„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Nedávno jsme se se sousedkou dostaly na téma spánek dítěte, protože každý se zajímá, jak to vaše dítko v noci spí. A když zjistila, že máme dítě v posteli, skoro vyjekla: „Vy spíte s děckem v posteli??? Cožéééé. Ale to ho tam budete mít do puberty, víte to????“.

No jelikož to je starší paní a myslí vše dobře, nezatěžovala jsem ji zbytečnými fakty, kterými později v článku zatížím Vás, ale položila jsem jí jednoduchou otázku: „Máte děti? A které okamžiky byste vrátila, kdybyste měla na chvíli možnost je zase prožít?“ Zamyslela se a na chvíli ztichla. Nabídla jsem jí proto odpověď. „Určitě jeden z těchto okamžiků by bylo přitulení se ke spícímu dítěti, k tomu voňavému štěňátku, políbení jeho malého nosíku a pohlazení sametové kůže.“ Už jsem nemusela pokračovat dále.

Kéž bych to své dítě mohla mít v posteli do 15 (berte to s nadsázkou :D)

Když si vzpomenu na své dětství, nezapomenu na noci, kdy jsem měla hlavu přikrytou peřinou, obávala se jakéhokoliv pohybu či zvuku a usínala se strachem. Do dneška je mi nepříjemné usínat sama…

Co by si Vaše dítě vybralo, kdyby mělo svobodnou volbu? Kde končí nad ránem Vaše děti? Musíte je vyhánět z manželské postele, kde pro Vás všechny není dost místa? Nadáváte potom na to, že nejste vyspaní, ale stejně nemáte srdce děti rezolutně poslat zpátky do svých pokojů?

Je přirozenou potřebou člověka ochraňovat své potomky ve dne v noci. Samičky téměř každého živočišného druhu svá mláďátka nepřetržitě opečovávají a rozhodně jim nebudují vlastní nory, brlohy či hnízda, aby samy měly klid a mohly v noci nerušeně spát.

Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Jak je možné, že tisíce matek denně vyhledává na internetu tipy a rady, jak pláč svého dítěte utišit? Spousta rodičů spoléhá na rady odborníků, jsou tak ovlivnění médii, že nevidí, co jim opravdu dítě dává najevo.

Různé rady a psychologické studie, tabulky, manuály, příručky pro rodiče, příručky jak na dítě a podobné maminkám na mateřské dovolené se zvýšenou hladinou hormonů moc nepřidávají. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o mé zkušenosti a postřehy z workshopu Nevýchovy. Co se tedy děje v našich hlavách, když uslyšíme dětský pláč?

Co se děje v našich, když dítě začne plakat?

Pláč zařizuje reakci rodiče a následně také péči. Naše uši jednoduše neumí a nechtějí dětský pláč ignorovat a poslouchat, proto mozek okamžitě signalizuje touhu tohle vyřešit a dítě uklidnit.

• Pláč je pro dítě nástroj komunikace. Vždy, když vaše dítě pláče, vám dává najevo své potřeby a touhy

Takhle to zařídila příroda a nelze to změnit. Brouzdáte na internetu a hledáte odpovědi na to, proč vaše dítě pláče a jak ho máte uklidnit? Nebo hledáte cestu, jak dítěti porozumět a naučit se rozeznávat jeho potřeby?

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Asi každý z nás to někdy zažil. Dítě sebou v záchvatu vzteku hází na zem, jde po ulici a křičí, nebo začne vyvádět uprostřed obchodu. Takové situace jsou známy snad každému rodiči malého dítěte, říkáme tomu období vzdoru. Obvykle se jedná o děti ve věku od jednoho roku do 6 let. Jak na období vzdoru u dítěte tedy reagovat?

1. Snažte se uklidnit

Nám se to říká velmi jednoduše, to je pravda. Říkáte si, kde ten klid vzít, když byste své dítě nejraději vzteky roztrhli? Máte jej potrestat? Nebo ustoupit? Na dětskou agresi není dobré reagovat agresí.

Dítě by nemělo dostat na zadek, když sebou plácne na zem. Ani jiný trest není to nejlepší řešení. Křičí-li dítě, nebo sebou hází na zem, pak jako rodič nic neříkejte, pouze dítě obejměte či jej chytněte, aby neublížilo lidem okolo a hlavně sobě.

Slova, která jako rodič z pusy vypouštíte, mohou dítě ještě víc dráždit a vzdor vystupňovat. Jakmile je dítě klidné, můžete mu k tomu něco říci. Promyslete dopředu, na čem trvat a na čem naopak ne.

2. Děti takhle většinou reagují, když něco chtějí a nemůžou to mít

Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Co, jak a proč?

Už mě vytáčí názory a rady a neustále otázky mého okolí.

Co mě rozčiluje?

Asi to známe všichni - názory ostatních, rady od nezasvěcených a vůbec

všichni všechno vědí lépe než vy.

Někdy mám chuť řvát do světa - jen otevřít pusu a řvát.