Nad druhým miminkem jsem začala přemýšlet, když prvorozené dcerce byl přibližně rok a půl. Jenže to nebylo jen tak. Dceru jsem kojila zcela podle jejích potřeb a stále jsem od porodu neměla menstruaci. Otěhotnění tedy nebylo možné (měřila jsem BT a věděla jsem, že nemám ani ovulaci). Po nějaké době jsem začala zkoušet pít bylinkové čaje na podporu cyklu a užívat tinktury. Až jsme si nakonec s kamarádkou, která řešila stejnou situaci, objednaly australské květové esence. Menstruaci jsem stejně nedostala. Jak jsem později zjistila, z první ovulace jsem rovnou otěhotněla 🙂 Početí miminka bylo vědomé. Věděla jsem, že je s námi, a že pokud se s manželem právě teď pomilujeme, otěhotním. Po nějaké době jsem si udělala těhotenský test a znovu jsem zažila ten úžasný hřejivý pocit při pohledu na druhou čárku testu. Manžel byl nadšený, dcera také. Byl listopad. Přišlo k nám miminko a my jsme začali řešit koupi domu, který se nám líbil. Cítila jsem, že pro druhé dítě potřebuji mít rodný dům... Chtěla jsem zapustit kořeny, mít kde pohřbít placenty dětí. Rodný dům pro mě byl velice zásadní.

Celé těhotenství probíhalo zcela bez komplikací, stejně jako to první. Akorát jsem již přesně věděla, co chci a co nechci. Na pravidelných gynekologických prohlídkách jsem odmítla ještě více vyšetření než u prvního těhotenství. Přesto mě lékařka stále vítala s úsměvem a já jsem jí za to velice vděčná. Věděla jsem, že chci zase rodit doma a bylo pro mě důležité, aby na to byla připravená i naše první dcerka a nebyla vyděšená. V rámci této „předporodní přípravy“, mě Timejka doprovázela na všechna vyšetření a na každou poradnu. Pustila jsem jí videa z pár pěkných porodů na internetu a vše jí, úměrně jejímu věku, vysvětlila. Věděla, co se u nás doma bude dít a že děti nenosí čáp 🙂 (když se jí narodila sestřička, měla dva a půl roku).

Během těhotenství jsme řešili hlavně dům a jeho rekonstrukci. Veškeré plánování a zařizování jsem měla na starost já. Bylo to náročné. Ze sto let starého domu zůstaly jen obvodové zdi. Vše se dělalo znovu. A jak už to bývá, rekonstrukce nešla zcela podle plánu. V květnu jsme museli vyklidit náš pronajatý byt, dům však nebyl obyvatelný. A tak jsme se uchýlili k tchýni. Tam jsem ale rodit nechtěla a ani nemohla. Tak jsme se nakonec slavnostně přestěhovali do domečku, kde nebyla koupelna, záchod, podlaha ani strop, pouze jeden stavební kohoutek se studenou vodu a kadibouda na dvorku... Jediné co fungovalo, byla elektřina. Na podlahách byl pouze štěrk a OSB desky pod nábytkem... Bylo léto, tak to nějak šlo. Byli jsme spolu a konečně ve svém. A co bylo hlavní, měla jsem pro druhé miminko tolik vysněný Rodný dům.Třetí noc v domě jsem ve 4 hodiny ráno začala cítit slabé kontrakce po 15-20 minutách. Manželovi jsem řekla, že už se asi něco začíná dít, ale ať jde normálně do práce. My jsme se starší dcerkou Timeou začaly den jako každý jiný. Šly jsme na nákup - pro kamarádku dřevěného koníka, pak do zdravé výživy (kde jsem si u kontrakce poprvé přidřepla) a vyřídit po městě takové ty běžné věci. Pak jsme šly domů. Když přišel manžel ve dvě hodiny z práce, šli jsme společně na oběd k mojí babičce. Na zpáteční cestě jsme se potkali s tchýní a já už se sem tam v kontrakci opírala o kočárek. Po obědě si Timejku odvezli moji rodiče na koupačku k nim do bazénu. Já jsem doma chodila po zahradě sem a tam, opírala se o stromy, o Zem, o lešení. Blížila se bouřka a kontrakce byly silnější a silnější. Po nějakém čase jsem měla chuť na teplou vanu. Šla jsem ke kamarádce, která bydlí kousek od nás a napustila si vanu u ní. Kontrakce ve vaně na 40 minut úplně přestaly a já odpočívala a trošku znejistila co se to děje. Potom už kontrakce začaly přicházet každých 3-5 minut a už jsem se jim musela více věnovat. Ve vaně jsem se samovyšetřila a odhadla, že jsem otevřená tak na 3-4 cm. Během mé koupele jel manžel k další kamarádce vypůjčit vařič, abychom měli kde ohřát vodu. Měla jsem doma dokonce přichystaný porodní bazének, ale ten jsme, vzhledem ke stavu rekonstrukce, ani nevytáhli z krabice. Po koupeli mě manžel vyzvedl. Od kamarádky mimo vařiče přivezl ještě termosku s úžasným čajem, skleničku medu a oříšků, abych měla dost energie. Bylo to milé překvapení. Po cestě domů už mě musel podepírat. Kontrakce už měly sílu. Doma jsme společně ještě rychle vybalili nějaké věci pro miminko. Ve 21 hodin nám prarodiče vrátili vykoupanou, nakrmenou a spokojenou Timejku. Timča mi během kontrakcí lezla po zádech, což mi moc pomáhalo na křížové bolesti, které jsem tentokrát měla. Podávala mi jídlo a pití a jednu dobu jsme si všichni tři i s manželem dokonce zpívali. Když jsem nebyla na všech čtyřech na posteli, opírala jsem se vestoje o postýlku a přitom ze mě začala odcházet krev. Timejka seděla za mnou na zemi, dívala se a hlásila každou kapku krve „kap, kap, kap“. Bavilo ji to docela dlouho. Krve se nebála, věděla, že k porodu patří.

Porodní asistentka přijela kolem 22 hodiny a byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Během porodu jsem se i díky její „neviditelnosti“ dokázala úžasně ponořit do sebe. Mnohem více, než u prvního porodu. Nepřála jsem si během porodu žádné vnitřní vyšetření, pokud to nebude nezbytně nutné. U prvního porodu mě vnitřní vyšetřování bolelo a bylo nepříjemné. Porodní asistentka mé přání respektovala a tak jsem mohla v klidu nerušeně rodit opravdu podle toho, jak jsem potřebovala. Dcerka už byla v tu dobu dost unavená a manžel se jí snažil marně uspat v nosítku, v kočárku, nic nefungovalo. Když jsem začala víc křičet, trošku se lekla a rozplakala. Manžel s ní odešel stranou a vysvětlil jí co se děje a že je vše v pořádku. Vrátili se zpět asi 20 minut před porodem miminka. Chvilku po tom, co mi praskla plodová voda. No…ona vlastně nepraskla, doslova explodovala a rovnou na porodní asistentku 🙂 Všichni jsme se chvilku smáli a utírali podlahu. Prasknutí plodové vody jsem tentokrát vnímala úplně jinak než u prvního porodu. Tenkrát to příjemné nebylo. Zato teď jsem při prasknutí vody měla úžasný, až orgasmický stav. Doteď na to ráda vzpomínám 😀 Tentokrát jsem u porodu měla mezi kontrakcemi delší prodlevu na odpočinek. Tělo fungovalo dokonale a přesně tak, abych vše v pohodě zvládla. Dcera ne a ne usnout. Byla a je stále zvyklá usínat u kojení, na což jsem já opravdu neměla ani pomyšlení. Podle slov PA vím, že Timejka chtěla stále prsíčko a že jsme jí říkali, že teď ne. Že si dají potom společně s miminkem. Já už jsem ale byla myšlenkami jinde a toto si nevybavuji.

V závěru porodu jsem cítila každý kousek těla miminka, jak se mnou sunul na svět. Bylo to úžasné propojení. Už jsem nestála, ale byla jsem na zemi v nohách postele v dřepu s jednou nohou opřenou do kleku. Během závěrečných kontrakcí jsem porodní asistentku pevně držela kolem ramen a mačkala jí vší silou. Po porodu jsem se jí za to omlouvala, byla totiž sama pár týdnů před porodem. Tentokrát jsem při prořezávání hlavičky cítila mírné pálení (u prvního porodu jsem nic takového necítila). Miminko jsem hladila po hlavičce a vítala je. Cítila jsem rodící se ramínka a potom už to šlo ráz na ráz. Miminko jsem chytila a porodní asistentka mi pomáhala ji přidržovat, otočit a odmotat pupeční šňůru, abych si maličkou mohla položit na břicho. Miminko bylo úžasné, teplé, voňavé a nádherné. Následovala chvíle, kdy se Vesmír zastavil, a my jsme se vítali a mazlili. Timejka byla, a rok po porodu stále je, ze sestřičky unešená.

Tak se nám 24. července před půlnocí ve znamení Lva narodila ve svém Rodném domě Alice Medea. Byla celá od krve a měla na sobě hodně mázku. Pusou jsem jí odsála krev z nosu a pusinky. Všichni jsme stále osahávali pupečník, jestli ještě tepe nebo už ne. (Od té doby Timejka hladí pupečník i na fotkách.) Její reakce bezprostředně po narození sestřičky byla úžasná. Předvedla nám fascinující „sesterský seznamovací tanec“. Lítala jak víla sem a tam, tu políbit ručičku, tady pohladit nožičku, semhle si přivonět a jaké má miminko vlásky. Bylo to úžasné, dojemné a nezapomenutelné. Alička se asi za hodinu sama doplazila k prsu a sama se přisála. Bylo úžasné ji při tom pozorovat. Jak je to malinké křehké tělíčko neuvěřitelně silné a přesně ví, co má dělat. Placenta odešla asi za hodinu a půl od porodu. Já už jsem byla trošku nervózní, tak jsem se zkusila zvednout z postele a popojít s miminkem v náručí do vedlejšího pokoje. Tam jsem placentu ve dřepu porodila. Byla celá a úplně v pořádku. Pořádně jsem si ji prohlédla a manžel potom přeřízl pupečník svým nožem. S PA pak udělali její obtisk na památku. Timejka usnula někdy před porodem placenty. Porodní asistentka mě zkontrolovala. Znovu se mi podařilo porodit děťátko bez sebemenšího poranění (tentokrát jsem vůbec nestihla cvičit s Epinem. A to měla Alice ještě o 1,5cm větší obvod hlavičky, než Timea. Příroda je prostě skvělá 😀).

Zavřete si na chvíli oči a představte si les, zaposlouchejte se do jeho šumění, pociťujte chvíli teplotu slunečních paprsků a nechejte se pohladit jemným laskavým vánkem. Sledujte mírné vlnění listí. Na chvilku se nechte unést situací a po několika okamžicích si všimněte svého dechu, svého tepu, toho, jak se Vaše tělo cítí. Teď si představte moře, plujete na voru na širém moři, máte žízeň, civilizace daleko. Najednou se vedle Vás zakousnou do rohu voru těsně vedle Vás nenasytné čelisti patřící ohromnému žraloku ne nepodobnému známé filmové předloze. Bojujete o život… teď si všimněte svého dechu, tepu, sevření žaludku… Změnil se Váš dech, zrychlil se tep Vašeho vystrašeného srdce? Pravděpodobně ano. Myšlenky mají vliv na naši fyziologii, na naše těla. Ovlivňují nejen celé orgány – srdce, plíce, ale působí doslova na každou buňku. Podle pocitů, které vyvoláme myšlenkami, můžeme léčit (placebo), můžeme působit bolest a nemoc (nocebo), můžeme dokonce působit přesně proti lékům, které mají chemicky ovlivnit tělo. Myšlenkami a stavem „duše“ už překonaly miliony lidí koberec žhavých uhlíků, některým lidem se jenom prostřednictvím myšlenek „otvírají“ rány na rukou a nohou – stigmata. To všechno dokáže mysl.

Představte si, jakým způsobem na naše těla asi působí dlouhodobý stres (patří mezi něj i strach ze zhoršení nemoci a další pocity spojené s nemocemi). Tématem vlivu psychiky, myšlení, pocitů, přesvědčení a stresu na naše zdraví, jak tyto poznatky využít, se zabývá psychosomatika – vědní obor, ve kterých jsou mediálně známí například MUDr. Jan Hnízdil a MUDr. Jarmila Klímová. Vlivem psychiky na to, jak moc se „vyjádří“ genetické informace, se zabývá epigenetika (z mediálně známých autorů například Dr. Bruce Lipton). V současnosti se uvádí, že 80 až 95% (podle zdroje a podle velikosti vlivu) nemocí je buď přímo způsobeno, nebo ovlivněno stresem.

Další oblastí, ve které stres působí, je výkonnost. Kdo by neznal, jak i dobře připravení máme potíže podat výkon – sportovní, intelektuální, hudební… - když máme třeba trému. Srdce nám divoce buší, potí se nám přinejmenším ruce nebo čelo, a my ne a ne si vzpomenout na to, v čem jsme si ještě včera byli tak jisti. Ale proč popisovat dále, asi najdeme málo lidí, kteří trému nezažili.

Myšlenky a emoce jsou navíc nakažlivé – ne nadarmo se psychosomaticky často léčí malé děti prostřednictvím ovlivnění pocitů (a stresu) matky či rodičů. Stejně jako se epidemicky dokáže šířit dobrá nálada, stejně (ne-li lépe) se může přenášet nervozita, vztek, nenávist (davové jednání jinak „klidných a normálních“ lidí, kteří se později diví, jak mohli něco takového udělat…). A lidé si často libují spíš v dramatech než klidných věcech – jestli teď nesouhlasíte, vzpomeňte si, o čem jsou nejběžnější filmy, jaké reportáže jsou nejčastěji ve zprávách, jaké emoce (a nadávky) se nejčastěji vyskytují při sledování sportovních utkání…

Jak se dají využít výše uvedené informace? Jedním z prvních „psychosomatiků“ byl Jacobson s jeho progresivní relaxací. Někomu to fungovalo, ale mnozí nepociťovali pokrok. Dále se začaly objevovat různé knihy, například od autorů Louise Hay, Ruedigera Dahlke, přístupy jako metamedicína, GNM, u nás už zmiňovaná Klímová. Spoustu lidí „chytlo“ tzv. pozitivní myšlení, mnohým ale nepomohlo. Přesně, jak je uváděné ve filmu „Co my jen víme“, kde jeden kněz říká: „pozitivní myšlení, jak se často užívá, je jen tenká slupka pozitivních myšlenek překrývající hromadu s.aček“ –  trochu jsem to zparafrázoval 🙂.  Další film, který velmi drsně ukazuje, jak „pozitivní myšlení“ je jen potlačováním nebo dokonce přetvářkou, je film „Kurz negativního myšlení“. Rozdíl totiž nedělá kvantita (i když taky), ale kvalita. Nejde o to, co říkáme, ale o to, co cítíme a o čem jsme přesvědčeni. Čemu věnujeme pozornost. Jestli si budu opakovat pěttisíckrát za den: “Jsem hubený“ a přitom si nechám vykládat karty, kdy zhubnu, budu se na sebe pitvořit před zrcadlem a vyhýbat se pohledům jiných, jak to asi dopadne? Další věcí je opravdové rozhodnutí – většina lidí je (i přes úmysl třeba držet diety, když jsme uváděli jako příklad hubnutí) rozhodnuta nevzdat se „potěšení“ z některých potravin…, vlastně dopředu ví, jak to dopadne, že? Kdo to nezná, třeba z jiné oblasti? Co třeba cigarety, prokrastinace, alkohol, facebook, a další a další?

Jak z toho ven? Jak naplnit sklenici plnou bahna křišťálovou vodou? Nabízím dvě cesty – přilévat čistou vodu, dokud se bahno úplně nevyplaví (pozitivní myšlení samo o sobě – říkám tomu tvrdá cesta – některým ale funguje) nebo napřed pořádně vyčistit špínu a pak nalít čistou vodu (měkká cesta) – co myslíte, že je účinnější? A co rychlejší? … Jak se dá čistit? Hledal bych v oblasti okolo zdrojů NLP (neurolingvistického programování), u NLP a u věcí, které z něj vychází. NLP vychází z práce několika osob: Miltona Ericksona (hypnotizér, který vytvořil „hovorovou hypnózu“), Virginie Satirové (velice úspěšná rodinná terapeutka), biologa Gregory Batesona a dalších. Z přístupů, které vyšly z NLP, bych jmenoval EFT (techniky emoční svobody Gary Creiga) a následovník EFTu – FasterEFT (emočně cílená transformace Roberta Smithse).

Třeba mi vypsání trochu pomůže od bolesti....

Takové věci se stávají-říkali mi doktoři .. asi si mysleli, že mi to pomůže. Ano, stávají se, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanou zrovna NÁM. Když se to nedotýká Vás nebo Vašich nejbližších, jde to mimo ...

Je mi čerstvých 28, manželovi o 9 let více. Vychováváme jeho děti z předchozího manželství a myslím, že i to byl důvod, proč jsme na miminko čekali. Pořád byl nějaký důvod proč počkat..až budou děti starší, až dodělám školu, ještě se na to necítím. Každopádně v červnu 2015 jsme se definitivně dohodli a já si naivně myslela, že v dubnu ze mě bude maminka. Já naivka ... na pozitivní test jsme si počkali 8 měsíců. Jako by to bylo včera-vždycky jsem si představovala, jak romanticky to manželovi oznámím-jenže já v šoku, v pyžamu, s počůraným papírkem v ruce stála mezi dveřma-neschopna slova. Byli jsme šťastní a začali jsme plánovat. Ne nadarmo se říká - když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány. Na druhé kontrole moje gynekoložka viděla dva váčky, ale jen v jednom živý plod-syndrom mizícího dvojčete prý je běžná věc, abych byla upřímná, ulevilo se mi-dvě děti naráz bych asi nezvládla-tímto obdivuju matky dvojčat a vícerčat. Do 13tt jsem měla ukázkové těhotenství-na 1.screeningu nám řekli chlapečka a manžel se dmul pýchou. Jenže pár dní po ultrazvuku jsem začala krvácet, žádné slabé špinění, ale kaluž krve pod nohama když jsem vstala na záchod. Okamžitě na pohotovost, miminko je v pořádku, placenta je na kraji branky, všechno bude v pořádku, poležte si pár dní doma a buďte opatrná. Jenže téměř po měsíci se situace opakovala-až sem si říkala, zda nemůžu mít nějaké "falešné" měsíčky. Opět pohotovost-jiný lékař-vidí tam malý hematom, odpočívejte a dodržujte klidový režim. Moje gynekoložka na kontrole už žádný hematom neviděla, tak jsme byli rádi a říkali si, že je vše za námi. Jenže situace se opakovala potřetí. Člověk by řekl, že bych už měla být odolná, ale každý návštěva pohotovosti mě snad sebrala pokaždé víc a víc. Paní doktorce se nezdá množství plodové vody-ve zprávě jsem měla spodní hranici a to mě dost vyděsilo. Prý se ale stále obnovuje, tak se nemám čeho bát. Toto mi řekla doktorka v neděli s tím, že ve čtvrtek jsem byla objednaná na 2.screening, tak napsala zprávu doktorovi, ať si na to dá pozor. Na screeening jsme se s manželem moc těšili, byli jsme trochu zklamaní, že se malej nechtěl moc ukazovat, ale vše co se má zkontrolovat bylo v pořádku, i ta plodová voda byla podle pana doktora v normě. Čím nás ale překvapil, že řekl, že asi holčička 🙂 takže my vlastně doteď nevíme pohlaví. Popřál mi ať už mám těhotenství v pořádku a bez komplikací a my s klidným srdcem odcházeli z ordinace. Následující týden se opět objevila krev, bylo to ale přes den a tak jsem jela ke své gynekoložce, viděla tam někde malou sraženinu a do průkazky mi napsala "Nelze vyloučit vcestná placenta". Pořád jsem ale byla jakž takž v klidu, prostě někdo takovýhle průběh těhotenství má, to se nedá nic dělat, říkala jsem si a dodržovala klidový režim u maminky se všema výhodama. V noci na úterý se mi zdálo, že hrozně moc krvácím, tak jsem utíkala na záchod a jen voda...vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být plodovka, byla jsem štastná, že to není krev. Šla jsem spát, ale ráno se to opakovalo, volala jsem doktorce a ta říkala, ať okamžitě přijedu a že uděláme test. Přinesla jsem vložku, test dělala předemnou, negativní i z vložky, i z následného stěru. To už sem ale byla neklidná a řekla jsem, že by mi snad bylo líp v nemocnici. Říkala, že mi to klidně napíše, ale že si myslí, že si mě tam stejně nenechají. Ve zprávě bylo napsáno "pro neklid pacientky"...samozřejmě že jsem byla neklidná když jsem dva měsíce na střídačku krvácela, špinila a teď do toho ta voda!!!! V nemocnici se tvářili jako co tam vůbec dělám, když test byl negativní. No nic-asi pro klid pacienty si mě tam nakonec nechali a já si říkala, že teď už sem pod dohledem, že to bude dobrý. Když sem se šla sprchovat, sestřička po mě chtěla vložku na test. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem v klidu usnula, že asi je vše ok. Ráno přišla doktorka, že je jí to hrozně líto, ale že je to ta plodovka a ve 21 tt se nedá nic dělat. Konec, zhroutil se mi svět, chtěla jsem umřít a nevěřila jsem tomu, že kvůli jednomu testu má všechno skončit. Nechala jsem si zavolat doktora, který se mi to snažil vysvětlit. Že nevěří na zázraky a že je pro ukončení těhotenství, že i kdybychom to uměle udržovali do toho 24 tt že nám nikdo nedokáže říct, že miminko bude zdravý. Druhý den že se udělá ultrazvuk a budeme se muset rozhodnout. Bylo to hrozné-sice jsem ještě necítila pohyby, ale podle ultrazvuku jsem věděla, že miminko žije, to ho mám jen tak zabít? Když už jsme spolu vybojovali půlku? Co když se rozhodnu pro vyvolání potratu a pak z pitevní zprávy se dozvím, že vlastně vše bylo ok? Ale co když se rozhodnu pro to neukončovat a narodí se postižené miminko? Dokážu s tím žít? Nebo mě to dožene za týden a potratím někde sama doma? Chci to? Nejhorší noc v mém životě...

Druhý den ultrazvuk rozhodl za nás-vůbec žádná plodová voda-všichni lékaři se shodli, že to je situace, která nedává šanci na přežití…

Podepsali jsme tedy s manželem papíry a poprvé zavedli tablety na vyvolání-že prý 99% žen potratí do 24 hodin. No já nikdy nemám nic normálně, takže já se tam trápila 3 dny.

Teď bych chtěla popsat, jak samotný potrat probíhal-kdo se na to necítí, nečtěte dál, ale mě tenkrát takovýhle informace pomohli, když sem nevěděla, co mě čeká...

Moje milé spolubojovnice za lepší a zdravější postavu, jmenuju se Lucka, jsem obyčejná ženská a máma na mateřský s dvouletou dcerou Natálkou. Vždycky jsem bojovala s váhou, prošla jsem si snad všemi možnými, dobrými i špatnými, způsoby hubnutí… od radikálního omezení jídla, přes „kouzelné prášky”, zumbu, detox organismu… O tom bych mohla psát hodiny a hodiny. Váha šla vždy dolů a jak už to tak bývá, dostavil se ,,jojo efekt“ a vše mi tělo vrátilo i s úroky.

Když jsem otěhotněla, měla jsem zrovna oplácané období a děsila se, kolik kilo přiberu a jak budu po porodu vypadat. Nakonec to bylo 17 kg. V porodnici zůstalo 8 kg. Rodila jsem akutním císařským řezem – což zachránilo Natálce život. Díky tomu jsem nesměla aspoň půl roku cvičit. Stres s malým ubrečeným uzlíkem mi taky nepřidal…Můj pohyb byla maximálně procházka s kočárkem. Do toho problémy s kojením, kdy mě i laktační poradkyně doporučovala se cpát a pít smetanu do kafe! A já, zoufalá se zatemněným mozkem, poslouchala jako tupá ovce...

Kdy se to zlomilo? Už jsem se na sebe nemohla dívat – prosinec 2014. Vždycky jsem chtěla být „ta hezká maminka“ a při pohledu na fotky a do zrcadla jsem nevěřila svým očím. A tak jsem do toho v lednu 2015 pořádně opřela. Zvážila se – vážila jsem úctyhodných 99 kg!, změřila a vyfotila. Změnila jsem stravu a začala se hýbat… a světe div se, výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na začátku cesty pro mě byl velikou oporou právě modrý koník, kde jsem si založila album. Vzala jsem to jako závazek. Sdílet s ostatními svoje pocity, pokroky a nebo neúspěchy. Opravdu mi to hodně pomohlo. Opora a slova chvály některých z Vás mě ohromně nakopávala. Je to jako včera, kdy jsem si denně fotila svoje jídlo a poctivě ho vkládala do alba. Kdy jsem se radovala z každého centimetru a nebo kila, které zmizelo.

Stala se z toho moje záliba, můj nový a lepší život. Našla jsem se a pokračuju stále dál. Aktuálně můžu hrdě říct, že jsem zhubla 30 kilogramů a nespočet centimetrů. A nebyla bych to já, abych pořád nebyla nespokojená....🙂 Takže nekončím. Naopak! Rozhodla jsem se podělit se s vámi o svou cestu, postřehy a předat svoje zkušenosti dál, podpořit ty, co se rozhodnou pro změnu. Tak jako jsem to udělala já!

Celá tahle moje rok a půl dlouhá cesta mě naučila spoustu věcí.