Jídlo je s námi propojené jako strom vrostlý svými kořeny do země. Provází nás životem, dodává sílu, potřebné živiny, ale i různou škálu chuťových prožitků a vjemů. Jsme na potravě životně závislí. Prostřednictvím jídla lze manipulovat, ubližovat, trestat i odměňovat.

Jídlo je druhá máma

Novorozenecké a kojenecké období bývá nejpříjemnějším časem našeho života. Jídlo, pokud je ho v mámině prsu dost, je spojováno s nejslastnějšími pocity, láskyplným máminým objetím, které chrání a uklidňuje, s přímým měkoučkým kontaktem kůže na kůži, s vůní, laskajícím pohlazením i vroucím povídáním maminky. Už tady na sebe vzájemně působí děťátko a maminka, dávající při krmení signály, které jsou vnímány dítětem jako ubezpečení, odstraňování nepříjemných pocitů hladu, snižování vnitřního pocitu úzkosti strachu. Mateřské mléko je sladké, teplé a ne nadarmo nás i v dospělosti šálek teplého mléka s medem dokáže příjemně naladit.

„Mám 2,5 týdenní holčičku, kterou plně kojím. Problém je, že u prsa vydrží hrozně dlouho, vlastně se mi ještě nestalo, že by se sama pustila a už nechtěla pít. Asi jí chutná,“ píše maminka allinka_k z diskuzního fóra Dlouhé a časté kojení miminka.

Začátky manipulace s jídlem

Zpráva, že na světě je spousta dalších dobrot, než jen mateřské mléko, je pro dítě radostnou a dobrodružnou informací. Začne spontánně ochutnávat vše, co mu přijde pod ruku. Tedy i mravence, písek nebo trávu. Všechno je zajímavé a ty dobré druhy jídel si rychle dítě zapamatuje.

Dudlík, pro někoho zlo a pro druhého záchrana. Názory na jejich používání se liší. Jsou maminky, které šidítka striktně odmítají s tím, že jim kazí kojení. Zastánkyně naopak tvrdí, že kojily bez potíží i s dudlíkem.

Maminky, které jsou proti dudlíkům tvrdí, že dítě si na něj zbytečně zvykne a jeho používání je jen pohodlnost. Zastánkyně zase argumentují, že si někdy chtějí také prostě vydechnout a nechtějí, aby jejich prsa dudlík nahrazovala. Pravda je asi někde uprostřed a každý musí zvážit, zda dudlík používat chce nebo ne.  Pokud tedy dítě dudlík z nějakého důvodu má, nastane doba, kdy už bude jeho používání nežádoucí a vy budete chtít vaše dítě odnaučit jeho cumlání. Jak ale na to, abyste se vyhnuli násilnému odebrání, které by doprovázel pláč?

Kdy nastává ten správný čas pro odebrání dudlíku?

Z celosvětových výzkumů vyplývá, že dítě by si mělo odvykat postupně od 7. měsíce věku. Všeobecně se doporučuje odebrat trvale dudlík do dvou let. Dlouhodobé používání by mohlo vytvořit opravdu těžko řešitelnou závislost a zároveň vede i k různým zdravotním problémům (ochabnutí svalů a potíže s postavením stálých zubů).

Metody, které mohou pomoci odnaučit dítě od dudlíku:

Možností je hned několik, záleží na vás, kterou si vyberete nebo která se vám osvědčí.

S narozením H. jsem se těšila jak budeme moc kojit i po mnoho pokusech a přikládání se mi mléko bohužel neudělalo. S H. jsme vyzkoušeli spoustu mliček a ne všechny vždy sedli, jednou to bylo blinkáni, pak zase bříško. I to byl jeden s důvodu proč jsme se zapojili do testu BEBA.

Usmálo se na nás štěstí a byly jsme vybrani 🙂 První dojem byl překvapující - přišel obr balík a v něm dvě dózy BEBA, vzhled mě mile překvapil.

První den byl až nad očekávání příjemný H. ani neblinkal ani nebrečel od bolesti bříška a jako plus jsme se mohli konečně i vyspat 🙂 Čekala jsem co bude dál a opravdu mě to mile překvapilo. Ostatní dny byly s BEBOU hned lepší a jednodušší, přípravu mlička se naučil i tatínek a maminka mohla i relaxovat.

Velké + přidávám i za chuť. Zkoušeli jsme Sunar ten je podle mého názoru sladký a Nutrilon takový nemastný/neslaný. H. mi po mlíčku krasně přibírá, protože díky BEBY spapa víc mlička než u ostatních značek.

Jako - bych dala chybějící dávkovač na dvě až tři porce co se dá dat krásně do kabelky, nevšimla jsem si že by ho BEBA nabízela třeba i v obchodě . 

Jako velké + bych dala že se dóza dá využít na více věcí - květináč/pokladnička/bubínek.

Dnes je to 6 dní od mého druhého porodu, který byl tentokrát přirozenou cestou. První porod byl proveden sekcí a já byla tenkrát velmi zklamaná, že jsem si "neužila" klasický porod..No, to jsem si teda naběhla 😀

Ve čtvrtek 12.4. jsem šla na kontrolu do rizikové poradny a vzhledem k tomu, že jsem už dva týdny byla otevřená na 2 cm, o den dříve mi odešla hlenová zátka (což mi řekla až sestřička z močového testu), blížil se víkend a termín produ jsem měla 18.4., jsem si řekla o Hamiltonona.  Neměla jsem moc tušení do čeho jdu a musim dodat, že to bylo dost nepříjemné, i když né tolik   jako klasické vyšetření. Každopádně už po odchodu z porodnice mi nastoupily mírné      bolesti jako při ms, ale dalo se to vydržet a já měla ještě v plánu nějaké nákupy v H&M a Dmku 🙂 Ještě než jsme šli s manželem vyzvednout syna ze školky, jsem si stihla udělat manikůru 😀 Prostě pohodička, užili jsme si poměrně krásné odpoledne na hřišti, kde už se mi ale bolesti stupňovaly.

Ten večer měl navíc manžel trénink, takže na mě bylo koupání a uspávání prvorozeného, jenže kolem 19h už jsem měla bolesti celkem velké.Pořád jsem chodila kolem hodin a    počítala, jestli už je to trochu pravidelné a když už se mi to zdálo po 5 minutách, šla jsem volat manželovi ať radši přijede. Vykoupala jsem Kubu, dobalila tašku jak svojí, tak jeho k babičce, dokontrolovala papíry pro porodnici a vyrazili jsme.Cestou v autě se mi          bolesti zkrátili na 4 min. a manžel začal být značně nervózní (později mi řekl, že se bál, aby mi nepraskla voda v autě 😀) Odevzdali jsem Kubu babičce a vyrazili do porodnice.

Natočili mi monitor, ale v tu dobu už jsem měla podezření, že se jednalo o planý poplach.. Kontrakce se zase prodloužily na 10min a otevřená jsem byla pořád jen na 2cm. Doktorka se mě ale bála poslat domů, protože jsem po sekci, tak mě poslali spát na gynekologii a že se uvidí jestli se to rozjede.

Kolem půlnoci jsem už měla bolesti docela velké, dali mi injekci a čípky na bolest, prý abych se vyspala..(Hahaha) a musela jsem je zadržovat (o nějakém prodýchávání nemohla být řeč!) Nejsem žádná cíťa, dokonce bych řekla, že mám práh bolesti celkem vysoký, ale  ve 3h jsem to už  nevydržela a šla na sesternu si říct o další léky, jenže jejich jedinou radou byla horká sprcha, která mi ale vůbec nepomáhala..        Zavolaly teda doktorku, která mě vyšetřila s tím, že už jsem otevřená na 4 cm a znovu provedla Hamiltona, který byl o poznání bolestivější. Poslali mě teda zpět na      porodní sál, že si mám říct o epidural, abych si odpočinula.Já se tak těšila!

Kontrakce jsem měla už tak po 3 min. a ani sprcha nepomáhala..Vlastně nepomáhalo nic!Byla jsem schopná se jen opřít o parapet okna a trochu se pohupovat v bocích.Kolem půl 6 mi PA řekla, ať zavolám manželovi a potom mě položila na porodní kozu a připojila mi monitor.Celou dobu jsem bojovala s šílenou bolestí a mezi tím sledovala hodiny na protější zdi.Říkala jsem si, kde může manžel být až konečně dorazil..Z mého hlediska to byla snad hodina a přitom přijel do půl hodiny 🙂 Sedl si vedle mě a hladil mě po zádech, zatím co já (už na povel PA) prodýchávala kontrakce a vždy zase usnula.Od manželova příchodu si pamatuju jen útržky, které mi později doplnil...Přišla doktorka a píchla mi vodu.Neuvěřitelný, kolik toho bylo 🙂 Za nějakou dobu mě přišla znovu překontrolovat a s tím, že jsem už otevřená na 8 cm a můžeme jít na to..Tak se jí ptám, kdy dostanu ten epidurál a ona, že ten už nestíháme.Propadla jsem panice a v podstatě se rozbrečela. Potřebovala jsem si před tím finále odpočinout a né trpět ještě víc!Doktroky se mě asi zželelo, protože mi nechala poslat něco do žíly, což mi teda           nepřišlo, že by pomohlo, a šlo se na to...Z tohodle finále mám dojem, že jsem tam byla jen na půl..Pořád jsem čekala, když přijde ta nepříjemná bolest v kříži nebo tlak na konečník, ale nic z toho jsem necítila (nebo si to neuvědomila) a tlačila dál a dál.Nutily mě tlačit v podstatě pořád, i když jsem podle mě ani neměla kontralce.PA mě i okřikovala ať nekřičim a tlačím (co jsem asi tak tim křikem dělala?? 😀) Kromě kontrakcí mě taky dost bolelo masírování hráze a ani nevím, kdy mě doktorka střihla.Daly mi i masku s kyslíkem na obličej, protože jsem už prostě nemohla s dechem až byl na dvě zatlačení venku, ale neplakal..Přiběhla dětská doktroka a hned ho odnesla s tím, že nedýchá a musejí mu pomoct.Byla jsem tak vyčerpaná, že mi závažnost situace ani nedocházela.Během chvíle ale křičel a přinesli mi ho na břicho.Kdyby to ale manžel nefotil, tak ani nevím, že tam byl, jak jsem byla mimo..Zachvíli doktorka hlásila,  že už rodím placentu, a to dost překvapeně (copak ono to trvá?) a začala mě šít.Mezi tím už si Davídka manžel choval a já ho fotila.Párkát jsem se s ním ještě vyfotili a pomazlili, ale odnesli nám ho raději do inkubátoru a nechali nás další dvě hodiny v klidu na boxu.

Možná i vy ve svém okolí znáte děťátko, které má jedno očičko překryté jakousi náplastí nebo na brýlích nosí zvláštní věc s obrázkem. Jedná se o okluzor a dítě pravděpodobně prochází obdobím léčby tupozrakosti nebo šilhání.

Malá, ale účinná pomůcka

Okluzor, celkem malá pomůcka, která se používá k léčbě tupozrakosti či šilhání. Jde o jakousi klapku, která má za úkol zakrýt vedoucí, tedy zdravé oko a  aktivovat tak oko oslabené. Respektive srovnat práci okohybných svalů, které nepracují, jak mají. Léčbu a její způsob i délku vždy určuje lékař.

Dnes se dá okluzor sehnat v několika variantách. Ve formě náplasti se lepí přímo přes oko, spolehlivě ho tak zakryje. Pokud si ho ale dítě strhne, obvykle se musí nalepit zcela nový. Pak jsou okluzory, které se nasazují na brýle, tam je třeba dbát na správné nasazení, aby dítě opravdu nikudy nevidělo. Tyto nasazovací okluzory lze sehnat i v látkovém provedení a s obrázky, je tedy možné takto dítě motivovat k jejich nošení. Možností je pak i tzv. okluzní čočka, která se nasazuje úplně stejně jako ta kontaktní a je minimální riziko, že si ji dítě sundá. Ta je však na lékařský předpis.

Tupozrakost a šilhání

Tupozrakost (amblyopie) i šilhání (strabismus) patří mezi nejčastější oční potíže u dětí, pokud se ale řeší včas, dají se poměrně úspěšně řešit.

Neurofibromatóza je zákeřné onemocnění s nejistým průběhem a koncem. Zkrátka nikdy dopředu nevíte, jak na tom jste a co vše vás ještě v životě s touto nemocí čeká.

„Mám 20-ti měsíčního syna s diagnózou NF1 a nedokážu se s tím vyrovnat. V rodině to nikdo nemáme, je první. Zatím má ty kávové skvrny, sem tam malé fibromky po těle a je pozadu s psychomotorickým vývojem, ale bojím se, co bude dál.”

Neurofibromatóza je vzácné onemocnění, způsobené mutací genů na 17. nebo 22. chromozomu. Některé případy jsou dány dědičností a táhnou se několik generací zpět napříč rodovou linií, zatímco zbytek případů vzniká jako následek nových mutací genů při oplodnění. Podle toho, jaká kombinace genů zmutovala, se rozlišují dva typy této nemoci označovány jako NF1 nebo-li Von Recklinghausenova choroba a NF2.

U dítěte, které trpí touto nemocí, se jako typický příznak objeví světle hnědé skvrny na kůži, tzv. café-au-lait skvrny, a později se vytvoří nezhoubné i zhoubné nádory, neurofibromy, které mohou zasáhnout jakýkoli orgán v těle. U někoho má onemocnění lehčí průběh, ale může způsobovat i vážné zdravotní problémy s následkem smrti. Důležitá je včasná diagnostika a následné celoživotní sledování pacienta v rámci všech orgánových systémů.

„Diagnóza nám visela ve vzduchu dlouho. Malému se kolem 4-5 měsíců udělaly flíčky a začali jsme na kožním. Po půl roce jsme byli i na genetice a všude možně a vše bylo negativní. U nás to nikdo nemá, prý zmutoval gen. A až se objevil gliom, tak tím se to potvrdilo.”

Umělé oplodnění jako prevence