Všetky mamičky, ktoré máte alebo ste mali doma plačlivé ubolené bábätká viete, ako bezradne sa cíti matka hľadiaca na svoje utrápené dieťa, ktorému nevie pomôcť.

Možno to zažívate práve teraz pri svojom pártýždňovom bábätku... Večerné či nočné plače, niekedy aj celodenné, problém uspať dieťa či preložiť ho do postieľky... Nepokoj a stres, revúce klbko, ktoré ukľudnujete v nosiči či šatke.

Žiaľ, aj  také sú prvé týždne s novorodencom. Viem to, lebo som si tým prešla sama s našim druhorodeným synom. Veľmi som sa ho snažila kojiť, no on odmietal, neprospieval, plakal a ja som v podstate prvé týždne jeho života len tíšila jeho bolesť. Celé dni som ho uspávala, nosila v šatke, nech si oddýchne a zospí... a nech je aspoň chvílku ticho a neplače...

To najhoršie, čo ma priam zožieralo, bol fakt, že sa po každom kojení zvíjal a tváril sa, akoby som mu dávala jed, i keď som si na stravu dávala ako druhorodička pozor (prvého syna som kojila rok a pol). No toto bolo celé zle. Plač, kŕče, všetko v ňom stálo, rektálna rúrka.... Neboli to len klasické večerné kolikové príhody, on bol nepokojný celý deň a noc. Ani neviem koľko desiatok nocí som strávila pochodovaním po byte a tíšila ho. Nespočítam noci, ktoré sme od únavy skončili v kúpelni a zaspali pri šume ventilátora aspoň na chvíľu obaja, i keď ja po sediačky. Takto som si prvé týždne s bábätkom rozhodne nepredstavovala. Keby to bolo moje prvé dieťa a nevedela by som čo a ako, asi by som bola zrelá na psychiatriu.

Rozuzlenie prišlo v štvrtom mesiaci, kedy sa mi ho podarilo nastaviť aspoň na umelé mlieko a vyriešiť 1 z jeho problémov a príčinu bolesti bruška – laktózovú intoleranciu. Ďalšie, ako neschopnosť tráviť lepok či bielkovinu kravského mlieka sa pridávali neskôr a až ku koncu prvého roka jeho života som pochopila, že mám doma malého intoleranta. Jeho plač bol reakciou na zloženie materského mlieka, ktoré som mu servírovala a ktoré on nebol schopný stráviť.

V súčasnosti je to veselý a veľmi aktívny 1 a pol ročný nezbedník. Vďaka správnemu nastaveniu stravy v podstate spokojné, prospievajúce i celkom dobre spiace dieťa. No mne ten jeho stav aj tak posledné mesiace chodil po rozume....

Když v rámci organizace akce #vanoce_s_ambasadorkami padl návrh, že budeme s dětmi péct, zamlžil se mi zrak, srdce rozbušilo a při pomyšlení na spolupráci s Katkou a Benem u pečení se mi udělalo docela nevolno. Ne, že bych s nimi netrávila ráda čas a nevěnovala se ráda společným aktivitám, ale kombinace mouka, trouba, těsto a především Beník mě vyděsila k smrti. Nicméně, bylo odhlasováno a téma článků jasně dané. BUDEME PÉCT.

Tak bylo na mně zvolit recept, který bude nějakým způsobem zajímavý pro všechny. Pro vás jako inspirace na pečení, které hravě zvládnete ve spolupráci s dětmi, pro mě (jakožto necukrářku) jako cukroví, na kterém není co zkazit a taky pro mého muže jako hlavného jedlíka, ať mu taky chutná.

Výběr proto padl na skořicové sušenky. Snadná příprava zábavná i pro děti, neodolatelná skořicová (vánoční) vůně a... Kdo by neměl rád sušenky?

Co tedy na tento vánoční mls potřebujeme?

Na tomhle receptu je úplně nejlepší, že je na přípravu absolútně jednoduchý a rychlý. Máslo necháme povolit na pokojové těplotě a všechny ingredience kromě vajíčka smícháme v jedné velké míse. 

Vajíčko přidáme až nakonec a důkladně zapracujeme do těsta. Těsto pak vyválíme na cca půl centimetru (tloušťka jde libovolně měnit, v troubě už sušenky "nenarostou", ale čím vyšší bodou, tím déle se budou péct) a vykrajujeme sušenky libovolného tvaru a velikosti. My jsme se na nich vyřádili razítky z PEPCO.

Krásné pondělní ráno!

Pomalu ale jistě nám začíná další adventní týden, kdy už většina z nás začíná péct a chystat vše nezbytné na svátky - samozřejmě v případě, že jste ještě nezačali. Já začala včera. A s radostí oznamuji, že nepořádek na fotce z naší kuchyně (v článku) již není aktuální!=) A s daleko lepším pocitem, vám teď můžu přichystat krásně vánoční soutěž o opravdu velké balíčky!

Jak to bývá u nás?

Každý rok, okolo devátého prosince, začínají přípravy u nás doma. Pro někoho je to pozdě, pro někoho brzy. Pro nás tak akorát. Pořádný úklid jsem plánovala někdy od září, ale nakonec se na něj dostalo až teď... Takže jsem uklidila to nejnutnější a skončila, protože víc toho nestihnu. A nějak mě to netrápí, mělo to tak být🙂 Pro můj dobrý pocit je potřeba jediné - mít vypucovanou kuchyň a obývák s ložnicí. Což máme. A já můžu začít péct🙂Jak jste si mohli všimnout v mém předešlém článku, začínáme každoročně vanilkovými rohlíčky. Minulý týden jsme si to s Adámkem natrénovali, teď už máme praxi a můžeme se do toho pustit oficiálně. 

Pokud by někoho zajímalo, jaké druhy cukroví pečeme, není jich moc a nejsou vlastně vůbec ničím zvláštní. Na rozdíl od spousty lidí z okolí, nemáme rádi plněné cukroví. Plním vlastně jen úlky a linecké, zbytek je suchý a hodně ořechový. Pro příklad přidávám seznam z loňska, letos to nebude jinak:

Kakové kuličky P.N., Úlky, Linecké, Vanilkové rohlíčky, Ořechové kopečky, Masarykova kolečka, Medové perníčky, Ořechové hubinky, Ořechové hrudky, Husarské knoflíčky s pomerančovou kúrou.

Tak už ti to začne! Máma na tebe nebude mít čas, už nebudeš mazlíček, budeš se muset dělit o hračky, budeš muset být potichu kvůli miminku... Jak já tyhle řeči nesnášela, když jsem čekala své vytoužené druhé miminko! Hlavně proto, že jsem byla přesvědčená, že to zvládneme a nic z toho se nesplní. Ale tak trochu i proto, že jsem o sobě občas pochybovala – a bála se, že se splní.

Vždycky jsem věděla, že chci hodně dětí. Neměla jsem pochybnosti. Ale také jsem četla spoustu článků o tom, jak moc naši osobnost ovlivňuje počet sourozenců a naše pořadí v rodině. Také jsem viděla miminka, odložená do košíků nebo kočárků, aby máma měla čas na staršího. Nebo osamělé starší dítko, zatímco maminka kojila nebo přebalovala mimčo. A večer před usnutím, když jsem poslouchala oddychování své prvorozené, mě přepadala panika, jestli ten kopající tvoreček v mém břiše přece jen nebyla chyba a jestli to zvládnu. Je nějaká maminka více dětí, která si těmihle obavami neprošla taky? Pochybuju...

Čím víc dětí, tím víc legrace!

A pak se narodil syn a začal kolotoč. Snažila jsem se, abychom si tu jízdu užívali pořád všichni spolu a nikdo nepostával opodál, ale co vám budu povídat, někdy to bylo obtížné a většinu času pěkně vyčerpávající. A pak jednoho dne synek otevřel oči a podíval se na ségru pohledem, v němž bylo něco, co jsem já, jeho máma, ještě nikdy neviděla. Jednoho dne řekl "Kagí", mnohem dřív, než se naučil vyslovovat "máma", a pak se na ni usmál tak, že jsem pochopila, že jeho nejmilovanější člověk na světě nejsem já. Pak se jednoho dne chytili za ruce a vyrazili spolu vstříc světu, ve kterém se mají a budou mít navzájem, takže nebudou nikdy sami. A pak k nim jednoho dne ještě přibyla naše maličká.

Dneska se s námi na tom kolotoči točí tři děti a někdy je to pěkně zběsilá jízda. Ale větší legraci jsem v životě nezažila! Takže jestli ve vás teď zrovna hlodá červíček, jestli si máte nebo nemáte pořídit další dítě, jestli zvládnete dát všem dětem to, co potřebují, nebo jestli vaše další těhotenství nebyl moc velký plán nebo snad dokonce chyba, tohle je to, na co jsem přišla a co vám chci říct:

1. Větší rodina, víc lásky