Proč se lidé v dnešní době berou a proč naopak raději zůstávají ve svazku na "psí knížku"? Co znamená manželství pro nás ženy a jaké v něm vidíme výhody a nevýhody?

Manželství v číslech

Česká republika je země s jednou z největších rozvodovostí v Evropě. I přesto, že míra rozvodovosti již neroste tak prudce jako v minulém desetiletí, pořád stagnuje mezi 45-50 %. Jednoduše řečeno, každé druhé manželství je dle statistik odsouzeno k zániku. Navzdory těmto odstrašujícím číslům se lidé ale stále berou. 

Počet sňatků obyvatel ČR má však dlouhodobě klesající trend. V období po roce 2000 jich výrazně meziročně ubývalo zejména v letech 2008-2011. Zatímco na počátku století bylo obvykle ročně uzavřeno 52-53 tisíc manželství, v roce 2013 jich bylo evidováno 43,5 tisíce ročně. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2011 je víc jak polovina obyvatel nad 20 let ve stavu vdaná/ženatý. Až do počátku 90. let 20. století přitom uzavíralo manželství 90-95 % obyvatel ČR. 

Stejně jako se zvyšuje věk, kdy mají ženy své první dítě, i věk pro vkročení do svazku manželského roste.  V roce 2013 bylo ženichům při prvním sňatku v průměru 31,3 let a nevěstám 28,5 let. 

Úplně nejoblíbenějším dnem v týdnu pro svatbu je sobota, po ní následuje pátek. Velmi zřídka se obřad koná v jiný den. Svatby se nejčastěji konají v červnu a jiných letních měsících (až dvě třetiny všech obřadů), lidé také přestali být pověrčiví ohledně májových svateb a květen se těší čím dál větší oblíbenosti. Skoro nikdo se potom nechce vdávat v lednu.

Když do rodiny přijde miminko, začne se dům často plnit roztomilými a ještě roztomilejšími hračkami. Ze začátku je to vcelku milé, ale po nějaké době úložné boxy na hračky přetékají svým obsahem. Náš dům je malý. Moc jsem si přála, aby se nám právě toto vyhnulo. Nekupovala jsem nic. Vyhlásila rodinné embargo. Tedy aleapoň ze začátku. Prvních osm měsíců (jojo, do Vánoc) jsem aplikovala pravidlo jedné krabice. Pořídila jsem si krásný vyplétaný košík a míra hraček odpovídala jeho objemu.

A jaké hračky měla Eliška oblíbené v prvních měsících jejího života? Byla to tato pětice a víc nebylo třeba.

Oball

Krásný lehký míček pestrých barev, který je lehoučký, díratý a krásně učí jemnou motoriku již od prvních úchopů

Špendlík

Kousací a rachtací chrastítko. Nestárnoucí klasika.

Přepsáno mou rababičkou ze zápisu v knížce Moje děťátko při očekávání narození mého dědy.

Sídlívali jsme večer v našem malém bytě, těšili se na příchod jara, které mělo přinést naší zemi svobodu, světu mír a naší rodince čtvrtého člena rodiny, aby byla úplná? Starší synáček Milánek byl ještě maličký, vždyť když se mu narodil bratříček bylo mu 1 a třičtvrtě roku, nechápal tedy ještě, že se o mámin klín, na kterém sedával, když dostával svoje kašičky, dělí již se svým „bratříčkem“, kterému zpočátku říkal jen didí!

Toužebně očekávaný květen konečně přišel 4. května v pátek, byla jsem s Milánkem na návštěvě u babičky a dědečka. Hovořili jsme o tom, zda se naše druhé děťátko skutečně narodí 6. května, jak jsme si s panem doktorem vypočítali, a také o tom, že zdrží-li se jeho příchod o pár dní, že je možné, že se narodí jako svobodný občan v osvobozené vlasti. Netušili jsme ještě co pravdy je v tomto rozhovoru, ovšem nepočítali jsme s tím, jak rušný bude úvod k narození našeho maličkého. Protože jsme se ten den zdrželi trochu více než jindy, navrhla babička abych jela sama domů a Milánka, že mně přiveze tatínek v sobotu, až přijde z práce domů, to bylo v pátek večer. Při své zpáteční cestě tramvají, viděla jsem již, jak pražané shazují německé nenáviděné nápisy, obchodníci jak zamazávali první polovinu své firmy, která musela být z donucení napsána německy. Bylo nám všem radostně.

V sobotu ještě odešel tatínek normálně do práce. Bylo to 5. května 1945. V poledních hodinách začali lidé zdobit svá okna tajně ušitými vlajkami i na domech se sem tam objevila Československá vlajka. Procházela jsem se kolem našeho bloku, vyhlížela tatínka s Milánkem a slzy radosti tekly mně po tvářích. „Konečně svobodni po 7 letech budeme zas volně dýchat! Moje děti už nepoznají strach.“ To jsem si opakovala a stále jsem se nutila do klidu, abych děťátku příslušným rozčílením neublížila. Náhle se rozštěkaly nedaleko kulomety. To němci odpovídali na naše projevy radosti. Zašla jsem tedy k nám do domu a spolu s některými sousedy pozorovala jsem němce jak postupují s automaty směrem na město. Je samozřejmé, že jsem se již nedočkala tatínka s Milánkem.

Tatínek šel plnit svou povinnost nejdříve k rozhlasu, kde se sešel s dědou a potom do Vinohradské sokolovny. Milánek byl zatím u babičky, se kterou jsem dostala telefonické spojení dříve, než byla přerušena telefonní síť. Slyšela jsem Milánka, jak volá máma, máma. Jeho volání znělo mně v uších po celou noc. Spala jsem v bytě, i když většina lidí přestěhovala se do sklepa. Tu noc málo lidí v Praze spalo. Dunění děl oznamovalo, že je Praha v obležení. Rozhlas hlásil, že Němci stahují zbytek své armády na Prahu a volal o pomoc v různých jazycích. Rozhodla jsem se, že ráno, než se rozední, vyjdu z našeho bytu směrem k Milanovi na druhý konec Prahy, kde i maličké zatím nenarozené děťátko bude mít ošetření. Napsala jsem tatínkovi dopis na rozloučenou v případě, že bych nedošla. Do batůžku vzala jsem nejnutnější nažehlené věci pro miminko a lahvičku lihu, abych je ošetřila, kdyby se narodilo po cestě.

Takhle jsem si tedy 6. května nepředstavovala. Cesta přes Dejvice byla klidná. Šla jsem středem ulic. Nikde ani živé duše, okna zavřená. Němci procházeli ulicemi, a jak se někdo objevil za oknem, stříleli. Na mně se dívali jak na zjevení, ale nechali mně projít. Místy přelézala jsem přes barikády. Děťátko v mém břiše kopalo silně, snad z mého rozčilení. Začalo pršet, když jsem se přiblížila k mostu na Klárově. Cítila jsem už pravidelné bolesti. „Jen ještě hodinku a bude dobře broučku“ šeptala jsem malému nenarozenému. Za mostem mně z pod mostu přepadli opilí SSáci. Obsah batohu rozházely do trávy a tak nažehlené peřinky plenky i košilky váleli se po zemi. Když jsem je přesvědčila, že musím již do nějaké nemocnice dojít a nazpět že nemohu, tam že mně také nechtějí pustit, propustili mně. Sesbírala jsem si věci a vyslechla ponaučení, že mají do večera celou Prahu zpět a jestli pípnu, jaké tam mají postavení, že ani já ani děcko nebudeme žít. Napsali si číslo legitimace a já šla dál. Slyšela za sebou ochraptělý smích a cvakání kohoutků. Zmáčknou? (cesta z Dejvic na Vinohrady byla 6km to zvládla má prababička v 9 měsíci těhotenství v den termínu). Za chvíli jsem přišla, přelézajíce barikádu k našim. Ihned jsem podala veliteli hlášení o pancéřových vozech SSáků a šlapala vesele dál.

Dneska je tak krásně a mě není moc dobře. Bojuju sama se sebou. S vyčerpáním, únavou, nerozitou a strachem. Bojuju ale pro tebe, pro nás všechny. Dnes je to přesně tři roky, kdy jsme se dozvěděli, že nebudeme mít květnového chlapečka, ale únorového. Že budeš maličkatý, odkázaný na pomoc druhých a hlavně, že nás čeká nesmírně těžký a namáhavý boj. A to jsme ještě nevěděli, jak moc namáhavý a těžký bude. 

Čas letí svým tempem a já musím říct, že je to až kruté. Místo užívání si mateřských povinností, muchlání krásného voňavého miminka jsem věděla, že to tak nebude. Když jsem ležela na porodním sále a modlila se, aby jsi to přežil, aby jsi neumřel u mě, abys měl šanci žít...kolem mě se za ty dva dny narodilo tolik dětí. Poslouchala jsem pláč miminek a šťastných rodičů a věděla, že u nás to tak nebude. Já jen doufala, že budeš vážit o pár gramů víc, že se budeš rvát o život a nedáš se. 

V tuhle chvíli jsem už věděla, že je něco špatně. Čekala jsem v nemocnici na chodbě před porodním sálem a rychlou, aby mě převezli do Olomouce, kde jsi se měl narodit. V tuto chvíli jsem cítila nesmírný strach, nepopsatelnou boles a hrůzu z následujících dní, týdnů a měsíců. Dodnes si pamatuju slzy, které mi nekontrolovatelně tekly z očí. Bezmoc.

Je až děsivé, že i když to jsou tři roky, cítím to, jako by to bylo dnes. Jako bych to prožívala znovu. Narodil jsi se 23,2 2015 v 10:33 Zvládl jsi ty dva dny. Já na tebe mluvila, celou dobu jsem se snažila věřit ti. Zvláštní, když ses narodil, ani jsem si nepřipouštěla, že by jsi to už neměl zvládnout. Ty dlouhé měsíce v nemocici, dlouhé měsíce odloučení, strachu ze zvonícího telefonu. Ze dne na den jsem byla mámou nedonošeňátka, které bylo tak maličké a bezbranné...a to jsme ještě neměli ani tušení, jak komplikovaná tvá cesta domů bude. 

Teprve začal tvůj a vlastně náš boj. Máš toho za sebou už tolik. Hromady operací, vyšetření, komplikací...a taky jsi nás hodně naučil. Naučil jsi nás trpělivosti. Naučil jsi nás neplánovat věci dopředu. Žít okamžikem. Naučil jsi nás, co znamená rodina. Ukázal jsi nám, že ne všichni dokáží pochopit, co prožíváme. Bohužel se to týká i některých členů rodiny. Naučil jsi nás milovat bez výhrad a ukázal nám, jaké máme štěstí, že se máme. 

Občas jsem přemýšlela, jestli jsem nemohla udělat něco jinak. Jestli jsem neměla v něčem být důraznější...ne, už to nedělám. Naučila jsem se neotáčet se s výčitkami, ale snažit se vytěžit to dobré. Ty jsi mi dal další smysl mého života. Dal jsi mi elán a chuť pomáhat dalším. A ano, vlastně i díky tobě a obrovské podpore naší rodiny (táty a ségry) jsi mi dal další pohled na svět a moje další směřování. 

Vypadají jako děti, ale jsou to dospělé ženy. Malý vzrůst, mírná deformace obličeje, vyrážka a především neplodnost. Toto onemocnění postihuje pouze dívky. Malá šance stát se matkou je tím nejhorším důsledkem Turnerova syndromu. „Turner“ změnil život nejen jim, ale také jejich rodinám a partnerům. Prarodiče přijdou o možnost mít vnoučata, manželé děti. Jak toto vzácné onemocnění vzniká, jak mu čelit a existuje účinná léčba?

Jak a proč vzniká

Lidské tělo se skládá z mnoha miliard buněk. A každá má ve svém jádru soustavu 46 chromozómů. Každý z těchto chromozómů v sobě nese množství genů, které určují to, jakou barvu vlasů nebo očí bude člověk mít.

44 z 46 z těchto chromozómů nazýváme autozómy. Jejich podoba je u žen i u mužů stejná. Zbývajícím dvěma chromozómům se říká heterochromozómy neboli pohlavní chromozómy. Ony rozhodují o tom, bude-li vznikající malý človíček chlapcem či děvčetem a vyroste-li jednou v dospělého muže či v dospělou ženu.

Ženy mají dva ženské pohlavní chromozómy, chromozómy X. Proto se jejich sestava chromozómů (neboli karyotyp) označuje jako 46, XX. V této formuli značí číslo 46 celkový počet chromozómů a XX dva ženské pohlavní chromozómy X. Muži naopak mají každý svůj pohlavní chromozóm jiný - jeden mužský Y a jeden ženský X. Jejich sestava chromozómů se popisuje jako 46, XY.

Pokud vajíčko či spermie přináší o jeden chromozóm méně nebo pokud se jeden z chromozómů ztratí při jejich vzájemném splynutí, vzniká sestava 45 chromozómů. Chybí-li jeden pohlavní chromozóm a zůstal-li jen jeden chromozóm X, bude mít člověk karyotyp 45, X. A to je právě typický karyotyp pro dívky a ženy s Turnerovým syndromem.

„Moje těhotenství probíhalo krásně a přirozeně. Stejně tak jsem si představovala svůj porod. Z představy o klidném a silném osobním prožitku z příchodu našeho dítěte na svět mě bohužel vyvedl zdravotnický systém. Cítím, že mi byl můj porod ukraden.“

Lze traumatům předcházet?

Psychologická stránka porodních prožitků je stále zásadnější i pro odborníky, kteří čelí nárůstům porodních traumat. Odhadem 9 % žen trpí po porodu posttraumatickým stresovým syndromem. Ovšem ještě v devadesátých letech bylo i renomovanými vědci prohlašováno, že neexistuje vztah mezi emocionálním a fyzickým prožitkem ženy během a po porodu. 

Na základě informací, které o syndromu ukradeného porodu máme, je mylné se domnívat, že tímto traumatem utrpí ženy, které měly vyloženě komplikovaný porod či rodily císařským řezem. Stejně tak nelze tvrdit, že přirozený porod zaručí rodičce netraumatický zážitek. Například u žen, které si porod císařským řezem přály (z důvodu  strachu z porodního prožitku), může být naopak spouštěčem porodního traumatu právě pocit bezmoci a potřeba být lékařsky kontrolována z důvodu obav o své zdraví a život dítěte. 

Začínám rodit

„Několik dní před termínem porodu mi odešla hlenová zátka a druhý den jsem začala krvácet.