovno nasajte u bělostného kostelíku na Kalvárii (kousek od náměstí) a jídlo si dejte třeba v hotelu Slávie či v Hodovně na Kolíbce. Případně kousek nad Pelhřimovem v restauraci a wellness centru Farma. Romatici mohou vyjet směrem na Humpolec a těsně za městem odbočit vpravo do zahrádkářské kolonie, odkud pak vystoupají na vrch s chátrající kaplí. Z Pelhřimova je to nedaleko i k poutnímu místu Křemešník s periodicky vyvěrající léčivou vodou, křížovou cestou, nádherným kostelem a rozhlednou Pípalkou.

Vyrazit můžete i za historií na zříceninu hradu Choustník (zajděte i do skalního města) nebo  na pohádkovou Červenou Lhotu, kde každé léto o víkendech hrají dětská divadla.

A ubytování? To už nechám na vás. Můžete bydlet v romantickém kempu u rybníka,

v hotelu i v soukromí. Tak šťastnou cestu!!!

Zámecký areál Žirovnice: http://www.zirovnice.cz/profil.asp?p1=22614

Hračkobraní:  http://www.hrackobrani.cz/

Zámek Kamenice nad Lipou:  http://www.kamenicenl.cz/zamek/d-77788

Letohrádek Vojtěch:  http://www.svatyvojtech.cz/

Úzkokolejka : http://jhmd.cz/

Fábula: http://pohadkova-rise.cz/

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

My třeba měli kuřecí řízečky v mandlové krustě, batátový salát, trhané vepřové maso s guacamole, chlebíčky s rybí a vajíčkovou pomazánkou (polovina vajíčkových mi při přenosu na stůl upadla na zem 😀 no, alespoň se dostalo i na psa 😉 ), zeleninový talíř s dipem. K tomu ještě sladké kuličky z datlí obalené v kokosu a černém sezamu- no fakt, doporučuji zkusit!

Dort jsem už jako na předešlou oslavu mých narozenin, objednávala. Stejně tak jsem vzala pár cupcaků, cakepops a makronky. A bylo to jako vždy- kvalitní provedení a hlavně domácí, pravé zpracování. Oblizovali jsme se všichni až za ušima 🙂

No a jaké to vše bylo? Skvělé. Miluji ty chvíle, kdy se sejdeme skutečně celá rodina a slavíme spolu růst další generace. Je fajn se vidět, pokecat, užít si děti, které se začínají pořádně předvádět 🙂 Za měsíc čekáme další přírustek do rodiny (synovce/neteř), na který se moc těšíme, tak nás v září, kdy má narozky Laura, bude zas o jednoho více.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím, že jo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

Postup

1. Uvařte batáty.
2. Zpracujete suché suroviny - vločky, prášek do pečiva, skořici, cukr- nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. Vysypte do mísy.
3. Zpracujete mokré suroviny - batáty, vajíčko, olej, mléko a vanilku - nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. 
4. Přelijte mokré ingredience do mísy se suchými a míchejte  dokud se nespojí.
5. Dejte do vaflovače lžičku oleje, a směs (pokud chcete mít malé vafle, stačí dát trochu těsta doprostřed).
6. Obložte si vafle borůvkami, máslem a zakápněte sirupem 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.

Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.

Láska na první pohled

Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.

Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.

Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.

V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.

Doma s vysněným pokladem

Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.

Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.

Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.

Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.

Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.

Ach ti úředníci

Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.

Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.

Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.

S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.

Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.

Nečekané setkání

Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.

K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.

První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.

Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.

Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...

Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.

Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.

Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.

Jsem manželka!

V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂

Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )

Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)

Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)

Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)

Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂

Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂

Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.

Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂

*photo by: Zuzana Scharf

* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

Jaký jste měli víkend vy? Je něco, na co se v týdnu těšíte? Já si třeba jdu pro nový pas a KONEČNĚ kupuji letenky do NY!!!!

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

A NYNÍ ODBORNÉ OKÉNKO PRO INFORMACÍCHTIVÉ MAMINKY😊

    Když jsem se o psychomotorickém vývoji bavila se svojí kamarádkou fyzioterapeutkou Veronikou Chrapkovou Burkett, krásně mi problematiku nastínila z odborného hlediska.

„Díky prof. Václavu Vojtovi se dnes medicína zabývá otázkou správného pohybového vývoje dítěte. Velmi důležité je období prvního roku a půl života dítěte. V tomto období se tvoří pevná základna pro harmonický pohyb. Ten zajistí optimální nastavení kloubů a ekonomickou aktivitu svalů. Tuto schopnost si pak dále neseme celým životem."

"Prof. Vojta zjistil, že v naší centrální nervové soustavě jsou zakódované vrozené ideální pohybové vzory, které se dají specifickou stimulací podpořit a to nejen u dětí, ale také u dospělých. Tohoto objevu se začalo využívat nejen u léčby dětí s poruchou vývoje, ale také u dospělých s rozsáhlou škálou poruch pohybového aparátu. U zdravých dětí cca od 4 měsíce po narození dochází k zapojení stabilizace trupu. Tato pevná základna vytvořena souhrou aktivity břišních svalů, bránice, pánevního dna a nitrobřišního tlaku umožní stabilní a nezbytnou oporu pro pohyb končetin a následnou vertikalizaci do stoje."

    "Jak se říká:  vše má svůj pravý čas, a tak i každý krůček dítěte vpřed ve svých pohybových schopnostech je dán dle předchozích osvojených svalových souher. Proto se nedoporučuje tento přirozený vývoj násilně měnit přílišnou aktivitou nebo touhou rodičů. Např. v obavě, že by dítě mohlo být pozadu dříve ho posazovat, postavovat do chodítek nebo nacvičovat chůzi v době, kdy na to dítě ještě není motoricky zralé."

"Doporučuji maminkám znát motorický vývoj zdravého dítěte, umožnit dítěti možnost pohybu po bytě či domě. K tomu jsou vhodnější koberce než hladká podlaha. V případě obav zda se dítě pohybuje správně je vhodné obrátit se na dětského lékaře nebo fyzioterapeuta zabývajícího se motorickým vývojem dítěte.“

Děkuji Veroniko, mám jasno.

    Ze začátku se většina rodičů snaží okolí vysvětlovat své dobré záměry, stále opakuje dokola důvody pro a proti. Bojuje za to, proč miminku nedat bombón (a otázku klidně položí obézní osoba), proč se nemůže posadit (vždyť Tebe taky posazovali), proč spí děcko s rodiči v posteli (přeci bude rozmazlené přemírou lásky) a když neposlechne na slovo nebo nedej bože něco záměrně někde vysype, shodí na zem, protože objevuje gravitaci a nepřiletí mu výchovný plácanec po zadku (dozvíte se, že byte měli přitvrdit, aby Vám to dítě nepřerostlo přes hlavu). Vždy se pak ptám, Tebe někdo bije? Měl by! Postupem času rodiče přestává vysvětlování bavit, protože okolí své zažité názory a návyky nemění.

    Nakonec jim nezbývá, než přejít do stavu: TAK TO JE A HOTOVO! A tohle stádium je nejpříjemnější, protože paradoxně tento postoj je jediný přijímán a respektován😊…jen to chce čas, než mladí rodiče získají sebedůvěru v sebe sama.

    Nikdo z nás není odborníkem na výchovu dítěte, vše se učíme za pochodu cestou pokusů a omylů. Každý dle svých možností a dovedností. Dnešní doba je zběsilá co se týče přemíry informací. Mateřství by mělo být intuitivní a přirozené, ale přece jen jako zástupci homo sapiens sapiens využíváme mozek z větší části, než naši zvířecí kamarádi. Proto je třeba mezi mozkem a intuicí udělat příměří, aby nedošlo k vykolejení.

    Generaci našich rodičů se mnohdy zdá, že věci moc řešíme, obzvláště když se jedná o naše děti. Ale informace se k nám dnes dostávají mnohem jednodušeji, máme větší dostupnost odborných knih, seminářů a maminky se potkávají mnohem více, aby si vyměnily informace. Navíc systém v Čechách je ve světě nevídaný, co se týče délky, po kterou maminka zůstává se svým dítkem doma. Tak jak bychom před informacemi mohly zavírat oči? Máme spoustu prostoru na to, se dětem věnovat a naše rodičovská přirozenost nám nevelí jinak.

    Nemyslím, že moc mateřství prožíváme, máme informaci o tom, jak správně dítě živit, nosit, stimulovat a proč to tedy tak nedělat. A proto, milé maminky, tchýňky, tetičky a další, učte se. Doba je jiná a vždy bude, ale je to zábava😊.

Důsledností a laskavostí uděláme mnohem víc, než přílišnou benevolencí či pedantstvím. Vychováváme svobodné jedince přizpůsobené dnešní době – sebevědomí, slušnost a pokora. 

Líbilo se Vám to? Můžete dát lajk i na mém FaceBooku.

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Sedám si k práci a pracuji dále. Snězení svačiny se protahuje na celou hodinu. Ehm, nevím zda má takhle fungovat krabičková dieta, když každé jídlo jím hodinu i déle 😀

Rychle utíkám ven se psem. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, konečně se můžu nadechnout. Snažím se v duchu rekapitulovat, co vše ještě dnes musím stihnout udělat. Samozřejmě půlku věcí hned zapomenu.

Doma si sedám na gauč a zavírám na chvilku oči. Řev. No nic, spát budu snad jindy.

Filip má hlad, dnes mi nechce sedět v židli, tak ho honím po pokoji a když se zadaří, šoupnu mu do pusy lžičku. On si občas šoupne do pusy drobky, co najde na zemi. Je to gurmán!

Miska je prázdná, nicméně Filip je celý oranžový. A stejně tak náš stolek, gauč a moje tepláky. Mávnu nad tím rukou- nemám kapacitu řešit takové banality.

Odcházím znovu k pc, mezitím mi zvoní další upozornění na jídlo. V rychlosti si ohřívám oběd a snažím se najíst u mailů.

Ježiš! Školka! To už je tolik hodin?

Letím se obléct, honím Filipa a snažím se obléct i jeho. Je to jako krocení divé zvěře. Když vstávám, jsem zpocená až na zádech.

Beru kočár a rychou chůzí pospícháme pro Lauru...

Manžel přichází v půl sedmé. Netuším, co se mu honí hlavou, když vejde do obýváku. Sedím na gauči, nohy mám vyložené a těžce oddechuji. Laura sedí vedle mě a hraje si na tabletu. Filip stojí u mých nohou, křičí a rukou mě bouchá do stehna. Dokola. Nemám sílu se hnout, natož být milá. Unaveně zvednu rty k polibku a dále koukám do blba. Nějaká zvláštní síla setrvačnosti mě přinutí se postavit a jít dělat večeři. Zvoní mi upozornění na jídlo, bohužel na něj teď nemám čas. Když dokrmím raracha, odcházíme koupat.

Ukládám děti a v duchu se modlím, aby usnuly bez problémů. Je půl deváté. Padám do křesla a snažím se ještě kontrolovat maily.

V půl jedenácté ležím ve své milované posteli, zakrytá až po bradu, schoulená do pozice plodu a usínám. Sladce upadám do krásného snu, když mě budí řev. No nic- spát budu snad jindy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.

Když jsem potkala mého nyní už manžela, byla jsem v období, kdy mi stačilo sníst jeden rohlík za celý den. Až s ním jsem se nějak vzpamatovala, začala se mít ráda, mít o sobě vyšší mínění a hlavně jsem začala sportovat (co jiného mi také zůstalo, když má člověk za partnera sportovce🙂 ). Za ty roky s ním jsem se naučila lyžovat. Naučila jsem se mít pohyb ráda a dostala se do fáze, kdy ho potřebuji.

Udělala jsem si kurz instruktorky Zumby a jeden rok aktivně procvičovala. A pak jsem přičichla k posilovně a u toho tak nějak zůstala.

Po prvním porodu jsem shazovala svých 18kg velmi těžce. Popravdě mi kojení vůbec nepomohlo, spíš se mi nedařilo hubnout, jelikož si tělo drželo zásoby tuku zuby- nehty (možná to můžu přisuzovat i tomu, že jsem vždy řešila hubnutí radikálně a to nejezením... Tělo mi nevěří, tak si radši nechává do zásoby, co kdyby náhodou...).

Na svoji váhu jsem zhubla až po 9 měsících, kdy jsem kvůli zdravotním potížím týden nic moc nejedla a pak v létě začala aktivně běhat. V průběhu dalších měsíců jsem se pomocí posilovny a menšího přísunu jídla (zase!) dostala až na velikost 36. Byla jsem na sebe pyšná, lépe jsem snad nikdy nevypadala...

No a pak jsem otěhotněla s Filipem. A přibrala 15 kg. Tentokrát jsem se zpátky na svoji váhu dostala rychleji, a to do půl roku. Cvičit jsem začala už po 5 měsících (hlavně kvůli zádům). ALE! Nikdo mi nikdy neřekl, že tělo po prvním porodu vypadá úplně jinak než po druhém :-/ Což znamená, že svých 60 kg sice mám, ale břicho vypadá pořád jak špek, stehna jsou 2x tak velká než byla, zadek jak rosol a já jsem nešťastná.

Když mám být upřímná, hrozně moc se bojím, že tohle už zůstane. Za celou svou existenci se mi NIKDY nepovedlo mít pevnou postavu. NIKDY!

A to mě děsí. Pořád jsem si namlouvala, že je to stravou. Ale kdo ví? Co když zrovna já taková nikdy nebudu?

Dostala jsem se momentálně do fáze, kdy jsem si dupla a zapřisáhla sama sebe, že to zkusím. Skutečně se po hlavě vrhnu do sportu a stravy a uvidím, zda si splním další ze svých snů, nebo ne. Jsem nevěřící Tomáš a pokud na vlastním těle neuvidím výsledky, neuvěřím nikomu, že to jde.

Co tedy moje rozhodnutí obnáší?

Jako zaměstnaná máma nemůžu trávit večery přípravou jídla na další den (promiň Kačko!). Vypracovaný jídelníček mi visí na lednici, ale není čas, abych si vařila sama- a nakupovala.

Tak jsem to vyřešila jinak- krabičkovým jídlem! Co je jednodušší, než dodržovat stravu, kterou Vám už někdo připraví a přinese až pod nos?

Po dlouhém hledání toho pravého jsem nakonec zakotvila u vybrané firmy. 

Jídlo je chutné, mám za sebou první týden a řeknu Vám, že až na pár vyjímek (jako mořské plody a houby), je jídlo skutečně dobré, různorodé a syté. Jediný problém mám já osobně s jogurtovými nápoji a jogurty celkově, ale to je už můj boj 🙂 

Pokud přemýšlíte nad tím, že by jste krabičky zkusily, směle do toho. 

*více o krabičkách u mě na blogu

Dále zařazuji tréninky. V pondělí a ve čtvrtek s mojí milovanou trenérkou Kačkou, ostatní dny chci buď rychlou chůzi kvůli tepovce, nebo běh. Dle nálady a dispozici (třeba momentálně trpím zelenou rýmou- děkuji moje milavaná dcero!), takže bych bohužel ani jedno neudýchala. No a taky přemýšlím nad jednou hodinou jógy týdně (potřebuji pořádně povolit a roztáhnou ty moje zkrácené šlachy).

Týdně se chci vážit, měřit po měsíci a výsledky chci vidět do 3 měsíců 😀 Tak mi držte palce 🙂 A ano, budou i fotky před a po... Pokud se na to budete chtít dívat 😀

A co vy? Taky formujete do plavek? Nebo ne? Máte zkušenosti s krabičkovou dietou? Písněte do komentářů, ať vím, že v tom nejsem sama 🙂

Ano, i s kočárem se dá běhat! Tak už žádné výmluvy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Je to paradox, ale pokud nejste modelka, tak Vás profesionální focení dost možná čeká právě v nejtlustším období Vašeho života. Připadáte si jak velryba, máte oteklé ploutve, strie jsou Vaše nejlepší kámošky a proplouvání před fotoaparátem Vám dává dost zabrat. Nicméně přesto, že víte o jak náročnou plavbu se bude jednat, neodradí Vás od ní ani mořská nemoc, ani pár dobře rostlých Plejtváků.

A jak se na něj nejlépe připravit?

1) odpočívejte a hodně spěte – dost možná nadlidský úkol, pokud to přesto nejde, berte to alespoň jako trénink do budoucna, až se mládě narodí, nebudete spát skoro vůbec

2) nervozitu si nechte až k porodu – pokud jste si vybrali profesionálního fotografa, nemáte se čeho bát – správné svícení, make-up a v neposlední řadě i retuš dokážou doslova divy, nicméně zase nemějte přehnaná očekávání, z vorvaně delfín nebude ani za stovku sardinek

3) starejte se o svoje šupiny – tedy pokožku samozřejmě, dopomoci k ideální pleti Vám může peeling, nebo odstranění přebytečných chloupků, naopak zakouřené prostředí, či přehnané slunění Vám ani fotkám neprospěje, zkrátka pokud nechcete vypadat jak ryba na grilu, na solárko zapomeňte. Pokud se chystáte navštívit kosmetičku, udělejte to s dostatečným předstihem, aby se pleť měla čas zregenerovat.

4) vyberte vhodné oblečení – vezměte si sebou to, v čem se cítíte jako ryba ve vodě, především takové, které zvýrazní vaše dočasné křivky. Čím víc hadříků, tím líp! Fotograf Vám následně pomůže s výběrem, nicméně je potřeba, aby vůbec měl z čeho vybírat. Různé barvy, různé styly a originální doplňky. Vyvarujte se však věcí s nápisy, značkami, nebo šílenými vzory. Na focení přijďte v něčem volném, nic totiž nepokazí těhotenské focení víc než otlaky od ponožek, prádla, těhotenských pásů, hodinek či prstýnků…

5) investujte do profi vizážistky – když už jste se rozhodli investovat do profi focení, byla by škoda, kdyby ho pokazilo špatné líčení. Make-up pro fotografii se liší od běžného líčení. Světla a blesk mění jeho intenzitu a výsledek Vás pak může nemile překvapit. Zkrátka k sushi si taky dáte sojovku a zázvor a nikoliv kečup s hořčicí, že jo?

6) neberte nikoho s sebou – zahrajte si na pořádnou štiku a rozviřte stojaté vody, to však můžete udělat jen v momentě, když se před fotografem uvolníte. Další ryby, ať už leklé či nikoliv bývají při focení překážkou a kazí atmosféru okamžiku. To se samozřejmě netýká partnera, přestože se mu do focení možná nechce, hoďte ho do vody! Jen né do té plodové proboha, ta se ještě bude hodit! On to zvládne a nakonec bude i rád. Jednoduše shrnuto – kdo nepřipluje před objektiv, ať se neobtěžuje ani do ateliéru.

7) nahota – pokud patříte mezi ty odvážnější rybky, můžete vyzkoušet i focení aktů. Jedno je potom totiž jisté, a totiž, že už se bříško nemá kam schovat. Šikovný fotograf použije takový úhel záběru, kdy na fotkách nebudou vidět intimní partie, přestože budete nahá. Pokud se pro akty rozhodnete, dopředu se informujte, zda fotky pořizuje muž, nebo žena. Předejdete tak nepříjemnému překvapení.

Jestliže jste ale jako ryba na suchu a na profi fotografa nemáte, jistě ráda vypomůže kamarádka, nebo přítel. Byla by velká škoda, nemít na toto období památku. Možná se zrovna necítíte příliš krásná, ale věřte, že by Vám to později mohlo být hodně líto. Přeji příjemnou plavbu a málo žraloků!

Zdroj fotografií: Pixabay, Fotoprome

Více na: 

http://www.pihatamama.cz/ostatni/vorvan-pred-objektivem-aneb-tehotenske-foceni-kazda-jednou-oceni/