Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Zdravím všechny maminky, tatínky,

a věřím, že Vám bude v mnohém nápomocná nová poradna o všem, co se Výživného na dítě týká.

Spojili jsme síly s VašeVýživné.cz, které má už od roku 2011 bohaté zkušenosti s 25000 rodiči, jenž se na ně obrátili ve věcech jako:

• asistování při vymáhání výživného,
• poradenství v oblasti výživného,
• šíření osvěty o výživném jako takovém;

Vím, že výživné na dítě/děti řeší spousta rodičů (a to  nejen v ČR) a je potřebné jim v tomto podat pomocnou ruku. I proto mám osobně velkou radost, že od dnešního dne spolupracejeme s VašeVýživné.cz a Vy tak můžete Poradnu u nás, na Koníku, stejně jako jakoukoli jinou, využívat zdarma a anonymně. 

Mějte se fajn a přeji hodně štěstí!

Je to trochu nezvyklé, ale výjimečně nepíšu článek se zdravotnickým tématem...ale doufám, že vás minimálně pobaví nebo se mnou budete soucítit 🙂

Novoroční předsevzetí si nikdy nedávám. Tak nějak mi to přijde nesmyslné. Když chci něco změnit, tak se do toho pustím hned, dokud jsem plná entuziazmu a neodkládám to až na nový rok...to má logiku ne?

No jenže letos jdem udělala výjimku. CHYBA! Asi karma nebo co...

Jelikož jsme se před Vánoci opět stěhovali, tak jsem už po několikáté zase skládala tu hromadu krásného oblečení z dob ,,před Míšou´´, které je mi prostě zoufale malé ☹

No a tak se tak dívám na ty hadry a říkám si, že letos začnu nový rok detoxem a dietkou... Začalo to nevině. Koupila jsem Matchu a zelený oves. Upekla koláč ze špaldové mouky a měla jsem ze sebe super pocit... No a pak jsem vyrazila na obídek do vietnamské veganské restaurace...no protože budu taky trošku šetřit zvířátka že?

No a pak to všechno začalo. To jídlo sice chutnalo fajn, ale bylo v něm i něco navíc...

Vždycky jsem se bála toho, jak Laura bude na druhé miminko reagovat. Honily se mi v hlavě otázky tipu : Co když bude žárlit? A bude hezky žárlit nebo zle? Co když bude zlá a bude jí ubližovat? Atd...

Když jsem porodila Amálku a Laura nás s tatínkem byli navštívit v porodnici, tak tam hrozně zlobila a upozorňovala na sebe a o segru se ani nezajímala. Podívala se jen na ní, ale tim to haslo. Když jsme přišly domů z porodnice, bylo to ůplně něco jiného. Už nezlobila, ale stále si jí nevšímala. Asi si myslela, že je Amálka pujčená. Cca po dvou dnech jí asi docházelo, že Amálka je naše a né pujčená,a tak mi začala pomáhat, hladit jí a pusinkovat. 

Den ode dne je to lepší a lepší. Když Amálka pásla koničky Laura si lehla vedle ní a pásla s ní. 

A teď už jí chce chovat a povídá si sní a nebo u ní sedi a ukazuje jí hračky. Jsem ráda, že se maj holky tak rádi a už se těším až tu budou spolu řádit.