Když v rámci organizace akce #vanoce_s_ambasadorkami padl návrh, že budeme s dětmi péct, zamlžil se mi zrak, srdce rozbušilo a při pomyšlení na spolupráci s Katkou a Benem u pečení se mi udělalo docela nevolno. Ne, že bych s nimi netrávila ráda čas a nevěnovala se ráda společným aktivitám, ale kombinace mouka, trouba, těsto a především Beník mě vyděsila k smrti. Nicméně, bylo odhlasováno a téma článků jasně dané. BUDEME PÉCT.

Tak bylo na mně zvolit recept, který bude nějakým způsobem zajímavý pro všechny. Pro vás jako inspirace na pečení, které hravě zvládnete ve spolupráci s dětmi, pro mě (jakožto necukrářku) jako cukroví, na kterém není co zkazit a taky pro mého muže jako hlavného jedlíka, ať mu taky chutná.

Výběr proto padl na skořicové sušenky. Snadná příprava zábavná i pro děti, neodolatelná skořicová (vánoční) vůně a... Kdo by neměl rád sušenky?

Co tedy na tento vánoční mls potřebujeme?

Na tomhle receptu je úplně nejlepší, že je na přípravu absolútně jednoduchý a rychlý. Máslo necháme povolit na pokojové těplotě a všechny ingredience kromě vajíčka smícháme v jedné velké míse. 

Vajíčko přidáme až nakonec a důkladně zapracujeme do těsta. Těsto pak vyválíme na cca půl centimetru (tloušťka jde libovolně měnit, v troubě už sušenky "nenarostou", ale čím vyšší bodou, tím déle se budou péct) a vykrajujeme sušenky libovolného tvaru a velikosti. My jsme se na nich vyřádili razítky z PEPCO.

Krásné pondělní ráno!

Pomalu ale jistě nám začíná další adventní týden, kdy už většina z nás začíná péct a chystat vše nezbytné na svátky - samozřejmě v případě, že jste ještě nezačali. Já začala včera. A s radostí oznamuji, že nepořádek na fotce z naší kuchyně (v článku) již není aktuální!=) A s daleko lepším pocitem, vám teď můžu přichystat krásně vánoční soutěž o opravdu velké balíčky!

Jak to bývá u nás?

Každý rok, okolo devátého prosince, začínají přípravy u nás doma. Pro někoho je to pozdě, pro někoho brzy. Pro nás tak akorát. Pořádný úklid jsem plánovala někdy od září, ale nakonec se na něj dostalo až teď... Takže jsem uklidila to nejnutnější a skončila, protože víc toho nestihnu. A nějak mě to netrápí, mělo to tak být🙂 Pro můj dobrý pocit je potřeba jediné - mít vypucovanou kuchyň a obývák s ložnicí. Což máme. A já můžu začít péct🙂Jak jste si mohli všimnout v mém předešlém článku, začínáme každoročně vanilkovými rohlíčky. Minulý týden jsme si to s Adámkem natrénovali, teď už máme praxi a můžeme se do toho pustit oficiálně. 

Pokud by někoho zajímalo, jaké druhy cukroví pečeme, není jich moc a nejsou vlastně vůbec ničím zvláštní. Na rozdíl od spousty lidí z okolí, nemáme rádi plněné cukroví. Plním vlastně jen úlky a linecké, zbytek je suchý a hodně ořechový. Pro příklad přidávám seznam z loňska, letos to nebude jinak:

Kakové kuličky P.N., Úlky, Linecké, Vanilkové rohlíčky, Ořechové kopečky, Masarykova kolečka, Medové perníčky, Ořechové hubinky, Ořechové hrudky, Husarské knoflíčky s pomerančovou kúrou.

Tak už ti to začne! Máma na tebe nebude mít čas, už nebudeš mazlíček, budeš se muset dělit o hračky, budeš muset být potichu kvůli miminku... Jak já tyhle řeči nesnášela, když jsem čekala své vytoužené druhé miminko! Hlavně proto, že jsem byla přesvědčená, že to zvládneme a nic z toho se nesplní. Ale tak trochu i proto, že jsem o sobě občas pochybovala – a bála se, že se splní.

Vždycky jsem věděla, že chci hodně dětí. Neměla jsem pochybnosti. Ale také jsem četla spoustu článků o tom, jak moc naši osobnost ovlivňuje počet sourozenců a naše pořadí v rodině. Také jsem viděla miminka, odložená do košíků nebo kočárků, aby máma měla čas na staršího. Nebo osamělé starší dítko, zatímco maminka kojila nebo přebalovala mimčo. A večer před usnutím, když jsem poslouchala oddychování své prvorozené, mě přepadala panika, jestli ten kopající tvoreček v mém břiše přece jen nebyla chyba a jestli to zvládnu. Je nějaká maminka více dětí, která si těmihle obavami neprošla taky? Pochybuju...

Čím víc dětí, tím víc legrace!

A pak se narodil syn a začal kolotoč. Snažila jsem se, abychom si tu jízdu užívali pořád všichni spolu a nikdo nepostával opodál, ale co vám budu povídat, někdy to bylo obtížné a většinu času pěkně vyčerpávající. A pak jednoho dne synek otevřel oči a podíval se na ségru pohledem, v němž bylo něco, co jsem já, jeho máma, ještě nikdy neviděla. Jednoho dne řekl "Kagí", mnohem dřív, než se naučil vyslovovat "máma", a pak se na ni usmál tak, že jsem pochopila, že jeho nejmilovanější člověk na světě nejsem já. Pak se jednoho dne chytili za ruce a vyrazili spolu vstříc světu, ve kterém se mají a budou mít navzájem, takže nebudou nikdy sami. A pak k nim jednoho dne ještě přibyla naše maličká.

Dneska se s námi na tom kolotoči točí tři děti a někdy je to pěkně zběsilá jízda. Ale větší legraci jsem v životě nezažila! Takže jestli ve vás teď zrovna hlodá červíček, jestli si máte nebo nemáte pořídit další dítě, jestli zvládnete dát všem dětem to, co potřebují, nebo jestli vaše další těhotenství nebyl moc velký plán nebo snad dokonce chyba, tohle je to, na co jsem přišla a co vám chci říct:

1. Větší rodina, víc lásky

Toto je jeden z mnoha mýtů, které se o kojení a tvorbě mateřského mléka říkají a šíří internetem. Patří k nim samozřejmě i přední, zadní, slabé, hladové a nevímejakéještě mléko. Zda jsou to opravdu jen mýty, nebo je na nich něco pravdy, nám řekla Radka Jakubová, laktační poradkyně.

A jaké mýty jste se o kojení naposlouchaly vy? Pište nám to do komentářů pod video na YouTube.

Modrý koník team

Klukovi v tomto příběhu budu říkat Jakub. Jakub měl mít pro třídu připravené povídání o jedné řecké pověsti. Došel k tabuli, řekl její název, pak zrudl, zasekl se a nastalo ticho. Takové to třeskutě tiché ticho, kdy se děti ve třídě přestanou zabývat pohledem z okna, čmáráním si propiskou na ruku a pozorováním roztřepených konečků vlasů. Třída se zcela ztiší a všichni se soustředí na divadlo, které se začíná odehrávat přímo před tabulí. "Jakube, začni klidně ještě jednou. Děje se něco? Víš, co? Sedni si a uvidíme, třeba to do konce hodiny ještě dáš." 

Nedal. Seděl v lavici, oči měl zalité slzami a upřeně zíral před sebe.. Ale protože se ve třídě děje spousta dalších věcí, za pár minut už tomu nikdo kromě mě nevěnoval pozornost. Jakub se celkem uklidnil, ale mému pohledu se vytrvale celou hodinu vyhýbal. Po zvonění za mnou přišel s omluvou že vůbec neví, co se s ním dělo. Dohodli jsme se, že to nebudeme dělat problém, on mi tu notoricky známou pověst převyprávěl o přestávce a bylo. A protože v dalších hodinách už to byl opět starý známý Jakub, tuto příhodu jsem odsunula někam do pozadí.

Za čtrnáct dní se konaly třídní schůzky. Přišla za mnou maminka, kterou jsem vůbec neznala a vláčela s sebou dárkovou tašku. Představila se jako Jakubova matka a začala mi děkovat za moje vstřícné jednání. Vstřícné jednání? "Ano, ano. Ani doma nechápal, co se stalo, on trémou netrpí. Paní učitelko, za to, že jste ho posadila a nenutila ho to převyprávět, tak tady máte." A podávala mi fialovou tašku s motivy levandule . Bránila jsem se, bylo mi to trapné. To přece nebyla vstřícnost, ale samozřejmost. "Ne paní učitelko, nebyla. Spousta učitelů by si ho vychutnala." 

Tak jsem si ten dárek vzala. Paní mi ještě jednou poděkovala a odešla. Nechala mě stát v prázdné třídě se spoustou otázek, myšlenek a s instantní kávou a sypaným čajem na pevné nervy.