Cílem tohoto článku není podrobně popisovat každý můj porod. Píšu své vjemy a hodnotím, co mi pomohlo a snad to některé pomůže.

První porod jsem hodně řešila, asi jako každá. Nechtěla jsem chodit na dlouhé kurzy a proto jsem zvolila asi 2 hodinové školení od PA v centru Aperio. Bylo to fajn, přesně popsaly, jak porod má probíhat, co a jak asi v tu chvíli bolí či pálí. Bylo to názorné a věděla jsem do čeho jdu. Porod byl krásný, bolest jsem vítala a věděla, že to zvládnu. Odnesla jsem si asi se dva stehy, nechtěla jsem třeba rutinně píchat vodu,  a tak malá střelkyně "vystřelila" 🙂. Krásná růžovoučká princezna byla na světe. (2007 - Bulovka). Žádná speciální příprava hráze neprobíhala, o Aniballu a Epino nebylo ani potuchy, pouze jsem asi jednou masírovala olejíčkem, ale nějak mě to nebavilo 🙂.

Druhý porod, kdy jsem si myslela, že přesně vím "vo co go" dopadl trošku jinak než jsem si představovovala. Začal  odtékáním vody (doma před kontrolou v porodnici). V porodnici zjistily, že malá má ručky nad hlavou a když se lékařce podařilo ručky zatlačit zpět, navrhla mi kapačku s oxytocinem. S tím jsem vůbec nepočítala. Oxytocin kapal, zatím žádné bolesti jsem necítila, zato, když nastoupily, byly překvapivé, nebyly "moje". Byla jsem připravená zase bolest prožívat, pohroužit se hluboko.. Takže, když mi říkali, že mám tlačit, popadla mě panika a nechtěla jsem ještě 🙂. Narodila se malá droboučká letní holčička plná života. (2012 - Hořovice).

Třetí porod byl zase jiný. Už jsem byla pokorná a věděla jsem, že nemůžu s ničím jistým počítat a byla jsem spíš zvědavá, jak to bude tentokrát. Protože manžel se už nechtěl zúčastnit (asi ho moje panika při druhém odradila), sjednala jsem si dulu. Kdybych ale věděla, na jakou porodní asistentku narazím, ušetřila bych peníze na ni. Porod byl vyvolávaný, po termínu (41 +6). Nevěděla jsem zase, co mám čekat. Zavedli mi nějaký kousek tabletky. Co taková malá tabletka způsobí jsem okamžitě začala tušit. Jako kouzlem se začaly ozývat větší a větší bolestivé kontrakce. Překvapení - tak hned? Asi moje děloha čekala na nějaké znamení 🙂. Bylo to tak rychlé, že jsem váhala, jestli mám vlastně dulu volat. Přijela. Bolesti byly šílené, prosila jsem o "nějaký opiát". Při představě, že to bude trvat třeba ještě dvě, tři hodiny to nešlo vydržet. Nevěděla jsem, jak na mě bude tableta účinkovat. Oproti bolestivým kontrakcím skoro v celku bylo ale tlačení skoro bezbolestné. Zase asi 2 stehy a krásná odměna s hlubokýma moudrýma očima. (Praha Podolí 2015).

Počtvrté jsem už věděla co nechci. Nechci manžela, dulu. Chci být co nejvíc sama, abych si mohla broukat, bouchat pěstí o postel, zpívat atd. Výhodou bylo, že čím více dnů jsem překonávala po určeném termínu, tím víc jsem se mohla připravit na setkání s tabletkou. Po slunovratu jsem nastoupila. Avizovala jsem, že tabletka na mě působí neskutečně intenzivně. Sympatický doktor drtil tabletku a ukazoval mi ten malinký kousek. Tak jo, jdem na to. Průběh byl hodně podobný předchozímu. Bolesti, které se stupňovaly a slévaly. Byla jsem ale daleko psychicky silnější, protože jsem věděla, že to bude rychlé. Při třetím porodu jsem se cítila hodně vysílená a PA mi tajně udělala kafe. Tentokrát jsem se vybavila tebletami hroznového cukru a opravdu mi moc pomohly. Vzala jsem si dokonce i olejíček levandule. Bylo to příjemné a pomohlo mi to odreagovat na okamžik mysl. Přála jsem si být co nejvíc sama. Docela se mi to podařilo. Můj krásný synáček s nejvyšší váhou ze všech dětí byl brzy u mě v náručí. (prosinec 2016 - Praha Podolí).

Co mi bylo u porodů příjemné nebo mi pomohlo: 

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Na základě podezření na podvod uživatelkou @verusik270 jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

• @martik444 350.-
• @petravy 359.-
• @jaskrob 479.-
• @herkules6969 659.-
• @apetinka 729.-
• @elvira6 2310.-

Číslo účtu, které používala:

• 115-4041820257/0100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @verusik270, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta. 

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.