Dnes jsem se byla domlouvat na dalším postupu v mé léčbě. V Thomayerove nemocnici. Ale vezmu to od začátku a to doslova. Abych shrnula, jak se postupuje při léčbě zhoubného nádoru prsu. Léčba je tedy individuální a co jsme měla a mám já, nemusí mít Božka z Dolní Lhoty. Ncméně myslím si, že zas nejsem takové individum, aby se odchylovala úplně od průměru a měla léčbu úplně jinou, než zbytek postižených tímto onemocněním. 

Takže nejprve jsem si objevila bulku v podpaží a hned jsem upalovala k doktorovi. Na gynekologii. Pokud si taky takhle něco najdete, neváhejte ani minutu a udělejte to jako já. Tam by vám měli napsat žádanku na sono (pokud je vám méně než 40?, věkovou hranici teda moc nevím, tak nechci mystifikovat) nebo na mamograf (myslím)...no to je jedno, prostě by vás měli poslat na vyšetření nějakou zobrazovací metodou. Pokud jste mladá a váš lékař to bagatelizuje, nenechte se odbýt a prostě si tu žádanku vydupejte. Sice jsem si zakázala pročítat příběhy na internetu, ale dočetla jsem se a i jsem slyšela vyprávění dosti dívek, žen či paní, které věřily tvrzení, že to je jen nějaká neškodná cysta či co a ono ejhle...

Takže mně sestřička ihned vybavila žádankou a já šla v sladké nevědomosti a v klídku na sono a tím se rozjel kolotoč, díky kterému vznikl také tento blog🙂. Když se lékařce sono nezdá, odebere vzorek tkáně, která se posílá o laboratoře na vyšetření. Tam to nechají růst a bujet a asi podle toho jakým způsobem a jak rychle to roste, zjistí oč se jedná. Tomuto vyšetření se říká biopsie, vzorek tkáně se odebírá jakousi cvakací jehlou a odběr probíhá s lokální anestezií, takže to nebolí. Ale asi také záleží, kde je podezřelý nález uložen. Já ho mám hodně povrchově, takže mně to téměř nebolelo.

Po biopsii se tedy čeká cca týden, někdy možná i déle, na výsledky. Tento čekací týden je hodně náročný, pro mě to bylo, co se týče psychiky, asi zatím nejtěžší období v léčbě. Doporučuju se při čekání nějak zabavit, aby člověk neměl moc čas myslet. My byli na dovolené a bylo to super🙂)

Pak vám oznámí výsledky, když jsou dobré, jděte slavit!! Když nejsou dobré, jděte se opít...Během léčby, si myslím, je alkohol ve větším množství nedoporučován (ale je pravda, že jsem se neptala - nějak se bojím zeptat, aby mě pak nechtěli zavřít do Bohnic do pavilonu alkoholiků), takže nyní máte poslední možnost. Ne, teď vážně...pokud je výsledek biopsie pozitivní, tzn. že nálezem je zhoubný nádor, zkuste se nezhroutit...ale klidně brečte, nadávejte...prostě puste emoce ven...Ale zkuste se pak sebrat, myslet racionálně a hlavně vybudit svou psychiku...to bude vaše mocná zbraň (ale může být i nebezpečný nepřítel). 

Já jsem po oznámení výsledků šla do knikupectví pro knížku od Laury Janáčkové Život je boj (http://knihazivotjeboj.cz/) a večer vyrazila na festival.

Který čaj je vhodný pít v těhotenství, který při porodu a který pro zvýšení laktace? To se dočtete v novém článku na: http://www.pihatamama.cz/Recenze/Okoren-si-zimu-cajem-at-nestanes-se-hranostajem

Aktualizace: Recenze našich uživatelek z tohto testování si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Představte si farmu ukrytou v lůně přírody. V blízkosti lesy plné zdravých stromů, výživná půda, čistá voda i vzduch. Tak nějak vidíme ekologické zemědělství. Svým dětem chceme dávat jen to nejlepší, a pokud je to možné, i co nejšetrnější k přírodě. Víte, že firma HiPP se stará o přírodu, ale především o vaše děti a jejich zdraví? A proto vyhlašujeme výzvu na testování kojeneckých produktů. Těšíte se?

Co testujeme:

Testujeme výrobky, které prošly 260 kontrolami. Nová generace mléčné kojenecké výživy je speciálně vyvinuta podle vzoru složení mateřského mléka tak, aby efektivně kombinovala přírodní kultury mléčného kvašení a "galakto-oligosacharidy" GOS (jednoduše řečeno mléčný cukr z laktózy nebo potravinová vláknina). Mateřské mléko není sterilní tekutina, obsahuje přirozené bakterie (kultury mléčného kvašení) a obsahuje vlákninu - oligosacharidy. Tyto dvě složky tak působí v mateřském mléce symbioticky: probiotické bakterie v mateřském mléce osidlují střeva a odrážejí útoky škodlivých mikroorganismů. Oligosacharidy jsou potravou pro tyto bakterie.

Řada klinicky testovaných produktů na vyzkoušení pro vás se skládá z:

1. Přiražením ke stěně

Chlapeček má levou nohu 16,5 cm dlouhou, měřeno tímto způsobem.

2. Obkreslením chodidla
Při obkreslení celého chodidla naměřím více: 17,3 cm:

- obkreslování trvá, dítě se při něm hýbe, byť nepatrně, není jednoduché udržet tužku celou dobu pod stejným úhlem.


3. podle obtisku
Na obtisku nohy se zas ukáže jen 16 cm:

- při obtisku není na zemi celá délka nohy, vyvýšená část paty a prstů se na papír nikdy neobtiskne.

Stejné samozřejmě platí i při měření šířky nohy.


Koupila jsem na základě měření číslo 1 botu s vnitřní délkou 17,7 cm, je mu akorát.
Pokud bych se řídila měřením po obkreslení celé nohy, resp. podle obtisku, koupila bych botu buď výrazně větší, nebo o 5 mm menší.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.  Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Jejich recenze jsou tady. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu.

----

Báječný pomocník do každé domácnosti, hravě umyje okna, zrcadla a poradí si i s rozlitými tekutinami. Díky ohebnému krku se dostane i do těžko přístupných míst. O kom je řeč? O dalším produktu značky Vileda, který můžete vyzkoušet i vy! Windomatic.

Pojďme si ho představit blíž.

Co testujeme:

Universálního pomocníka do každé domácnosti. Windomatic je  účinný pomocník při mytí nejen oken, ale je vhodný i na zrcadla, sprchové dveře, prosklené dveře, skleněné stoly. Perfektně odvádí veškerou vodu, která se při mytí používá, povrch je potom dokonale suchý. Jeho sací síla je rozložena po celé šířce gumové lišty, což zajišťuje minimalizaci šmouh. Jeho baterie vydrží přibližně na umytí 120m2 plochy. Jeho flexibilní krk vždy zajišťuje správný úhel přístroje při mytí ploch, a tím i správný tlak pro dosažení těch nejlepších výsledků.

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat."